MONIKA ZGUSTOVÁ

 

Je to už skoro čtvrt století, co se MONIKA ZGUSTOVÁ (40) probudila v letadle a zjistila, že místo do Prahy míří do New Yorku. Od té doby toho stihla dost -- opustit Ameriku a usadit se v Barceloně, vydat v katalánštině a španělštině 35 překladů české beletrie a letos i rozhoupat vody v domácím literárním rybníku svým biografickým esejem-románem o Bohumilu Hrabalovi.

Bylo by možné říct, že pomalým Čechům z domova, kteří se léta s Hrabalem stýkali a sbírali o něm materiál, uveřejněním své knihy prostě Zgustová vypálila rybník a oni teď hlasitě i potichu protestují. Ale tak jednoduché to nebude. Životopis vyšel napřed na sklonku loňského roku v Barceloně katalánsky. Když ho letos pod názvem V rajské zahradě trpkých plodů Mladá fronta vydala promptně česky, Monika Zgustová mi zavolala, sešli jsme se, předala mi knížku a já s ní natočil její příběh. Kladná recenze její knihy vyšla v čísle 22, opatřená snad poslední fotografií Bohumila Hrabala. Získal jsem ji od Zgustové -- Hrabal si na nemocničním lůžku prohlíží svůj v Barceloně vydaný životopis. Označili jsme fotografii za archívní, ale později se ozval její autor, Hrabalův přítel Tomáš Mazal, který zároveň upozornil na svou zdrcující kritiku Zgustové knihy -- vyšla v literární příloze Práva Salon 15. května 1997.

Monika Zgustová mi vypravovala o tom, jak s ní Hrabal na životopisu vědomě spolupracoval, jak rukopis tři dny U tygra autorizoval, aby ho nakonec zaklapl a řekl: "To jsem já!" Mazal naopak tvrdí, že Zgustová "vpodstatě fabuluje příběh člověka, se kterým se sice vícekrát osobně setkala, ale kterého ve skutečnosti nepoznala, s kterým se minula v času a prostoru a z kterého uhnětla vlastní lyrickou představu básníka." Zároveň zpochybňuje řadu údajů v knize uvedených i sám fakt autorizace rukopisu, který "nečten skončil v Hrabalově batohu". Jaká tedy byla cesta autorky za Hrabalem, která začala paradoxně -- velikým vzdálením? Má vůbec na svou knížku právo?

PRAHA -- DILLÍ -- NEW YORK

To bylo v roce 1973, kdy se manželé Zgustovi rozhodli, že takhle to dál nejde. On, pracovník Orientálního ústavu akademie a specialista na mrtvé jazyky Blízkého východu, vybral ovšem pro emigraci cestu s poněkud značnou odbočkou. Za rodinné úspory byl koupen zájezd do Indie. Naprosto proti svým zásadám pozval pak doktor Zgusta své dva dospívající, nic netušící a žasnoucí potomky večer před plánovaným návratem na víno. Monika dnes tvrdí, že jim do vína musel něco přimíchat, možná ale, že ho prostě bylo jen víc, než nenavyklé organismy snesly. V každém případě se budoucí kulturní antropolog a profesorka srovnávací literatury probrali až nad oceánem, kde jim bylo sděleno, že své kamarády a kamarádky v Praze hned tak neuvidí. Scéna jak vystřižená z Kohoutova Konce velkých prázdnin.

"Já tedy vlastně nejsem emigrantka, protože jsem byla unesena," říká dnes Zgustová a přebírá tak Kohoutův názor na to, kdo je a kdo není emigrant. Samozřejmě ovšem měla možnost poznat životy spousty emigrantů -- a to nejen ze své společenské vrstvy, protože při imigračních řízeních působila občas i jako tlumočnice. Tvrdí, že lidé, kteří zůstali doma, nikdy nemohou pochopit hloubku stresu, kterému byli v cizině vystaveni Češi, co se rozhodli odejít. Zároveň polemizuje s názorem, že značnou část emigrace tvořili tzv. emigranti ekonomičtí, tj. ti, kteří se rozhodli, že si v cizině majetkově polepší. Uvádí případ automechanika, který překvapeným imigračním úředníkům řekl, že odešel prostě proto, že chtěl něco smysluplného dělat. "Vždyť to byla otrava," prohlásil prý automechanik, "sedět dvě hodiny v hospodě na svačině a za dvě hodiny zas tři hodiny na obědě." Jedno je jisté -- také Monika Zgustová se v cizině pracovat naučila.

NEW YORK -- PAŘÍŽ -- BARCELONA

Podobná nuda ji životem rozhodně nedoprovázela. V USA se věnovala indologii spojené se studiem hindštiny, kurdí a kašmírštiny, k těmto jazykům si přibrala zdánlivě poněkud nelogicky katalánštinu, aby po studiu na univerzitách v Illinois, Visconsinu a Berkeley získala doktorát v oboru srovnávací literatury. Amerika jí ale k srdci nepřirostla, a tak si to namířila do Paříže, kde se živila jako příležitostná modelka. "Bylo to tam pro mladou holku dost tvrdý," říká dnes. Když ji to v Paříži přestalo bavit, rozhodla se podívat za známými do Barcelony. "Do Katalánie jsem se zamilovala," popisuje. "Bylo tam i lidsky krásné klima, veselí, relaxovaní lidé, moře a vynikající jídlo. Katalánci jsou malý národ jako my, s podobnými zkušenostmi, necítí se být pupkem světa jako Francouzi a Američani, proto jsem tam o zemi, ze které pocházím, ani nemusela moc vysvětlovat." Katalánština se najednou hodila.

Získala místo na barcelonské univerzitě a na popud známého začala překládat z češtiny do španělštiny a katalánštiny. Prvním "zkušebním" překladem byly Čapkovy Povídky z jedné a druhé kapsy, pak následoval první autor žijící: když získal v roce 1984 Jaroslav Seifert Nobelovu cenu, vypravila se po letech do Prahy, aby s ním získala rozhovor pro španělské noviny. Výsledkem návštěvy, která na ni hluboce zapůsobila, byly kromě rozhovoru i překlady Seifertových veršů i memoárů. V té době začínal sahat po světové slávě také Milan Kundera, za kterým tahle na pohled křehká blondýna, která o sobě tvrdí, že její typicky českou vlastností je neschopnost prodat to, co umí, zajela do Paříže. Mezi ní a manželi Kunderovými se vytvořil "pěkný vztah, který se později zkazil," protože se Kundera ukázal jako "starý nevděčník". Víc o tom nechce mluvit.

Přeložila z Kundery skoro všechno a mluví o překladech jako o obzvlášť náročné práci, zvlášť když autor, který španělsky, natož katalánsky vůbec neumí, má jedinečný čich na problematická místa překladu. "On by do toho začal rejpat, i kdyby to bylo v turečtině," domnívá se Zgustová. Nicméně -- Kundera nebyl ten, kdo by vzal tamní publikum za srdce, nebyl to ani Havel, ani Škvorecký, s nímž na terase barcelonského hotelu zaháněla v jednom překvapivě chladném květnu příznaky chřipky mohutným popíjením grogu.

Zvlášť blízcí se obyvatelům Pyrenejského poloostrova ukázali být -- pro někoho možná překvapivě -- dva autoři, považovaní za typicky české: Hašek a Hrabal. Haškův Švejk, na jehož překladu pracovala Zgustová deset let, se stal před dvěma roky a zůstal dodnes velkým hitem katalánského knižního trhu. (Pro zajímavost -- jeho náklad zatím dosáhl jedenáct tisíc výtisků, chystá se paperback v nákladu dalších pět tisíc, katalánsky mluví 6 miliónů lidí, rozumí 10 miliónů.) Monika Zgustová je ráda, když ji v barcelonské tržnici osloví prodavačka a vypráví jí o tom, jak se před spaním hádá s manželem, kdo bude číst Švejka.

BARCELONA -- KERSKO -- PRAHA

Bohumil Hrabal vstoupil do života Zgustové před deseti lety. Scéna jejich seznámení se později ocitne v Zgustové hrabalovské biografii V rajské zahradě trpkých plodů -- ovšem v upravené podobě. Zatímco v knize jsou to dva francouzští mladíci, kteří Hrabala utrápeného ze smrtelné nemoci manželky ruší v jeho samotě v Kersku, ve skutečnosti je to Zgustová se svým španělským přítelem.

Z onoho setkání, které začalo nevrlým odmítnutím a pokračovalo popíjením vodky, nakonec vzniklo dvanáct překladů Hrabalových děl do španělštiny a katalánštiny a jeho velký tamní úspěch. "Zatímco Kunderovy romány berou lidé ve Španělsku jako esejistiku, Hrabal je pro ně literatura," míní Zgustová. Hrabal se s ní -- podle Zgustové -- stýkal čím dál častěji a v ní stále víc nabýval na síle nápad napsat biografii autora, který byl už za života obklopen mýtem, v němž bylo nesnadno oddělit mystifikaci od reality. Dnes se ovšem zdá, že ani životopis Hrabalův od Zgustové nebude tím, kterému se podaří tuto hranici najít -- ostatně všechno, co se odehrává od sklonku autorova života, jako by neslo punc rozpornosti: včetně problémů kolem práv na zfilmování románu Obsluhoval jsem anglického krále, včetně otázek kolem jeho závěti, a zejména jeho smrti.

A teď k úvodem předestřenému sporu. Babo, raď! Tady prostě proti sobě stojí dvě tvrzení. Mazal má nepochybně pravdu, když říká, že kdyby Zgustová "netvrdila, že všechny hrabalovské údaje si pečlivě ověřila, nebyl by důvod ke komentáři jejích <trpkých plodů.>" Na druhé straně mi nevadí, že nám předvádí svou vlastní představu básníka: zůstane myslím vždycky otázkou pohledu, nakolik bude tato představa připadat lidem skutečnosti blízká, nebo vzdálená. Dokázat záměrnou manipulaci s fakty, to by ostatně další svědectví Hrabalových přátel mohla. Mne spíš fascinuje jiná věc: jak se z patnáctileté dívky, která je v době, kdy se zajímá spíš o diskotéky než o české klasiky, vzdálena -- a tehdy se muselo zdát, že navždycky -- z domova, může stát jedna z nejvýznamnějších propagátorek české literatury v cizině, a ba co víc -- česká spisovatelka? A že dobrou spisovatelkou je, to Zgustové knížka dokazuje. "Můžu psát eseje španělsky, katalánsky, francouzsky, anglicky, můžu do těch jazyků překládat," říká k tomu Zgustová, "ale když nechci myslet na jazyk, ale v jazyce, můžu psát jen česky. Člověk musí mít něco, co je mu nejbližší." Zaplaťpánbůh, že máme své blízké vzdálené.

 

 

 

Autor:

JIŘÍ RULF

 

 

 

zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz