KRISTINA ŽANTOVSKÁ
KRISTINA ŽANTOVSKÁ (46) věří na paradoxy a dobré přátele. Před čtyřmi roky, po rozchodu s manželem Michaelem Žantovským, začala od nuly. Třikrát se stěhovala, třikrát hledala práci. Dnes šéfuje rannímu kulturnímu vysílání Českého rozhlasu 3 -- stanice Vltava, k tomu překládá, píše, spolupracuje s Divadlem pod Palmovkou.
"Moje kořeny sahají z otcovy strany na Balkán, z matčiny strany k českým bratrům. Cítíte ten rozpor, celoživotní schizma. Když jsem byla malá, říkali mi doma Jan Hus, když jsem studovala na DAMU dramaturgii, říkali mi spolužáci Zorba. S tím se moc normálně žít nedá.
Jméno jsem dostala po makedonské babičce Krstaně. Kristina znamená křtěná, a tak mě v pravoslavném chrámu třikrát ponořil duchovní otec do křtitelnice s vodou. Prý jsem řvala. Vychovávala mě ale moje českobratrská babička Marie. Dvě z jejích rčení si nosím jako celoživotní zavazadlo: <Když si všichni půjdou stoupnout na most a budou skákat dolů, půjdeš taky?> a: <Jsou raný brambory a jsou pozdní brambory. Ale oboje jsou stejně dobrý, Krstičko.> To první jsem měla vyřešený poměrně záhy, to druhý se naplnilo. Jsem pozdní brambora. Definitivně pozdní brambora.
Dramaturgii jsem absolvovala už těhotná. Od státnic jsem šla rovnou koupat Esterku. Byl to skok z pražské kavárny U hada v Karlově ulici, kde jsme řešili neřešitelné, k plenám. Tehdy ještě nebyly <věčně suché>. Ale nevadilo to, nastoupil mateřský pud. Tři roky po Ester se narodil Jonáš. Kromě dětí a rýpání se v zahradě mě dennodenně zaměstnávali řemeslníci všeho druhu. S naprostou samozřejmostí očekávali svačinku a oběd pořádně zalitý pivem. Někteří pak byli ochotni i pracovat. Nejhorší léta mého života.
Občas jsem si jako pani z domácnosti na premiérách svých spolužáků připadala blbě. Lhala bych, kdybych nepřiznala, že jsem se bála, že to prosírám.
Když jsem se před pěti lety vrátila z diplomatické mise v Americe, moje kamarádka, režisérka Lucie Bělohradská, se mě zeptala: <Tak kdy chceš s tím divadlem začít?> Měla jsem hrozný strach a pochybnosti, že nic neumím, a hlavně nemám žádné zkušenosti. Ti herci to přece poznají na první čtené! Nakonec jsem s Lucií Bělohradskou pod Palmovkou udělala dvě inscenace (Slečnu Julii od Augusta Strindberga a Caligulu Alberta Camuse, který je na repertoáru od roku 1998 dodnes -- pozn. aut.) a v březnu začínáme zkoušet třetí: Sofokleova Krále Oidipa. Dva roky v Divadle Na zábradlí mi daly taky hodně. I přesto, že skončily tragickou smrtí režiséra Petra Lébla a já musela z divadla odejít.
Čím jsem starší, tím víc mi vyhovuje pevný pracovní režim. Postavila jsem si takový žebřík perpetuum, který v escherovském duchu požírá sám sebe. Denně musím vylézt několik šprušlí, abych si večer mohla říct: Výborně, vylezla jsem pondělí. Tak dál, úterý.
Vstávám kolem půl sedmé. Cvičím jogínský Pozdrav Slunci a sprchuji se studenou vodou, už bez pokřiku. Do koupelny si nosím rádio, aby mi nic neuteklo z ranního vysílání, za něž jsem odpovědná.
Celý loňský rok jsem se učila úplně novou disciplínu. To asi není náhoda, ta má věčná začínání. Lidé, kterým šéfuju, toho věděli o rozhlase víc než já. Uměli mluvit na mikrofon, nahrávat i stříhat příspěvky, komponovat pořady. Jsou skvělí, pořád se od nich učím. Celý den něco poslouchám a rozhoduji, jestli je to dobré, nijaké či blbé, vedu debaty o tom, co a jak a s kým, vybírám či zanáším e-mailové kanály a čtu, co si kdo o čem myslí. V půl šesté se sunu do metra a zírám do tváří spoluobčanů. Už nedokážu číst ani noviny.
Vybrala jsem si nezávislost a za tu platím. Někdy musím v autě hledat ostřikovač, někdy chci nebýt sama a jsem. Model tatínek a maminka, jimž vyrostou děti a oni to spolu doklepou do stáří, jsem nedokázala. Model manželka úspěšného politika také ne. Doufám, že existují ještě jiné modely soužití a jeden nějaký radostně skeptický čeká na mě. Když se dívám zpátky, vidím pořád totéž. Díky vlastní naivitě, kterou už chápu jako osudovou nevyhnutelnost, se řítím do složitých situací a nakonec je nějak zvládám.
Kdyby člověk jenom trochu tušil, do čeho jde, možná by vzal roha. Řekl by: „Ne, uctivě děkuju.“ Ale to bych musela být někdo jiný. Láska je celoživotní téma. Táhne se za mnou od dětství. V nedostatku i dostatku stejně jako potřeba slunce a celoživotní pocit nespravedlnosti, že musím žít v tomhle šedém údolí. Je motorem, živnou půdou pro radost i práci.
Těžší začátek, pak osmnáct let pod ochranou manžela, to nějak zabrzdilo mou dospělost. Ta nastává až teď, snad. Připravila jsem se o vnější řád a jistoty, teď směřuji k řádu vnitřnímu. Stárnoucí nezávislá naivka. Tak si někdy připadám. Jsem opravdu hodně pozdní brambora. Snad ještě ne shnilá."
ZAZNAMENALA VERONIKA BEDNÁŘOVÁ
FOTO PETR JEDINÁK
zdroj: časopis Reflex