DIVADLO
HRA NA PERIFÉRII
MARTINA REKOVÁ
Foto PETR JEDINÁK
Když jste z počátku devadesátých let procházeli kolem Branického divadla, kde jejich komunita žila, nemohli jste je přehlédnout. Oholené hlavy tu tenkrát ještě přitahovaly pozornost a jejich divoká a nahá těla na jevišti zasahovala hluboce řadu lidí.
Kdybyste se někdy náhodou ocitli v opuštěné tovární hale na periférii německých Drážďan, mohli byste je tam potkat -- petrohradská divadelní skupina DĚREVO tam totiž žije životem, jehož smysl zůstane mnohým navždy utajen. Někdo by možná řekl děrevovský "klášter" ... DANIELA VORÁČKOVÁ (31) tomu ale říká hra a kontrola emocí.
Tvoje první setkání s Děrevem bylo náhodné, nebo jsi takové seskupení vyhledávala podvědomě?
Když v roce 1989 Děrevo přijelo do Prahy, lidé kolem divadla o něm začali mluvit v souvislosti s černou magií a podobně. Já jsem v té době v sobě dost tápala, neustále jsem něco hledala a pak jsem cítila, že se tu objevilo něco, co mi může dát tu první velkou ránu, abych se posunula dál. Tenkrát tu Děrevo dělalo týdenní workshopy a já jsem se hned na ten druhý přihlásila.
Musela to být rána z čistého nebe, zvlášť v porovnání s tehdejším konzervativním přístupem k věcem ...
Dnes už bych řekla: normální školní den. Tenkrát jsem najednou pochopila, že nic nemůžeš vnímat jako definitivní, náhle jsem viděla věci jako z papíru. Myslím, že v té době jsem poprvé zaznamenala posun vědomí, ale jde vlastně jen o intenzívní způsob bytí. Na jednu stranu jsme se s holkama neustále bavily o tom, jak je to neuvěřitelný a magický, jak je ten Anton zvláštní, ale na druhou stranu bylo všechno, co se se mnou dělo, úplně přirozené.
Anton Adassinskij, který Děrevo založil, tu byl v té době zřejmě velkým středem zájmu ...
Najednou se tu objevil někdo, kdo pojmenovával věci jinak a dával všemu pro mě nový význam. Já jsem měla, na rozdíl od jiných, to štěstí, že jsem se do něj nikdy nezamilovala, vnímala jsem ho vždy jen jako učitele. Byl na nás dost tvrdý, nikdy nepochválil, mluvil jen o jakýchsi schopnostech nebo odhodlanosti zbořit v sobě nějaké věci. Tenkrát jsem řekla, že chci jet do Wyomingského Yellowstonského národního parku v USA uklízet mezi medvědy a on jen řekl: Neblázni a dělej věci rovnou.
Pak jsem Děrevo dlouho neviděla ... Až jsme se setkali v jednom amsterdamském baru. Začala jsem k nim jezdit na měsíční kursy a po jednom mě Anton pozval na natáčení autorského filmu a později mi nabídl pobyt v jejich Laboratoriu v Drážďanech.
V souvislosti s Děrevem se často používá slovo klášter. Dá se to chápat jako odříkání si různých věcí, aby tě trvale vynaložené úsilí dovedlo k dokonalosti?
Až na to, čemu říkáš dokonalost. Na jednu stranu to můžeš brát jako únik, protože žít v izolaci ti může připadat jednodušší. Myslím, že přísná izolace je na nějakou dobu opravdu důležitá, i v takových extrémech, kterými Děrevo na svém počátku procházelo. Odříkání a sebepřemáhání jsem brala jako důležitý element. Zpočátku jsem slýchala: Nepij a buď bez emocí ... a měla jsem strach, že ze mě bude hroznej suchar. Dnes už věci, které jsem dřív nazývala askezí, beru tak, že mi dělají dobře. Je to taková přísnost, která se ti vyplatí, a je jedno, jestli tě to naučí Děrevo, nebo chytří rodiče, nebo k tomu dojdeš sama.
Co všechno ti po příchodu k Děrevu přišlo omezující?
Když řeknu, že se tam málo mluví, tak to budou lidi chápat podivně. Panují tam sice nějaké obecné zákony, které jsem musela respektovat, ale jinak je to svět, v němž funguje poměrně velká svoboda. Je to jako když přijdeš do nové práce a pravidla, která nejsou nikde napsaná, si musíš zjistit. Lidé si často myslí, že život s Děrevem je dodržování přísného denního režimu, ale nikdo ti neříká, co máš dělat. Učedníci byli vždy hodně ponecháváni sami sobě -- v tom je ta přísnost.
Takový život však předpokládá, že už jsi sama v sobě došla dost daleko.
Předpokládá to určité rozhodnutí o preferencích. Veškerý čas máš na to, snažit se prohloubit vlastní schopnosti ve všech směrech, vzít na sebe plnou odpovědnost. Když nemáš žádné sociální povinnosti, můžeš zkusit, co se stane, když několik týdnů vůbec nepromluvíš, můžeš zkusit cokoliv.
Laboratorium v Drážďanech se jen stěží podobá hotelu, platí tedy, že si člověk zvykne na všechno?
Do hotelu má Labo opravdu daleko. Za války to byla největší německá továrna na výrobu rádií. Je to poměrně velký komplex, ve kterém se nikde moc netopí, celou dobu ti jde pára od úst, venku jsou takové ty umělé kadibudky, my studenti jsme spali v úplně prázdném domě, nikde nic není -- industriální zóna na okraji města. Je to taková hra s psychikou, kontrola emocí, buď se tomu nepoddáváš, nebo máš hysťáky.
Členové Děreva vypadají v podstatě stejně, zvlášť na jevišti. Holohlavost, bíle nalíčená pleť -- jde o vyjádření jakési bezpohlavnosti?
Spíš neutrality -- vzdát se obecně charakteristického vzhledu, dosáhnout jako herec kvality univerzálnosti. Na jevišti se pak můžeš transformovat v cokoliv, bez toho, aby někdo poznal tvou soukromou tvář. Například vlasy už jsou hrozně zavádějící estetický prvek. Já jsem se rozhodla oholit až na druhém kursu a měla jsem pocit osvobození. Teď mi za měsíc, co jsme nehráli, vlasy trochu narostly a občas se přistihnu, že je sleduji -- a to je přesně to, co už nechci řešit.
Stejně osvobozující význam má i děrevovská nahota, která je často součástí představení?
Součástí inspirace a tréninku byla od začátku cvičení japonského tanečního stylu butó, při němž jsou tanečníci většinou nazí. Po některých cvičeních butó začínáš tělo vnímat na úplně jiné úrovni. Nahota ti nabízí další možnosti, jak vnuknout věcem novou formu. Pokud jsi nahá, musíš být upřímná, všechno je najednou hrozně vidět. Každý okamžik, který věnuješ svému studu nebo tomu, jak ti zrovna visí prsa, je ztracený. Nahota je nejlepším způsobem, jak najít svůj nejčistší fyzický výraz, nehledě na to, že divák může sledovat celou práci těla -- každý nádech a výdech.
Existuje v životě s Děrevem něco jako ženská a mužská úloha?
Já na galantnost nevěřím. Navíc jsem se snažila zjistit, co dokážu, jakou mám sílu, přišlo mi zajímavé zasklívat dva měsíce okna, aby mi nebyla zima, bavilo mě kopat kanály ve zmrzlé zemi. Já naštěstí žiju i se svým manželem Phillipem ve vztahu, kde věci typu: ženo, mám hlad! vůbec nefungují.
Anton Adassinskij často používá slovo rituál -- koncentrace, moment, kdy se soustředíš na teď ... Skládá se i tvůj život z těchto malých a velkých rituálů?
Na jednom školním projektu nás Anton nechal jako cvičení přehazovat celé dopoledne kameny z jedné velké hromady na druhou a odpoledne zase na jiné místo. Buď se můžeš proti tomu bouřit, nebo pochopit, že je to takový skupinový rituál, který bude fungovat, jen pokud se na sebe všichni v rytmu napojí. Když se na věci vědomě koncentruješ, tak se ti začnou otevírat další roviny toho teď. Pozoruješ pak nejméně dvě reality najednou a to je na jevišti jeden ze základních stavů mysli.
Do jaké míry jsou představení Děreva improvizací?
Je to takový zvláštní druh improvizace, kdy máš danou strukturu, rytmus a atmosféru, ale tu náplň, přesné vybarvování a odstíny, to se dá pořád měnit. Já si budu Antona vždycky vážit za to, že mě učil tomu neustálému zlepšování a doplňování detailů -- žádné představení nikdy nebylo hotové.
Děrevo prošlo různými etapami vývoje, v poslední době, zdá se, opustilo ten syrový underground ...
Já to vidím tak, že je teď ve výrazu a kompozici mnohem rafinovanější. V Čechách to vyvolává možná ještě jiné reakce, protože oni tu začínali s tím opravdovým ruským undergroundem. Dříve to také byly takové Antonovy osobní syrůvky a ti ostatní hráli své menší etudy, ale v dnešních představeních už je vždy několik silných personáží, je to mnohem vyváženější. Pro mě osobně představuje úplný vrchol REFLECTION, sólové představení Táni Chabarové z Děreva, to už je tak daleko ve výrazu, že je to jako sny.
Proč podle tebe Děrevo na jevišti nemluví?
Je možné, že najednou udělají představení, kde budou slova používána jako prostředek ke komunikaci, ale já myslím, že nezáleží na tom, jestli mluvíš, nebo jsi zrovna klaun. Anton to vidí tak, že na jeviště patří pouze symboly. Každá aktivita je symbol pro jiný proces, neměl by to být jen únik. Pak mi přijde zvláštní, když v té klasické činohře, kterou nazývám línou, herci odmluví svůj text a přitom jen přecházejí z místa na místo jako v operetě. Tam jde pak jen o trochu emocionálního pocení. To už si pak tu hru raději přečtu sama a mám možnost daleko větší fantazie.
Ve svém vlastním představení Illusion Straße, které vzniklo po úzké spolupráci s Děrevem, jsi se pasovala do role intelektuálky, která se neustále ocitá na nejrůznějších životních křižovatkách. Ten příběh byl ještě nedávno tvým skutečným příběhem?
Je to taková tečka za určitým obdobím mého života, kdy jsem na sebe nastražila různé životní situace -- od dramatických milostných vztahů přes nejisté situace s bytem a s prací až po žití bez peněz. Bylo to období, které vyvrcholilo po mém příjezdu do Holandska, tenkrát jsem hrozně tápala a prožívala jsem různé intelektuální bitvy. Je to přesně o tom, že uděláš dvaapadesátkrát stejnou chybu, když ji uděláš potřiapadesáté, tak už je ti to trapné, ale teprve pošedesáté to dokážeš změnit.
Přinesla jsi do Čech úplně odlišný a nový pohled na nezávislé divadlo -- jak vůbec vnímáš vývoj divadla v této republice?
V Německu jsou takové věci, kterými se zabýváme, naprosto běžným alternativním divadlem, a v Holandsku se tomu alternativní divadlo snad ani neříká. Tady je to všechno ložené do těžkého undergroundu. Pořád si říkám, že nemá cenu kritizovat to, co se děje v divadlech, protože to už je jen výsledek. Zdá se, že dokud tu nebude vedle DAMU existovat několik alternativ divadelního vzdělání, bude to stejné. Jde o to, aby v každém byl podporován osobitý styl vyjadřování napojený na vlastní fantazii a sny. Pak sem přijede Těatr Novogo Fronta nebo Formani a všichni se diví, jenže není čemu ... Vždyť to je to, co je naprosto normální!
DANIELA VORÁČKOVÁ se narodila 30. května 1968 v Českých Budějovicích, vystudovala gymnázium. V roce 1988 se stala členkou pražského Divadla poezie Protoč, v letech 1993--1997 spolupracovala s Object -- theatre school a SNDO (School for new dance development) v Amsterdamu, poté s holandským režisérem Fritsem Vogelsem a islandskou režisérkou a designérkou Rebekkou Igimundardóttir. Od roku 1996 pravidelně navštěvovala vzdělávací projekty světoznámého petrohradského divadelního seskupení Děrevo. V rámci této školy spolupracovala mimo jiné na představeních GRAUZONE, SAND, BIRD SCREAM. V letech 1998--1999 žila v Laboratoriu Děreva v Drážďanech a minulý rok představila v rámci turné i v Praze své vlastní představení ILLUSION STRASSE. Je zakládající členkou divadelní skupiny SCO.STAGE CODE, spolupracuje s berlínskou divadelní skupinou Grotest Maru. Nyní pracuje na novém autorském představení MUR-MUR (angl. mumlání, šeptání -- zvuk, co odeznívá při probouzení).
Holohlavost a bíle nalíčená pleť jsou vyjádřením jakési neutrality. Jde o to, vzdát se obecně charakteristického vzhledu, dosáhnout jako herec kvality univerzálnosti.
zdroj: časopis Reflex