MACHÁČEK SE NEBÁL
"Když jde o Macháčka, čas si udělám," řekl muž, kterého asi znáte jako Dirigenta ze hry Cimrman v říši hudby. Nebo jako Náčelníka Línou hubu z Afriky. A taky ze Švestky. S hercem, skladatelem a dirigentem PAVLEM VONDRUŠKOU (82) jsme se ale sešli kvůli jiné, i když taky kultovní inscenaci. Příští týden totiž vychází v Refl exu DVD Naši furianti, které Pavel Vondruška nesmírně ovlivnil. Národní, rok 1979. Režie: Miroslav Macháček.
"Byl jsem na pouti dnes, koupit ti pouti přec, koupil jsem ti pouti, ta pouť tě zarmoutí, že mě nedostaneš ..." Tato i ostatní lidové písničky, které se staly ikonou Macháčkovy inscenace Naši furianti, jsou dodnes krásné tak, že z nich mrazí. Jak jste je našli?
Nejdřív vám musím říct něco jiného. Naši furianti byli mimořádně unikátní inscenace a pro mě bez přehánění nejšťastnější zážitek v životě. No vidíte, už brečím. Pracovat s Mirkem Macháčkem byl zázrak. Normálně se oznámí hereckému manšaftu: budeme dělat Babičku, Lucernu nebo Naše furianty - a každý protočí panenky a řekne: Jéžišmarja, to zas bude otrava. Ale Macháček si nás postavil do řady a řekl: Tak, vážení, toto je největší české drama, které kdy bylo napsáno - a taky nejkrásnější!
A podařilo se mu to dokázat na jevišti.
No jistě. Všichni jsme pochopili, že je to ideální, vlastně moderní portrét českého člověka - se všemi zápory. Někteří se z těchhle odporných, malých vlastností dostanou, jiní se z nich nikdy nevymaní. Jako když se tam v té vsi baví o tom, jak vybrat ponocného, tak jedna postava říká: mně to je úplně jedno, hlavně aby mně dobře hlídal moje včeličky, o nic jiného mi nejde! Pomlouvají se, udávají se, závidí si.
Jak probíhaly zkoušky?
Macháček nás do toho tak zblbnul, že jsme se do Furiantů taky zamilovali. Úplně jsem mu věřil, byl jsem jeho vyznavač. Někdy sice křičel, ale to jsme rádi vydrželi. Jenže byl pronásledován StB, takže třeba nepřišel do zkoušky, tak jsme všichni čekali a tušili, že tam byl, a přišel úplně zničen. To bylo strašné, co vytrpěl. Přitom každá zkouška byla pro něj mše svatá - a to pak přešlo i na herce. Škoda že už jich taková spousta nežije. Dodnes si pamatuju na premiéru, jak jsem stál před začátkem u Stavovského divadla a přemlouval režiséra Macháčka, ať jde dovnitř. Měl totiž trému tak obrovskou, že se sebral ze Staváku a sedl si tam před vrata na židli, zavřel dveře, třásl se a neměl vůbec sílu podívat se na začátek. To se nedá popsat. Já jsem mu říkal: Mirku, vždyť už se hraje! A on: nemluv na mě, všechno špatně skončí!
A všechno skončilo výborně. Pamětníci ale tvrdí, že Miroslav Macháček byl výjimečně skromný.
A měl velikou úctu před velikostí té hry i před velikostí Ladislava Stroupežnického. Přečetl od něj všechno, na první čtené zkoušce nám dokonce předčítal i jeho povídky. U Furiantů trošku přeházel pořadí obrazů: začalo se tedy scénou pana Kemra s panem Munzarem. Macháček seděl, bylo hrobové ticho a on řekl strašně nervózně: No tak začněte, začněte mluvit. Styděl se začít zkoušet. Tak se začala rodit inscenace - z improvizace.
Vy jste byl tehdy zaměstnán jako dirigent činoherního orchestru. Jak vlastně fungovalo tak zvláštní těleso, které "jen" hudebně doplňovalo mluvené divadlo?
V normálním orchestru si muzikant vezme frak, ukloní se, sedne si k pultu a v klidu hraje. V činoherním orchestru musí umět zahrát lidovky, klasiku, jazz - a ještě u toho musí často běhat nebo skákat, více méně jako herec. Občas jsme byli mokří, občas na nás házeli různé ovoce, občas jsme museli hrát ve tmě, protože to tak režisérovi připadalo poetické. Mrzí mě, že jsem si nepsal deník, co všechno po nás režiséři chtěli.
Jak se vám spolupracovalo s jednotlivými režiséry?
Sem tam se hudby báli. Nevěděli si s ní moc rady.
Ale právě Macháčkova inscenace Našich furiantů je dnes už slavný příklad toho, jak může scénická hudba představení pomoct, stát se jeho základní složkou. Miroslav Macháček se hudby asi nebál.
Naopak. Hned říkal: Měli bychom vymyslet nějakou původní muziku, mám známý ve vesnici na Moravě, ve Vráži, víš co, rozjedeme se tam, tamní kluci nám zahrajou jejich šlágry. Tak jsem si vzal malý magnetofonek a jeli jsme. Byli to samozřejmě úplní ochotníci, co se scházeli v místní hospodě a hráli si pro radost. Byly to takové obyčejné písničky, moc se mi nezdály. Pořád jsem se jich ptal: nemáte tam ještě nějakou? A oni hráli U řeky Blanice, pak zas Vltavy a taky Modravy nebo co, no, nedalo se z toho nic moc vybrat. Už jsme se balili a já znovu škemral: opravdu už nic nemáte? A jeden z nich, zpěvák, mi říkal a přitom se už dopředu omlouval: No jo, mám tady jednu divnou, tu zpívávala moje babička, ale tu nebudete chtít použít. A já jsem si říkal: No tak ji zazpívejte, když už jsme tady. A tak ji ten človíček sám zazpíval jednohlas: Byl jsem na pouti dnes. A já jsem vykřikl: Mirku, to je ono! Fantastická, velmi archaická písnička, textově zvláštně dadaistická, prostě nádhera. Vždyť ona může být třeba až z husitských dob!
Jak jste ale vymyslel moderní úpravu, kterou jsem se bez problémů dojala i v roce 2007?
Nejdřív jsem jim ty písničky upravil normálně, jak se hrajou v hospodě, jako řachtačku. A lidi od divadla jsou prostého ražení a hrozně se jim to líbilo, říkali: Já se cítím jako po ledečské leči, když si chlapi zazpívají. Tak jsem řekl kustodovi: Vezmi to a spal! Předělal jsem celé aranžmá trochu ve starém a trochu v moderním stylu. I na to si všichni zvykli a nakonec se jim moje úprava líbila tak, že si všechny písničky před každým představením zpívali - a taková píle není u herců obvyklá. To bylo pro mě obrovské štěstí, nad všechny prachy.
Kromě zaměstnání v Národním však léta hrajete v Divadle Járy Cimrmana, kde bavíte diváky vaším: "To jste divný chodec, když vám chybí bodec!" už skoro třicet let. Jak se Národní a Cimrmani snášeli?
Jednoduše: trochu to drhlo. Záviděli si. V Národním mi říkali, ať už těch šaškáren nechám, že jsem přece seriózní umělec, dirigent důležitého hudebního tělesa. A u Cimrmanů jsem zase slýchal, ať už se konečně vybodnu na to Národní, že to strašně komplikuje život lidem, kteří mají na starost organizaci, tedy termíny představení. Byl jsem zaměstnaný v Národním, u Cimrmanů jen na externí smlouvu, takže jsme dostávali žold za jednotlivá představení. Vzal jsem měsíční ferman tady, odvezl ho k Cimrmanům, ale zas tak velký problém to nebyl, každá role u nás je alternovaná. Vyjma toho blbce, kterého hraju v Cimrmanovi v říši hudby. Že tam diriguju, to nikoho až tak nezajímá, hlavně se všichni bojí, abych dobře zahrál blbce. Jedině na tuhle hru alternace nebyla, tak s tím měli Cimrmani trochu starosti. Ale zažil jsem i jiné reakce.
Že herci od Cimrmanů chtěli, ať je dostanete do Národního?
Ale nééé, nedělejte si legraci. Nemůžu vám snad ani říct, a už vůbec je bohužel nemůžu jmenovat, kolik herců z Národního přišlo a ptalo se: Nebylo by tam u Cimrmanů pro mě místo? A já jsem říkal: No jo no jo, zeptám se. A občas jsem se i zeptal, ale to víte, vždycky jsem jim musel odpovědět, že máme plno. Lidi nám asi záviděli, že u Cimrmanů je pohoda, Národní bylo spíš takový kolos. A přitom tam jsou úplně stejné třenice jako v jakémkoli jiném divadle, ne-li větší. Já tam třeba hraju už jen ve třech inscenacích.
To je ale vzhledem k vašemu věku docela úctyhodné.
No, trochu mě straší Parkinson a taky Alzheimer. Ale je pravda, že s vyhazovy si u nás láme hlavu Ladislav Smoljak, který je - i to sám o sobě říká - dost konfliktní. Zatímco Zdeněk Svěrák chce mít klid, aby nám mohl vyprávět košilaté vtipy, a vůbec se snaží, aby byla v divadle pohoda.
Když jsem vás ale dnes viděla ve Stavovském divadle, právě jste se loučil se skupinkou turistů, kteří vám tleskali. Vy máte ještě další profese?
To je jedno z mých dalších potěšení - provádím lidi ze všech koutů světa Stavovským divadlem. Tohle byli Angličané. Taky provádím v němčině, španělštině, italštině, esperantu a pár dalších jazycích - jenom maďarsky neumím. Hraju jim při prohlídce i na klavír, třeba Smetanu nebo Dvořáka i Mozarta. Protože jaká by to byla prohlídka divadla - bez hudby!
Herec a dirigent PAVEL VONDRUŠKA se narodil 15. 11. 1925 v Českých Budějovicích. Studoval konzervatoř, dirigování, operní režii a dramaturgii na HAMU v Praze. Během studií pracoval jako korepetitor Národního divadla a dirigent Pražské zpěvohry. V letech 1951-77 byl dirigentem symfonického orchestru AUS, Moravské filharmonie Olomouc, opery Státního divadla Ostrava a Hudebního divadla v Karlíně. V Národním divadle je od roku 1977 dirigentem orchestru činohry, v letech 1977-98 byl i jeho vedoucím. Od roku 1969 je členem Divadla Járy Cimrmana. Hostuje v Divadle Na Jezerce. Jiří Menzel jej obsazoval a obsazuje do filmových rolí jedlíků (Postřižiny, Slavnosti sněženek, Obsluhoval jsem anglického krále), jeho postavičky ale najdeme i v mnoha jiných českých filmech (jen namátkou "Marečku, podejte mi pero!", Slunce, seno, jahody, Slunce, seno, erotika, Rozpuštěný a vypuštěný, naposledy si zahrál ve Vratných lahvích). Mluví mnoha, jak sám říká, "jazyky, kterými se mluví v Evropě", zajímá se o původ českých slov a mnoho dalších věcí. Pomluvy o tom, že neumí noty, vyvrátil tím, že pro Reflex ručně napsal notový zápis písničky Byl jsem na pouti dnes.
Reflex 40/2007