AUGIÁŠŮV CHLÉV
Prezident Nejvyššího kontrolního úřadu ing. LUBOMÍR VOLENÍK (51) vede první státní instituci, která si za kvalitní práci vysloužila uznání od Evropské unie. Podle nedávného průzkumu agentury STEM důvěřují jeho úřadu i dvě třetiny Čechů. Takovou podporu obyvatel nemají ani sdělovací prostředky, policie, Václav Havel nebo NATO. Paradoxní je, že kontrolní závěry NKÚ, jemuž tak důvěřujeme, jsou často k neuvěření.
V rozhovoru, který jsme spolu vedli před více než třemi lety, jste popsal hlavní slabá místa státní správy. Vysvětlil jste, proč a jak z rozpočtu zbytečně ubývají desítky a stovky miliónů, někdy miliardy. Změnilo se od té doby něco k lepšímu?
Určitě. Téměř všechno. Z našich závěrů stále častěji vyvozují důsledky další instituce, ať už jde o finanční úřady, nebo orgány činné v trestním řízení. Za druhé -- k lepšímu se změnila i naše vlastní práce. A konečně -- což je vůbec nejdůležitější -- podařilo se nám prosadit zákony, které představují jeden z největších legislativních průlomů za dobu existence České republiky, pokud jde o fungování státních orgánů a chování úředníků. Kdybych měl tenhle kvalitativní skok vpřed k něčemu přirovnat, tak snad jen k tomu, co kdysi na Vyšehradě předvedl Šemík s Horymírem.
Tehdy jste tvrdil, že podle vašich kontrol byla v roce 1997 každá jedenáctá koruna ze státního rozpočtu utracena v rozporu s předpisy. Z vaší poslední výroční zprávy vyplývá, že loni takhle stát utratil každou sedmou korunu. Kde je tu změna k lepšímu? Počítadlo počítá lépe?
Tady srovnání kulhá, protože od té doby jsme trochu změnili metodiku i hodnocení výsledků. Rok od roku se také liší zaměření kontrol. Teorie, že lépe pracujeme, a tudíž na víc nešvarů přicházíme, je hrubým zjednodušením. Nicméně -- i takové vysvětlení má ke pravdě blíž, než nějaký pesimistický nářek, že jde všechno do kytek. Nejde. Zákony, o nichž jsem se zmínil, však platí až od letošního ledna. Se statistikou tedy musíme počkat.
Pokusme se o konkrétní srovnání poměrů, které jste minule kritizoval. Trestní oznámení vašeho úřadu zpočátku policie přijímala dost vlažně a naprostou většinu jich odkládala. Před třemi lety jste jako pokrok zmínil několik desítek případů, kdy došlo i na trestní stíhání, a dokonce i první rozsudky. Chytila se mezitím do sítě nějaká opravdu velká ryba?
Na to už jste se přece ptal minule. Trochu mi tím připomínáte pana premiéra Zemana. Ten se taky při projednávání našich kontrolních závěrů ve vládě pravidelně ptá, jestli se nenaskýtá příležitost strčit někoho do tepláků. Každé podezření z trestného činu samozřejmě oznámíme, je to naše povinnost. Ale dál už nás osudy provinilců moc nezajímají. Víc než o statistiky větších či menších hříšníků nás zajímá odhalení a náprava systémových chyb.
Pokud jde o výkon spravedlnosti, skutečně se neudálo nic, co by vás nějak potěšilo?
Jistěže událo. Kupříkladu jsme zjistili, že jistý pan Čermák, svého času vysoký státní úředník a poté soukromě hospodařící rolník, neoprávněně čerpal vysoké dotace. V době naší kontroly a ještě nějaký čas poté se jevil jako vlivný muž, na kterého nikdo nemá. A teď spadla klec.
No vidíte. O Čermákovi kolovaly celé legendy. Třeba jak v restauraci objednával minutky nejen pro sebe, ale i pro své tři chrty. A vy byste se takovým úlovkem ani nepochlubil ...
Nerozumíme si. Mě nějaký Čermák a jemu podobní opravdu nezajímají. Na celé věci mě potěšil spíš vývoj té causy. Zmíněný pán byl totiž odsouzen do vazby už před několika lety. Odvolal se k Vrchnímu soudu a -- světe div se -- dosáhl změny rozsudku na podmínečný. Jako člověk s poměrně přesnou představou o rozsahu jeho trestné činnosti jsem z toho byl dost znechucený. Soudce, který původně Čermáka odsoudil takzvaně natvrdo, měl ale tolik odvahy, že do toho šel znovu a nakonec nepodmíněného trestu dosáhl. To je pro mě ta dobrá zpráva.
Pohled na bílou vránu?
Pozitivní příklad. Když se chce, přece jen to jde. Zároveň opakuji: z mého pohledu jde o podružnost. Každoročně kontrolujeme zacházení s majetkem v řádu stovek miliard. Pomoci státu dostat nějakých pár set miliónů zpátky, pokud už nejsou někde v nedohlednu, je jistě záslužné. Mnohem užitečnější je ale odhalit systémové nedostatky, díky nimž se zbytečně -- byť ne vyloženě protizákonným způsobem -- prohospodaří miliardy. Nebo v konečném součtu spíš desítky miliard.
Zjištění vašich kontrolorů přesto občas překvapí i hodně otrlé povahy. Někdy to vypadá, že vás berou vážně všichni, jen ne ti, kteří by to měli udělat v první řadě. Zmínil jste Miloše Zemana. Ten že by řešil nedostatky v resortech svých vládních kolegů stylem "padni komu padni"? Na veřejnosti přece s vážnou tváří hájí své ministry, ať vyvedou cokoli.
Ono to někdy jinak vypadá zvenku a jinak zevnitř. Z jednání vlády, která kontrolní závěry NKÚ za mé přítomnosti pravidelně projednává, znám pana premiéra jako člověka, který postupuje důsledně i proti vlastním lidem a v jednotlivých případech obvykle požaduje vyvodit osobní odpovědnost. A také se snaží -- což je z mého pohledu ještě důležitější -- přijmout v usnesení k našim závěrům potřebná opatření, aby se problém už neopakoval. Bývají to docela zajímavé diskuse. Osobně nemám pravomoc na těchto jednáních cokoli navrhovat, mohu ale upozornit, že podle mne třeba zamýšlená opatření věc neřeší. Bývá to často právě premiér, kdo se s mým stanoviskem ztotožní a navrhne potřebnou změnu. A někdy je dokonce přehlasován, protože většině ostatních se to zdá příliš ostré.
Svého času jste si stěžoval, že často narážíte na nepochopení zejména u ministerstva financí, v jehož zájmu vlastně váš úřad pracuje. Změnilo se to? S kým se nejvíc sekáte dnes?
Jsou resorty, které se nechovají příliš slavně a je to u nich už klasika, ať jim šéfuje kdokoli. Například zemědělství. Tam začaly boje už za ministra Luxe, který navenek hlásal, jak potřebujeme větší pravomoc, a ve vládě ji naopak opakovaně zpochybňoval. Spolupráce s ministerstvem financí je trochu lepší. Zlepšily se také naše vztahy s ministerstvem životního prostředí.
Stěžoval jste si i na berňák. Že kontroluje hlavně tam, kde je to pohodlné. Že trápí malé podnikatele a velké nechává být.
To říkám pořád. Finanční úřady by měly kontrolovat plátce s ohledem na jejich zastoupení ve společnosti, vybírat si reprezentativní vzorek. Ale tohle už se začíná připravovat, jakýsi modelový registr vzniká na ministerstvu financí.
Kritizoval jste také demotivující systém odměňování státních zaměstnanců. Je už dnes snazší zaplatit schopné a vyhodit neschopné?
Bohužel -- nic se nezměnilo. Pořádný zákon o státní službě potřebujeme jako sůl. Nekvalitní práce úředníků má za následek ztráty, které ani nelze vyčíslit.
Tím jste mi připomněl smutné hospodaření s prostředky zahraniční pomoci. Vaše kontrola skončila ostudou a vy jste varoval, že při takovém zacházení budeme muset peníze vracet. Tohle riziko trvá?
Upřesněme, že ostuda se netýkala NKÚ, ale exekutivy. Některá ministerstva se prostě chovala, jako by tyto mimorozpočtové peníze vlastně ani penězi nebyly. Někdy chyběly i účty, natož aby fungovala evidence. O kontrole ani nemluvě. Občas se ani nepodařilo zjistit, kde peníze vlastně skončily. Naštěstí se už situace rapidně zlepšila. Vznikl Národní fond, jehož účet vede ministerstvo financí, toky peněz a informace o jejich využití jsou přehledné, lze je účinně kontrolovat. Jako ostatně veškeré veřejné finance.
Jde o onu převratnou změnu k lepšímu, kterou jste zmínil v úvodu?
O její část. Možná bych měl mluvit spíš o změnách v množném čísle, protože je jich celá řada. Ty nejvýznamnější vyplývají ze zákona o majetku státu a z nových rozpočtových pravidel. O přijetí těchto zákonů jsme se snažili už od poloviny devadesátých let. Když to řeknu s mírnou nadsázkou -- obě normy doplněné ještě novelou zákona o účetnictví a zákonem o finanční kontrole ve veřejné správě znamenají konec anarchie a téměř všech hlavních problémů, na které NKÚ poukazuje prakticky od svého vzniku.
Patří k nim i všudypřítomná korupce?
Korupce je trochu jiná věc, ta kvete i v nejvyspělejších demokraciích. Podle mě s ní mají stejné problémy v západní Evropě i USA. A možná daleko větší než u nás.
Oč tedy jde?
Tak třeba o větší kontrolu exekutivy, jednotlivých ministerstev i vlády jako celku. O menší hřiště a pevnější mantinely.
Můžete uvést příklad?
Vzpomeňte, jak letos rázem naskočil státní deficit o desítky miliard. Zdánlivě špatná, ve skutečnosti dobrá zpráva. Díky novým pravidlům už rozpočet nelze šidit, schovávat výdaje někam stranou a tvářit se, že neexistují. Hospodaření je průhledné a veřejnost má nad ním kontrolu prostřednictvím parlamentu. Jiný příklad téhož: dřív mohly vlády libovolně zakládat různá státní eseročka a akciovky, bez jakékoli kontroly do nich napustit majetek a pak ho také nekontrolovaně utrácet. Dnes jim to musí schválit poslanci. A v případě, že z těchto společností peníze zmizí, nemusíme se spokojit s prohlášením, že jsou někde jinde. Můžeme to zkontrolovat.
Ještě něco do třetice?
Závazný systém evidence všech investičních programů umožní serióznější konstrukci rozpočtu. Nová pravidla zprůhlednila i fungování Všeobecné pokladní správy -- jakési vládní peněženky. Z ní se rovněž utrácelo bez kontroly parlamentu a převody financí pak někdy bylo těžké dohledat.
Nová pravidla, o nichž mluvíte, mi začínají připomínat jakési "kladivo na vládu". Jenže ani sebehorší vláda nemůže za všechno, že?
Však také o žádné kladivo na vládu nejde. Když už kladivo, tak na všechny, kteří s veřejnými prostředky a majetkem nehospodaří, jak mají. Až dosud jsme se soustřeďovali jen na kontrolu legality, to jest soulad kontrolované činnosti s právními předpisy. Teď bychom se měli zaměřit i na výkon. Na účelnost a hospodárnost vynaložených prostředků.
To zní poněkud donkichotsky ...
Jinak se nehneme. Víte, jaký je náš největší problém? O přidělení sebemenší sumy ze státního rozpočtu se vedou líté boje. Jakmile se ovšem ten výdaj do rozpočtu dostane, nastává opačná situace. Nikoho už nezajímá, za co se ty peníze skutečně utratí. Achillovou patou takového hospodaření s veřejnými prostředky je pak zejména zadávání veřejných zakázek. Třeba právě tady by jasně určená kritéria umožnila vyrovnat se i s věcmi, u nichž nelze prokázat úmyslné pochybení nebo porušení zákona, ale přitom doslova bijí do očí.
Máte ještě nějaké další smělé plány?
Možná vás překvapím, ale máme. Chtěli bychom se pustit i do finančního auditu celého rozpočtu. Nespokojit se s údaji, které předkládají správci jednotlivých rozpočtových kapitol pro zapracování do státního závěrečného účtu, nýbrž ověřit, do jaké míry tato čísla odpovídají skutečnosti. A udělat to včas, aby mohla vláda informace využít buď v následujícím rozpočetu, nebo alespoň při tvorbě výhledu na ten další.
Nechcete si toho naložit nějak moc?
Uvidíme. Ona se nám na druhé straně zaplaťpánbůh práce taky zjednodušila. Je to neuvěřitelné, ale až do konce loňského roku jsme byli při kontrolách odkázaní prakticky jen na socialistickou vyhlášku z roku 1988, dílčí úpravy v různých zákonech a značně nejednotné podzákonné předpisy. Teď se nám ten Augiášův chlév konečně podařilo vymést. Pro každého, kdo odpovídá za hospodaření se státním majetkem, platí jednotná pravidla. Je konec kliček a nikdo se už nemá na co vymluvit.
zdroj: časopis Reflex