JAK SE VIDÍ
IVA VODRÁŽKOVÁ
Když výtvarnice IVA VODRÁŽKOVÁ (47) promluvila, projevil se nefalšovaný moravský přízvuk, který nedokázalo vymazat ani dvacet let života v Praze. Nezdržovala se se sbližovací formalitou tykání. Možná je to tím, že, jak tvrdí, většinu lidí, jež v životě potkává, považuje za skvělé. Vezmete-li v potaz její drobnou postavu, spoustu temperamentu a usměvavý indiánský obličej z Hané, orámovaný pestrými stužkami vpletenými do vlasů, ani se tomu moc nedivíte.
Jako malá jsem se o umění nezajímala, protože rodiče chtěli, abych se věnovala sportu. Ale myslím, že už tehdy na mě působilo prostředí, v němž jsem žila. Vyrůstala jsem v Olomouci, v rodinném domě, kde měl ateliér můj dědeček, známý moravský sochař. Když za války v koncentračním táboře zemřela moje babička, dědeček si vzal do domácnosti hospodyni. To byla báječná žena, která měla blízko k přírodě a uměla nazpaměť celého Erbena. Nešli jsme s bráchou spát, dokud nám neřekla třeba Svatební košili. Ještě než jsem usnula, koukala jsem na stěny pokojíku, kde visely grafiky s vodníky, meluzínami a strašidly.
A v osmnácti se to všechno ve mně probudilo. Hodila jsem sport za hlavu, protože jsem zjistila, že chci psát básně a malovat. V té době jsem už hrála na kytaru a skládala protestsongy -- hlavně jako revoltu proti rodičům a taky proti společnosti, ve které jsme všichni žili. Vystudovala jsem v Olomouci pedagogickou fakultu, obor čeština-výtvarná výchova, a strašně jsem toužila se osamostatnit. Můj sen byl odejít někam daleko -- třeba do Paříže. Jenže to nepřicházelo v úvahu, protože celá naše rodina byla politicky na indexu a nikdo z nás neměl pas. Tak jsem zamířila alespoň do Prahy. Byla jsem zaměstnaná ve školní družině a až po devíti letech jsem díky jedné osvícenější ředitelce mohla učit na základní škole. Na základní umělecké škole v Šáreckém údolí vyučuju teprve od roku 1990. Strašně mě to baví, protože máme skvělou partu. Děti jsou hrozně spontánní, a když ony malují, mám taky chuť něco tvořit.
Dřív jsem se snažila právě do malování utéci před tím temnem, které pro mě totalita znamenala. V roce 1989, těsně před zlomem, jsem žila v obrovském napětí a cítila jsem, že pokud to potrvá ještě chvíli, zhroutím se. Mého otec, který se hodně angažoval, tolik pronásledovali, že nakonec dostal mozkovou mrtvici a zemřel. A teta mi vždycky říkala: Ivuško, jak můžeš malovat smutný obrazy, ty, taková veselá holka? Ale já se tehdy pořád zabývala vážnýma věcma. Měla jsem pocit, že je to Bůh, kdo mi pomáhá, abych nezešílela. Ale dnes už nemám ideál člověka, který si nese na zádech svůj kříž. Mám za to, že nelze za sebou neustále tahat minulost, to by bylo na zbláznění. Ten kříž jsem tedy zahodila a jdu lehce. Procházím se bosky krajinou, vnímám ji a samozřejmě když narazím na nějakou nespravedlnost, tak se ozvu. Nějakou duchovní bytost potřebuje každý, ale mně je dnes už bližší duch Indiánů než křesťanský Bůh. Ony východní filozofie a filozofie přírodních národů jsou podle mého názoru daleko zdravější. Mají taky svá tabu, ale přesto mi připadají přirozenější než křesťanství. Je v nich pohyb, tanec, vztah k bylinám, léčivým věcem. Já jsem dnes otevřená a k ničemu se neupínám. Nezavrhuju křesťanství ani judaismus, který pro mě jednu dobu měl velký význam. Když už jsem nikdy nepoznala babičku, chtěla jsem se alespoň seznámit se svými kořeny: učila jsem se hebrejsky a hodně mých dřívějších prací je ovlivněno židovským myšlením.
Dnes na mě nejvíc působí informace vztahující se k ekologii. Zajímá mě, co se děje s touhle planetou. Jak ona komunikuje se mnou a jak já s ní. Je taková krásná písnička, která to dokonale vystihuje: země je naše matka a my ji musíme chránit. A to je i moje krédo. Když třeba jdu Šáreckým údolím, tak si povídám se zemí, se stromy, s listy. Jednu dobu jsem měla pocit, že jsem taky strom, že můžu být naprosto klidná, můžu si růst, kam se mi zachce, rozpínat se do prostoru, za světlem, že se nemusím nechat vtahovat do ničeho, čemu nerozumím. S několika ženami a dívkami jsme teď utvořily skupinu s názvem Studna, což je jednak symbol něčeho hlubokého a niterného, jednak místo, kde se ženy dřív scházívaly. My se zabýváme pradávnými ženskými měsíčními a slunečními rituály, které jsou většinou založeny na tanci, zpěvu, dýchání a propojení energií. Protože je mezi námi několik výtvarnic, uspořádaly jsme teď výstavu právě na téma studna. Já sama tam mám několik instalací z ručního papíru.
Zabývám se malbou, grafikou a prací s textilem -- tu miluju, protože šití je pro mě droga. Jsem jako u vytržení, když sedím za šicím strojem, látka se zvolna posouvá a stroj vydává ten typický nádherný zvuk. Látky mě fascinují a nejvíc ty, které už něco zažily. Klidně mohou být pomačkané nebo roztrhané. Pro mě má význam je recyklovat, protože na světě je už tolik předmětů, že mi přijde nesmyslné vytvářet další. Ani oblečení si nekupuju v obchodech. Všechno dědím a přešívám nebo různě dotvářím. Dokážu si ušít i kabát. Jen výjimečně si třeba v sekáči koupím košili. Ale musí se mi neodolatelně líbit a nesmí stát víc než dvacku. Když dostanu látku, která mě inspiruje k tomu, abych si ušila něco na sebe, tak to udělám. Ale navrhovat šaty? To ne, to už bych měla moc široký záběr.
Ateliér mám hned vedle bytu. Jsou v něm uložené všechny moje obrazy. Váže mě k nim natolik osobní vztah, že jsem je ještě nikdy nevystavovala. Mají svůj život a doufám, že je někdo někdy adoptuje. A pokud tenhle dům, kde kdysi žili templáři, i s naším bytem a ateliérem dostane nazpět restituent z Kanady, doufám, že tu budeme moci zůstat. Jasně že by mě mrzelo, kdybychom odsud museli pryč, ale já nechci na ničem lpět. Když bude nejhůř, postavíme si někde týpí.
MARTINA COUFALOVÁ
.
zdroj: časopis Reflex