Jan Vladislav - Být Evropan

Být Evropan

Nemáme mnoho takových lidí, jako je básník, esejista a překladatel JAN VLADISLAV (82). Lidí, kteří nejenže umějí myslet v globálních souvislostech, ale dokážou i vlastním příkladem sloužit tomu, co považují za nejdůležitější.

Pane Vladislave, začněme jednoduše. Kolik jazyků znáte a jak jste se dostal k jejich studiu?
Nejlíp umím slovensky a česky, slovensky proto, že jsem se na Slovensku narodil a prvních šestnáct let žil. Naše rodina byla česká, ale hovořilo se v ní západoslovenským dialektem podobným nářečím moravským. Když mi bylo deset, vycházel v časopisu Ahoj takový seriál cizojazyčných lekcí a já se z pouhé zvědavosti začal podle nich učit anglicky a italsky; a ve škole jsme měli němčinu. Tu jsem dobře zvládl za války, když anglický ústav, na který jsem se přihlásil, proměnili v německý. Udělal jsem dokonce státnici; když jsem pak měl být totálně nasazen, dostaly se mi na úřadě práce do ruky moje papíry a já je prostě odnesl, takže jsem vypadl z evidence. Hned po válce jsem jel do Francie, kde jsem studoval dva semestry na univerzitě v Grenoblu. A když mě pak v Praze po únoru 1948 vyloučili z Karlovy univerzity, pokračoval jsem s italským lektorem ve studiu italštiny. No a ty ostatní jazyky (španělština, rumunština, ukrajinština, ruština) jsem se naučil číst, ale mluvit ne, neměl jsem potřebnou příležitost.

Nevadí vám to při překládání?
Pro překladatele existují důležitější věci než jen umět mluvit tím či oním jazykem. Je třeba pracovat s textem, s komentářem. Danta nebo Shakespeara bez komentáře nemůžete dobře ani číst, natož překládat. Při překládání z čínštiny a japonštiny jsem spolupracoval s orientalisty. A to by tak bylo všechno. Těch jazyků je devět.

Narazil jste na Danta, svou celoživotní lásku. V jedné vaší dantovské studii se říká, že dílo velkého Florenťana je vlastně počátkem nového evropského myšlení, onoho "nového života", o němž Dante psal.
Evropané Dantovy doby se vyznačovali tím, že se dorozumívali latinsky. Dante psal latinsky i své soukromé, intimní dopisy. Své básně v lidovém jazyce, v italštině, vnímal spíš jako pokusy. Sám někde říká: "Takovouto báseň ještě nikdo nenapsal." Byl si vědom toho, že provádí experiment. Ale společnou řečí vzdělanců, řečí úvah, pojednání, korespondencí zůstávala ještě dlouho latina; a tam, kde je společný jazyk, vytváří se jistým způsobem i společná kultura. Ostatně, už tehdy se vytvářel i jistý druh společného trhu - medicejská Florencie zbohatla například na zpracovávání vlny, která se dovážela z Anglie. Pro tyhle dálkové obchodní transfery byla vynalezena směnka, aby nebylo třeba na dlouhé vzdálenosti převážet hotové peníze. Na tom zbohatli florentští bankéři, ale také cechy vlnařské a později hedvábnické. Zkrátka, tyto kulturní a obchodní vztahy vytvářely už tehdy vědomí jisté evropské sounáležitosti. Cítil to i další velký florentský exulant Petrarca.

Možná že to bylo pevnější pouto než dnešní Internet, protože spojovalo lidi společnými konkrétními zájmy. Vedle toho působí Internet dost abstraktně.
Tehdejší svět byl zřetelněji rozdělen na ty, kdo uměli číst a psát, a na ty, kteří to neuměli. Ti, co to uměli, většinou také ovládali společnou latinu, teprve později už tohle pravidlo neplatilo. Michelangelo, mj. také vynikající básník, už kupříkladu latinsky neuměl, Leonardo také ne, a proto o sobě trochu ironicky říkal, že je člověk "bez (řádného) vzdělání". A přitom to byl muž, jakému se i v přírodních vědách, fyzice, matematice, anatomii atd. mohl sotva kdo ze současníků rovnat. Ale ani ti, co neuměli číst a psát, nebyli bez kultury: právě pro ně se přece vytvářely názorné čítanky v podobě fresek, soch nebo portálů katedrál. Právě to bylo pojítkem naší kultury, právě tak se vytvářelo základní společné evropské povědomí.

Dnešní člověk o těchto společných kořenech ovšem mnoho neví, zrovna tak jako třeba neví o euroústavě, jejíž principy mu nikdo nedokáže přiblížit, neboť si je každý politik vykládá jinak.
Výhody společné Evropy jsou nepochybné už v tom, že například na cestách nepotřebujete pas. Všechno, co omezuje byrokracii a co podporuje volnost pohybu lidí, myšlenek a hodnot, je zkrátka jen prospěšné. Ale to nestačí. Když jsem se zmínil o středověkém rozdílu mezi těmi, co neuměli číst a psát, a těmi, kdo se domluvili společným jazykem, narážel jsem vědomě na to, že něco podobného existuje i dnes. Ani dnes nemůže většina lidí některým věcem opravdu porozumět. Ani já, ačkoli pracuji s počítačem už léta, mu nerozumím natolik, abych si jej troufal opravovat. Potřebuji-li něco,musím se obrátit na odborníka. A v dnešních politických rozhodnutích se člověk těžko orientuje zrovna tak, i když je třeba celkem vzdělaný, ale není odborník v mezinárodním právu a nemá se kde poučit. Myslím si, že neschopnost či nechuť dát si ta rozhodnutí vysvětlit není záležitost specificky česká. Žil jsem léta ve Francii a vím, že tam se o věcech, jako je euroústava, taky nediskutuje. Lidé se ve svém rozhodování řídí spíš osobními sympatiemi k politickým stranám nebo osobnostem.

V Muži bez vlastností Roberta Musila existuje komise, která má nalézt ideu státu rakousko-uherského, ale ona žádná neexistuje. Občas to vypadá, že i v EU pracují takové komise. Že síla byrokracie mění její chod v naprázdno pracující stroj.
Zdá se mi, že v myslích byrokratů převládá francouzský racionální duch, jenž si libuje v geometrii. V některých oblastech to funguje, ale ne vždy a ve všem. Musíme doufat, že tady to nakonec fungovat bude. Máte ovšem pravdu v tom, že byrokracie je nebezpečí všech demokracií. Samozřejmě mezi jednotlivými evropskými zeměmi jsou velké rozdíly. U nás čtyřicet let stalinského centralismu zanechalo hluboké stopy - pokud lidé zachovávali mlčenlivou dohodu s režimem, že se nebudou do politiky příliš plést, mohli si vcelku slušně žít i bez většího pracovního nasazení. Ten návyk přetrvává a rozhodně není šťastný.

Doba ovšem také přetrhala mnohé naše evropské vazby a kontakty. Vy jste z generace, jež minulé století odnesla snad nejhůř, a navíc jeden z těch, co si vždycky uvědomovali a prosazovali kulturní sounáležitost evropských národů a vnímali ji jako celek. Vtírá se otázka poněkud kacířská: Lze o onom celku ještě mluvit dál, nebo se po posledních zkušenostech s evropskými tahanicemi jeví jen jako zbožné přání?
Myšlenkový svět Evropy nepochybně objektivně existoval. Lidé, kteří vytvářejí mínění světa a také jeho myšlenkový a vědecký pohyb - o pokroku záměrně nehovořím - to tak cítili. Už před první světovou válkou naši umělci, jako třeba Purkyně, spisovatelé, jako Zeyer, byli ve Francii jako doma, ale doma tam byl také pražský Němec Rilke. Tito lidé měli často velký význam i pro hostitelskou zemi. Bylo to tak vlastně vždycky. Příkladem je muž, jenž je v dějinách znám jako sv. Vojtěch: studoval ve Francii na proslulé škole v klášteře Cluny, potom se stal učitelem teologie v Itálii na Monte Cassino a tam patřil k jeho žákům pozdější papež Silvestr II., proslulý jako jeden z nejvzdělanějších mužů své doby. Zkrátka, kulturu, kterou si Čech osvojil ve Francii, vštěpoval v Itálii žákům, mezi nimiž byli podobně jako Silvestr II. také Francouzi. Před první světovou válkou a mezi válkami byla evropská kultura propojena jako za renesance. A protože se snáz cestovalo, bylo to ještě intenzívnější. Autoritativní fašistické a komunistické režimy ovšem volnému pronikání myšlenek ze všech stran na všechny strany většinou brutálně bránily.

Vy jste byl jedním z těch, kdo se naopak bránili zákazům.
Bylo zřejmé, že se s tím musí něco dělat. Překládal jsem často autory, kteří vyjadřovali naše myšlenky. Kdybychom je vyjádřili sami, cenzura by je nepropustila. V překladu byly bezpečnější, protože pokud snad něco kritizovaly nebo pranýřovaly, dalo se tvrdit, že se to týká někoho jiného, a ne nás. V tom byl pro mne jeden z podstatných důvodů, proč jsem překládání věnoval tolik úsilí. Řeknu vám příklad: při překládání ukrajinských básníků mi nešlo jen o poezii, nýbrž také o to, abych doložil, že Ukrajina není jen kulturní přívažek Ruska, ale samostatná kulturní oblast, přinášející velké hodnoty včetně tvorby těch Ukrajinců, kteří psali rusky, jako třeba Gogol.

Minulé století nám ovšem zanechalo jedno poznání - kultura je svým způsobem záležitost velmi křehká, dokáže se z lidské nátury odloupnout jako lak. Asi nejprůkaznější je nástup nacismu v Německu, ale i u nás během dvou let po roce 1948 dokázala kultura tak zplanět, že nebyla k poznání. Není to vlastně nebezpečné sázet na něco tak nejistého, jako je společná kultura a kulturnost?
Samozřejmě že kulturu vytvářejí lidé a ti mají své slabosti. Když režim uhodí na tyto slabosti, může svést i člověka, jenž má brilantní mozek. Za druhé - žije mezi námi mnoho iluzí, například iluze pokrokovosti. Co je staré, to je špatné, co je nové, to je dobré. V některých oblastech to jistě platí - parní lokomotiva z devatenáctého století byla bezesporu horší dopravní prostředek než letadlo, jež létá nadzvukovou rychlostí. Ale knihu, kterou napsal autor zvaný Homér, můžeme číst dodnes, zatímco parní lokomotivu už nepoužíváme. Otázka pokroku je složitější, než se zdá. Navíc si myslím, že mnoho lidí v dnešní světě nedokáže žít na vlastní účet, na vlastní svědomí. Potřebují vnější sílu, která by je tíhy vlastního svědomí zbavila -ať už je to Strana, nebo Vůdce.

A co náboženství?
Náboženství přestává být od dob osvícenství tak závaznou a rozhodující silou, aby mohlo řídit veškerý život. Dnes - alespoň v našem evropském světě - už lidi nerozděluje tak nesmiřitelně jako kdysi; mění se spíš v cosi intimního, niterného, co se pokouší spíš lidi spojovat. Zato začíná rozhodovat spíš zmíněná myšlenka a často jen pověra pokroku ...

Místo společné náboženské víry ovšem zaujímá individualismus, který si často, jak jste řekl, neví rady sám se sebou a hledá jakési náhradní řešení.
Bez individualismu se už neobejdeme, ale s individualismem je nerozlučně spjata povinnost opírat se o vlastní svědomí, o vlastní mravnost, to znamená nepřijímat za své svědomí to, co diktuje nějaká ideologie, v jejímž jméně si pak můžete dovolit všechno včetně zrady, vraždění atd. Jak se mohlo například stát, že někdo udal vlastního otce, vlastní matku, vlastního bratra? Jak to mohl udělat a poslat je třeba i na smrt? Takový člověk se opíral o cizí svědomí a jeho "vyšší zájmy" a měl pocit, že to z něho snímá odpovědnost. A navíc tu je ještě něco -- touha po moci, pokušení příznačné pro tolik lidí, kteří se tak či onak rozhodli pro politiku. Kolik bývalých fašistů se později stalo komunisty! A naopak.

Vidíme i dnes, jak se z bývalých tvrdých straníků tvrdí straníci zase stávají. Ovšem na opačné straně politického spektra.
Právě v těchto případech pochybuji o lidech, co se omlouvají tím, že se nechali oklamat a že "věřili". Některým věcem se prostě věřit nedalo. Svou roli ovšem sehrávala i výchova a šťastná náhoda. Pro mne takovou šťastnou náhodu představoval knihařský dělník v ústavu, kde jsem byl za války tak napůl zaměstnán. Byl to bývalý komunista, jenž vystoupil ze strany v roce 1938 kvůli moskevským procesům. Právě on mi dal číst Marxe, Lenina, Stalina, právě on mi naznačil, jak to vypadalo uvnitř KSČ. To mě nadobro zbavilo pochyb o podstatě komunismu. Byl jsem proti stalinismu imunizován. Jsou autoři, kteří říkají, že poválečná doba měla zpočátku svou poezii a ta prý strhla většinu mladých. To ale přece není pravda. Mnozí mladí už tenkrát věděli, co se děje, ale domnívali se, že svět se požene jen jedním směrem, a neodolali pokušení nastoupit do vlaku. Jenomže ten vlak správným směrem nejel. Někteří to poznali až po roce 1968. Řeknu vám bizarní věc - pro mne znamenala ruská okupace svým způsobem satisfakci. Když jsem viděl ty tanky, jak se bezmocně točí na Chotkově silnici nebo na nábřeží u Mánesa, protože tam byly vytrhané koleje a kolona tanků přes ně nemohla dál, bylo mi jasné, že jsem měl pravdu. Sovětský režim byl zločinecký a imperialistický.

Rozeznávat pravdu vámi popsaným způsobem ovšem dřív pomáhalo historické povědomí, vědomí tradic. To je dnes silně oslabeno, občas to vypadá, že jsme znovu na startu nějaké nové éry. Že jsme bez minulosti.
Žijeme v určitém prostředí, které je dáno řeckou, židovskou a křesťanskou tradicí. Ta tradice je viditelná, máme-li na mysli stavby, kulturní krajinu, umění. Ale existuje i tradice neviditelná - i základní myšlenka, na níž je zbudován počítač, je prastará. Existuje tradice autority, ale i osobní odpovědnosti. Stará židovská legenda vypráví, že kdykoliv se spojí mužské semeno s vajíčkem, Bůh způsobí, že do tohoto spojení vstoupí duše. Duše se brání, nechce se jí na svět, protože ví, co ji čeká. Ale Bůh ji donutí, aby do těla vstoupila, a rozhodne, zda se ten člověk narodí jako muž, nebo žena, malý, nebo velký, slabý, nebo silný a tak dál. Na člověku je jen jedno: aby se sám rozhodoval pro dobro nebo zlo. Fakt, že každý člověk je jedinečný, je dán právě touto jedinečnou lidskou schopností se rozhodovat. Všichni se dopouštíme chyb nebo i špatností, ale jsou oblasti, kde jsou taková rozhodnutí zásadní a osudová. Ukradnu-li hrušku, je to sice krádež, ale o ničem neodčinitelném to nerozhoduje. Když ale svému bližnímu zkazím život, když někoho pošlu na smrt, když jej sám zabiji, pak rozhoduji s konečnou platností. A nedá se to už nikdy napravit. ***

JAN VLADISLAV (15. 1. 1923) se narodil v Hlohovci na Slovensku v české rodině poštovního úředníka, bývalého legionáře. Po válce studoval srovnávací dějiny literatury na FF UK, dva semestry strávil na univerzitě v Grenoblu. Po roce 1948 byl z politických důvodů z Karlovy univerzity vyloučen, zničena byla většina nákladu jeho básnické prvotiny Hořící člověk. Později byl překladatelem a spisovatelem bez možnosti publikovat poezii a esejistiku. V roce 1968 se podílel na vzniku Kruhu nezávislých spisovatelů a mohl konečně ukončit studia na FF UK obhajobou práce Portréty a autoportréty a rigorózní zkouškou u prof. Václava Černého. Poté byl opět zbaven možnosti publikovat. Založil samizdatovou edici Kvart, kde vyšlo přes 120 titulů. Stal se signatářem Charty 77, v roce 1981 byl donucen k exilu do Francie, kde žil v Sevres u Paříže. Před několika lety se vrátil do Prahy, kde kompletuje básnické a esejistické práce a chystá vydání svých deníků. Je nositelem Řádu T. G. Masaryka (1991), francouzského Řádu umění a literatury (1993), Ceny P. E. N. Clubu za celoživotní dílo (1998) a Státní ceny za dílo překladatelské (2001).
Reflex 28/2005