Vítkov

Nedostupnost přímo v centru města, bizarní a bohaté dějiny bez jasného začátku, republikánský symbol, pohřebiště legionářů, komunistické mauzoleum, jurský park, jeden z nejodvážnějších projektů českého muzejnictví ... Co je to? Památník na pražském Vítkově. Ale čí památník to je? A stojí tam vůbec? Nevysoků kopec na Žižkově, pár stovek metrů od samotného pražského centra, svými rozměry spíš krtinec než hora, žije po staletí přirozeným rozporem: je součástí města i není, je už dost vysoký na to, aby posloužil nějaké dominantě, i na to, aby byl spěchajícímu městskému člověku příliš vzdáleným horizontem. Snad každý ten kopec zaznamenal, zahlédl velkou jezdeckou sochu a šedý masívní korpus u ní. Téměř každý ví, že tu byla kdysi jakási bitva, kterou podle dobově převažujícího proudu výkladu dějin buď oslavujeme, či trpně přiznáváme jako počátek husitství. Část lidí ví, že dominanta měla oslavit první republiku, část pamatuje, že tu nějakou dobu hnila mumie Klementa Gottwalda, a jiná část neví ani nepamatuje nic a na Vítkov by nešla ani psa vyvenčit. Památník dnes patří Národnímu muzeu, kde přišli na výborný nápad. O tom stěží uchopitelném, mizejícím, nedotvořeném, místně i ideově těžko dostupném Památníku by se přece dalo uvažovat jako o Památníku sobě. Mohl by být upomínkou, výkladem, dokumentem a třeba i ironickým nadhledem, pokud jde o naše nedávné dějiny.

MĚL TU BÝT BULVÁR
"Národní muzeum dostalo Památník do správy v roce 2000 s tím, že ho má oživit v duchu původní, pozitivní tradice. Dnes jsme v situaci, kdy máme jasnou obecnou představu o tom, jak by Památník měl vypadat, a vyjednáváme s památkáři o možných architektonických změnách. Když vše půjde dobře, mohli bychom za dva roky začít s přestavbou," shrnul generální ředitel muzea Michal Lukeš. "Jisti jsme si tím, že Památník rozhodně nemůže být strnulou muzejní expozicí. Chceme, aby byl moderní, založený na multimediálních prezentacích, obměně dočasných výstav, pořádání kulturních akcí, aby byl v neposlední řadě příjemným místem k setkávání lidí." To mimo jiné podle předběžného projektu znamená dostavbu prosklené restaurace a otevření vyhlídky na střeše. Oživit Památník neznamená nainstalovat do něj novou výstavu a vynést nevhodný popel. Oživení "původní, pozitivní tradice" rozhodně neznamená ani návrat k "původnímu stavu". "Původní stav tu vlastně nikdy nebyl," konstatuje Stanislav Slavík, jenž má projekt na starost jako vedoucí muzejního oddělení novodobých českých dějin. Dějiny památníku jsou opravdu výjimečně zmatené. Někdy uprostřed druhé poloviny devatenáctého století v pražském hostinci U deklarace vznikl Spolek pro zbudování pomníku Jana Žižky. Pomník měl vzniknout na tehdy ještě pustém vrchu Vítkov. Pak se ale nic nedělo, takže až v roce 1904 se v materiálech Národního muzea můžeme dočíst výmluvné: "Po letech stagnace byla činnost Spolku obnovena." Pak už se věci daly do pohybu způsobem pro Vítkov typickým: když už se zdálo, že se pomník opravdu začne stavět, přišla první světová válka a ta přinesla také přehodnocení a doplnění celého záměru. Myšlenka Žižkova pomníku se rozrostla o ideu Památníku národního osvobození a legionářských obětí. Měl to být národní a ideový symbol mladé republiky a zároveň panteon osobností. Autoři návrhu počítali s tím, že v něm budou uloženy ostatky prezidenta Masaryka. Původní návrh dokonce počítal s obřím bulvárem, který by k Vítkovu pozvolna stoupal z centra města.

SKLADIŠTĚ A MUMIE
V roce 1928 se skutečně začalo stavět a až na detaily vše probíhalo podle plánu. K těm detailům můžeme například počítat to, že Masaryk nechtěl být pohřben na Vítkově, ostatně pro něj plánovaný sarkofág nebyl v době jeho smrti hotov. Také s původním základem Památníku -Žižkovou sochou - byly problémy: někteří politici napadli původní návrh sochaře Bohumila Kafky a požadovali například Žižku s biblí v ruce a na vzepjatém koni. Práce se zdržely. Ani bulvár, jenž měl začínat kdesi u Prašné brány, se nerodil. Dříve než byla dokončena vnitřní výzdoba a než mohl být Památník slavnostně předán svému účelu, přišel Mnichov a okupace. Vítkov se dočkal prvního praktického využití: stal se skladištěm zbraní německé armády. Po válce přišel návrat k původní myšlence obohacený o uctění památky obětí druhé světové války čili záměr číslo 3, nepočítáme-li ovšem skladiště zbraní. Pochopitelně že záměr realizován nebyl a plynule přešel ve variantu 4: do panteonu patří především komunističtí funkcionáři, osvoboditelé jsou především rudoarmejci a husité byli především třídní bojovníci. Místo ostatků Masaryka tu byla vystavena Gottwaldova mumie. Ale ani nové pojetí to nemělo lehké: stalinistickému kultu se už ve druhé polovině padesátých let přestávalo dařit, navíc mumie začala ohnívat. Starala se o ni sice výkonná vzduchotechnika a ve dvou směnách i spousta techniků a laborantů, leč bez většího úspěchu. V roce 1962 byla mumie v tichosti zpopelněna. A spolu s ní se rozplývala i pompa kolem Památníku. Ano, byly tu uloženy ještě ostatky Antonína Zápotockého a Ludvíka Svobody, sem tam i nějakého významnějšího funkcionáře. Ke hrobu Neznámého vojína občas přišla delegace s věncem, ale vcelku se Vítkov vracel k prapůvodnímu stavu: tedy k tomu, že žádnou dominantou není.

KUDY VEJÍT?
Po roce 1989 přišlo několik bizarních okamžiků, desetiletí rozpaků a hledání záměru číslo 5. Popel komunistických funkcionářů byl nabídnut rodinám, ostatky, jež nikdo nechtěl, odkoupila komunistická strana a včetně Gottwaldových je uložila ve společném hrobě na Olšanech. Katolická církev provedla cosi jako vymítání ďábla, když prostory Památníku nechala vysvětit, prokropit svěcenou vodou - gesto snad v polistopadové euforii pochopitelné, leč hodně nelogické a komické. Jeden z prominentů divokých dob zakládání kapitalismu v Čechách, Vratislav Čekan, chtěl získat Vítkov pro účely zbudování zábavního parku ve stylu parku Jurského. Proběhlo několik koncertů -někoho pobavily, jiné pobouřily. Vzniklo občanské sdružení, které chtělo z Vítkova udělat Památník totality, přišlo s několika návrhy, akcemi a usnulo. Teď je na tahu Národní muzeum. "Kudy do toho vstoupit, to je zásadní otázka," shrnuje Stanislav Slavík. "Ty vrstvy a záměry se v mnohém překrývají, prolínají, nelze mezi nimi nalézt ostré hrany. Jistě, oslava komunismu nebo Gottwalda tu nebude. Ale máme tuhle kapitolu z dějin vymazat? A když ne, tak v jaké míře, v jakém stylu ji tu máme uchovat? A co je ten původní, pozitivní záměr? Republikánský symbol, chrám republikánské myšlenky. Takové symboly nám opravdu chybějí, ale zajímají někoho ještě v téhle podobě? Památník má velmi silného genia loci, jen je nějak špatně vychovaný, často nosí uniformu, je nesdílný. A my ho musíme převychovat, nikoliv zničit nebo zdeformovat." Slavík nás provázel po obřích prostorách Památníku pojatého jako moderní chrám. Slavnostní síň, hlavní loď obložená chladným mramorem, sakristie - prezidentský salónek, pod nimi krypta, kde bývala vystavena mumie. Slavnostní dojem z mohutné stavby i rozpaky nad podivnou směsí symbolů - od legionářských po pěticípé hvězdy a srpy s kladivy. "Musíme tu stavbu především oživit. Dovedu si dobře představit, že se tu snese pieta, memoriál s důstojnou zábavou, kulturou. Libreto pro budoucí Památník jsme pracovně nazvali Křižovatky české a slovenské státnosti - ideje a idealisté. Já si myslím, že Památník by měl být především prostorem, v němž by návštěvníci mohli o těch idejích a idealistech přemýšlet. A přemýšlet o sobě. A bavit se u toho." Nápad je to zajímavý. Jen není jisté, zda se přitom člověk nemá trochu bát. Zatím vždy došlo před naplněním nového záměru k nějakému drsnému zlomu. Památník pravděpodobně není magickým hybatelem dějin, ale bude-li nový záměr naplněn a nějakou dobu fungovat, bude to důvod k oslavě tak dlouho hledané stability v našich moderních dějinách.
***

ŽIŽKOVA SOCHA
Jedna z největších jezdeckých soch na světě je zajímavá mimo jiné i naprosto důsledným realistickým pojetím. Sochař Bohumil Kafka neponechal náhodě žádný detail. Po odborných diskusích o typu koně byl vybrán norický ryzák Theseus z tlumačovského hřebčína. Sochař vypracoval mnoho studií koně, nechal ho fotografovat v klidu i pohybu, až po několika letech práce představil model koně v životní velikosti. Postavě jezdce stálo modelem několik mužů -zápasník, důstojník, písmák i architekt. Postupně tak byly zachyceny veškeré podrobnosti od posezu jezdce po knír. Veškeré detaily výzbroje a výstroje byly vytvořeny na základě dobrozdání historiků. Bohumil Kafka pracoval na soše od roku 1932 až do své smrti v roce 1942. Podařilo se mu dokončit model v sádře. Po válce byla socha odlita a slavnostně odhalena až v roce 1950.

Zpět zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz