VARIACE NA trenérovo ŘVANÍ
Jaro je tady a Michal Viewegh (42) vydává -- jak tomu bylo v tomto čase již několikrát -- novou knihu. Má název Vybíjená. Tu hru zná určitě každý. Ale neodehrává se jen na školním hřišti v hodině tělocviku.
Soudě podle vašeho nového textu, stárnete a rekapitulujete. Není to trochu brzo? Je vám teprve dvaačtyřicet.
Na životní rekapitulaci není myslím nikdy příliš brzo ... Jakmile člověk začne brát rozum, měl by to možná dokonce dělat průběžně, každých pár let -- už proto, aby třeba po čase nezjistil, že se v životě ocitl někde, kde být vůbec nechce. Po čtyřicítce je nejvyšší čas. Kdybych to měl brát podle průměrné délky života mužů v České republice, hraju už, abych tak řekl, pár minut druhý poločas.
Mimochodem, víte, jak vždycky o přestávce v kabině trenér nadává hráčům za chyby, které udělali během první půlky? Tenhle román je v metaforickém smyslu literární variací na trenérovo zoufalé řvaní.
Tahle kniha je méně veselá a více se v ní zpytuje -- podobně jako třeba Zapisovatelé otcovský lásky. Byl to záměr opustit zábavný žánr, anebo téma bylo ve vás?
To téma mi tentokrát -- jakkoli to bude znít jako ta nejbanálnější fráze -- skutečně „přinesl sám život" … Loni a předloni jsem absolvoval pár abiturientských srazů, několik hodně smutných pohřbů, trochu si zavzpomínal na dětství a na mládí -- a téma bylo rázem na světě. Najednou jsem si vůbec nedokázal představit, že bych psal o něčem jiném. Ale na druhé straně to snad není knížka ponurá. Rád bych věřil, že je to chvílemi i docela sranda.
Román má dvě linie -- vzpomínkovou a současnou. Ve které jste se cítil lépe?
Já si to takhle vlastně ani při psaní v duchu neodděloval, ty dvě roviny jsem střídal spíše intuitivně. Začátek románu zastihuje hlavní postavy už jako čtyřicátníky, po čase se s nimi vrátím do gymnaziálních let a ve finále románu se všichni opět sejdou v současnosti, na abiturientském srazu. Dělal jsem na tom románu s velkým nasazením, ale psalo se mi to celkem snadno. Navzdory tomu věřím, že je to možná moje nejpoctivější, nejpravdivější kniha. Dokonce bych řekl nejumělečtější -- což literární kritiky bezpochyby velmi pobaví.
Eva, Hujerová, Skippy, Tom, Jeff a autor. I když tam postava autora je, viděl jsem vás i v Tomovi nebo v outsiderovské Hujerové. Ale co krásná Eva? Co ta z vás obsahuje? A jak postavy vznikaly, proč takové složení?
Když jsem román začínal psát, myslel jsem, že jej bude celý vyprávět zmíněná Hujerová. Potom jsem ale připsal kapitoly Toma a nakonec jsem dal prostor i Jeffovi a Skippymu, protože mi připadalo, že se tím zmnožením vypravěčských hlasů stává příběh plastičtějším, nejednoznačnějším -- a tím zároveň jaksi pravdivějším. Těch pět hlavních postav ilustruje pět různých podob lásky, zejména pak lásky nenaplněné. Pokud jde o krásnou Evu, dobře znám některé její nálady, mnohé její pocity jsou ve skutečnosti moje pocity. A samozřejmě mám stejně jako ona neuvěřitelný sex-appeal.
Název románu je vztažen ke hře, ale také k vybití vnitřních baterií. Vidíte dost takových lidí ve svém okolí? A je to i generační problém?
Je to o lidech nějak, něčím „vybitých", o těch, kteří -- jak říkám v románu -- „nepřežili vlastní mládí". O dospělých lidech, kteří vlastně nikdy nedospěli, kteří se celý život topí v problémech, na něž si zadělali už v patnácti nebo ve dvaceti letech. O lidech, jejichž život ještě ve čtyřiceti ovlivňují zážitky z puberty a různé mindráky z dětství. Takových pochopitelně pár znám. Dokonce, jak se v knize také píše, je „potkávám na ulici a čtu jejich články v novinách".
Vy sám -- jakou podobu má vaše vybitost? Anebo jste coby úspěšný autor naopak nabitý?
Obávám se, že to svého času reálně hrozilo i mně, ale provedl jsem důkladnou bilanci a pokusil se začít nový, jiný život. Takže jsem vlastně kapitán vybíjené: mám víc než jeden život. Teď mě napadá, že kapitáni ve vybíjené mají životy tři, a že je to tudíž přirovnání, které moji současnou, tj. druhou manželku může mírně zneklidnit.
Lidé vybití a ti, co se „našli" -- nakonec je to v románu (možná) jen jediná postava. Opět vztaženo na vás: našel jste se?
Troufnu si říct, že jsem se našel -- a abych Veroniku pro změnu potěšil, rád bych řekl, že je to do značné míry její zásluha. Štastné bylo určitě i rozhodnutí postavit dům na Sázavě. Tím, že žiju byť jen pár dní v týdnu mimo Prahu, se můj život potřebným způsobem zklidnil. Když třeba sekám zahradu a Veronika mezitím na terase učí Sáru chodit, zakouším nepopsatelný pocit životní harmonie. Věci jsou tak, jak mají být.
V Praze ne?
V Praze je zmíněné usebrání každopádně trochu těžší. Jak říká OscarWilde: „Umím odolat všemu kromě pokušení." Mám tu hodně kamarádů a je tu spousta hospod a barů … Řeknu to takhle: démoni alkoholu a chlípnosti mě tu nepřestávají různě pokoušet, ale jejich moc v posledních letech dramaticky slábne. Všimněte si prosím, že se snažím být v rámci možností otevřený, ba sebekritický -- ale opravdu nesnáším, když se to za mě pokouší dělat někdo jiný. Například bulvár.
Proto ta vaše nedávná veřejná polemika s bulvárem?
Nejen proto, nedělal jsem to samozřejmě jenom kvůli sobě -- koneckonců já si naštěstí s bulvárem užívám sotva desetinu toho co známější celebrity. Chápu, že je to polemika nekonečná, nejspíš marná -- ale přesto je nutná. Je třeba lidem, kteří tyhle plátky kupují, občas připomenout, jaké čtou svinstvo. Ti takzvaní redaktoři jdou dneska ve své bezostyšnosti tak daleko, že už nepíší jenom různé obvyklé polopravdy, ale i naprosté lži. Mě například -- samozřejmě alibisticky nepřímo -- obvinili z nevěry se studentkou, s níž jsem se nikdy ani na minutu nepotkal jinde než během výuky … Byla tam i její fotka -- ale ne se mnou! Já jsem byl i s rodinou na samostatném snímku. Chápete? Příště může být vedle mé fotografie třeba obrázek z pochodu skinheadů nebo z hostiny kanibalů … V tomhle žijeme, tohle si lidé kupují. A když se pak po svém vystoupení proti tvrdému bulváru kdesi dočtu, že to sice je trochu špína, ale že bychom zároveň neměli zapomínat, že známé osobnosti a bulvár se vzájemně potřebují, otvírá se mi kudla v kapse. To je vrchol pokrytectví, čirá demagogie! Copak lidé jako například Michael Kocáb potřebují bulvár? K čemu, proboha? Já se tedy bez laskavé pomoci bulváru rozhodně obejdu.
TEXT ANDREJ HALADA