HLEDÁM V SOBĚ

 

PETR VOLF

 

Foto PETR JEDINÁK

 

Ačkoliv je vzrůstu spíše menšího, stal se ALEŠ VESELÝ (64) nepřehlédnutelnou postavou českého výtvarného umění posledních čtyřiceti let. A to nejenom proto, že se jeho sochy vymykají měřítkům, na jaká jsme v této zemi zvyklí. Také jejich obsah -- navýsost a soustavně existenciální -- nachází jenom stěží obdobu. A jestli všechno dobře dopadne, bude jeho dosud největší socha umístěna v Izraeli, na jednom pahorku Negevské pouště.

 

Socha v poušti ... jak vás to vlastně napadlo?

 

Byla to zřejmě šťastná náhoda, že se ta socha bude realizovat. Ale pamatuju si, že o projektech v poušti jsem uvažoval už v průběhu šedesátých let. Dosti se mě citově dotkly války, které musel Izrael podstoupit. Tehdy jsem si říkal, že na Sinaji postavím obrovskou sochu jako memento proti násilí.

 

Tedy politicky motivovaný čin?

 

Byl jsem možná naivní. V něčem jsem byl radikálnější -- romantik a idealista --, jako každý na začátku šedesátých let, a myslel jsem si, že taková socha způsobí, že už se třeba lidé nebudou zabíjet. Jenomže tenkrát sochař Mack, člen německé skupiny Zero, udělal obrovskou sochu na Sahaře. A mě to odradilo od dalších úvah o pouštní soše.

 

Proč?

 

Jsem z generace, která byla vychovávána k uměleckému individualismu, že když někdo něco jednou udělá, tak už to nemá smysl -- i když moje představy byly o něčem jiném.

 

Čím vás poušť lákala?

 

Já to přesně nevím. To jsou takové ty zasutosti, které člověk neumí přesně vyjádřit, ale tuší je, protože v něm pořád vrtají. Jistě, určitě mě fascinovalo nekonečno pouště, její prostor ... Je to živel jako moře nebo hory. Jedno z mystérií přírody. Zvláštní pohnutí a vzrušení pak ve mně vyvolává Judská poušť, Negev a Sinaj, které jsou naplněny stopami a svědectvím dávných prapříběhů. Moje první setkání s pouští mě v tom jenom utvrdilo, i když nebyla tak pustá, jak jsem si představoval. Je živoucí a krásná. Byl to silný zážitek. Několikrát jsem se k tématu pouštních soch vracel, na začátku devadesátých let jsem provedl několik projektů v nákresech, které jsem situoval do pouště. Pořád jsem podvědomě viděl své věci v poušti. Moje skici pak náhodou uviděl jeden vlivný člověk z Washingtonu, který měl kontakty na Pražský hrad. Nadchl se a během jednoho dne dokázal vyjednat s naší a izraelskou prezidentskou kanceláří, jestli by v Izraeli nebyl o podobnou sochu zájem. Netrvalo to dlouho, prezident Havel se dohodl s prezidentem Weizmannem. Vybralo se místo. Teď jde jenom o to, jakým způsobem se bude socha financovat.

 

Na kolik taková socha přijde?

 

To je trošku problém. Dokud se nezačne, tak se nedá přesněji cena stanovit. Ale rámcově se dá odhadnout, že přijde na několik desítek miliónů.

 

Korun?

 

Dolarů. Závisí to na tom, ze kterého místa se vezme kámen. Musí to být totiž monolit. Jeden kus o váze tři sta dvacet až čtyři sta tun. Původně jsem myslel, že by měl odpovídat prostředí, ve kterém se bude socha vyskytovat. Takže vápenec. Ale v nejbližších lomech nebylo možné vylomit tak velký kus, jenž by měl na všechny strany sedm metrů. To je problém, který jsem nečekal: nalézt místo -- lom, kde by existovala tak veliká souvislá masa kamene. Možná tam nic takového nenajdu, možná se mi to nepovede ani na celé zeměkouli. V takovém případě bych udělal místo kovových podpěr kamenné a ten monolit nahradím zrcadlově leštěným odlitkem z nerez oceli.

 

Uvažoval jste, z jaké vzdálenosti bude socha viditelná?

 

Prý může být vidět z vesmíru. Ale i ze země bude samozřejmě nápadná. Krajina je tam mírně zvlněná a z různých pohledů bude kamenný blok vypadat, jako by se vznášel ve vzduchu. Zvláštní je, že nakonec se to dostává do stejné polohy, jako byla ta má někdejší naivní představa ze šedesátých let. Místo je totiž situováno na hranicích s Egyptem. U Mrtvého moře by to možná bylo mystičtější, ale to je chráněné území, které by nemělo být narušováno novými dominantami. Negevská poušť, jež sousedí se Sinají, má nicméně taky hodně historických konotací. Mojžíš tam putoval čtyřicet let a v bibli se píše, že když v oblasti, kde bude socha stát, uhodil Áronovou holí do skály, vytryskla voda. Nedávno se zjistilo, že tam jsou v hloubce obrovské rezervoáry vody, kterou osadníci těží a upravují, zavlažují jí plantáže rajčat a v umělých nádržích pěstují ryby.

 

Podle vás je to mírový monument, ale nechtějí jím Izraelci přece jen dráždit Araby? Symbolizuje přece Davidovu hvězdu.

 

V tom bych problém neviděl, hranice s Egyptem je již léta, jak Izraelci říkají, klidná a bezpečná. Vztahy jsou tam spíše přátelské. A Davidova hvězda mimo jiné má i obecnější význam: symbolizuje sféru nebeskou a pozemskou.

 

Jedna z vašich nejslavnějších soch se jmenuje Kadiš a pokud vím, věnoval jste ji svému otci. Co bylo důvodem jejího vzniku?

 

Já jsem poloviční Žid. Po tatínkovi. A tu sochu jsem dělal krátce po tom, co zemřel. Byl jsem tehdy v "Kristových letech", to je taková obecná symbolika, ale určitě platí, že v tom věku něco končí a něco naopak začíná. Byl jsem pozvaný na sympozium do Ostravy. Těžce jsem se s tátovým odchodem smiřoval a myslel jsem si, že na sympozium ani nepojedu. Ale blesklo mi hlavou, že táta o téhle akci ještě věděl, tak tam pojedu a on se na mě bude odněkud koukat, jak si vedu. Nedělal jsem to tedy jako kadiš apriori, ani jsem nevěděl, jak té soše budu říkat. Pracoval jsem na ní asi deset měsíců, a když jsem ji dokončil, tak jsem si uvědomil, že je to téměř na den rok poté, co táta zemřel. Povinností židovského syna je rok po smrti otce každý den se modlit kadiš. Já jsem se ho modlit neuměl. Mou modlitbou se stala ta socha. Proto kadiš.

 

Co pro vás otec znamenal?

 

Miloval jsem ho. Mám na něj krásné vzpomínky, vždycky byl mou oporou. Byl jsem dítě, když odešel s mou starší sestrou do koncentračního tábora -- beze mě, já jsem zůstal s mámou doma a čekal, kdy na mě dojde řada. Už tenkrát jsem si uvědomil, jak je moje pouto k němu silné.

 

Věděl jste, jak je situace vážná?

 

Nedělal jsem si iluze. Strašně jsem se o něj bál. A když se několik dnů před koncem války -- spolu se sestrou se jim podařilo uprchnout z Terezína -- vrátil domů a já ho v noci uviděl nad svou postelí, napadlo mě, že zázraky se přece jen dějí. Ten den jeho návratu od té doby každoročně slavím jako svátek.

 

Podporoval vás tatínek v uměleckých ambicích?

 

Ano, ale pamatuji si, jak měl vždycky zároveň starost, jestli na to budu stačit. Nebyl si totiž jist, jestli mám dost silnou představivost. Nevím, z čeho tak usuzoval, ale asi to byla taková obyčejná rodičovská starost.

 

Vaše tvorba je každým coulem vážná -- nedá se v ní najít nadsázka ani groteskní poloha, která je v Čechách tak oblíbená. Samé těžké kusy. Žádné dekorativní sošky. Chcete každým ze svých objektů něco vyjádřit?

 

To v každém případě. Nikdy mi nešlo o formální problémy. Pro sebe to považuju za luxus. Vždycky jsem usiloval o nějaké vyjádření svých pocitů. Když jsem začínal, pohyboval jsem se ve světě mystérií, která člověka obklopují, zajímal jsem se o to, co člověka předchází. Především jsem se snažil o sebepoznání. Chtěl jsem dávat zprávu o světě, ale skrze sebe, svou zkušenost. Neměl jsem potřebu vyhledávat nějaká témata a pokoušel jsem se co nejhlouběji ponořit do sebe. Z dnešního hlediska to asi vypadá banálně, ale stejně si myslím, že vlastní nitro je trvalý zdroj inspirace.

 

Je důležité být pořád originální?

 

Je několik možností, jak fungovat ve světě umění. Můžete být pořád takzvaně moderní a měnit svůj výraz zdánlivě na základě nějakého poznání, které přejímáte zvnějšku. Jsou lidi, kteří tak žijí a tvoří -- nic proti tomu nemám. Ale pro mě jsou některé věci, jež považuji za základní a neměnné. A pokud jsem přesvědčený, že jsou konstantní, tak není možné, abych je opomíjel a považoval je za zbytečné.

 

Myslíte, že i takzvaný rukopis by neměl podléhat žádným vlivům či změnám?

 

To je něco jiného. Netrvám na tom, abych, když se naučím psát v dětství určitým způsobem, takhle psal až do smrti. To by hrozil stereotyp. Někdy se taková "věrnost" může stát sebezničující, otupující. Když mě určitý problém zajímá, tak ho obcházím z různých stran a snažím se ho nahlížet na základě zkušenosti, které postupně nabývám. Z toho vyhlíží i možnost jiné formy vyjádření. Nic mě neděsí tak jako stereotyp. Ale vlastní osobní rukopis -- to je podle mě otázka obsahu, a ne formy.

 

V roce 1960 se uskutečnily dvě Konfrontace, dvě výstavy nezávislých umělců, které patří k nejvýznamnějším akcím šesté dekády, ale nejen té. Ta druhá Konfrontace proběhla ve vašem ateliéru. Kde vlastně byl?

 

Na Žižkově. Na rohu Kubelíkovy a Bořivojovy ulice. Ten ateliér jsem získal krátce předtím. Byl to takový zajímavý klenutý sklep. Když jsme ho s kamarády vybílili, uvědomili jsme si, že by naše výstava mohla být právě v něm.

 

S čím nebo s kým jste se chtěli konfrontovat?

 

Chtěli jsme se konfrontovat mezi sebou, ale i s tím současným, co nás předcházelo a s čím jsme byli ve při. Všem nám bylo mezi dvaceti pětadvaceti. Pořád jsme se spolu scházeli, mluvili o tom, co nás zajímalo, co nám připadalo důležité a jak bychom se chtěli vyjadřovat. Před první Konfrontací v ateliéru u Jiřího Valenty jsme si vzájemně mezi sebou věci neukazovali a mysleli si, že se překvapíme.

 

A překvapili?

 

Hodně. Ale tím, jak si ty naše věci byly navzájem podobné. Nebo spíše příbuzné. To bylo zvláštní.

 

Nebylo to dáno tím, že jste všichni fandili expresívní abstrakci?

 

To je omyl. My neměli expresívní abstrakci a to, čemu se tehdy říkalo informel, rádi. My jsme na ni naopak po svém reagovali. Dodnes nevím, proč to posléze František Šmejkal zařadil do téhle škatulky.

 

Co vám na tom stylu vadilo?

 

Byl příliš svázaný s linií klasického moderního umění a to neodpovídalo našim ideálním představám. Měli jsme představu naprosto totálního autentického výrazu -- něčeho, co nikdy předtím nebylo a co nebylo možné vidět. Chtěli jsme do hmoty něco zakódovat. Chtěli jsme, aby vzniklo něco, co bude něčím samo o sobě. V tom jsme se odlišovali od toho, co bylo před námi. Naši starší kolegové už měli za sebou kubismus, surrealismus, kdežto my nic. V tom byla naše výhoda. Byli jsme čistá nepopsaná stránka. Mohli jsme začít od nuly. Ale jako každá věc posléze i tento způsob začal na sebe nabalovat mnoho souputníků, kteří svůj výraz odvozovali z již hotového receptu, a brali si z něj tudíž jen tu formu. Pro mě platí to, na co si přijdu sám. Každý má v sobě něco jedinečného, čím se odlišuje od druhých, a je potřeba to odkrýt. Není to ale jednoduché. Jestliže se někdo jen tak k něčemu přidá, k nějakému proudu, který je zrovna populární, ochuzuje tak sám sebe.

 

Činí tak ovšem dobrých devadesát -- možná i více -- procent umělců ... Jak se s tím vyrovnáváte jako profesor Akademie výtvarných umění?

 

Považuji za svůj úkol, že pomáhám najít studentům sebe samy. Nic nelze předem podceňovat. I ve zdánlivé hlouposti, kterou někdo vymyslí, se snažím najít zrníčko jedinečnosti, na němž se dá něco vystavět.

 

Dá se ale vůbec dokázat, aby vás studenti nenapodobovali nebo aby nepřebírali vaše myšlenkové a tvůrčí postupy?

 

Jde to velice snadno. Kupodivu. Za necelých deset let mě nějak výrazněji nenapodoboval nikdo, jenom teď mám studenta, který k tomu trochu inklinuje, ale já dělám všechno pro to, abych ho z toho vyvedl. Mně to nedělá potěšení, když mě někdo jakoby následuje, protože dobře vím, že každý je jedinečné individuum s vlastní genezí.

 

Nebere vám váš pedagogický přístup sílu pro řešení vlastních problémů?

 

Samozřejmě že bere. Snažím se dostávat do myšlení studentů, a ještě přitom musím zůstat sám sebou, abych se mohl zabývat tím svým.

 

Zajímá vás psychologie?

 

Už od mládí. A možná právě proto mě učení pořád ještě baví, i když mi na druhou stranu ubírá část energie.

 

Po Konfrontacích o vás psal jako o velkém talentu známý francouzský kritik Pierre Restany a v pětašedesátém jste v Paříži dostal Cenu kritiky na Bienále mladého umění za objekt Židle uzurpátor. Otevíraly se vám dveře do světa. Bylo vám teprve třicet.

 

Myslím, že Restany na to ocenění žádný vliv neměl. Šlo o šťastnou shodu okolností, na bienále uspěla i třeba Alena Kučerová nebo Bedřich Dlouhý. Ale já se tenkrát opravdu v Paříži rozhodoval, co dále udělat. Spousta lidí mi říkala, abych tam zůstal, formálně by to snad ani tehdy nebyl velký problém. Ale objevil se jiný problém.

 

Jaký?

 

S kamarádem kritikem Františkem Šmejkalem jsme navštívili několik soukromých galerií a ukázali jim, co dělám. Byli jsme spíš v těch lepších a galeristé se vyjadřovali vzácně podobně. "No dobře. Vy jste dostal tu cenu za židli ... podívejte se -- za jakou dobu jste schopen udělat tucet takových židlí?" Když jsem tohle slyšel, něco se ve mně zlomilo. To mám jít z jednoho diktátu do diktátu druhého? Něco takového jsem odmítl. Vrátil jsem se domů.

 

Litoval jste někdy?

 

Nelitoval. Člověk nikdy nesmí ničeho litovat. Musel bych tehdy velkou energii věnovat, abych řešil zase jinou diktaturu -- peněz. To jsem raději zůstal v nesvobodném světě, ale vnitřně svobodný. Peníze jsou možná silnější než jakákoliv ideologie. Nevím, jak bych dopadl jako umělec, kdybych zůstal ve Francii. Možná bych se měl dobře, co se týče materiálních statků, ale ty mě příliš nezajímají. Možná bych se byl rozvinul do větších rozměrů a mnohem více svých představ realizoval, ale možná také ne. Beru věci tak, jak jsou. Neohlížím se nazpět. Nejsem ten typ. V určitém sebezapření jsem se v Československu mohl nebývale koncentrovat na tvorbu.

 

Když vymýšlíte své sochy, spojují se vám s nějakým konkrétním místem, v němž byste je rád viděl?

 

Na jednu stranu člověk ideálně přemýšlí o nějakém místu, ale protože je to často nereálné, záhy mě to opustí. I proto vymýšlím sochy tak, aby se daly přemisťovat. Především musí socha být věc sama o sobě nezávislá na prostředí. Je to však spíše základní podmínka, protože místo -- to je další závažný element, který je nutno respektovat a ctít.

 

Desítky vašich soch jsou rozesety na pozemku obklopujícím váš ateliér ve Středoklukách nedaleko Prahy. Je to jako galerie pod širým nebem. Nebylo by vám přece jen líto, kdyby musely toto teritorium jednou opustit?

 

Tím, že jsem je dělal tady a ony tu také zůstávaly, začaly tvořit nějaký celek. Dostaly se navzájem do blízkých vztahů, a když nějaká odešla, vzniklo po ní prázdno, scházela tam a musel jsem začít myslet na něco, co by ji mohlo nahradit. Ale po pravdě. I když to není pro mě právě lehké, snažím se těch soch zbavovat. Uvědomuju si, že mají nárok na svůj vlastní život. Navíc situace už je jiná než za totality, kdy ani jinde být nemohly. Musely zůstávat u mě, kde byly v bezpečí. Všude jinde mimo teritorium ateliéru by totiž byly v ohrožení.

 

Ty největší, jako Kadiš si dovedu velmi dobře představit ve Veletržním paláci, třeba ve Velké dvoraně, která působí ve své prázdnotě skličujícím dojmem.

 

Víte, ještě než byl Veletržní palác po rekonstrukci otevřen, uvažovalo se prý velmi vážně, že by v něm jedna moje rozměrnější socha mohla být instalována. Jenomže se stal takový průšvih, taková drobná příhoda ...

 

Někoho jste urazil, ne?

 

Neurazil, já vycházím s lidmi dobře. Je to mnohem prostší. Do Veletržního paláce prostě ta moje socha neprojde, protože přesahuje rozměry vstupních vrat.

 

Je to možné?

 

Asi někdo zapomněl, že i sochy mohou být větších rozměrů. A tak původní, velká vrata byla zmenšena a nosnost podlah původně určených pro vystavování mnohatunových strojů byla protismyslně při rekonstrukci radikálně snížena. Tím se monumentální prostor Veletržního paláce stal neupotřebitelný pro monumentální umění.

 

Jaký rozměr sochy je ještě zvládnutelný?

 

Myslím si, že jakýkoliv. Samozřejmě, fyzické síly ubývají, ale lze se pustit v podstatě do čehokoliv. Pro mě je důležité, aby velikost nebyla formální, aby kvalita sochy nespočívala právě jenom v jejím rozměru -- to by bylo zoufale málo, i když by taková věc na první pohled mohla někomu i imponovat.

 

Zmínil jste fyzické síly. Znamená to, že si sochy taky sám děláte?

 

Přesně tak. Já bych nemohl přijít jenom s nějakým nákresem a nechat podle něj někomu vytvořit sochu.

 

Dnes ale většina umělců postupuje právě tak, že si vystačí s návrhem, který provádí už někdo jiný.

 

Je to zvláštní, ale není to problém jenom současnosti. Jde o klasický akademismus v pravém slova smyslu, kdy sochař udělal menší model, případně jej postupně zvětšoval, ale to nejdůležitější -- reálnou velikost -- prováděl často řemeslník, nikoliv sám umělec. V tom vidím paralelu s dneškem, kdy se tvůrce dobrovolně zbavuje vlivu na svou věc tím, že nákres či projekt předává dál, ale není považován za chladnokrevného akademika, nýbrž za právě ryze soudobého umělce. Myslím si, že sochy je třeba v procesu tvorby se dotýkat, být s ní i v jakémsi psychofyzickém kontaktu. To je můj zápis do ní, který mohou číst diváci.

 

Měla proměna politické situace a změna celkového klimatu v téhle zemi nějaký vliv na vaši tvorbu?

 

Já myslím, že zásadně ani ne. Nepromítal jsem si nic aapriori do své tvorby. I když se mě politika dotýkala a vnímal jsem ji, tak jsem vědomě nijak nechtěl řešit problémy s ní spojené prostřednictvím svých soch. Ale když se zpětně na některé své věci dívám, uvědomuji si, že se do nich nějaké stopy někdejší reality dostaly. Což je ovšem záležitost podvědomá, a nikoliv prvoplánová.

 

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jste vystupoval s legendární undergroundovou kapelou Žabí hlen. A hrál na své sochy?

 

Jako malej kluk jsem myslel, že budu hudební skladatel, ale dělaly mi problémy notové záznamy, tak jsem tíhnul k hudební improvizaci, která se mi pak hodila v Žabím hlenu. Zjistil jsem, že moje těžké sochy mají v sobě díky pnutí ukryté spousty rezonancí, které je potřeba jenom nějakým způsobem, například smyčcem, dostat na povrch a ven. Když jsem na to přišel, tak jsem si uvědomil, že mohou být hudebním nástrojem. Ale když jsem pak chtěl apirori udělat sochu jako hudební nástroj, přestalo mě to bavit. Nemám rád účelovost.

 

Žabí hlen se dostal na černou listinu režimu nebezpečných kapel, jež vyšla v bolševické Tribuně. Koncertovali jste také?

 

Ano, ale zase ne moc. Nejvíc jsme se vyžívali v našich nahrávkách. Při nich byla opravdu jedinečná atmosféra, kdy jsme fungovali jako velmi sehraný celek, a to i když jsme improvizovali.

 

Stimulovali jste se něčím?

 

Pokud máte na mysli drogy nebo alkohol, tak po pravdě ne. Inspirace pocházela jenom z našeho silného vnitřního zaujetí a z radosti a rozkoše to všechno ze sebe dostat. Mě by ani nebavilo nějak uměle povzbuzovat svoji představivost. Přišlo by mi to příliš snadné. A snadno nabytých věcí, myšlenek nebo představ si nevážím.

 

Budete mít sochu v poušti ... neuvažoval jste, že byste nějakou umístil na Mars, kde je povrch velmi poušti podobný?

 

To mě opravdu nenapadlo.

 

ALEŠ VESELÝ se narodil 3. února 1935 v Čáslavi. V roce 1958 absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění, kde od roku 1990 působí jako profesor. Je zastoupen v řadě světových sbírek (např. v The Solomon Guggenheim Museum, New York, v Centre Georges-Pompidou, Paříž, v Museu Bochum, ve Sculpture Collection in the Olympic Park, Soul, v Národní galerii, Praha). Měl řadu samostatných výstav (Vídeň, Chicago, New York, Washington, Mnichov). Nyní probíhá jeho výstava v ostravské Galerii výtvarného umění.

zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz