RUKA JE POUZE NÁSTROJ, autor: PETR VOLF
Rubrika: ROZHOVOR
Zatímco za většinou malířů se musí stoupat až pod střechy činžáků, kde mají své ateliéry, za MARTINEM VELÍŠKEM (33) jsem sestupoval do temného suterénu. To ovšem zdaleka není jediná věc, kterou se liší od svých souputníků. Může se pochlubit třeba skandálem (výstava spolu s Michalem Machatem ve Znojmě v roce 1992, kde pořadatelé některé obrazy zakryli, aby nepohoršovaly). Hlavně je jiný tím, že maluje "zvláštní obrazy" způsobem, jenž se vymyká běžným měřítkům. Uplatnil ho i coby ilustrátor Babičky Boženy Němcové.
Denní světlo, kvůli němuž malíři stavějí na půdách ateliéry, vás nevzrušuje?
Všechno, co jsem kdy namaloval, bylo namalované za svitu žárovek. Speciálně žlutých žárovek, ty mi nejvíc sedí. Teď žiju v suterénu. No, polepšil jsem si. Předtím jsem měl ateliér na Babě, ve sklepě jedný vily. Když jsem tam chodil, vždycky jsem si vzpomněl na ten Ladův obrázek, jak chudí koukají bohatým do oken. Ten mě vždycky položí. Můj ateliér, to byla nejhorší nora na světě, temnej, vlhkej sklep, ze stěn tekly pramínky vody. Oknem jsem nikdy nikam neviděl. Pozoroval jsem jenom boty, které se pohybovaly po chodníku. Podle bot jsem poznal, kdo v tom domě žije. Když jsem si dal záležet, mohl jsem vidět i kousek nebe. Kdyby mi do oken svítilo přirozené světlo, takové to severní, tak se leknu a nic neudělám. Nevěděl bych, co s tím.
Co vás nejvíc inspiruje?
Člověk. Obyčejnej jedinec. Který se ráno probudí, jde na záchod, potom do práce. Nejlepší je, když v práci maká od sedmi a vrací se ve tři odpoledne. Takovej člověk má vyřešenej život. Potom hospoda, televize, a když se má jó dobře, tak přes víkend chalupa. Člověk mě fascinuje. Jeho role na zeměkouli. Proč něco dělá, když je to vlastně všechno jedno?
Tak velké otázky bych od vás, přiznám se, nečekal.
Já jsem totiž vlastně existencialista, víte. Otázky jsou to určitě zapeklité, jenomže zatím mi na ně nikdo nebyl schopnej uspokojivě odpovědět, i když o tom byly popsaný tuny papíru. Zajímavý třeba je, že po zvířeti zbyde leda hovno a kostra. Po člověku domy, města, kostra mnohokrát ani ne, protože se lidi nechávají s oblibou spálit. To zvířata nepotřebují pravý úhly, ani využívat a zneužívat kolo.
V osmdesátých a na začátku devadesátých let jste byl uznávaným sklářem. Vaše skleněné objekty byly hodně úspěšné, ovlivnil jste i tvorbu některých mladších výtvarníků. Proč jste se přestal sklu věnovat?
Už mě nebavilo. Se sklem je hrozná práce. Byl jsem vždycky založenej jako klasickej malíř. Že jsem se dostal na školu, kde se taky dělalo sklo, mě nezměnilo. Hlavně že se v Kamenickým Šenově malovalo. A já holt v malování pokračoval. Jenom jsem nemaloval na plátno, ale na skleněné vázy. Se sklem jsem si spíš hrál. Technologie mě nezajímaly, nedělal jsem si poznámky, kdy sklo při tavení praskne, jak se má chladit a podobné nesmysly, kterými ale jiní velmi bohatě žijí celej život. Už si nedovolí toho nechat. Bojí se, že by ztratili jistoty. Když někdo zvládne malbu nebo kresbu, tak se nemusí bát, že by se mu něco špatného mohlo přihodit. Pro mě bylo sklo prostředkem, a ne cílem. Teď mě zajímá film.
Pročpak?
Obraz se může hejbat a ještě ho doprovázejí zvuky. Sluch je nejdokonalejší vjem. Určitě je lepší bejt slepej než hluchej. Pro orientaci je sluch nenahraditelnej. Ucho je rychlý, zvuky okamžitě přijímá. Oko je pomalý. Na výstavě koukáš, zaostřuješ, těkáš. Používáš jenom oči, ostatní smysly můžou jít mezitím na pivko. Proto je dobrý to filmový zapojení oka i ucha zároveň. Při malování kamufluju reál, kdežto film mi to umožňuje bohatě.
Znamená to, že při malování narážíte na neschopnost dostatečně vyjádřit realitu pomocí štětce a barev?
Film je fajn tam, kde klasický obraz už nestačí. Nemám pocit, že by to bylo výsledkem nějaké frustrace. Jenomže režisér musí zvládat kolektiv, to bych neuměl, a proto si lebedím, když jsem sám u plátna a můžu si se vším poradit, aniž bych potřeboval tým. U obrazu se cítím doma.
Kdy jste si s nimi začal?
Jako každej, ještě v předškolním věku. Ale vážněji až na střední škole. Věděl jsem, že to mám v sobě, ale až když jsem se začal učit, uvědomoval jsem si, že chci něco vyjádřit. Pochopil jsem, že k tomu, abych se tím mohl živit a stát se umělcem, potřebuju znalost řemesla. Umělec ... to je hodně zvláštní povolání.
Jak ho vnímáte vy?
Bejt umělcem je strašná sobeckost. To soustředění na sebe samého, na své ego. Teď řeším, jak skloubit přirozenou pohodlnost a sobeckost s rodinou. Jsem rok v patové situaci, kdy dělám všechno napůl, kdy šidím sebe, manželku, dceru. Potřeboval bych se rozdělit.
Jak jste se dostal k ilustrování knih?
Ve třiadevadesátým za mnou přišli lidi z nakladatelství Argo: Hele, chceme vydat jednu knížku a hodil by se nám na obálku jeden tvůj obraz. Mysleli Ježíška Frantu. Tak jsem jim to dovolil. Dal jsem jim diák a bylo to. Nemusel jsem ani hnout prstem, což se mi zamlouvalo. Načež se ozval Aleš Lederer z Prostoru, jestli bych neilustroval Babičku Boženy Němcové.
Znal jste tu knihu?
Četl jsem ji asi v deseti, pak jsem na ni už nenarazil. Musel jsem ji znovu číst. Celkem čtyřikrát. Začalo mě to zajímat. Není to veselá četba. Došlo mi, že chlap by nikdy nic takovýho nenapsal, to mohla jen ženská. Vzpomínal jsem na svý dědky a báby a uvědomil jsem si, že pro dítě jsou přitažlivější nežli rodiče. Je tam takovej zvláštní odstup. Zemřou, a nosíme je v sobě. Jako mýtus. Babička není ani člověk, je to ztělesnění nějaký zkušenosti. Symbol. Pod její sukní se schoval celý svět.
Chtěl jste na ni přinést nějaký nový pohled?
Nechtěl. Nabízela se spousta možností, co s tím. Různý experimenty. Pak jsem si sedl a klasicky to odilustroval. Vzal jsem si slovo nebo větu, která mě zaujala, a k nim dělal obrázky. Věděl jsem, že Kašpara nepřekonám, to je jasný. Jel jsem podle textu. "I vy hastrmani, zase číháte na myši," pokřikovala třeba babička na Sultána a Tyrla. Tak jsem je udělal zelený, přidal jim ploutve a bylo to. Přečteš si knížku. A musíš literaturu dostat do obrazu. Ale obraz nesmí bejt literatura. To, co vyjadřují slova, se musí dostat do dvojrozměrnýho prostoru.
Říkáte, že jste nechtěl nic "nového", ale nevyhnul jste se tomu. Vaše ilustrace jsou velmi expresívní, groteskní.
Ale s tím nic nenadělám, to je můj rukopis. Navíc jsem obrázky maloval akrylovými barvami a ty expresívní jsou, každý tah zanechává linku, barva rychle zaschne a už se nedá rozmalovat jako u oleje.
Nezklamalo vás, že byla vaše Babička přijata vesměs pozitivně? Nevyvolala žádný skandál, polemiku.
Byl jsem rád! Já jsem v životě nikdy nechtěl nikoho provokovat a nasírat. Když jsme ve Znojmě měli s Michalem Machatem výstavu, která skandálem byla, ani jsme za to nemohli. Celé to zavinil ředitel muzea. Hned díla, na nichž se objevovaly kundy, inciativně zahaloval. Jo, byl to asi nářez. Předtím krajinky, lehké aktíky, po nich pěkně zvostra naše obrazy.
Když jste věděli, co se děje s výstavou, nebylo by bývalo lepší ji rovnou zrušit? Byla to přece čistá cenzura.
Nechali jsme to osudu. A čekali, jak se věci vyvrbí. Jinde by se něco takového asi nestalo. Spustila se lavina a pak se jí chytla média. Skandály, ale ani skandálky v kultuře prostě nejsou, a když se nějaký objeví, tak se toho všichni snaží využít.
Pomohlo vám to v něčem?
Vždycky jsem chtěl být známou figurou. Ten průšvih ukázal, že to, co s Michalem děláme, k něčemu je, protože to zneklidňuje. Kolik malířů si to mohlo takhle na vlastní kůži ověřit? Víra, kterou jsem v sebe měl, nebyla tudíž vycucaná z prstu. Ale jinak to nebylo k ničemu. Od té doby jsem prodal jediný obraz.
Kdo si ho koupil?
Jeden Francouz. Nějaký galerijní nákupčí. Prohraboval se mými věcmi, šel hlavně po sklu, ale obraz si koupil pro sebe, ne pro kšeft. Tím mě překvapil. Jinak to byl obchod, kdy jsme se handrkovali. Já trval na určitý ceně, jemu se furt zdála vysoká, tak smlouval jako o život.
Kreslíte nebo malujete denně?
Kdepak, nejsem takovej magor. Třeba tejden koukám na televizi a vůbec nic mi neschází.
To nemáte výčitky, že můžete něco prošvihnout?
Mám, ale já holt nejsem pracant. Musím se ke všemu dokopat. Jsem lenoch. Mým snem je nic nedělat a jen se povalovat. Je možný, že právě při tom povalování někde uvnitř hlavy vznikají ty mý obrazy. Kdybych byl furt na nohách, tak bych je třeba vytřepal.
Z Teplic jste se dostal až do Prahy, vystavujete, byl o vás natočen dokumentární film. Mají z vás rodiče radost?
Jsem spíš černá ovce. Moji rodiče jsou učitelé -- všude kolem v naší rodině jsou samí učitelé. Takoví ti klasičtí: žádné majetky, ale na druhé straně jistota, že když se dožijí, tak je ta penze nemine. Co to je malovat obrazy? kroutí hlavou. Když jim říkám, že nemusím ráno vstávat a dělám, kdy se mi zachce, tak to nechápou.
Chodíte na výstavy?
Ne, to nejde. Akorát by mě to naštvalo. Vím, o co zhruba jde, takže na galerie, pokud tam sám nemám výstavu, kašlu. Zajímají mě věci z jiných fochů. Hlavně muzika. Chtěl jsem bejt muzikant. Ale to se mi nepovedlo.
Kam byste svůj styl zařadil?
Akademický civilistní parealismus, to je můj styl. Sám jsem si ho takhle hezky pojmenoval. Už nemusím čekat, až mě kritika někam zařadí. Navíc teoretici mě nezajímají, já je taky moc nezajímám. Mám svoji škatuli, kterou mám rád.
Kdysi jste na skleněné vázy maloval gymnasty, loni jste vydal knihu o lyžařích. Čím vás sport tak bere?
Pořád se potýkám s tím, k čemu jsou všechny ty aktivity, který provozujeme. Výstavy, koncerty ... Ukazujeme něco ostatním a potvrzujeme si mezi sebou, že jsme ty správný lidi, co všechno umějí. A jiní za to ještě platí. Sport je něco podobného, jenom ještě trochu absurdnějšího. Někdo kope do kožený koule a dostává za to milióny, ostatní na to čumí, řvou, rvou se. Když se v novinách rozepisovali o mých lyžařích, tak přicházeli na podivuhodná tvrzení -- třeba o tom, že mě zajímají existenciální sporty. Nesmysl. Ta knížka není o sportu. Lyže přece vznikly, aby se člověk mohl lépe přemisťovat. To, že si pak začali někteří borci měřit čas, za jak dlouho jsou schopni zvládnout nějakou vzdálenost, je něco jiného. Takhle se to vždycky nějak vyvrbí v té naší civilizaci. Někdo něco vynalezne a jiní to -- v lepším případě -- využijí, v horším zneužijí. Ale já si jen hraju.
Sportoval jste někdy?
Nikdy jsem se ničemu nevyhýbal. Hrál jsem i basket: Hele, to je ten bezrukej, pokřikovali na mě kluci. Vždycky jsem byl populární postava.
Jak jste se vyrovnal se svým handicapem?
Od narození mám kratší levačku. Chybí mi předloktí. A když jsme čekali Julču, tak jsem trnul, jestli nebude mít taky podobný problém. Chodili jsme po doktorech, říkali, že to bude v pohodě. A bylo. Já prostě neměl štěstí. Byla to náhoda, žádnej genovej problém. Kdybych se narodil dřív, vyhoděj mě z okna: co s takovým mrzákem.
Co si budeme říkat. Každý, kdo vypadává z průměru -- a to nejenom tím, že vám chybí ruka nebo oko -- je jinej a neschová se. Kdysi se takoví lidi strkali do ústavu, já jsem protézu raději vyhodil, než abych se s ní trápil. Nikdy jsem nechtěl být poslední, tlačil jsem se o to víc dopředu, plaval. V pubertě to ale byl záhul. Holky, o který jsem měl zájem, se otáčely zády, a ty, který měly zájem o mě, jsem zase neviděl já.
V malování vám to nevadí?
Jedna ruka stačí. Kreslit jsem kratší rukou zkoušel, nebylo to špatné, jenom lince chyběl ten glanc. Ale přišel jsem na to, že ruka je jen nástroj: kreslí hlava. Štvalo mě ale, že nemůžu hrát na kytaru. Vyřešil jsem to tak, že jsem začal spolupracovat s kapelou Už jsme doma. Stal jsem se jejich dvorním malířem. Je to pro mě i pro kluky oboustranně inspirativní.
Jaký máte vztah ke svým obrazům? Jste schopen se na ně dívat ještě nezaujatě?
Mám je rád. Jsou to moje děti. Proto je nerad prodávám. Buď je dám, nebo draze prodám, ale to druhé se mi málokdy poštěstí. Jsou lidi, kteří půjčují obrazy. To jsem nikdy nepochopil. Byl jsem na nějakým mejdanu, uviděl jsem obraz a zeptal jsem se kamaráda, který ho maloval, za kolik ho střelil hostitelce: "Né, já jsem jí ho půjčil," dozvěděl jsem se. Ale stává se to i mně. Přijdou za mnou známí a jestli bych jim nepůjčil obraz. Na měsíc. Pošlu je někam.
Víte, kde visí všechny vaše obrazy?
Nemám ponětí. Ježíška Frantu, za kterýho bych dostal dneska majlant, už nikdy neuvidím. Je rozřezanej. Dal jsem ho jednomu kamarádovi. Jeho ženě se ale nelíbil a vyřízla ho tedy z rámu, pak někam zahodila.
"Trefil" byste ho znovu?
Uvažoval jsem o tom, ale dvakrát nevstoupíš do jedný řeky. Byl to můj Ježíšek a já ho měl rád.
Věříte v Něco?
To je tradiční problém. Věřím a nevěřím, nepotřebuju církve a tyhlety kulihrachy. Jasně, je dobře, že jsou tady nějaká pravidla, mantinely jako desatero, protože bychom se tady pomlátili. V obrazech jsem se vypořádával s tím, co jsem neznal. A pomohlo mi to. Udělal jsem si z toho legraci. Jsem odkojenej hospodou, od patnácti kalím, tak jsem Poslední večeři samozřejmě zasadil do hospody. Víru si vytvářím sám. Jde asi o to regulovat dobro a zlo, které všichni máme v sobě. Až si budeme umět na všechny otázky sami odpovědět, tak bude se vším konec a nebudeme muset tady zaclánět.
MARTIN VELÍŠEK (1963) vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu v Kamenickém Šenově (1979--83) a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (1983--1989, sklářský ateliér). Vystavuje od roku 1987 (mnohokrát s kamarádem Michalem Machatem). Je autorem řady obálek pro nakladatelství Argo, kde vydal svou knihu Lyžaři a prostorovou knihu Už jsme doma 11 (této kapely je členem a dvorním malířem). Ilustroval Babičku (Prostor). Výtvarně pojal hospodu U vystřelenýho oka v Praze na Žižkově. ČT o něm uvedla dva dokumenty: Jaro, peklo, podzim zima (94) a Ateliér civilistního parealisty (96).
zdroj: časopis Reflex