LIDOOPI ZTRACENI V PŘEKLADU
Primatologové MARÍNA A VÁCLAV VANČATOVI se seznámili v šimpanzí kleci. Doslova. V petrohradském Fyziologickém ústavu I. P. Pavlova se konal večírek u příležitosti narození mláděte a jako taneční parket sloužila právě šimpanzí klec. Od té doby uplynulo téměř třicet let. Oba stále podnikají výpravy do hlubin opičí duše. Nedávno se zúčastnili kongresu Evropské federace primatologů, kde vědci mimo jiné přiznali lidoopům smysl pro humor. Za oba hovořil doktor Vančata, jeho žena ho svými postřehy doplňovala.
Manželé Vančatovi v pražské zoo, kde se životní podmínky lidoopů oproti minulosti dramaticky zlepšily
Mají smysl pro humor jen lidoopi, nebo všichni primáti, tedy i opice?
Dá se asi očekávat, že všechny opice. Výzkum ale probíhal hlavně na velkých lidoopech, kteří jsou nám lidem nejbližší a u nichž je lepší možnost zpětné vazby. S některými z nich se dá domluvit posunkovou řečí.
Jak taková komunikace s lidoopem ve znakové řeči probíhá?
Asi prvním lidoopem, který se naučil znakovou řeč, konkrétně americkou řeč pro neslyšící, byla šimpanzice Washoe z Washingtonské univerzity. Pracoval s ní psycholog Roger Fouts, který o tom vydal i knihu Nejbližší příbuzní. Popisuje v ní schopnost šimpanzů inovovat slova, skládat fráze a vymýšlet si nadávky: například "špinavá opice" pro neoblíbené pracovníky. Lidoopi dokáží být velmi kreativní. Když jsme u těch nadávek, neméně slavná gorila Koko z americké nadace Gorilla Foundation například použila větu: "Jsi ošklivé zelené hovno." Svědčí to o její schopnosti abstrakce - ona sama zelené výkaly nemá, dokáže si je ale představit jako něco špatného.
Jak konkrétně se smysl pro humor testoval?
Šimpanzovi byl například položen dotaz: "Proč se tak tváříš?" Odpověděl, že to je pro něho humorná situace.
Umíte znakovou řeč?
Ne. Dnes už se experimenty se znakovou řečí nedělají. Pokusy, které začaly v 70. letech, sehrály dříve velkou roli v pochopení myšlení lidoopů. Z hlediska zvířat jsou však neetické. Musíte vzít mládě nedlouho po narození a vychovat ho místo jeho matky. Je to větší odpovědnost než si pořídit dítě, protože to je v osmnácti samostatné, ale lidoop potřebuje vaši péči po celý život. A lidoop žije skoro stejně dlouho jako člověk. Taky vám nikdo nezajistí, že peníze z grantu, které dostanete na výzkum teď, dostanete za tři nebo pět let znovu. Dřív to byla veliká senzace. Jenže přehnaná očekávání veřejnosti se nenaplnila a konce potom byly dost smutné. Peníze došly a například Roger Fouts chodil každý večer s celou rodinou k supermarketu a vybíral neprodané zbytky ovoce, aby mohl šimpanze aspoň nakrmit.
Do jaké míry jsou lidoopi schopni sdělit nám prostřednictvím znakové řeči své zážitky? Dokáží například popsat vzpomínky?
Jen omezeně. Přirovnal bych to k filmu Ztraceno v překladu. I když my s nimi komunikujeme, není tak docela jasné, jestli obě strany správně chápou to, co se říká. V tom filmu je pěkně znázorněno, jak se i příslušníci dvou vyspělých a přibližujících se kultur, americké a japonské, v některých myšlenkách naprosto míjejí. No a s lidoopy to je ještě o několik řádů komplikovanější. Gorila Koko třeba namalovala zemětřesení. Je však otázka, zda to, co ona nazvala zemětřesením, je skutečně zemětřesení, nebo jen jiný dramatický zážitek, kdy třeba spadl strom. Obraz totiž žádné zemětřesení nepřipomíná.
Jak tedy vypadají pokusy dnes?
Dneska se dělají na špičkových pracovištích, například v Lipsku, experimenty, které ukazují spontánní aktivitu lidoopů. Formou hry řeší různé úkoly, dostávají hračky a jako odměnu ovoce. Můžete je pozorovat při přirozeném chování, je to etické a zároveň mají lidoopi v zajetí postaráno o zábavu. Výsledky jsou vědecky cennější než u znakové řeči.
Lze z těchto pokusů poznat, co si lidoop doopravdy myslí? Jak poznáte, že se směje něčemu vtipnému, nebo má jen radost, že vás vidí?
Tento problém jsme řešili s kolegy z Lipska. To je opravdu otázka, do jaké míry je lidoop vůči člověku konformní a snaží se mu už třeba svou účastí na pokusu udělat radost. A někoho má rád, kdežto s někým pracovat nechce. Vzpomínám si na pokus, který jsem dělali s kolegou Přívratským. Šimpanzice Gama mě měla ráda, ale fíky, které dostávala za odměnu, jí nechutnaly. Byly zabalené jako bonbón a asi nebyly chuťově nic moc. Ona udělala třikrát pokus a potom vzala ten fík a ostentativně ho přede mnou upustila na zem a odmítla pracovat. Bylo to jasné gesto: "Ty fíky jsou hnusné, já to dělám jen kvůli tobě, ale už dost."
Které situace považují lidoopi chovaní v zajetí za humorné?
Ten humor je přímočařejší, trochu podobný mentalitě malých dětí. Takže mají legraci třeba z toho, když skočí na sklo a člověk se lekne. Jedna šimpanzice z pražské zoo si zase utahovala z ošetřovatelky, která byla všeobecně známá svou vznětlivostí a jadrnou mluvou. V pavilónu jí při úklidu pokaždé v půlce chodby zhasla světlo. Ta paní začala vždycky strašně sprostě nadávat, z čehož měla šimpanzice ohromnou radost.
Názory na povahu a chování lidoopů se za poslední desítky let velmi změnily. Změnil se i přístup vědců k nim. Čím je to způsobeno?
Je to především tím, že dnes máme výsledky dlouhodobých, desítky let trvajících výzkumů jak v zajetí, tak v přírodě. Dřív to nebylo možné, člověk se dostal do Afriky na rok dva. Dnes už ale můžeme pozorovat několik generací, víme, kdo je s kým příbuzný, jaké jsou vztahy ve skupině. Jane Goodallová, v podstatě guru našeho oboru, pozoruje chování šimpanzů v přírodě už 40 let. Díky ní víme, že si vytvářejí vztahy na celý život a mají i v dospělosti silný vztah k sourozencům a k matce.
Z jakého důvodu je mentalita goril, šimpanzů a orangutanů tak odlišná? Je to způsobeno sociálním uspořádáním?
Částečně ano, některé rozdíly, které vidíme v přírodě, v zajetí mizí. Orangutani žijí v hustých korunách stromů a normálně se vzájemně moc nepotkávají. V zoo nebo v rehabilitačních stanicích mají mnohem pestřejší sociální chování a jsou mnohem společenštější, než se původně vědci domnívali. A ukázalo se taky, že dokáží být velmi kreativní a mezi lidoopy jsou to suverénně nejbohémštější malíři. Podstatné rozdíly jsou však dány metabolismem, orangutani a gorily jsou kvůli své převážně rostlinné stravě pomalejší. Šimpanzi mají jakožto predátoři metabolismus podstatně rychlejší, a jejich chování je proto mnohem agresívnější a dynamičtější. Lov je pro ně i potěšením, a i když mu jen přihlížejí, mají výraz jako fotbaloví fanoušci.
Lidé mají obvykle z filmů, jako je třeba Planeta opic, šimpanze zafixované spíš jako kladné hrdiny, kdežto gorily tam vystupují v rolích zloduchů ...
Mezi lidmi stále ještě panuje mýtus, že nejpřítulnější je šimpanz. Dospělý šimpanz je přitom z lidoopů asi nejnebezpečnější. Gorilí samec zaútočí, jen když chrání svou rodinu, ale spíš hrozí a maximálně do člověka strčí. I když by ho mohl bez problémů zabít. Zato šimpanzi dokážou být až krutí. Mnozí primatologové, kteří pracují se šimpanzi v zajetí, mají ukousané prsty, protože včas neuhnuli.
Ale šimpanzi bonobo, známí jako "sexuální maniaci", jsou přece mírumilovní vegetariáni, ne?
Živí se převážně plody a loví výjimečně, to je pravda. Agresivita se u nich transformuje v to, čemu říkáme sociosexuální chování. U nás lidí zastávají takovou funkci tlumiče agrese, například flirtování, oni jen zacházejí dál, kopulace funguje i jako pozdrav. Je to stejné, jako kdyby studentka šla po chodbě a nějakému vysokému funkcionáři fakulty nabídla páření. My jsme ale zvyklí, že pozdraví a usměje se.
Který druh je nám podobnější? Šimpanz obecný, nebo bonobo?
Jak v čem. Bonobo se nám podobá držením těla při chůzi a podle některých vědců je nám o trochu bližší i geneticky. Pokud jde o povahové vlastnosti, je to spíš šimpanz obecný, který má daleko dynamičtější chování a rozmanitější způsoby chování i vnímání okolí. Od brutální agrese až po vyloženě láskyplnou mateřskou péči. Ten výraz šimpanzí matky při pohledu na mládě je opravdu srovnatelný s lidským. Mnozí se snaží bonoba pořád protežovat, protože se jim líbí jeho mírumilovnost. Násilné konflikty nejsou nikdy brutální, a samice mají dokonce mírně dominantnější postavení než samci. Má to kořeny v 60. letech, kdy se začal formovat okruh badatelek, které byly částečně spojeny s feministickým hnutím. Poukazovaly na to, že dosavadní patriarchální přístup vycházející z badatele Konrada Lorenze nebyl správný.
Šimpanz je prý schopen systematického vyhlazování jiných skupin, v podstatě genocidy ...
Tady je problém, že nevíme, jestli je to přirozené chování. V počátcích výzkumu totiž vědci skupiny šimpanzů přikrmovali, aby je přilákali a navázali s nimi kontakt. Dávali jim banány nebo třtinu, takže skupiny se dostávaly do vzájemného kontaktu častěji než normálně. Konflikt mohl být vyvolán uměle, narušením teritoria, a tím i sociálních vztahů.
A co zabíjení mláďat u goril, když se vůdcem skupiny stane nový samec?
Někdy k tomu dochází, ale není to pravidlem a neznáme přesnou příčinu. Může to být způsobeno stresem z něčeho jiného. Při zabití mláděte jde spíš o přenos agrese: samice nového samce odmítá, on na ni kvůli tomu útočí a mládě je pro něho snadný terč. I když totiž v boji zvítězí a vyžene soupeře, neznamená to ještě, že ho přijmou i samice. Když se chová velmi agresívně, je vyhoštěn. Za normálních okolností má gorilí samec naopak za úkol urovnávat konflikty mezi samicemi a dohlížet na "mateřskou školku", tedy mláďata od tří do šesti let. Bývá k nim velmi tolerantní, z našeho lidského pohledu možná až moc.
Znásilnění u lidoopů tedy neexistuje?
Znásilnění u jiných primátů obecně (tedy u všech opic a lidoopů) kromě člověka je krajně nepravděpodobné. Samice má právo se svobodně rozhodnout, s kým a kdy se bude pářit. Toto rozhodnutí je respektováno. Naopak, pokud chce v přírodě třeba šimpanz uspět jako vůdce, buduje si svůj klan samic, které ho podporují, a udržuje si jejich přízeň. Například tak, že jim probírá srst. Říká se tomu grooming čili sociální čištění srsti.
Dobré sociosexuální kontakty jsou tedy u šimpanzů předpokladem k politické kariéře?
Sexualita, potrava a grooming jsou obchodním artiklem. Je potřeba vědět, kdy koho podrbat, umět vyřešit konflikt, získat podporu. Samice vyžadují čištění srsti nebo potravu. Dominantní samci někdy zase přenechají samici politickému spojenci. Obvykle totiž nestojí v čele skupiny jediný samec, ale jakási vládní koalice. Koalice mají podobné složení jako u lidí: jeden charismatický vůdce, potom silák, který dělá špinavou práci, a nakonec šedá eminence, intrikán, který se stává členem i několika různých koalic po sobě.
Dokáží lidoopi lhát?
Stejně jako děti v určitém věku umějí klamat. Byl popsán případ, kdy samice kopulovala za keřem s mladým samcem a při tom laškovně mávala na alfasamce, který za keř neviděl. Nebo výzkum v Ugandě ukázal, že nízko postavený samec předstíral nešikovnost při lovu. Věděl, že mu nejspíš stejně ulovenou opici někdo vezme. Když časem povýšil a nemusel se o kořist bát, stal se z něj najednou výborný lovec. Zajímavé je, že u šimpanzů na západě Afriky, kde si skupina lovců kořist dělí demokraticky, tedy podle skutečných zásluh, nikdo nešvindluje.
Rozlišují mezi sebou šimpanzi nějakou fyzickou krásu, třeba krásný obličej?
Určitě ne podle našich měřítek. Možná že vzhled hraje nějakou roli, ale spíš to bude dáno chováním, gesty, schopností vyjít s ostatními a taky pachem. U samic hraje pochopitelně roli i to, jestli jsou zrovna v říji. I s věkem je to trochu jiné než u nás: některé samice jsou atraktivní velmi dlouho, kdežto jiné, ačkoli mladé a plodné, moc ne, například proto, že mají sklony k hysterii. V zajetí se však tohle zkoumá těžko, samec má na výběr omezené množství samic a často musí brát, co je.
Říkají si někdy lidoopi, když je v zoo dají dohromady, něco jako: "Koho jste mi to, proboha, přivedli?"
Stává se, že si partneři vzájemně nesednou, ale většinou je to spíš otázka chování. Zvláštní byl případ samce Sultána z petrohradské Akademie věd, kterého přivezli za samicí do Moskvy. Samice na něj velmi naléhala, jemu se zase vůbec nechtělo, oběma chybělo správné sexuální chování. Nakonec zemřel na infarkt. Vtipkovalo se, že za to mohla ta samice, což asi není pravda. Byl to pro něj ale určitě stres, takže se projevila nějaká srdeční vada.
Jak vnímají lidoopi smrt? Mají s ní například spojené nějaké rituály?
Pohřební rituály ne. Skupina je ale tišší a chová se k příbuzným zemřelého po nějakou dobu tolerantněji než obvykle. Ale nevíme, jestli proto, že pochopili význam smrti, nebo prostě proto, že vidí, že dotyčný prožívá stres. Stejně tak nepoznáme, nakolik jde o empatii, nebo o účelové chování, tedy aby nebyly problémy a nějaké agresívní výstupy. Smrt je příliš abstraktní věc, takže ji i v případě pochopení můžeme vnímat odlišně než lidoopi a těžko bychom se s nimi na toto téma domluvili.
Byly u lidoopů zaznamenány nějaké náznaky náboženství?
Jane Goodallová se například domnívá, že "dešťový tanec" šimpanzů za bouřky v pralese, kdy křičí a buší do stromů klacky, může být jakási počáteční fáze náboženství. Podobně se chovají i u vodopádů. Jenže Goodallová je silně věřící. Můžeme jen konstatovat, že v určitých situacích reagují šimpanzi z našeho hlediska iracionálně. Jenže to, co nám připadá iracionální, může mít pro ně racionální důvod, který neznáme. Jen jsme ztraceni v překladu.
Mgr. MARÍNA VANČATOVÁ
spolupracuje s několika zoo u nás i v zahraničí, u šimpanzů, orangutanů i goril. Přednáší na Fakultě humanitních studií Karlovy univerzity.
Doc. RNDr. VÁCLAV VANČATA, CSc.,
se zabývá evoluční antropologií. Přednáší na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity.
Reflex 51-52/2007