SESTRA JITKA

 

JITKA VÁLOVÁ (79) je mezi českými výtvarnými umělci fenomén. Ba řekl bych -- přírodní úkaz. Její dílo je pádnou odpovědí všem malířům a teoretikům tvrdícím, že žena není schopna malovat monumentální obrazy. Jitka Válová takové maluje, ačkoliv je žena, a ještě velmi malého vzrůstu. Stejně nevídanou schopností oplývala i její sestra Květa, o dvě hodiny mladší dvojče, jež však již nežije. Spolu vytvořily rovnocennou dvojici, která se významně zapsala do dějin českého poválečného umění.

V průmyslovém Kladně, městě dělníků, oceli a uhlí, kromě vás vyrostli i jiní znamenití umělci, třeba básník a tvůrce koláží Jiří Kolář, malíři Karel Souček, Jiří Sopko. Není to malý zázrak?

Nevím, jestli přímo zázrak, ale zvláštní to určitě je. Přitom tady nebylo žádné umělecké podhoubí, žádná galerie, muzeum, umělecká škola. Jenom ta Poldovka. Možná že měla v sobě energii, která to všechno bohatě nahradila.

Chtěla jste být někdy něčím jiným než malířkou?

Ne. Jakmile jsem začala ve dvou letech čmárat na papír, bylo rozhodnuto, i když jsem nevěděla vůbec, co to obnáší. Naše maminka o tom neměla taky ani páru. Ve čtrnácti jsem si uvědomila, že bych měla jít na nějakou školu, tak jsem šla na sklářskou do Železného Brodu. Byla jsem tam tři roky, pak ještě jeden rok na praxi, potom jsem byla totálně nasazená.

A co Květa?

Květa na sklářskou školu nešla, maminka by nás dvě nemohla vydržovat. Chodila do rodinné školy v Kladně a učila se šít. Zvládla to. Po pětačtyřicátém pak dělala zkoušku na Umprum.

Jaká byla vaše rodina?

Tatínek měl obchodní akademii a byl zaměstnán tady, v Kladně, ve spořitelně, kde se stal hlavním pokladním. Měl toho hodně, byl to dříč a dělal všechno za ředitele. Jednou ho odvezli do nervového sanatoria, tam za rok zemřel. Ani si na něj napamatuju, vyprávěla mi o něm maminka. Bydlely jsme ve spořitelním domě, pak jsme se musely přestěhovat a maminka z úspor koupila tenhle dům. Byla s námi doma, měla čtyři děti, samé holky, my s Květou byly nejmladší. Maminka byla hodná, ale velmi nepraktická, takže když zemřel táta, prostřední sestře bylo sedm a všechno zařizovala. Řekla mamince: A jak to bude s penzí? Měla bys přece dostávat nějaké peníze! Byla rozený ekonom, tahle Minda. Z nás byla nejchytřejší, nejbystřejší. Vloni zemřela.

Měly jste doma nějaké obrazy?

Dva jsme měly. Na jednom byla ženská s růží a na druhém anděl, jak drží ochranné ruce nad dětmi jdoucími přes lávku. Škoda že už ho nemáme. Ta ženská s růží se mi nelíbila, ale andělíček, ten jo. Jenže nevím, kam se poděl.

Po sklářské škole jste nastoupila do sklářského ateliéru Josefa Kaplického na Umprum. Proč jste u něj nezůstala a přešla k Emilu Fillovi na monumentální malbu?

Kaplický byl vynikající, ale nějak mi neseděl. Vyžadoval od svých žáků, aby už byli hotovými kumštýři, a to já jsem tedy nebyla. Tak jsem šla k Fillovi, protože jsem se potřebovala učit. Řekla jsem mu, že u Kaplického to pro mě není dobré, a on mě vzal, beze všeho. Ani jsem mu nemusela ukazovat moje práce. Tam jsme opravdu studovali, každý den jsme měli model, třeba jsme se chvíli na něj dívali, potom ho kreslili zpaměti. Dostali jsme se i k monumentálním obrazům. Filla mi vyhovoval nejen jako pedagog, ale také jako člověk. Já ho nikdy neslyšela, že by někoho někdy seřval, a to jiní kantoři, když někdo udělal nějakou blbost, dělali. Pamatuju se na jednoho kluka, kterej vůbec nebyl šikovnej. Namaloval děsivý obraz s pracovní tematikou, nějaké dělníky u roury, ale protože neuměl ruce, strčil jim je jako do těch rour ... Jinej by ho vyhodil, ale Filla ne, byl shovívavej a laskavej. Asi to bylo i tím, že prošel koncentrákem.

Ale vás prý poslal kreslit na jatka?

Tak to není vůbec pravda, to napsala jedna kunsthistorička. On nás nikam neposílal, já jsem si jatka sama vybrala v rámci pracovních motivů! Šla jsem tam a pak jsem tím, co jsem viděla, dost trpěla. Ale řekla jsem si: "Ty krávo, žrát maso, to jo, ale aby ses podívala, co za tím je ... to ne." Překonala jsem to. Řezníci byli opravdu fajn lidi, kteří se chovali ke zvířatům ohleduplně, nechtěli jim ubližovat, ačkoliv je museli zabít. Jste tak drobná, až mám pocit, že by vás silnější vítr odnesl, ale malujete obrovské obrazy. Nevnímala jste svou malou výšku jako omezující?

Někdy mi to vadí a říkám si, jak by se mi hodilo, kdybych měla aspoň o třicet centimetrů víc. Takhle musím lézt na židli dřív než kluci, co mají metr osmdesát a klidně na dvoumetrovej obraz dosáhnou.

Měla jste někdy nějaký vzor, který by vás ovlivnil?

Ani ne, ono tady toho po válce nebylo moc k vidění. Byli jsme dezorientovaní, a tak jsme dělali ze sebe. Má to tu výhodu, že se člověk nenaučí cucat z někoho jiného. Když kouká vedle, může se mu snadno přihodit ta nemilá věc, že opomene sám sebe.

Když jste byla totálně nasazená, žádala jste o odškodnění?

Ani by mě nenapadlo lítat po úřadech! Stejně na odškodnění měli nárok jenom ti, co museli do Německa. To byl čtyřiadvacátej ročník, na nás, dvaadvacátej, se to nevztahovalo, my byli naštěstí starší. Dostala jsem se do Poldovky. Byla jsem u soustruhu, u hoblovky, klíč na utahování jsem ani neuzdvihla, natož abych mohla šrouby utáhnout. Stejně to běželo samo ... Hlavní inženýr byl Němec, nějakej Pucholt. Ale byl na nás hodnej. Ulívali jsme se v šatně, a když nás načapal -- on mluvil špatně česky --, zakřičel: Všechny cecky ven! Myslel ženský, češtinu komolil. Potom jsem se přihlásila na soukromou školu k Jaroslavovu Švábovi, tak jsem se ho dovolila, jestli bych mohla mít jenom noční směny, a inženýr i to dovolil. Vždycky jsem ty noční pak prospala.

Ale strávila jste tam tři roky a Poldovka se ve vašich obrazech později objevovala. Čím vás tahle fabrika přitahovala?

Víte, tam se hodně věcí ještě dělalo ručně, jako v devatenáctém století, a to prostředí bylo ohromně výtvarné, romantické a inspirující. Když už jsme byli na škole, šli jsme si pro povolení, abychom tam mohli kreslit. Mě nejvíc zajímali valcíři. Byla to vzrušující podívaná: skrze válcovací stolice projížděly žhavé pruty, které chytali kleštěmi, a kdyby to skrz ně projelo -- bylo by po nich. Ale oni byli mrštní, silní. Ti kluci se mi líbili, byli skvělí, žádní primitivové, ale normální fachmani.

Vy jste většinou malovala mužské figury -- nikdy jste se však nevdala, podobně i sestra Květa. Jaký jste měla k opačnému pohlaví vztah?

To je fakt. Já malovala jenom chlapy, v životě jsem udělala snad jedinej ženskej akt. Ale žádný extra vztahy jsem s nimi neměla. My jsme s Květou byly asi nějak sexuálně opožděný. Neměly jsme o chlapy zájem. Neříkám, že jsem se nikdy nezamilovala, ale vždycky jenom platonicky. Naštěstí mě nechtěli. To byla moje klika. S Květou jsme byly už dávno rozhodnuté, že se nevdáme, a taky jsme to dodržely. Jsou lidi, kteří touží po dětech, ale já ne že bych děti neměla ráda, prostě jsem takovou potřebu necítila -- říkala jsem si, ať se rozmnožují ti druzí. Byla to naše svobodná volba. Náš osud, který jsme si zvolily.

Jak jste spolu se sestrou komunikovaly?

Věříte, že jsme spolu kolikrát ani celý den nepromluvily, a přesto jsme věděly, co ta druhá potřebuje? Dokonce jsme začaly mluvit později než jiné děti, až ve dvou letech, protože jsme řeč k dorozumívání nepotřebovaly. Ale praly jsme se! Jako koně, pořád jsme se mlátily -- měly jsme takové bytelné paňáky vycpané pilinama, chytly jsme je za nohu a dávaly jsme si co proto. Ale zajímavé je, že jsme si přesto nikdy neublížily.

A nadávaly jsme si! Byly jsme sprosťačky, i když ostatní dvě ségry ani maminka sprostě nemluvily. Asi jsme pro to měly nějaké zvláštní vlohy. Já pořád dovedu být sprostá, ale vůbec si pod tím nepředstavuji význam toho slova, hlavně když to může být jadrné. Třeba: "Naser si!" Jakmile to dostanu ze sebe, ulevím si. Je to lepší než dlouhé kecání. To nemám ráda.

Malujete snadno?

Já to ze sebe všechno doluju a stejné to bylo u Květy. Dělám na obrazu tak dlouho, dokud se neblíží mým představám, ale ještě jsem nebyla opravdu spokojená se žádným svým obrazem. Mnohdy ani nepoznám, jestli je dobrý, nebo špatný. To je záhada. K obrazu se musím dostat postupně: v hlavě mám sice nějakou ideu, ale obraz před započetím malování ještě nevidím. Dělám stovky skic a ujasňuju si, co vlastně chci namalovat. Květa uměla odejít od obrazu dřív, ale taky ho neměla hotový během dvou dnů. Květa byla ovšem taková jistější.

A jak vznikají názvy vašich obrazů?

Vždycky až zpětně, když jsou hotové. Názvy jsou pro mě důležité, taky nad nimi dlouho hloubám. Ale mám jednoho kamaráda, velmi inteligentní kluk to je, a když mu řeknu, co jsem cítila, když jsem obraz malovala, tak z něj za chvíli vypadne název. Třeba Hranice nepřekročitelnosti.

Zaujalo mě, že jste se sestrou dělaly v sedmdesátých letech jako zakázku reliéfy pro ústředí Sboru nápravné výchovy v Ostrově nad Ohří. Jak jste se k takové práci dostaly?

To bylo pro kriminál. A byly jsme rády, že tu zakázku máme. My nemohly zavadit o žádnou práci. Třely jsme bídu. Dohodil nám to jeden architekt, ale nedělaly jsme realismus, byly to abstraktní reliéfy. Dlužily jsme ségře hodně peněz, dobrých dvacet tisíc, které nám půjčovala po dvacetikorunách, ale my jsme si to psaly, a tak jsme je díky těmhle zakázkám mohly splatit. Bylo to zoufalé. Květa se dokonce nechala zaměstnat na dole, ale po půl roce odešla, protože se to tam nedalo vydržet. Většinou nás živila maminka, která měla čtyři sta padesát korun penze. Nejlíp jsme si žily na studiích, protože jsme měly prospěchové stipendium.

Vždyť vy jste malovaly obrazy z dělnického prostředí ...

Jenže se to nikomu nelíbilo. My jsme práci neidealizovaly! Udělaly jsme třeba výstavu obrazů z hutí v Poldovce, ale ani jeden z hlavounů se na ni nepřišel podívat. Akorát jeden chlap, nějaký ekonom, od nás koupil dva obrazy, které pak dali do sklepa, kam se skládalo uhlí. Byl ale slušnej, protože nám později nabídl: "Holky, já vám ty obrazy vrátím a vy my za ně dáte něco jinýho, kdoví, jak to mají evidované." Dobrá, měly jsme známou jednu učitelku, která dostala obraz od jednoho místního malíře, byl ve zlaceném rámu, a jí se nelíbil, ani se na něj koukat nemohla. Chtěla se ho zbavit, tak nám ho dala a my ho vyměnily za naše obrazy. Umyly jsme je vodou -- od uhlí byly černé jako boty -- a vysvobodily je z jejich uhelného muzea.

Nemohly jste vystavovat ani prodávat. Žily jste mimo Prahu, na Kladně. Co vás udržovalo v naději, že to všechno, co děláte, má smysl?

Byly jsme optimistky. Moc jsme na ten průser nemyslely. Pravda, když jsme vyšly ze školy, napadlo nás, že to, co malujeme, vlastně nikdo nechce, takže co s tím? Ale to bylo taky naposledy, kdy jsme si tyhle otázky kladly. Pak jsme prostě malovaly, protože jsme musely.

Kdy jste zažily obrat a s ním pocit zadostiučinění?

Až ve třiaosmdesátém roce, když nám Jana a Jirka Ševčíkovic udělali velkou výstavu v Chebu. To jsme byly takzvaně objevený. Oni se tomu nesmírně věnovali, dva roky jezdili po galeriích -- bez auta, vlakem --, pátrali po našich zapomenutých obrazech, všechny poctivě nafotili, zapsali ... To bychom my dvě nedaly nikdy dohromady. Na venkově je takový zvyk, že když někdo zemře, objedná se autobus a lidi se jím odvezou na pohřeb. Květa řekla, že nebudeme na náš pohřeb nikoho zvát, ale na výstavu -- to je jiné. Tak jsme objednaly autobus na naši výstavu do Chebu. Výtvarníci ještě tenkrát nebyli tak zazobaní, každý neměl auto a autobus se hodil. Já ale autobusem nejela. Chytl mě ischias, nemohla jsem se ani hnout, tak mě odvezl sochař Vladimír Preclík, který auto měl, takové velké, on byl šikovnější. Večer jsem se tam prdla, všechno mě přestalo bolet, bylo náledí, já tancovala na náměstí, až měli strach, že se rozmlátím. No, nerozmlátila. Přijela jsem ale domů a rovnou mě vezli na nosítkách do nemocnice, kde jsem byla snad rok.

Kouříte jako fabrika, kouřila jste i tam?

Jako vždycky. Byl to horor, doplazit se na kuřárnu nebo záchod.

Reagovala jste ve svých obrazech na politické dění?

Mě vždycky zajímal spíš člověk a s ním spojená existenciální témata, takže to samo asi nějak vyplynulo a některé obrazy se můžou vykládat i jako politické postoje. Ale že bych přímo odrážela nějakou událost, to zase ne.

Květa ale namalovala pozoruhodný obraz Lidické ženy. Nosily jste v sobě tragédii Lidic, které jsou kousek od Kladna?

Něco takového se tě dotkne a slovy to nevyjádříš. Tak namaluješ obraz. Ale i když jsme si byly s Květou celý život blízko, nemluvily jsme o tom, co a proč malujeme. Květa chtěla svoje Lidické ženy darovat Lidicím a papaláši v umělecké komisi jí řekli, že si z nich asi dělá srandu. Ta jim dala. Páni! Ti koukali ... Poslala je do prdele. Květa, když nadávala, tak jedině nahlas, takže to bylo slyšet až na chodbě, kde čekali další umělečtí nešťastníci na rozhodnutí soudruhů. Řekla jim, že jsou horší než fašisti -- a oni na to, že ji budou žalovat. Bylo to hrozné, když o nás rozhodovali lidi, kteří nic neuměli. A jak dovedli člověka ponížit! Mistři v tom byli. Květa měla taky dělat nějaký kšeft pro architekturu do Slanýho: velkou stěnu se stylizovanýma rukama jako hlavním motivem. "Kdepak, to jsou prosící ruce -- to přece nejde. Navíc teď, v socialismu, vůbec nebudeme ani ruce potřebovat. Všechno bude automatizované." Takovým způsobem hodnotili Květino dílo. Nakonec z toho sešlo. Ani skicovné jí nezaplatili.

Měly jste každá svůj ateliér?

Ale co tě napadá, musely jsme byt nahoře povinně pronajmout, to byla taková doba. Tak jsme malovaly obě v jedné místnosti, každá na jiné straně, a když jsme odstupovaly od plátna, srážely jsme se. Pokud se pamatuju, nevadilo nám to a nedostatek místa nás nějak netraumatizoval. To spíš ta podnájemnice, která obývala hořejší byt. Ta ale pila krev hlavně mamince.

V roce 1994 jste dostaly prestižní Herderovu cenu. Je o vás známo, že si nepotrpíte na oficiality -- byly jste osobně při předávání ve Vídni?

To byl horor. Nejdřív to museli rozhodnout v Hamburku. Hlavní slovo měl jeden doktor, který byl téměř slepý, a když prohlížel fotografie s obrazy, musel si je dát přímo na oči. To nechápu, jak je mohl číst, ale asi měl nějaké mimosmyslové vnímání -- on si je totiž dokázal i zapamatovat. A nás vybral. Předání proběhlo na vídeňské univerzitě, velká slavnost, vznešená. Jakou my měly trému! Seděly jsme na vysokých židlích, my jsme prckové, nohy jsme měly ve vzduchu a klepala se nám kolena ... Večer uspořádali kvůli nám večeři v ohromném sále a musely jsme sedět v čele stolu vedle rektora. Představ si, já měla nové zuby a jako na potvoru jsem dostala strašně tvrdé maso. Jednou jsem do toho kousla a sousto se mi dostalo pod protézu -- to byla bolest. Nevěděla jsem, co s tím, tak jsem šla na záchod a vyčistila si zuby. Mezitím mi odnesli talíř ... Stejně bych to nesnědla, ale aspoň ty brambory bych zvládla. Jenže už bylo pozdě. Budu si muset nosit na takové akce asi svoje vlastní jídlo, jinak se nenajím.

Na zdi vašeho obývacího pokoje visí obraz, který jsem dosud neviděl na žádné výstavě ani na reprodukcích ...

Ten je zatím můj poslední. Dívám se na něj skoro pořád. Musím mít kontrolu. Dělám to tak vždycky. Namaluju obraz a pak ho dám na stěnu a koukám na něj, jestli ho mám už nechat být, nebo jestli bude chtít přemalovat. Trvá mi to. Když zemřela Květa, namalovala jsem jeden obraz za tři neděle. To byl můj rekord a vím, že už na něj ani nesáhnu.

Co jste prožívala, když vás opustila Květa, vaše druhé já?

Víte, Květa měla krásnou smrt. Večeřely jsme a Květa jako vždycky seděla proti mně. Měly jsme kuřátko, to my rády. Květa snědla tři sousta -- a najednou byla pryč. Myslela jsem, že jí zaskočilo, ale kdepak, infarkt to byl. Bleskovej. Byla jsem v šoku, když ji odvezli. Mrtvou ... Měla jsem náhodou na stole kus papíru a jeden pastel a vůbec nevím proč, ale dala jsem se do kreslení a nakreslila obrázek parte. Podívala jsem se na to a nebyla to vůbec moje práce, to udělala ona, moje sestra. Věděla jsem, že tu se mnou ještě byl její duch. Zvládla jsem tu kresbu za několik vteřin. To jsem nekreslila já, ale byl to Květin poslední obrázek.

JITKA VÁLOVÁ se narodila 13. prosince 1922. V letech 1945 až 1946 studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u Josefa Kaplického, potom u Emila Filly (1946 až 1950). Spolu se svou sestrou Květou se stala členkou skupiny Trasa (1954), společně se zúčastnily řady skupinových výstav. V roce 1966 měly samostatnou přehlídku v Galerii Václava Špály v Praze, ale v sedmdesátých letech nemohly v oficiálních galeriích vystavovat. Ke zlomu došlo až v roce 1983 výstavou v Galerii výtvarného umění v Chebu. Roku 1994 jim byla udělena ve Vídni Herderova cena. Květa zemřela 6. září 1998. V roce 2000 proběhla ve Veletržním paláci rozsáhlá retrospektiva sester Válových, nedávno jim Galerie Pecka vydala výpravnou monografii.

PETR VOLF