TICHÝ HLAS

Svědomí -- schopnost rozlišit dobré a zlé -- má méně lidí, než tušíme. A co víc: vést se jím nechává sotva čtvrtina z nás. "Většina napohled slušných a spořádaných lidí by za jistých okolností snadno uvykla i očividnému a velmi brutálnímu zlu," upozorňuje PhDr. PAVEL VACEK, Ph.D. (54). Vysokoškolský pedagog s pestrými zkušenostmi z praxe se zabývá i výzkumem. Specializuje se na psychologii morálky, téma, o němž se za minulého režimu mluvit moc nesmělo.

Než se dostaneme ke křehkosti našich mravních norem, řekněme si napřed něco o vědě, která jejich vývoj zkoumá. O tom, jak vlastně psychologii rozumět.

Záleží na tom, co si od ní slibujete. Postupy, jimiž bychom jednoznačně určili, jak se člověk v nějaké konkrétní situaci zachová? Na to jsme příliš složití. Stejný podnět může mít často i u stejného člověka úplně jiný výstup. Záleží, jak se to v něm promele. Můžeme ale nacházet a zpřesňovat si různé zákonitosti, jimiž se naše chování a prožívání řídí, a tyto znalosti rozumně využívat.

Používáte některé z nich v praktickém životě?

Osvědčuje se mi třeba dýchání. Techniky, kdy si uvědomujete vlastní dech, pomáhají lépe řešit emocionálně náročné situace. Dýchání je základ pro sebeovládání a pozitivní ladění.

Já řeším "emocionálně náročné situace" většinou řevem. Třeba při dopravní zácpě. Mlátím rukama do volantu a řvu.

Pokud jste v autě sám, není to špatné. Horší je, co se děje nejčastěji: že si lidé udělají hromosvod z někoho druhého, a ještě k tomu v uzavřeném prostředí, v práci nebo doma. Jak říká doktor Plzák, člověku se nejvíc uleví, když naštve druhého. Jenže ono se mu to zase vrátí. A negativní emoce rotují.

Obraťme list. O zásadách psychohygieny se dočteme v kdejaké příručce a stejně se podle nich neřídíme. Objevila o nás psychologie něco opravdu důležitého?

Že je každý člověk jedinečný. A že bychom tuto jedinečnost měli nejprve rozpoznat a teprve pak -- s respektem k ní -- případně zasáhnout, pokud to nějaký problém vyžaduje. Psychologie je praktická věda. Své znalosti zpravidla aplikuje na konkrétní jedince, u nichž "něco" vybočuje z normy. Ale pokud od ní očekáváte nějaký převratný objev, je to víc, než může nabídnout. Vezměte si astronomy. Vědí si rady s nekonečností vesmíru? Nevědí. Co byste pak čekal od psychologie, která to má ještě těžší, neboť v ní mozek vlastně zkoumá sám sebe?

Čekal bych, že třeba vyjmenujete zásadní objevy, jež v poslední době posunuly vývoj někam dál. Jsou vůbec nějaké? Jeden váš kolega mi tvrdil, že Freudovy poznatky o podvědomí a nevědomí ve vaší branži znamenaly podobný přelom jako pro motoristy vynález spalovacího motoru. Od té doby prý už nikdo nic převratného nevymyslel a princip se jen drobně vylepšuje.

Takhle bych to neviděl. Psychologie totiž žádný objev v klasickém smyslu nezná. Dokonce v ní neplatí ani žádná teorie, která by byla přijata všemi. Vývoj probíhá spíše tak, že někdo přijde s nějakým krajním názorem a ten zase vyprovokuje jako reakci odpověď, jež ho popře. Vzájemná konfrontace pak obrousí hrany a všechno se posune o kousek dál.

Můžete to trochu rozvést?

Typickým příkladem je zmíněné Freudovo učení kontra behaviorismus, který zpočátku jakoukoli introspekci odmítal. Behavioristé tvrdili, že s daty postavenými na subjektivní výpovědi o tom, co kdo prožívá, nelze pracovat. Navrhovali zkoumat jen podněty a výsledné chování. To bylo na počátku dvacátého století, kdy byla velká snaha nastavit psychologii jako běžnou přírodní vědu. Měřily se reakční časy a počitkové prahy, mluvilo se o experimentální psychologii, která vytlačí psychologii spekulativní. Nakonec se ukázalo, že to tak úplně nejde. Bez subjektivních záznamů prožívání nelze celkový obraz osobnosti sestavit. K tomu potřebujeme i obraz toho, co se děje v našem vědomí, podvědomí a někdy i nevědomí.

Obraz psychologie jako vědy, kde není nic jisté a všichni se hádají se všemi, je poněkud zvláštní.

To zase příliš zjednodušujete. Různých dílčích poznatků je spousta. Vzpomeňme třeba krásné a plodné období, kdy se intenzívně rozvíjely teorie učení a dělaly se pokusy s nejrůznějšími živočichy. Různí představitelé psychologických škol přitom měli "oblíbená" různá zvířata, na nichž své teorie demonstrovali. Behaviorista Skinner učil tancovat holuby, Thorndike měl své kočky, které se učily přivolávat jídlo mačkáním páčky, Pavlov rozsvěcel psům.

Nakolik se dají poznatky o chování zvířat aplikovat na lidi? Thorndike na nich postavil svou teorii o učení pokusem a omylem, Pavlov si ověřil, jak se vytvářejí podmíněné reflexy. Pozitivní i negativní. Málo se to o něm ví, ale Pavlov prováděl i méně příjemné pokusy, než že svým pejskům rozsvěcel, když dostávali jídlo. Příjem potravy kombinoval i s elektrickými šoky a všímal si, jestli jsou psi úzkostní, nebo agresívní. Tyto a další pokusy daly základ jeho upravené typologii temperamentu. Později ji převzal a rozpracoval Eisenck ve své koncepci osobnosti. Když to shrnu, nalezené principy myšlení a učení po určité modifikaci platí i pro nás. Také o nás platí, že si lépe pamatujeme činnost, která přináší odměnu. Že je tedy dobré chválit za úspěch a méně dobré dávat pětky za omyl.

Co říkáte alternativním metodám působení na lidskou psychiku?

Jestli tím myslíte různé tajemné kursy a cvičení, jež slibují zvýšit paměť, inteligenci a kdovíco ještě, většinou jsou vlastně nevýhodné. Trénink, po kterém se má dostavit výsledek, je obvykle tak náročný, že je jednodušší naučit se to přímo. A pokud jde o nějaké změny vědomí a jiné razantní zásahy do psychiky, důrazně před nimi varuji. Pokud někdo trpí nějakou poruchou a může to být poslední možnost, jak do jeho světa vstoupit a nějak mu pomoci, prosím. U zdravých lidí, kterým jde jen o jakýsi vylepšený nebo nový prožitek, to považuji za velké a zbytečné riziko.

Někteří to považují za důležitou cestu k poznání sebe samého.

Jistě. A také minulých životů a bůhvíčeho ještě. Tohle mi opravdu dost vadí. Já když slyším, že někoho bolí hlava, protože ho přes ni při dobývání Prahy přetáhli Švédové, tak se neznám. A pokud jde o skutečné otevírání hlubinných stránek osobnosti za komerčním účelem a bez odborné erudice, je to vyložený hazard.

Je podle vás zbytečným rizikem i snaha po sebepoznání s pomocí odborníka? Třeba prostřednictvím psychoanalýzy? Jeden můj známý, historik a úspěšný publicista, který z čiré zvídavosti tato mnohahodinová sezení podstoupil, byl překvapen, kolik skryté motivace například obnáší jeho sexuální pud. Doslova své zjištění popsal jako objev, že je vlastně chodící penis.

Nevím. Já psychoanalytickým výcvikem neprošel. Ale pokud je taková interpretace možná, pak si kladu otázku, jestli -- a jak moc -- takové zjištění k životu potřebuji.

Naznačujete, že o sobě nemáme chtít vědět všechno? Měli bychom také rezignovat na zvýšení naší mozkové kapacity, ze které využíváme sotva pětinu, a nezlepšovat schopnosti naší psychiky?

Je otázka -- a docela zásadní --, jestli je u normálních lidí zapotřebí něco vylepšovat. Já třeba osobně věřím, že je, ale formou citlivých korekcí a podnětů. Jestli to má dopadnout dobře, musíme respektovat lidskou přirozenost. Přibírat do hry "jen tak" šamany, psychofarmaka nebo drogy, toho bych se dost bál. A pokud jde o naše poznání sebe samého, nemělo by být destruktivní. Mělo by vést k sebepřijetí. Určitý stupeň sebelásky je nutný předpoklad kladného vztahu k ostatním. Nemůžete se nemít rád a mít rád ty druhé. Pamatuje na to i bible. Miluj bližního svého jako sebe samého.

Vy jste věřící? Jako psycholog byste vlastně mohl být. Lépe než kdo jiný víte, že když něčemu věříte, přinejmenším ve vašem vnitřním světě to skutečně existuje. A působí. Nebo se pletu?

Jsou psychologové nevěřící i věřící. Těm druhým někdy závidím. Když mi umřela matka, měla křesťanský pohřeb a kněz mluvil o tom, že není třeba truchlit. Že to byla bohabojná žena, nyní je na nebesích a opět se s ní setkáme. V té chvíli mi bylo líto, že tomu věřit neumím. Jinak mám ovšem s věřícími spoustu společných témat. Víc než s lidmi, kteří uvažují ryze materialisticky.

Charles Darwin si prý jednou posteskl, že mu vývoj názorů připadá pomalejší než vývoj druhů. Někdy bych s tímhle bonmotem docela souhlasil. Co byste k tomu řekl vy s vaší specializací na psychologii morálky?

Díky skvělému švýcarskému psychologovi Jeanu Piagetovi a jeho pokračovateli, Američanu Lawrenci Kohlbergovi, toho víme o vývoji morálního uvažování poměrně dost. A pro laika mohou být některé Kohlbergovy výsledky smutným překvapením.

Jsme větší gauneři, než si o sobě myslíme?

Kohlberg zjistil, že morální úsudek se vyvíjí podobně jako poznávání, a definoval tři etapy jeho rozvoje. Na první úrovni uvažují děti do devíti let a dospívající či dospělí kriminálníci. Ti dodržují normy jen proto, aby se vyhnuli trestu. Jakmile dohled a nebezpečí sankce pomine, nic je neudrží. Na druhou (tzv. konvenční) úroveň se dostávají lidé, kteří ctí řád a zákon i bez dozoru. Buď to berou jako obchod, nebo se jejich normy zvnitřňují natolik, že se v rozhodování řídí podle toho, co si o nich pomyslí okolí. Jestliže nekradou, hlavním důvodem je strach z ostudy a snaha být vnímán jako dobrý občan nebo prostě proto, že "se to nemá" . Teprve na třetí (postkonvenční) úrovni se lidé rozhodují hlavně na základě vlastního svědomí a s oporou o vědomí obecnějších mravních principů. Což znamená, že za určitých okolností mohou dokonce i některé normy porušit, jestliže je považují za špatné. Na tuto postkonvenční úroveň se ovšem dostává jen pětina až čtvrtina populace.

Závisí to nějak na kultuře a úrovni civilizace? Nebo na společenském systému?

Nijak zvlášť. Kohlberg dělal testy s lidmi z nejrůznějších kultur a výsledky žádné takové vysvětlení nenabízejí. Příklad za všechny -- ze středostavovských Američanů ve věku šestatřiceti let se podle Kohlberga dostalo na postkonvenční úroveň pouhých jedenáct procent!

Že by tak málo lidí mělo nějaké svědomí? To se mi nezdá.

Což o to, svědomí má víc lidí Řekněme ... většina. Ale to ještě neznamená, že jsou na úrovni, kdy se podle něj chovají. Někteří ho ukřičí kvůli prospěchu, jiní třeba ze strachu. A u dalších už je ten hlas slabý téměř k neslyšení. Dost otřesný důkaz nabídl svého času slavný Milgramův pokus, o kterém se vášnivě diskutuje dodnes.

Nějaký pokus s obětí a přihlížejícími?

Horší. Náhodní lidé oslovení na ulici dostali nabídku dohlížet na figuranty. Za symbolickou odměnu jeden dolar měli kontrolovat jejich chyby a trestat je elektrickými šoky. Menšina odmítla, většina přijala. Zadání znělo, že když kontrolované osoby udělají opakovanou chybu, mají je dohlížitelé potrestat víc. Na pákách přístrojů přitom bylo zřetelně označeno, co už může být smrtelná dávka. Samozřejmě to bylo jen hrané, ale figuranti se zmítali a věrohodně předstírali, že jim údajné elektrošoky působí bolest. Šlo o to, kam až jsou pokusné osoby schopny zajít, třebaže je nikdo nenutí. "Plňte úkol." To byla jediná výzva, kterou organizátoři občas pronesli, když někdo po velkém křiku figurantů zaváhal. Výsledek ohromil organizátory i celou zemi, tolik zvyklou na uctívání individuální svobody a lidské důstojnosti. Většina pokusných osob po chybách figurantů zvyšovala šoky až po smrtelnou mez, aniž s tím měli nějaký zásadnější problém.

Ani si netroufám domýšlet, co všechno z toho plyne.

Totéž -- co z dalších pokusů, které simulovaly situace vězňů a bachařů. Totéž -- co ze zkušeností ze druhé světové války, z kmenových masakrů v Africe i etnických čistek v napohled civilizované Jugoslávii. Nebo si vezměte naše padesátá léta. Za určitých podmínek -- odeberete lidem odpovědnost a plní příkaz -- může všechno propuknout znovu a kdekoli jinde.

Ukazuje se také nějaká cesta, jak se tomu bránit?

Snad u těch mladých. Na první pohled to asi vypadá banálně, ale mohla by pomoci hlavně škola. Pokud by se mravní výchově včas věnovala. Ovšem ne tím kazatelským způsobem: Tohle smíš a tohle ne! Děti musíte nechat přemýšlet a nacházet řešení. Vést je, aby samy zkoušely odhalit, co je správné, špatné nebo zlé. A proč. Aby začaly rozlišovat, jestli někdo něco udělal naschvál, nebo omylem. Aby se zkusily podívat na problém očima poškozeného nebo se vcítily do prožitků oběti nějaké šikany. Účinnou metodou k takovému vhledu jsou například motivující, morálně nejednoznačné příběhy, u nichž není důležité konečné rozhodnutí, nýbrž vyšší či nižší důvody, které ho ospravedlní. Divil byste se, jak to funguje. U malých dětí i u dospívající mládeže. A co všechno jejich úvahy vypovídají o zkušenostech se světem dospělých. Kolikrát člověku až zatrne.

Ještě něco by mohlo fungovat?

Prevence před situacemi, které nás znemravňují. Jenže na to jsme moc pohodlní. Nikdo mi například nevysvětlí, proč obecní zastupitelé, když už ne policie, nezakážou pořádání diskoték těm, kteří běžně nalévají nezletilým a tolerují podávání drog patnáctiletým i mladším dětem. Vždyť to jsou často děti těch zastupitelů! A v nejcitlivějším věku se místo respektu k autoritě učí, že zakázané věci lze klidně obcházet.

To se bohužel posledních padesát let učil celý národ.

Vždyť říkám: Ta šance je pro mladé. Vidím tu však ještě jeden velký problém. Naše školství pořád řeší, jak lépe učit a motivovat ty schopné. Učit chytré přitom umí, jak se říká, každý blbec. Kdy se ale začneme systematicky a kompetentně věnovat i těm méně nadaným? Jestliže je necháme zplanět a zahořknout, dříve či později do jejich prázdných životů vstoupí nějaký další Hitler a řekne: Podívejte -- za to můžou tihle!

 

PhDr. Pavel Vacek, Ph.D, absolvoval filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Svého času vychovával učně, poradensky pracoval a pracuje s dospívajícími, přednáší studentům pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové na katedře pedagogiky a psychologie a externě vyučuje i na DAMU v Praze. Specializuje se na období dospívání a psychologii morálky, podílí se na výzkumu sociálně patologických projevů mládeže a angažuje se i v mezinárodních projektech v rámci Evropské unie zaměřených na otázky výchovy charakteru dětí a mládeže. Publikuje doma i v zahraničí a je autorem a spoluautorem několika pedagogických učebnic pro studenty středních a vysokých škol.

TEXT JAN ZVELEBIL FOTO PETR JEDINÁK