HANA BENEŠOVÁ
Svatá Terezie z Lisieux změnila LUCII TRMÍKOVÉ (29) život. Tato herečka totiž světici, jejíž cestu za svatostí lemovalo úsilí nemyslet na sebe a milovat, druhým rokem nejen hraje, ale snaží se ji i následovat. Za svůj výkon si vysloužila Cenu Alfreda Radoka, ale vyvolala i pobouření.
Jaké je modlit se na jevišti Divadla Komedie?
Přeji si, aby celé představení bylo modlitbou. Protože hrajeme na tak malém prostoru -- hlediště je postavené na jevišti --, pozná se hned ochota nebo neochota naslouchat. Učím se brát i tu neochotu jako něco pozitivního. Většinou ale lidé bývají vstřícní.
Je Terezka vaše životní role?
Určitě je výjimečná. Nedovedu si představit, že ji jednou přestanu hrát.
Změnil se váš přístup k divadlu?
Jistě. Ale i ke všemu ostatnímu. Dochází mi, že by člověk neměl ztrácet čas věcmi, které nesměřují k Bohu. Těch věcí je strašně moc.
Už vám někdo řekl, že jste Terezii podobná ?
Poprvé mi to řekl páter Halík. Po premiéře jsme se spolu chvilku bavili a on z ničeho nic prohlásil: "Víte, že jste Terezce podobná? Berte to jako závazek!"
A berete ?
Já si hlavně nemyslím, že jsme si podobné. Možná na fotkách
z dětství.
Četla jste knihy, které Terezie napsala?
Z dřívějška jsem znala Dějiny duše a Vstupuji do života. Během zkoušení jsem knížky četla znovu, pořádně.
Prý srovnáváte svůj vlastní život s Tereziiným?
Pořád se mi vrací jeden okamžik jejího života -- vánoční obrácení, které prožila ve třinácti letech. Ve svém životopise píše, že v tu chvíli jí došlo, že má zapomínat na sebe, aby dělala radost druhým, a od té chvíle byla šťastná. To je moment, který mě fascinuje a zároveň provokuje.
Zažila jste něco podobného?
Ne. Právě že ne. Ptám se, kdy se to stane mně. Je strašně těžké nelpět na svých představách o druhých i o sobě, nechtít, aby všechno bylo podle mého, nemyslet nikdy na sebe.
Pro herce to musí být dost náročné.
Vlastně nevím, jestli to vůbec jde -- hrát a nemyslet na sebe. Tak prosím o to, abych nehrála, ale prostě na jevišti byla.
Hovoříme tu o hře, jejíž vznik provázely snad čtyři verze scénáře. Je to pravda?
Ještě víc. První scénář se hodil spíš pro rozhlasovou adaptaci. Lenka Lagronová, která hru napsala, ho sama zavrhla a dala se znovu do psaní. Během zkoušení stále přinášela nové a nové verze. To, co jsme četli na první zkoušce, se velmi málo podobá tomu, co v současnosti hrajeme. Zkoušeli jsme dva a půl měsíce jako obvykle. Překvapivě dlouho jsme ale seděli u stolu a povídali si. Představa, že máme hrát o nějaké svaté, byla pro dost lidí nepřijatelná. Nechápali, proč se má zařazovat do repertoáru hra o řádové sestře, která žila na konci minulého století v klášteře ve Francii, a i když nic mimořádného neudělala, byla prohlášená za svatou. To přece nemůže nikoho zajímat, na to nikdo nebude chodit! Slovo "sebezápor" v některých budilo přímo odpor. Považovali to za jistý způsob, jak si zhuntovat zdraví, a dokazovali to tím, že Terezie onemocněla a zemřela velice mladá.
Kdy se to zlomilo?
Až když jsme začali zkoušet na jevišti. Stejně se ale Terezce prorokovaly tak tři reprízy. To bylo před dvěma lety. Terezka se hraje dodnes a je vyprodáno.
Poznáte, když většinu publika tvoří nevěřící?
Nepoznám, jestli většina diváků věří, nebo ne. Ani je podle toho nerozlišuji. Okamžitě ale vycítím, jestli jsou otevření, nebo uzavření. Někdy může být věřící mnohem uzavřenější. Může přijít na představení s jasnou představou o Terezičce jako líbezné dívence s náručí plnou růží. Tak ji zná z kolorovaných obrázků nebo upravovaných životopisů. A pak se ho dotkne, že se taková svatá na jevišti vzteká. My ale nechceme představovat lidem hotovou svatou, snažíme se přiblížit jim její cestu.
Bohoslovci tvrdí, že životopisy svaté Terezie z Lisieux, ze kterých byly vypuštěny pasáže, v nichž například popisuje své zkoušky proti víře nebo strach ze zatracení, jsou tak sladké, že se dají číst jen s hořkým kafem. Jak reagují lidé, když Terezku představujete jako příliš živou?
V představení je scéna, kdy umíněně trvám na tom, že chci, "aby má tvář byla jako Jeho". Jedna paní v první řadě to neunesla a zasyčela na mě: "Ty seš ale fracek!" Stává se, že někdo z představení odejde. Někoho může pobouřit třeba to, že si dupnu. Během veřejné generálky třetina publika vyklidila pole. Prý se šli všichni vyčůrat. No nevím. Když se v polovině zvedl kněz, který se na představení přišel podívat s Lenkou, a odešel, myslela jsem, že je konec. Nevěřila jsem, že to dohraju. Později mi došlo, jak cenná to byla zkušenost. Terezie, protože byla svá, byla odmítaná celý život. Díky tomuto představení jsem pochopila, jaké to je.
Přitom řeholníci přijali vaši Terezku za svou.
Premiéra byla krásná. O to krásnější, že nikdo po té katastrofě nečekal úspěch. Podobnou nevoli jako na generálce už představení víckrát nevyvolalo. Později jsem se dozvěděla, že ten kněz měl mši a odejít musel.
Nepocházíte z herecké rodiny. Nevymlouvali vám rodiče vaše rozhodnutí stát se herečkou?
Když jsem chtěla jít ve čtrnácti letech na konzervatoř, maminka řekla, že mě do Prahy nepustí. Víc jsme se o tom nebavily a já šla na gympl. Hrála jsem dál v amatérském souboru a v kolínském divadle dělala křoví. Na DAMU jsem se dostala napoprvé. Věděla jsem ovšem, že když se na školu nedostanu, nic se nestane. Zajímala mě ještě psychologie a literatura.
Zájem o literaturu vás neopustil. Pro televizi jste například zdramatizovala román Francoise Mauriaka Pustina lásky. Kde jste se to naučila?
Nikde. Byla jsem na mateřské dovolené, a protože Vojtíšek byl hodné dítě, měla jsem čas a chuť se do něčeho pustit. Nevěděla jsem, jestli dovedu zdramatizovat román, chtěla jsem to ale zkusit. Rukou napsaný scénář jsem dala k posouzení dramaturgovi Bedřichu Ludvíkovi. Byl v šoku. Nechápal, jak je možné, že mu někdo odevzdá scénář napsaný vlastní rukou. "Žijeme přece ve dvacátém století," říkal. Potom jsem si vypůjčila psací stroj, scénář s drobnými úpravami přepsala, a bylo to.
Terezie napsala už v klášteře hru o Janě z Arku. Sama ji i hrála. Při představení chytla opona a ona málem následovala osud své milované světice. Vám se snad v divadle nic nepřihodilo ...
Jednou jsem se na jevišti pořezala při loupání brambor. Musím to dělat nešikovně a to je docela kumšt. Petru Lustigovou ale jednou málem zabila dvoumetrová železná tyč. Spadla jí na hlavu, zrovna když se skláněla. I když ji to strašně bolelo, vydržela statečně až do konce představení. Díky Bohu se jí nic nestalo.
Edith Piaf celý život věřila, že zásluhou této patronky Francie jí byl v šesti letech navrácen zrak. Připisujete Terezii sama nějaký zázrak?
O Edith Piaf vím. Po představení jsem se o tom bavila s jednou oční lékařkou. Čekala jsem, že bude skeptická k tomu, co jí vykládám. Místo toho se na mě usmála a řekla, že zažila něco podobného. Vyrazila mi tím dech. O Terezčiných zázracích nepochybuji, ale ani je nevyhledávám. Někdy mi jako zázrak přijde, že hrajeme právě tohle představení.
Byla jste ve víře vychována?
Ne. Na gymnáziu jsem si od kamaráda vypůjčila bibli -- byla to pro mě zajímavá knížka z antikvariátu. Trochu jsem si v ní četla, pak jsem ji vrátila. Jako literatura se mi to docela líbilo, ale ani mě nenapadlo, že bych si pořídila vlastní. Na DAMU jsem potkala Lenku Lagronovou, autorku hry o Terezce. Já studovala herectví, ona dramaturgii. Spřátelily jsme se ale až po škole. Lenka tehdy chodila k sestrám na Karmel a povídala mi o nich. Pamatuju se, jak jsme seděly v kavárně a já jí řekla: "Chtěla bych se nechat pokřtít." Nevím, proč jsem to řekla, ani jak jsem k tomu došla. Beru to jako dar. Pokřtít jsem se nechala před pěti lety o Velikonocích. Těsně před tím jsem propadla depresi. Myslela jsem si, že na křest nejsem připravená a nikdy nebudu, protože se nedokážu změnit. Pomalu mi dochází, že to nejsem já, kdo může proměňovat.
Své děti vychováváte ve víře?
Vojtíškovi bude pět let, Josífkovi je devět měsíců. Vojta je pokřtěný -- za kmotru mu šla Lenka, Josífka to čeká. Modlíme se spolu před jídlem a před spaním. O všem mluvíme, samozřejmě i o Bohu. Je to Vojta, kdo se ptá.
Dokážete mu pokaždé odpovědět?
Někdy je to těžké. Modlím se nahlas breviář a když Vojtíška něco zaujme, přestane si hrát a chce vysvětlit, co jsem právě řekla. Nedávno chtěl vědět, co znamená, že Bůh bohaté propustí s prázdnou.
Myslíte si, že to bude mít v životě jednodušší než děti, které rodiče takto nevedou?
Nevím. Vím jen, že mu touto výchovou svět nezkreslujeme. Vzpomínám si, že Vojtíšek byl poprvé v klášteře o Vánocích ještě jako miminko. Suploval tam Ježíška. Přišla jsem s ním tenkrát do hovorny na Karmel za Lenkou. Jakmile sestry uviděly dítě, odstranily mříž, která místnost rozdělovala, a vzaly mi ho. Byly z něj nadšené, říkaly, že je to Ježíšek, a tak se smály a výskaly, až to Vojtu vyděsilo. Začal řvát, jako když ho na nože berou, nikdy v životě neviděl tolik podivných bytostí. Sestry si z toho nic nedělaly, říkaly: "Jen ať brečí, Ježíšek taky brečel."
Nebojíte se, že ho víra vyloučí z kolektivu, že se mu budou ve škole spolužáci posmívat, až se například před jídlem pokřižuje?
V dětském kolektivu je tlak na to, aby byl člověk stejný jako ti druzí, určitě silný. My třeba doma nemáme televizi. Moje maminka, protože sama učí a ví, o čem mluví, mi říká: "Počkej, jak rychle si televizi pořídíte, až začne chodit Vojta do školy. Nebude si s dětmi moct povídat o jejich oblíbených seriálech." Uvidíme.
Když jste Terezku hrála, čekala jste Josífka.
Hrála jsem až do sedmého měsíce. Tak do pátého nebylo nic vidět, ale pak už jsem musela nosit volnější šaty. Ale o to ani tolik nešlo. Spíš bylo obtížné se soustředit. Josífek mě při představení totiž dost kopal. Naznačoval, že je důležitější.
Co vám role Terezky přinesla?
Přátelství Terezie. Stala se mojí přítelkyní a učitelkou zároveň. Pomáhá mi, ale je také náročná. Stále dokola mi opakuje, že nejdůležitější je nemyslet na sebe.
Nemáte na ni někdy vztek? Je přece dokonalá, svatá.
Rozčilovala mě, když jsem po ní musela opakovat, že chci být apoštolem, misionářem i mučednicí. Myslela jsem, že ta slova nedokážu vypustit z pusy, aniž by zněla falešně.
Myslíte si, že byla šťastná?
Můžu ji citovat: Na konci svého života jsem byla nejšťastnější na světě, protože jsem už vůbec nemyslela na sebe.
LUCIE TRMÍKOVÁ se narodila 17. 7. 1969 v Kolíně. Vystudovala herectví na DAMU v Praze. V angažmá v Činoherním klubu hrála ve Třech sestrách Natašu, Elektru v Orestovi a Marii v Lakomci. Od roku 1996 působí v Divadle Komedie. Za roli svaté Terezie z Lisieux získala Cenu Alfreada Radoka (1997, Lenka Lagronová -- Terezka). Pro televizi zdramatizovala román Francoise Mauriaka Pustina lásky, pro rozhlas novelu Gerta Hoffmanna Spisovatel Robert Walser vystupuje z literárního spolku a pro divadlo pohádku Chladné srdce.