OBECNÍ KRONIKÁŘKA

Rozhovorů s režisérkou HELENOU TŘEŠTÍKOVOU (56) je teď hodně. Mediální zájem ale jen odráží skutečnost, že její dokumentární série ManželskŽ etudy po dvaceti letech byla výjimečná. Měla i výjimečně diváků, například pátou etudu, ve které Marcela bojovala s tíhou osudu, sledovalo více než milión lidí. Tento rozhovor je ale i o jiných věcech než o Marcele, Jiřím, Zuzaně, Vladimírovi a dalších. Například o vlastní manželské etudě Heleny Třeštíkové.

Časosběrně točíte už od dob FAMU. Čím vás tahle metoda tak oslovila?
Vším. Čas jako fenomén mě vždycky zajímal, psala jsem si deníky a přišlo mi úžasné, jak člověk pozoruje proměny. Vidíte pět let staré zápisky a nevěříte, že jste to napsal. Hned po FAMU jsem natočila film Zázrak, který byl o jedné mé kamarádce, jež čeká dítě. Sledovala jsem ji i po porodu, pak několik měsíců. Když jsem na konci sedmdesátých let byla sama na mateřské, měla jsem čas ujasnit si, na co se chci v dokumentu zaměřit. A když přišla nabídka z Krátkého filmu na časosběrnou sérii filmů o mladých manželstvích, byla jsem už dokonale připravená. Nikdy jsem ani nepochybovala, že tohle je pro mě ideální pole. I když se vyskytly chvíle, kdy jsem byla asi jediná, která věřila, že tak dlouhý projekt dobře dopadne.

Proč jediná?
Točilo se jeden rok, druhý, třetí, čtvrtý a pořád nic nebylo, jen krabice s filmy. Měla jsem dojem, že to mé spolupracovníky už moc nebaví. Dělali mezitím spoustu jiných, atraktivnějších věcí, zatímco pro mě to byl jediný projekt.

Výdrž je tedy nejdůležitější vlastnost, kterou musíte mít?
Ano, ale jsou tu i dramaturgické problémy. Na co se například budete ptát? Jestli najít pro natáčení jedno společné téma, nebo si povídat s každým o něčem jiném? Anebo se po celých pět let ptát na jednu věc a sledovat, jak čas ovlivňuje odpovědi? Řešili jsme i produkční problémy, chtěla jsem zachytit typické dobové situace, například když jeden z mužů jde na vojnu. V kraťasu na mě koukali: "A to musíte jít na to nádraží a točit přímo na peróně? To přece stačí, když se to doma řekne." Mně to ale přišlo důležité, dneska jsou to cenné záběry, na vojnu se už nechodí. Takové každodenní objevy mě hrozně bavily a zajímaly.

Jak jste si své aktéry získávala?
Snažila jsem se, aby se natáčení co nejvíc podobalo normální návštěvě, abych omezila pocit, že je tam kamera, zvukař, světla. Jestli lidé před kamerou třeba něco řekli nejasně, nesrozumitelně, tak jsem se jich na to ještě jednou zeptala, ale aby si nevšimli, že se ptám podruhé. Žádné režijní pokyny, žádné omezování. U dokumentu je vztah s natáčenými lidmi stěžejní, časosběrná metoda to násobí tím, že jste s nimi delší dobu. Je to pro obě strany náročnější, ale výsledek za to, myslím, stojí.

Zpracováváte materiál hned po natočení, anebo až po letech, kdy je kompletní?
Když dotočím, zvukovou složku nechám přepsat do tištěné podoby. K tomu si udělám skript, sepíšu situace. Můj systém je asi trochu předpotopní, stříhám si totiž na papíře napsané výpovědi nůžkami a lepím je za sebe. Mám díky tomu lepší představu o délce, než kdybych pracovala s počítačem. Když se chystám na další natáčení, předchozí složky si pročítám. Materiál ale zásadně stříhám až na úplném konci. V některých případech neznáte přesnou hodnotu natočeného, projeví se teprve za pár let. Vidíte líp i vzájemné souvislosti.

Baví vás víc natáčení, nebo finální střih?
Natáčení je vždycky dobrodružství. Den před ním jsem dokonce i trochu nervózní, nevíte, co zítřek přinese. Je to trochu stresující, ale zároveň i adrenalinové. Někdy se vám povede natočit skvělé záběry a výpovědi, jindy vám lidé něco říkají z mého pohledu nepřesvědčivě, leccos nevyjde, někam vás nepustí. To pak znejistím a přemýšlím, jak to udělat líp. Když třeba týden točíme a mám pak několik dní volno, jsem ráda. Ale brzo už zas přemýšlím, kam pojedu točit. Asi tenhle druh vzrušení potřebuju.

Když je pro vás natáčení dobrodružství, jak byste charakterizovala práci ve střižně?
Jako magii. To jsem pochopila už na FAMU, kdy jsem stříhala své první filmy. Při střihu se dá dosáhnout úžasných efektů - to spojování a konfrontace obrazů, sekvencí, situací ... To mě bavilo při mém prvním filmu a baví dodnes. Navíc další montáží obrazu a zvuku nevzniká jen součet, ale násobek. Je to fascinující nabídka možností.

Kolik materiálu jste protočila tehdy a kolik dnes? A kolik jste pak použila?
V osmdesátých letech byl poměr jeden použitý metr filmu ku čtyřem nepoužitým. Dneska na video je to zhruba jedna ku dvanácti, někdy ale i sedmnácti. Probírat se vším tím materiálem, zvlášť když ve střižnách České televize nemůžete přetáhnout vyhrazený čas, je někdy vražedné. Máte málo času na nejistoty a hledání

Má časosběrná metoda nějaké další, specifické varianty?
V Anglii například existuje projekt Seven Up, ve kterém je skupina lidí sledována vždy jednou za sedm let. Vědci prý zjistili, že se buňky v lidském těle mění v sedmiletých cyklech. Nikita Michalkov točil výhradně svou dceru, jmenovalo se to Anna. Pak vím o starším německém projektu, který mapoval školní třídu dětí, jež se narodily v roce vzniku NDR. Režisér tu kombinoval starší záběry s novými tak, že nešly chronologicky.

Když jste se s lidmi z Etud setkala po letech, cítila jste nějaký rozdíl v přístupu k vám?
Určitě. Už to nebylo to nadějeplné setkání na matrice, kdy měli před svatbou. Pozvala jsem je do kinokavárny MAT, udělala projekci filmu, který tenkrát vznikl v Krátkém filmu, po promítání jsme šli do salónku, objednali večeři a u stolu se bavili. Už věděli o mém záměru, ale nabídku jsem jim zopakovala. Společné setkání bylo výhodné, protože vznikl jakýsi kolektivní souhlas. Někdo ovšem podotkl, že doba se změnila. Ostatní přikyvovali: Zestárli jsme, nejsme tak naivní, vážíme slova, budeme mít možná větší zábrany. Samozřejmě jsem je ujistila, že nepůjdu tam, kam mě sami nepustí. A pochopitelně jsem slíbila, že hotové filmy uvidí ještě před vysílám. Všichni je taky autorizovali.

Myslíte, že se vám je podařilo -i přes ty větší zábrany - zobrazit dostatečně?
Doufám, že alespoň částečně. Jeden z efektů sběrné metody je, že asi nikdo se nedokáže přetvařovat pět let. Určitou pravdu o člověku zjistíte už jen tím, že ho pozorujete delší dobu. Nebyli jsme ani limitováni materiálem, mohli jsme sedět a povídat dlouho. Zajímavé je, že většinou se použijí věci, které natočíte ke konci setkání. Nebo dokonce ve chvíli, když už řeknu: Končíme. Lidé jsou v té chvíli nejuvolněnější.

Zůstali stejní, anebo je doba změnila?
To je těžká otázka. Obecně bych řekla, že mentálně jsou stejní. I když se u některých jejich sociální status proměnil radikálně.

Asi nejemocionálnější byl pátý díl, v němž Marcele v závěru tragicky zemře dcera. Jaké bylo natáčení tohoto momentu?
To byla velmi nestandardní situace. Film byl dokončen a předán k odvysílání, když jsem dávala dohromady prezentaci a svolávala tiskovku, tak jsem Marcele volala. Řekla mi, že její dcera je nezvěstná. Napadlo mne zkusit tu situaci natočit a třeba tím i nějak pomoci v hledání. V televizi souhlasili, že k filmu přistřihneme poslední sekvenci a trochu se prodlouží. Natáčení bylo domluveno na 14. prosince. Třináctého mi Marcela zavolala, že dceru našli mrtvou. Ptala jsem se, jestli máme přijet, nebo ne. Věděla jsem, že pro film by to bylo silné, ale nemohla jsem ji přemlouvat. Ať rozhodne vyšší vůle. Marcela řekla: "Budu ráda, když tady budeš, když si budu moct s někým popovídat." Bylo to hodně těžké natáčení. Smrt dítěte je strašlivá situace, asi to nejhorší, co může člověka potkat. Viděla jsem to i ve svém okolí a je to, myslím, nepřekonatelné trauma.

Pomáhá vám v takových situacích, že jste režisérka-žena? Že k vám lidé cítí větší důvěru?
Možná ano. Možná že ženy mají větší sklon k empatii.

V encyklopedii Kdo je kdo - jejímž spoluvydavatelem je mimochodem váš manžel - uvádíte, že mezi vaše zájmy patří rodina. Jak to myslíte?
Potřebovala jsem zdůraznit, jak je pro mě rodina důležitá. Už jako mladá holka jsem měla ambici pracovat a zároveň mít rodinu. Mít jednoho jasného mužského a mít s ním děti. Za svobodna jsem se jmenovala Böhmová, a když ten můj film Zázrak, první, na který jsem se podepsala svým novým jménem, šel na festival do Lipska, jeden profesor z FAMU mi říká: "Heleno, co jste to udělala za blbost, takové hezké evropské jméno vyměnit za takové těžko vyslovitelné!" Ale já jsem věděla, že je pro mě důležité jmenovat se tak, jak se jmenuje můj muž a jak se jednou budou jmenovat moje děti. Manželství je sázka do loterie, na začátku nevíte, jak bude fungovat, ale jinak jsem si svůj život nedovedla představit.

Jak jste tehdy řešila problém kariéra versus rodina?
Bylo to mé hlavní téma. Na jednu stranu je úžasné, když vychováváte dítě, na druhou stranu mu musíte hlavně ze začátku věnovat téměř všechen čas. Je to jistě omezení, chtěli byste dělat ještě něco jiného. Nakonec jsem si situaci definovala tak, že je užitečné, když přerušíte kariéru, byť i v tom nejlepším. Máte totiž šanci zastavit se a podívat se na sebe z nadhledu. Samozřejmě: pokud je vaším smyslem života kariéra, tak je taková přestávka frustrující. Ale jestli je smyslem života žít mnohovrstevnatě a poznat nejrůznější emoce, tak je to zkušenost k nezaplacení.

Mají to dnešní mladé ženy lehčí, než jste to měla vy v dobách socialismu?
Dneska je pracovní prostředí drsnější, konkurenčnější. Nikdo nemá práci automaticky. Dřív bylo pracovní tempo pomalejší a to byla výhodná pozice pro ženu s malými dětmi. Jako zaměstnanec Krátkého filmu jsem si mohla dovolit být s dětmi doma a přitom částečně pracovat. To by teď asi tak snadno nešlo. Dnes se ale o problému víc mluví, řeší se. Tehdy bylo skoro nemožné, aby s dětmi doma zůstal muž. Dneska je daleko větší šance, aby se muži zapojili do péče o děti.

Jak na vaši dvoukolejnost - rodina i kariéra - reagoval váš manžel?
Držel mi vždycky palce a spolupracoval se mnou. Zažil tenhle model ve vlastní rodině, jeho maminka byla profesorka češtiny a francouzštiny. Byla pracovně hodně vytížená, velmi literárně orientovaná a měla spousty známých v těchto kruzích. Domácí povinnosti nijak nepřeháněla. Stejná situace panovala i u nás doma, máma byla výtvarnice. Oba muži v obou rodinách - můj otec i tchán - byli velmi vstřícní a tolerantní k ženské seberealizaci, usilování. V tomhle směru jsme s mým mužem zásadní problém neřešili.

Když čtu, co o vztazích mužů a žen nebo ženské emancipaci říká režisérka Olga Sommerová, kolikrát mě už napadlo: Co si o jejích postojích myslíte právě vy, její kolegyně i vrstevnice? Určitě jste se o tom spolu bavily.
Ano, mluvily jsme o tom. Olina otevřela důležité téma, a tím udělala velký kus práce. Její vyhraněně feministický postoj ale nezastávám. Ona vidí svět jako absolutní patriarchát, proti němuž ženy musejí bojovat, moje zkušenost mi říká, že tahle společnost není vyhroceně patriarchální. Souhlasila bych s tím, že pokud je kontakt ženy s mužem nesnesitelný, je lepší odejít. Ale představa, že žena se osvobodí tehdy, když muže odvrhne, mi připadá nebezpečná. Četla jsem některé americké feministické knihy a mám dojem, že je to reakce na jinou společenskou situaci, než jaká byla a je u nás. Americké feministky často řeší otázku postavení žen mimo centrum, v předměstských oblastech, kde ženy nemají šanci dělat něco jiného než být jen těmi ženami. Česká společnost se vyvíjela jinak, jejím hlavním problémem dlouho byla především tupá moc, jež lidi utlačovala. To platilo pro ženy i muže. V takovém systému se také těžko mohli vyvinout egomanští a nesympatičtí muži machistického typu, proti kterým se musejí ženy vymezit.

Co na váš postoj Olga Sommerová říká?
Svou ideu má perfektně promyšlenou, takže se prostě neshodneme. Moje téma není boj s muži, ale spolupráce a pěstování obapolně vyhovujícího soužití obou pohlaví. Což vyžaduje toleranci od všech. Olina by mi na tohle ale asi řekla, že ženy jsou tolerantní dost a že teď je řada na mužích. Já bych řekla, že to je každodenní práce jak pro muže, tak i pro ženy. Ale uznávám, že existuje dost příkladů, kdy je svět vůči ženám nespravedlivý, a že ženy jsou v některých oblastech hendikepované, a tomu je třeba se postavit.

Zažila jste někdy takovou nespravedlnost?
Právě že ne. Proto s tím nemůžu souznít.

Čím to je, že vám se to nepřihodilo - a jiným ženám ano?
Snad tím, jak člověk jedná a jak se prezentuje. Nikdy jsem doma neslyšela, že jako ženská nemám šanci být dobrá a uspět. Rodiče mi vždycky říkali, že chyba bude jen v tom, když nebudu dostatečně šikovná, schopná, odpovědná ... Taky jsem nikdy neměla pocit, že někam vstupuju především jako žena, a ne jako člověk. Cítila jsem mnoho nedostatků a omezení, ale mindrákem, že jsem ženská, jsem netrpěla. To říkám s naprostou jistotou.

Pomáhá vám v tom i vědomí, že jste hezká ženská?
To jsem nikdy nevnímala, nikdy jsem se za nějak zvlášť hezkou ženskou nepovažovala.

Ne? To je zvláštní, na mě jste vždycky tak působila.
To jsem si opravdu nikdy nepřipouštěla. I když jsem se vždycky snažila na sobě pracovat, i co se vzhledu týče.

Filmový režisér, to je docela mužská profese, nemyslíte?
U hraného filmu možná víc než u dokumentu. Ale pro mě nebylo důležité to "režisérství", spíš ta základní myšlenka, o niž usiluji. Vždycky mi šlo o dialog s lidmi, o setkání. A zachytit je nějak v čase. Režii jsem pak přizpůsobila svým postupům i ženskému pohledu.

S tímhle přístupem jste mohla být třeba i novinářka.
Asi ano. Náhodou to život zařídil tak, že točím filmy. Mohla bych třeba dělat i obecní kronikářku, to bych pak zachytila celé věky.

V té encyklopedii uvádíte i své heslo: "Krize je šance."
Je pro mě zásadní. Ať už si krizi představíme jakkoli, vždy vás překvapí a zasáhne. Musíte na něco reagovat, z něčeho se vzpamatovat. Pro mě je důležité vědět, že krize může být ve výsledku pozitivní, dá vám šanci nejen situaci přežít, ale ještě z ní něco vytěžit. Nebudete pak jiný, lepší, ale můžete být poučenější, možná moudřejší a pokornější. Ale hlavně jste dál, získáte nějakou přidanou hodnotu. V to strašně věřím.

Z jaké krizové situace jste vytěžila nejvíc?
Na počátku osmdesátých let, kdy jsem měla malé děti, rozdělanou práci a do toho tragicky zemřeli rychle po sobě oba mí rodiče. Měla jsem pocit sáhnutí na dno, zasáhlo mě, že to přišlo tak nečekaně. Pochopila jsem, že svět dětství a mládí definitivně přestal existovat a teď je tu nový svět, kde sama sebe musím nově definovat. Že musím vztahy budovat jako dospělý člověk, musím na nich pracovat, musím usilovat, aby mé manželství fungovalo, abych byla dobrou matkou. Některé věci si s těmi odešlými rodiči už nikdy nepovíte, ale život jde dál, rodičovské vztahy budujete teď se svými dětmi. Hlavně se ale člověk nesmí nikdy sesunout, rezignovat, musí si jít za svým. Pak má šanci tu krizi nějak zužitkovat. ***

HELENA TŘEŠTÍKOVÁ - nar. 22. 6. 1949. Vystudovala FAMU (1975), v letech 1974-1977 pracovala jako dramaturgyně, posléze jako režisérka Krátkého filmu (až do 1994). V 90. letech spoluzaložila Nadaci člověk a čas a sdružení filmařů a sociologů Film a sociologie. Důležité filmy: Zázrak (1975), Dvě jubilea Jana Zrzavého (1976), Dotek světla (1979), Manželské etudy (1988) a následné celovečerní dokumenty Z lásky (1988) a Hledání cest (1989). Cyklus sběrných filmů Řekni mi něco o sobě (1989-94), Sladké hořkosti Lídy Baarové (1995), portréty ze série Gen a Genus (Tomáš Halík, Olbram Zoubek, Lída Rakušanová, Jiřina Šiklová aj.). Cyklus Ženy na přelomu tisíciletí (Dagmar Pecková, Bára Basiková, Jarmila Balážov, narkomanka Katka aj.). Za své filmy získala mnohá ocenění na domácích i zahraničních festivalech. Má dvě děti, manžel ing. arch. Michael Třeštík je spisovatel, spoluzakladatel agentury Kdo je kdo, zabývá se také oblastí antikvit.
Reflex 07/2006 Zpět zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz