NA CESTĚ
PETR VOLF
Foto PETR JEDINÁK
ZDENĚK SÝKORA (78) je malíř, jehož projev je natolik nezaměnitelný, že k němu v Čechách nenajdete paralelu. Sýkora se vymyká. Možná i proto se dostalo jeho dílu v zahraničí mnohem většího uznání než doma.
Váš život je velmi úzce spojen s městem Louny. I vaši rodiče byli zdejší starousedlíci?
Ne, oba pocházejí od Nepomuku, z jižních Čech, kde se jejich předkové zabývali zemědělstvím. Otec byl za první války u rakousko-uherského námořnictva, takže se dostal na Dálný východ, byl v Japonsku, Číně. Po válce demobilizoval a šel do Loun do dílen jako zámečník. Celkem byl na moři osm let jako strojník.
Vyprávěl vám o tom?
Jistě. Jenom mě mrzí, že tenkrát nebyly žádné magnetofony a záznamníky, protože si už zdaleka všechna jeho dobrodružství, která jsem jako kluk hltal, nepamatuju. Byl velmi osobitý; už jenom to jeho tetování! Na jednom předloktí měl Japonku se slunečníkem, vše v barvách, bylo to umělecké dílo, a na druhém se zase kroutil čínský drak.
Možná ta tetovaná předloktí byla prvními uměleckými díly, která jste v životě vnímal?
Já jsem to tak nebral, nebyl to pro mě nějaký první impuls pro malování. Nějaká vizuální citlivost je daná od kolíbky, v životě se jenom později prohlubuje.
Je to podle vás geneticky dané?
O tom pochybuji, protože ani z otcovy, ani z matčiny strany jsme v rodině žádné umělce neměli, jenom jednoho nepříliš významného spisovatele. Matka sama ale byla citlivá a múzická bytost hlavně přes hudbu.
Zjišťoval jste si to?
Ne z vlastní vůle. Za války jsme přece museli sledovat kořeny, jestli nejsou v rodě nějací Židé. Ty vyloučit nemůžu, ale malíře můžu vyloučit s takřka stoprocentní jistotou. V rodině byli většinou zemědělci, které živila půda.
Jakou krajinu máte nejraději?
Tu, kde se narodili rodiče. Jihočeskou krajinu. Když tam přijedu, tak cítím, jak se mi vracejí vzpomínky, je to taková mocná nostalgie.
Ptám se proto, že jste se svého času intenzívně věnoval krajinomalbě. Promítá se vám ve snech nějaká ideální krajina?
Já mám zafixované panoráma vulkanických kopců, které jsem vnímal už od dětství. Nemusím o něm snít, mám ho v sobě. Denně se na ně totiž dívám z ateliéru. A vidím, jak se za ty desítky let krajina proměňuje. Všechno zarůstá. Hory, které byly ještě před pár lety lysé, ze severní strany přerůstají stromy a mění se jejich čisté obrysové linie.
Jsou to proměny k horšímu, nebo k lepšímu?
K horšímu. Zmizel nám jeden kopec.
Kopec?
Kopec. Vlastně hora. Za války se do ní zakousli Němci a začali ji rozebírat na štěrk. Komunisti v tom pokračovali, až ji celou sežrali. Teď tam chybí. Zmizela. To je něco šíleného. Odstranit celou horu ... Když jsem Středohoří v padesátých letech maloval, tak ta hora na obraze ještě byla.
Vaši předkové byli zemědělci. Vás něco takového nelákalo?
On tu kontinuitu porušil jako první už můj otec. Ale já stejně nevěřím na osudové přejímání profesí z pokolení na pokolení. To už je vzácné.
Ale v umění zase tak ne.
To je pravda. Bohužel. Ty dynastie herců a výtvarníků ... Vždycky je vidět, jak jsou ty výsledky podobné. Nejraději mám, když si jde každý sám svou cestou.
Znamená to, že vám tatínek do toho, co jste dělal, nemluvil?
Tatínkovi se to dokonce líbilo. Do padesátých let. Když jsem se začal zvrhávat a modernizovat svůj projev, tak mi říkával: Tenkrát jsi něco uměl, ale teď ...?
Jak jste začínal?
Chodil jsem na reálku, kde bylo kreslení na úrovni, protože to byl dost důležitý předmět. Byla to doslova moje vášeň. Kdykoliv jsem viděl nějaký obraz, tak jsem byl z toho vedle.
Proč jste se tedy přihlásil na architekturu?
Chtěl jsem učit kreslení. A výtvarná výchova jako učitelský obor se původně učila na architektuře. Ještě před válkou jsem ale studoval Vysokou školu báňskou, protože rodiče chtěli, abych měl nějaké solidní povolání. Naštěstí -- z mého privátního hlediska -- přišla okupace a vysoké školy byly zavřené. Za války jsem dělal výpravčího na dráze. Když skončila, na báňskou jsem se nevrátil. Všechno pak šlo tak, jak jsem si představoval.
Bavilo vás vypravovat vlaky?
Bylo to velice riskantní a nebezpečné. Udělat bouračku bylo jednoduché, protože provoz na kolejích byl obrovský. A mě přeložili do Českého Brodu, kterým procházel hlavní tah "Drang nach Osten".
To jste byl kousek od pracoviště Bohumila Hrabala.
Ten byl jen pár stanic ode mne. Fůra vysokoškoláků byla takhle u dráhy. Byla to záchrana, jinak bychom všichni skončili v rajchu. Přijít ze školy do takového prostředí -- to byla škola života.
Přišel jste o iluze?
Ani ne, protože už od začátku života totiž narážíte na určité typy lidí a ty vás provázejí v každé životní etapě. Nějací hajzlové se vždycky objeví a musíte se s tím vyrovnat.
Byl jste, jak se říká, od rány?
No, hrál jsem léta hokej, levé křídlo. Hráli jsme i druhou nejvyšší ligovou soutěž a dvakrát jsme se utkali v kvalifikaci o první ligu.
V kolika letech jste se soutěžním hokejem skončil?
Ve třiašedesáti. To jsem ještě hrál za veterány okresní přebor, což byla spíš jen taková legrace. Před válkou byl hokej dost studentská záležitost. Až když se do něj začali dostávat kluci z jiných vrstev, tak ztvrdl. A zlepšil se, pochopitelně.
Hrál jste levé křídlo ... držíte štětec při malování v levé ruce?
Ne. Ale lopatu a hokejku držím jako levák.
Jak se snášelo umění a hokej? Nebyl v tom rozpor?
Vůbec ne. Šlo to dohromady. Přes den jsem maloval, večer jsem hrál zápas. Fyzickou zátěž jsem miloval, uvolňovala mě, a především: přestával jsem se díky hokeji bát. Nebyl jsem vystrašený. Sport je důležitý. Nemám rád lidi, kteří se na něj dívají skrz prsty a jsou na svůj postoj ještě pyšní. Sport pročišťuje hlavu. Mohl jsem vidět, jak kamarádi, takoví ti výtvarní introverti sportem opovrhující, rychleji stárli.
Neměl jste ale po zápase nebo tréninku těžkou ruku?
Těžkou ruku jsem neměl. Spíš nohu.
Hodně dlouho jste učil. Nebralo vám to příliš prostoru pro vlastní malování?
Já jsem se vlastně tím, že jsem učil, sám učil. Byl jsem nadšen, že to, co jsem získával vlastní prací, jsem mohl hned předávat dál lidem, kteří byli jen kousek za mnou. Naučil jsem se formulovat myšlenky: dokud věci nedokážete říct, tak jim nerozumíte. To bylo pro mě obrovské štěstí. I to, že jsem se pořád stýkal s mladými lidmi -- víc než se svými generačními druhy.
Také jste si jednu studentku vzal za ženu!
Ale až v době, kdy ona vystudovala a já byl v penzi.
Vždycky jste na mě působil dojmem solitéra. Osamoceného jezdce, a nejenom tím, že jste žil v Lounech, mimo Prahu, hlavně svou tvorbou. Přesto jste byl ve skupině Křižovatka.
Idea téhle skupiny byla jistá protiváha k surrealistické partě kolem Medka, která nám přišla hodně uniformní. Tak jsme u Kolářova stolu ve Slavii domluvili skupinu, v níž byl každý originál: Kolář, Fremund, Fuka, já, Malich, Demartini, Kubíček. Na rozdíl od medkovců jsme neměli kolem sebe spoustu teoretiků. Nedělali jsme totiž surrealismus pod jménem imaginativní, který byl tehdy tak populární.
Bylo mezi vámi a surrealisty pnutí?
Já jsem měl k surrealismu odpor. Ale nepřátelé jsme nebyli. To spíš teoretici nás chtěli dostat do nějakých třenic. Byli literárně nadaní a výtvarné umění anticipovali, protože to pro ně bylo snazší než psát něco vlastního. Když vznikl nějaký směr, který se jim dobře literárně definoval, tak se o něj opřeli. I dnes tak působí ta přemíra teoretiků-žen, kteří smysl věcí spíše zatemňují než objasňují. Nejvíce ale koukají, co se děje venku, a hledají něco, co by tomu odpovídalo. To je ovšem blbost: do Evropy se nedostaneme tak, že na ni budeme civět.
Vaše tvorba musela být pro teoretiky dost tvrdým oříškem.
To platí dodnes. V tom, co dělám, se nedá nic ožvanit. Buď to vidím, nebo nevidím. Kdežto všechny, kteří o mně psali, zajímalo většinou jen to, jak to dělám. Systém. Ale klíč věci spočívá v pochopení věci samotné, a ne když se popíše způsob, jakým byla udělána.
Proč jste přestal malovat krajiny?
Všechno bylo spontánní. Než jsem přišel do Prahy, měl jsem za sebou období surrealistických a kubistických obrázků. Na škole jsem ale začínal studiem přírody a zjistil jsem, že když jsem měl namalovat flašku, tak jsem to neuměl. Musel jsem se vrátit ke kořenům. Všechno se odbývalo v přímém kontaktu s konkrétními věcmi. Maloval jsem v plenéru. Od realistického popisného malování jsem přešel k impresionismu. Samovolně. Osvobodil jsem barevnost, zjistil jsem, že barva je nezávislý nástroj, který má svůj vlastní jazyk a svůj vlastní smysl, kterým se ale příroda dá interpretovat. Díky škole jsem se vlastně zpozdil. Prohrabával jsem se sám vlastní cestou, kdežto mnozí mí vrstevníci rovnou přejímali. Proto jsem se dostal jinam. Přes přírodu.
Měl jste ambice přijít s něčím ryze vlastním? Chtěl jste také objevovat, být na špici?
Vůbec ne. To mi bylo úplně fuk. Ze dne na den jsem šel za svou posedlostí, jiné cíle jsem neměl. Byla to vášeň. A dodnes ji mám. Pokud jsem se s někým poměřoval, tak zase jen sám se sebou. Ve své práci jsem prošel vlastně genezí moderního umění.
Jak jste si uchoval svůj vlastní projev? Mohly za to i ty periferní Louny?
Svou roli určitě sehrály. V Praze jsem měl ateliér, ale nikdy jsem v něm nic pořádného neudělal. Každý den jsem se vracel domů autobusem. Musel jsem prostě domů. Ty cesty autobusem trvající asi půldruhé hodiny pro mě byly strašně důležité. Nic mě nerušilo, byl jsem sám a všechno jsem si mohl dobře promyslet.
Na cestě.
Na cestě. Přesně tak. Než jsem dojel domů do Loun, věci, které mě ještě v Praze štvaly a obtěžovaly, jsem nechal za sebou. Třicet let jsem takhle pendloval. Jízda po silnici mě dodnes fascinuje. Když sednu do auta, jsem hned čistej. Jak se kolem mě začne motat krajina, pole, oblaka, vesmír, rychle regeneruju. Pohyb, ten je důležitý.
Můžete mi přiblížit okamžik zlomu, v němž nastal váš přechod k abstrakci?
Na začátku šedesátých let jsem namaloval několik geometrických obrazů, které se daly jakkoliv otáčet -- neexistovalo v nich nahoře ani dole, vpravo ani vlevo -- a přesto fungovaly. Vznikl element, který bylo možné zmnožovat. Tenkrát se mi zrovna dostal do ruky Pedagogický skicář od Paula Kleea, v němž byla pasáž o struktuře, jejímž hlavním charakterem je dělitelnost. To mě fascinovalo. Načtverečkoval jsem plátno a začal dělat stejné elementy vedle sebe, měly základní barvy, které se však nesměly opakovat.
Co jste při tom prožíval?
Zkoušel jsem to v hrozném napětí. Najednou jsem nemohl pochopit, kam jsem obraz dostal. Když jsem ho dodělal, zažil jsem šok. Bylo to něco, co mě hrozně strhlo. Všechno ostatní, co jsem měl rozdělané, jsem nechal být. Měl jsem pocit, že jsem se ztratil, že dělám něco vyloženě abstraktního, něco, co se s přírodou dá jenom těžko konfrontovat.
Vykořenil jste se?
Přesně to jsem cítil. Jenomže v té době jsem měl kontakty s lidmi, kteří se zajímali o umění, ale byli to vědci. A ti to brali. Říkali mi, že něco podobného tomu, co jsem namaloval, znali z fyziky nebo z biologie. Zavětřil jsem ... a přestal se bát. Ulevilo se mi, že to koresponduje s přírodou, ale jinak než jsem byl zvyklý. Tlačil jsem na svého kamaráda matematika Jaroslava Blažka, že bych mohl využít počítače. Tenkrát v šedesátých letech byly počítače exotickou záležitostí a spojovat je s uměním, to bylo něco -- jemně řečeno -- hodně výstředního. Kolem dvou let jsme spolupracovali a příšli jsme na způsob, jak obraz "vypočítat", jak ho připravit. Tohle období, v němž jsem se definitivně vymkl české výtvarné scéně, trvalo asi deset let.
Proč jste z něj vystoupil?
Začalo mi to být těsné. Byla to totiž práce bez rizika. Nemohl jsem udělat špatný obraz. Všechno sice bezvadně fungovalo, ale chybělo vzrušení. V té době mě zaujaly obrysové linie těchto elementů. Tak vznikly liniové obrazy a pokračuji v nich i dnes. Mají vyloženě vegetativní charakter, jako by se moje malování vrátilo k přírodě.
Jak dlouho u linií chcete vytrvat?
Nemůžu se z nich vymotat. Jako bych spadl do džungle mezi liány a mám dojem, že z nich nevylezu. Pořád v nich cítím strašně moc možností k prozkoumání. Ve strukturách byla vyloučena náhodnost, kdežto v liniích je princip náhodnosti základní.
Čeho si na téhle své malířské cestě nejvíce ceníte?
Toho, že všechno přicházelo jaksi samo. Nikdy v ničem z mé strany nebyl žádný kalkul. Neměl jsem sice žádnou rezonanci, protože nikdo u nás nic podobného nedělal, ale tomu jsem nakonec rád, protože většina z toho, co se v českém výtvarném umění posledních čtyřiceti let událo a dodnes děje, mi přišla jako naprosto cizí. Všechno se pohybuje různými zákoutími, ale jsem vzdálen aktuálnímu dění, kterému nevěřím.
A věříte alespoň tvorbě svých vrstevníků?
Odjakživa mám rád Václava Boštíka, Karla Malicha, k nimž mě váže dlouhodobý přátelský vztah. Potom cítím ještě jisté nostalgické pouto k Umělecké besedě, která už sice dávno není tím, čím bývala v mém mládí, kdy dominovali lidé jako Zrzavý, Salcman, Rada, Rabas. Když mě vzali mezi sebe, považoval jsem to za zázrak. Nyní jsem v Umělecké besedě nejstarší. Vlastně ne -- Boštík je ještě starší.
Proč jste tak málokdy v Čechách samostatně vystavoval?
Po roce 1970 to bylo velice jednoduché: to, co jsem dělal, bylo pro výstavní síně naprosto nepřijatelné. Vadil typ mé práce.
Chyběla vám možnost takovéto prezentace?
Asi ani ne. Paradoxně to bylo pro mě nejšťastnější období, protože jsem nemohl dělat nic jiného než dělat. V šedesátých letech výstava stíhala výstavu, doma i v zahraničí, bylo to až úmorné, proto obrazy nepřibývaly takovým tempem. Brzdilo to vývoj. V normalizaci jsem měl na svůj vývoj čas. Kdoví, jak by to šlo, kdyby nebyl osmašedesátý.
Jak došlo k tomu, že jste kupříkladu v Německu mnohem slavnější než v Čechách?
Jednoduše. Byl to důsledek šedesátých let, protože v Německu jsem našel odezvu na způsob mé práce. Podobně i ve Švýcarsku nebo Holandsku. Začali sem jezdit galeristé a teoretici a blíže se zajímali o to, co dělám.
Našel jste díky způsobu své tvorby i přátele?
To je na tom možná nejkrásnější. Nejprve bylo nějaké dílo a později se z toho vyklubalo skvělé kamarádství, jako třeba s Maxem Billem nebo Francoisem Morelletem. Což pro mě bylo úžasné zadostiučinění. Dostal jsem se i do Galerie Teufel, která se specializuje na systematické abstraktní a konkrétní umění. Pak už jsem byl vidět na nejrůznějších výstavách, přehlídkách, trzích.
Tohle uznání v zahraničí se projevuje i v cenách, za něž galeristé nabízejí vaše obrazy. V téhle zemi nedošel nikdo takového ohodnocení ...
Dostal jsem se na jistou cenovou úroveň, čehož si vážím, ale nepřeceňuji to. Nemyslím si, že jsem lepší, možná jsem jen silnější než fůra slavných lidí. Aby se člověk z Východu dostal mezi tyhle osobnosti, musíte být aspoň dvakrát silnější. A platí to i v ostatních oborech: v hokeji i ve vědě. Výšku cen ostatně neurčuji. Já mám cenu svou a jinou cenu má obchodník, který obraz buď přímo ode mě koupí, anebo ho dá do komise. Tak růžové, jak si mnozí myslí, to zase není. Kdybych dostával za obrazy prodejní ceny, které jsou v galeriích, tak bych mohl mít letadlo a vzducholoď a bůhví co ještě.
Jak dlouho malujete jeden obraz?
Jak který, pochopitelně. Ale teď jsem si s jedním hrál více než půl roku. To je také pro mě důležité: to kvantum práce, to množství energie, které do něj předávám, se neztratí. Po období takovýchto těžkých obrazů, které trvají měsíce, jsem si říkal, že bych konečně mohl malovat jako stařec. Udělat pár čar, zminimalizovat metody. Zkusil jsem to, a ono to funguje. Musíte mít za sebou ale martyrium, úmornou nádeničinu, která se pak ve dvou třech čarách zase objeví. Nedá se tím ale začít. V tom je právě chyba těch, kteří začínají čímkoliv jednoduchým, aniž by předtím cokoliv pořádného vytvořili. Potom to působí směšně.
Zajímal jste se v souvislosti s vaší tvorbou o teorii chaosu?
Ježíšmarjá! Jsem léta její ilustrací. Po deseti letech práce s liniemi se mi ozval jeden vědec s tím, jestli jsem o teorii chaosu někdy slyšel. Tenkrát jsem o ní nic nevěděl. Chaos vyžaduje složité uvažování, hledání nečekaných a nemožných vztahů. Teorie chaosu vznikla studiem proměn počasí. Já jsem byl při své dlouhodobé plenérové práci permanentně fyzicky v kontaktu s počasím a přírodou a jsem tím vzrušován stále. Pořád mě také fascinují výsledky a teorie současného vědeckého poznání fyziky a kosmologie. Když dodělám obraz, bývám šokovaný, co se v něm zjevuje: je racionálně připraven a výsledek bývá šíleně vitální.
Záleží vám na tom, jak na vaše obrazy reagují diváci?
Jsem rád, když se někomu líbí. Zajímavé je, že s mými obrazy nemají problémy takzvaní prostí lidé, kteří s uměním nemají nic společného. Není tam žádná zábrana. Podobně se s nimi snadno vyrovnají exaktně zaměření vědci, tedy také lidé "odjinud". Potíže mívají znalci z oboru, běžní konzumenti umění.
Pohled, který se naskytuje z vašeho ateliéru, je nebývale úchvatný -- to panoráma s vulkanickými homolemi, řeka, pláně. Neruší vás to při práci?
Já maluju vždycky zády k oknu, takže jsem ve svém soukromém kosmu. Až když nemůžu, natáhnu se do křesla, nadýchnu se a proletím se ve skutečné přírodě. Dává mi to páru. Jako když zapnete do zásuvky vybitý holicí strojek.
ZDENĚK SÝKORA se narodil 3. února 1920 v Lounech. V letech 1945 až 1947 studoval na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství ČVUT a na Pedagogické fakultě UK v Praze, kde dlouhá léta působil jako pedagog. Jeho dílo je zastoupeno například v pražské Národní galerii, v amsterdamském Stedelijk Museu, berlínské Nationalgalerii nebo v bochumské Städtische Kunstgalerii a v mnoha dalších.
zdroj: časopis Reflex