MÍRA STABILITY
Málokdo se v českém filmu může pochlubit tak profesionálními a psychologicky vyváženými filmy, jako je Zánik samoty Berhof či Skalpel, prosím. A zároveň televizními filmy, jako byla Jehla s Janou Brejchovou či Přízrak s Miroslavem Macháčkem a Janem Kačerem. Snímky tohoto režiséra jsou v domácích, ale i evropských měřítkách řazeny k těm rozhodně nadprůměrným. Před rokem 1989 se jako reformní komunista pokoušel o prosazení hodnotových změn v tehdejším SČDU, po roce 1989 se pokusil reformovat celou komunistickou stranu -- pod názvem KSČM. Byl na něho spáchán atentát. V roce 1993, zklamán neúspěchem své snahy, odstoupil ze všech politických funkcí a rezignoval i na členství v KSČM. Od té doby natočil jeden dokument v cyklu GEN a dvě desítky dílů cyklu Deset století architektury. Dnes učí budoucí filmové režiséry na FAMU. Ten režisér se jmenuje JIŘÍ SVOBODA (56).
Učíte adepty filmové režie na filmové fakultě Akademie múzických umění. Ke studiu je přijat pouze zlomek z těch, kteří se hlásí. Jak se pozná talent?
Uchazeči předkládají ke zkouškám talentové práce: krátký hraný film a literární práce. Ty, kteří projdou výběrem, čekají ve druhém kole znalostní testy, rozbor předvedeného filmu a literární práce napsaná na zadané téma. Znám vytrvalce, již u přijímaček uspěli třeba až napotřetí. Na režii se každoročně hlásí 80--100 zájemců z Čech, ale i z řady dalších zemí. V současné době mám například v ročníku tři Čechy, Islanďana a Rusku.
Dokážete vyloučit riziko, že vám uteče velký talent?
Při tak velkém množství filmů, které se v rámci zkoušek promítají, může jistě dojít k ochabnutí pozornosti. Při ústní zkoušce vám zase může být uchazeč nesympatický. Komise je však složena ze všech pedagogů katedry, takže jedinečný talent se na školu rozhodně dostane. V těch filmech vás často přesvědčí jeden záběr, jedna sekvence, v níž se projeví názor a estetické cítění.
U prací, které předkládají uchazeči: funguje stále ještě prvek recese? Takové to nakopnutí, nabouchnutí se do světa?
V postmoderním světě je slovo "recese" už trochu anachronické. Ale chcete-li: recese či provokace je odedávna součástí umělecké tvorby. Vedle takových esteticky či eticky provokativních filmů můžete u přijímaček vidět i filmy se čtyřicetičlenným komparsem, efektními bouračkami aut atd. Často se v těchto případech ukazuje, že režisér je především zdatný organizátor bez větších uměleckých ambicí.
Ona je tady ještě velká škola amatérského filmu z let minulých ...
Ano. Se zcela mimořádnými uměleckými výsledky. Nebo alespoň aspiracemi. Vesměs se jedná o tvůrce, které komerční film vůbec nezajímá. Tvoří významnou část filmového undergroundu. Já jsem ale mluvil o amatérských "velkofilmech", jež nám někteří uchazeči o studium předkládají.
Když u přijímaček rozpoznáte prokazatelný talent, ale tenhle talent propadne v testu ze všeobecných znalostí, protože mu neříká nic jméno Fellini, přijmete ho ke studiu?
Je-li talent opravdu tak prokazatelný, pak ano. Invence, schopnost vyrovnat se se stresem a nakonec i to, jestli posluchači někdo s pracemi k přijímací zkoušce nepomáhal, to se plně projeví během prvního ročníku. Někteří dál nepostoupí a musí odejít. Teoretické znalosti posluchači doženou. Je to určitě snazší než získat talent.
Máte nějaký konkrétní příklad?
Ve druhém ročníku mám posluchače, který dělal několik let eskortu a pak ve věznici. Jak bych to řekl ...?
Bachaře?
Ano. Jeho bývalé povolání znamená určitou životní zkušenost, odpozorované psychofyzické reakce a v neposlední řadě i příběhy. Mezery v teoretických znalostech si musí samozřejmě doplnit.
Umělecké fakulty jsou proslulé nejen tím, že se do nich hlásí talentovaní lidé, ale i schizofrenici nebo absolutní blázni ...
Filmová režie vyžaduje kromě talentu schopnost jednat s lidmi, přesvědčit je, umět koordinovat činnost štábu, pružně se rozhodovat. To není profese pro psychicky vyšinuté lidi.
Co je pro profesi režiséra důležité?
Kromě vlastností, které jsem už vyjmenoval, je to především TÉMA. A vnitřní potřeba definovat vlastní postavení ve světě. Postmoderní doba, v níž žijeme, je složitá všeobecnou relativizací. Podoba skutečnosti je nejasná. Forma má pravidla, jaká si sama určí. Proto se tak těžko hledají znaky generační spřízněnosti mladých režisérů.
Znovu vrátím otázku: co je pro profesi režiséra nejdůležitější?
Hmm. To je velmi subjektivní. Já bych řekl: sebekázeň, sebekontrola. Někdo vám řekne úplný opak.
Co je největším problémem u dnešní mladé generace? Tedy alespoň té, která se hlásí na FAMU?
Malá důvěra ke skutečnosti. Nemají problém s hranou etudou, s velkou stylizací. Ale filmová reportáž, to je pro ně velmi těžký oříšek. I reportáž by nejraději tvořili jako fikci.
Mimochodem, student, o kterém jsem mluvil, natočil reportáž o bezdomovci. Skutečná tvář, osud, emoce. Když si promítnete filmy nové vlny šedesátých let -- Menzela, Chytilovou, Formana, Jireše --, nejzajímavější byl v jejich tvorbě vztah k sociální realitě. Forma z toho vyplývala.
U dnešních mladých filmařů sociální cítění neexistuje? Je to třeba tím, že se pohybují převážně ve světě počítačových her?
Spíš bych řekl, že se převážně pohybují ve světě filmu. Jejich téma je reflexe formy, reflexe filmových realit. Ale nechci to zevšeobecňovat.
Nechal jsem si nyní pustit znovu vaše dva filmy -- Zánik samoty Berhof a Skalpel, prosím --, které mám velice rád pro jejich profesionalitu a vnitřní řád a klid. Zajímalo mne, jestli se ten dávný pocit potvrdí. Což se stalo. Je tedy film výrazem vnitřního rozpoložení jeho režiséra?
Jsem od přírody klidný a vyrovnaný. Navíc dbám velmi pečlivě o vnitřní hygienu -- snažím se sám sobě rozumět, vycházet sám se sebou. To znamená vědět o svých slabinách, smířit se se všemi limity a nedostatky.
Jak si takovou životní kúru člověk dokáže naordinovat?
Snažím se být sám k sobě upřímný. Není pro mne rozhodující, jak mne hodnotí ostatní.
Takový okamžik seberozpoznání bývá většinou v pubertě. Kdy jste poznal vy sám sebe?
Předeslal bych: i když o to člověk usiluje, nikdy se dokonale nezná. Puberta je určitě jeden z rozhodujících životních úběžníků. V tom věku jsem se musel smířit s tím, že mám pravou nohu kratší a slabší -- nemohl jsem třeba sportovat jako ostatní. Přitom jsem měl moc blízko k fotbalu -- táta byl na Kladně fotbalovým funkcionářem. Člověk prostě narazí na životní limit, se kterým se nedá nic dělat. Buď se s tím vyrovnáte, nebo vás trvale sužují komplexy.
Platí to i o filmu?
Samozřejmě. Když jsme studovali na FAMU, každý z nás si myslel, že jednou dosáhne na Zlatou palmu v Cannes nebo na Oscara. Jednoho dne ale poznáte, že je to mimo vaše možnosti. Buď se s tím vyrovnáte, nebo se začnete užírat a žárlit na Jiřího Menzela nebo Jana Svěráka. Žárlivost a závist jsou sebezničující. Natočili prima filmy a měli štěstí. A já jim to přeju. I já mám štěstí, protože můžu žít tak, jak žiju.
Vraťme se ještě k vašim zřejmě nejlepším a nejproslulejším filmům.
Zánik samoty Berhof byl předurčen výborným scénářem Vladimíra Körnera, spoluprací s kameramanem Vladimírem Smutným a s báječnou partou herců. Film jsme natáčeli z větší míry v Polsku a já jsem měl jedinečnou možnost mít štáb a herce týdny jen pro sebe. Odpadlo to, že vám herce v poledne odváží jiná produkce, nebo jede do televize, večer do divadla -- to prostě z Polska nešlo. Vznikla tam báječná atmosféra. Celé večery po natáčení jsme debatovali o postavách, o jejich zázemí. Brejchová, Probosz, Susinski se se svými postavami silně ztotožnili, bojovali o jejich výklad, o jejich vnitřní pravdu. Byla to prostě velice šťastná souhra okolností. Na natáčení Berhofu nemůžu vzpomínat jinak než s láskou.
Jak to bylo u Skalpelu, prosím? Bylo to v něčem podobné?
Výborný román Valji Stýblové. Třetí film v řadě, který jsem dělal s kameramanem Vladimírem Smutným. Nesnažil se vytvářet pěkné obrázky, v každém záběru hledal vnitřní smysl. Zkoušel, co snese negativ, hledal nové postupy. A opět se mi povedlo dát dohromady výbornou partu herců, s nimiž jsem si rozuměl. S Janou Brejchovou to byla už pátá velká role. Miroslav Macháček svého profesora vnímal jako životní konfesi -- týdny před natáčením jsme se scházeli a přeli se o jednotlivé scény a dialogy. Pořád ho vidím, jak pak stál s kyticí v lóži festivalového kina v Moskvě a diváci se k té lóži otočili a tleskali snad čtvrt hodiny. Nikdy dřív ani později jsem už nic takového nezažil.
Říkal jste, že při tomhle filmu zkoušel kameraman pan Smutný, co všechno snese negativ. Zkoušel jste někdy vy jako režisér, co snese herec na place?
Jsou dvě možnosti. Můžete si obsadit dobré herce a nechat je, aby hráli to, co si už ověřili, že funguje. Anebo s nimi začnete pracovat, hledat pro ně "protiúkoly" a pak je nutíte, aby dělali to, co ještě nikdy nedělali. Ta druhá cesta je složitá, ale vede k nesmírně pravdivému a vnitřně plnému herectví.
Můžete uvést konkrétní příklad?
S Janou Brejchovou jsem poprvé spolupracoval na televizní inscenaci Jehla. Všechny její role byly do té doby postavené na krásnou, efektní ženskou s velkýma jímavýma očima. Role veterinární lékařky, která se pokouší skloubit kariéru a soukromý život, a všechno jí ujíždí pod rukama -- to byl úplně nový úkol. Dohodli jsme se, že se bude minimálně líčit. Že ukáže unavenou tvář. Ono se to snadno řekne -- ale když se herečka těsně před natáčením podívá do zrcadla a uvědomí si, že vlastně boří nějaký sebemýtus a že je to nevratné, nutně začne pochybovat. A o tom je pak celá ta krásná role -- o vnitřní nejistotě, o uvědomění si stárnutí, o touze to zastavit. Jana Brejchová a Ivana Chýlková, to jsou úžasné filmové herečky. Myslím, že nejlepší, jaké jsme kdy měli. Kdyby žily v USA, měly by určitě obě Oscara. Režisér, který s nimi jednou pracoval, se nad každým scénářem, jejž dostane do ruky, zamýšlí, jestli tam pro ně není role.
Vy máte na FAMU kromě vedení ročníku na starost i kabinet multimediální tvorby. Co to, prokristapána, po česku znamená?
Je to poměrně široký obor pokrývající oblast videoartu, klipu, počítačové animace, vícevrstevných experimentálních koláží, interaktivních CD-ROM. S hranou režií má obor jen určité styčné body. Způsob myšlení a vyjadřování je však značně odlišný. Kabinet vedu pouze organizačně -- to, co všechno se dá s digitalizovaným obrazem a zvukem dělat, se ve volných chvílích od pedagogů kabinetu rád učím. Jsem ale přesvědčen, že budoucí generace filmových tvůrců se bez těchto znalostí už neobejde.
Zatím poslední celovečerní film Jen o rodinných záležitostech jste dokončil v roce 1990. Když si proberu televizní program, nutně mi tam schází vaše jméno. Proč?
Bůhví. Film je poměrně nákladná a v Čechách z devadesáti procent ztrátová záležitost. Když nedostanete grant a významnou podporu z televize, nemáte šanci. Měl jsem různé projekty, ale žádný se nějak nehodil.
Nebyla jiná možnost?
Z pražské televizní dramaturgie jsem dostal za posledních pět let dvě nabídky. Jsem ve věku, kdy se mi nechce dělat blbosti.
Nicméně v ostravském studiu České televize jistý projekt chystáte ...
Uvidíme. Je to můj scénář a zdá se, že je poměrně drahý. Nemíním ho seškrtat pod únosnou mez, kdy by ze stromku zůstal nakonec jen pahýl.
Měl jste fimařský vzor?
Godarda. Dodnes se na jeho filmy dívám s nostalgií. Bláznivý Petříček, U konce s dechem, Vojáček ... Tarantino: Jackie Brownová. Spielberg: Schindlerův seznam. To je živá filmová učebnice. Úžasný film.
Nemůžeme se alespoň nedotknout vaší funkce předsedy KSČM, kterou jste převzal v roce 1990. Měl jste tehdy šanci to zabalit a jako mnozí jiní přešaltovat. Proč jste to neudělal?
Poslouchal jsem lidi, které jsem léta důvěrně znal. Zdálo se mi, že špatně slyším. Ta strašná sebestylizace, hromada nepravd, zbabělost. Zdálo se mi, že 17. listopad 1989 poskytl úlevu, sebeosvobození pro všechny i pro radikální levicovou stranu s programem, jenž by reflektoval strukturu postindustriální společnosti. Souběh řady faktorů způsobil, že to dopadlo jinak. Ale to je na jiný rozhovor.
Co je pro vás politika? A co film?
Politika je prostor pro vizi, která dává lidem naději a spojuje je ve směřování k nějakému cíli. Film je pro mne jedním z prostředků, jak se pokusit vyznat sám v sobě, v lidech, ve světě.
Co je pro vás riziko?
Míra stability.
JIŘÍ SVOBODA
narozen: 5. 5. 1945 v Kladně. Filmografie: Přízrak (1973), Zrcadlo pro Kristýnu (1975), Dívka s mušlí (1980), Řetěz (1981), Schůzka se stíny (1982), Zánik samoty Berhof (1983), Skalpel, prosím (1985), Prokletí domu Hajnů (1988), Jen o rodinných záležitostech (1990)
TEXT PETR NOVÝ
FOTO PETR JEDINÁK
zdroj: časopis Reflex