Je mi dobře
ČESTMÍR SUŠKA (55) je sochař, který nedávno fascinoval diváky výstavou Rezavé květy, když karlínskou průmyslovou halu zaplnil objekty vzniklými ojedinělou metamorfózou pivních cisteren. Vyřezal do nich krajky a podobné křehkosti přímo protikladné původní surovosti ocelových tanků. Stejně dokáže osvojit, proměnit a oživit kmeny obrovských mrtvých stromů. Suškovo sochařství se vymyká soudobým konceptuálním trendům, je z něj cítit až jakási starosvětská poctivost, touha po pochopení materiálů, a hlavně prostoru, který se stává mírou jeho existence. Až do konce léta se o tom můžete přesvědčit na jeho přehlídce v pražském Českém muzeu výtvarných umění.
Ve vašem katalogu jsem si všiml úryvků z deníku. Takové umělecké deníky jsou zajímavým fenoménem. Co pro vás znamenají?
Píšu si deníky už dlouho, ale ne pravidelně, většinou když se vydám na nějakou delší cestu. Mám dvě formy, v jedné popisuju události slovy, ve druhé kreslím. Když jsem byl v Americe na rezidenčním pobytu, vedl jsem si diář, kde byl na každý den jeden čtvereček a do něj si udělal kresbu toho, co jsem zásadního v ten den udělal. Baví mě to, protože je to až skoro takový zvláštní komiks.
Někdo si deník pořizuje už s tím, že se stane pevnou součástí jeho díla. Máte s nimi nějaký záměr?
Žádný hlubší a to, že jsem je použil do posledního katalogu, byla shoda okolností, protože už mě přestaly bavit tradiční katalogy se suchým kunsthistorickým textem. Ten můj je tudíž něco mezi deníkem, skicákem a fotoalbem.
Deníky mají také uchovat čas, aby se člověk mohl ohlédnout dostatečně daleko do minulosti. Vždycky jste chtěl být sochařem?
Myslíte odmalička?
Úplně odmala.
Nejdřív jsem chtěl být strojvůdcem. Nedávno mi kdosi řekl, že už v dětství se tím projevovala má záliba v cisternách. Nevím, tehdy měly lokomotivy obrovské parní kotle, takže možná na tom něco bude. Když jsem ale povyrostl, trochu jsem to přehodnotil a chtěl se stát architektem. Asi mi to trochu zůstalo, protože moje práce jsou vlastně takové stavby. Možná jsem se měl architektem stát, protože bych nemusel vandrovat světem se svým uměním od dveří ke dveřím.
Myslíte, že architekti jsou víc potřeba než takzvaní volní umělci?
V některých částech světa jsou umělci vážení, ale u nás to tak pořád ještě není. Nevím, proč tomu tak je, možná je naše doba moc rychlá a není vhodný čas pro takové blbosti jako umění. Přitom v Americe letí čas ještě rychleji ... tam je ale asi byznys tak hodně rozvinutý, že se snaží vydělat na čemkoliv, kdežto tady kapitalismus vznikal vlastně znova a pořád jsou oblasti, kam se podnikatelé ještě nedostali, protože můžou bohatě rýžovat někde jinde. Trh s uměním ještě neexistuje, ale až se všechny komodity vyčerpají, změní se to. Když se na umění vydělává ve vyspělém světě, není důvod, aby se na něm nevydělávalo u nás. Díky úspěchu Pollocka má spousta umělců z celého světa, včetně českých, úžasnou podporu. Také se mi z nadace, kterou založila jeho manželka, povedlo nasát.
Bylo těžké získat Pollockovo stipendium?
Zjistil jsem adresu nadace, poslal tam diáky a oni mě vybrali a podpořili, což pro mě bylo kolem roku 1995 existenčně i umělecky důležité, protože v té době jsem se pustil do velkých realizací z obrovských dřevěných kmenů. Nikdy jsem moc nemyslel na zadní kolečka a nestaral se, co bude zítra, jenže v půlce práce s kmeny jsem zjistil, že mi došly prostředky a velké sochy nejsou zrovna moc dobře prodejné.
Co bylo tím prvotním impulsem k vašim sochám z kmenů starých stromů, kterými jste v polovině devadesátých letech překvapil na několika výstavách, především však na přehlídce v sedmadevadesátém v pražském Mánesu?
Tenkrát mě oslovil šéf zahradníků z Vojanových sadů, ať se přijdu podívat na kmen topolu, který tehdy stával u Karlova mostu a musel být poražen. Měl 150 cm průměr a výšku přes pět metrů a já pochopil, že to nemůžu odmítnout, i když jsem malinko poklesl v kolenou při představě té tíhy práce, jež mě čeká. Ten strom měl úžasnou paměť ... Když jsem ho vystavil v Mánesu, psali mi lidé, jak se s ním během svého života potkávali, kdosi vzpomínal, jak v něm měl dokonce rande, protože topol byl už roky částečně vykotlaný. Pak zmizel a uviděli ho až na výstavě v Mánesu.
Podle čeho si vybíráte kmeny, s nimiž budete pracovat?
Ono je to jinak. Nechodím jako houslař po lese a nevybírám si vhodné dřevo, s nímž chci pracovat. Stromy za mnou přicházejí samy. Po výstavě v Mánesu se s nabídkami roztrhl pytel a každou chvíli mi někdo psal nebo telefonoval, že viděl strom, který by byl pro mě jako šitý. Spoustu nabídek jsem musel odmítnout, ale některé nešlo nepřijmout, jako například kmeny z Valdštejnské zahrady, kterou před rekonstrukcí totálně vymýtili: živé ploty, ale i skupinu pradávných kaštanů, snad i třísetletých, vlastně barokních stromů. Dostaly se však naštěstí ke mně a já z nich udělal sochy. Loni jsem je nabídl Senátu s tím, že by mohli vystavit sochy ze stromů, jež staletí rostly ve Valdštejnské zahradě. Myslíte, že je vystavili?
Myslím, že ne ...
Nejenom že je nevystavili, ale nestál jsem jim ani za odpověď. To možná potvrzuje to, co padlo o vztahu k umělcům v Čechách. Ty stromy mohly skončit jako palivové dříví, ale já jsem je vrátil do světa v jiné formě, jako umění. Pro někoho je to asi nad jeho možnosti chápání.
S jakým dřevem se vám nejlépe pracuje?
Fascinuje mě každé dřevo, jež se mi dostane do ruky. Měl jsem rád topoly, které jsou bezvadné v tom, že rostou hrozně rychle do úžasných rozměrů, takže strom o průměru půldruhého metru může být mladší sta let a už začne odumírat. Topol je vůbec zajímavý - velice měkký, a přitom tupí nástroje, protože prý nasává písek. Dozvěděl jsem se, že kdysi se z jejich kmenů vyráběly zásobnice na obilí. Vydlabali je, dole přidělali dno a měli obrovskou nádobu. Tuhle technologii jsem napodobil a do vydlabaného válce vyřezával geometrické otvory, vznikly skulptury podobné obřím náramkům. Bavily mne jasany, které mají krásnou kresbu letokruhů. V Americe jsem pracoval dokonce se stromy, jejichž původ jsem identifikoval až zpětně. Když skulptury dorazily do Čech a byly vystaveny v Jičínském muzeu, tak mi jeden chlapík vysvětlil, že se nejedná o topol, jak bylo uvedeno na popisce, ale o javor kadeřavý. Věděl to moc dobře, protože dlouhou dobu žil v Americe, a nejenom to - on z těchto javorů vyráběl dlouhé roky dřevěné hračky.
V Čechách k vám materiál vlastně přicházel tak nějak sám, ale jak to šlo, když jste byl na tvůrčím pobytu ve Spojených státech?
Podobně. Ten javor, který jsem pokládal za topol, se válel vyhozený na smetišti. Socha měla zvláštní osud. V New Yorku jsem se setkal s galeristou, který se zajímal o to, co dělám, a ptal se, kde mám ateliér. Pracoval jsem tehdy na severu státu New York, v Utice. Tamní textilky zbankrotovaly, bohaté město opustila polovina obyvatel a z centra se stalo město duchů. V továrně, kde se vyráběly vojenské transportéry, s nimiž se Spojenci vylodili v Normandii, je teď středisko rezidenčních umělců. Onen galerista mi řekl, že potřebuju mít aspoň pět soch, aby je mohl vystavit. Makal jsem, abych je měl hotové, až přijede. Zbýval mi už jen týden, a já měl hotové jen čtyři, tak jsem si tu pátou chtěl krapet zjednodušit, což normálně nedělám. Chtěl jsem jen udělat hluboké zářezy do kmene a ty pak vybrousit, jenže během práce jsem zjistil, že v jednom místě je kmen úplně prožraný červy a to dřevo je pro můj účel nepoužitelné. Delší dobu cítím, že dostávám vzkazy shůry, a tohle byl jeden z nich. Nebyla to žádná náhoda, ale jasný vzkaz, že se spěch nevyplácí, a když dělám sochu, tak musí za něco stát.
To musel být skoro zhmotnělý zlý sen, červi jako zdvižený prst ... Jak jste to vyřešil?
Nejprve jsem se z toho zhroutil. Někdy se mi stává, že mám úžasný plán, který se ale během chvíle úplně sesype. Jenže když se plán zbortí jako domeček z karet, přinutí mě to něco vymyslet, abych z nesnází vybruslil. Vždycky mám jeden den ukrutnou depresi, ale pak to zachráním, často ke mně řešení přijde ve snu, a když se probudím, jsem naopak v euforii a dám se do práce. Kdo mě v tu chvíli vidí, myslí si, že jsem naprostý blázen, ale mám jen radost, že jsem nalezl řešení. Celé to červí hnízdo jsem musel vybrat a všechno vnitřní dřevo vydlabat a vznikla úplně jiná socha. Kvalitnější. Dodnes ji pokládám za jednu z mých nejlepších prací.
Vystavil ji galerista, kvůli němuž jste tak pílil s prací?
Přijel ještě s nějakými bohatými sběrateli, basketbalisty a milionáři ... Ostatní umělci den předtím začali uklízet dílny, rozložili svoje věci, katalogy. Cítili šanci. Já neměl čas, byl jsem v presu a něco ještě dodělával, když se objevil. Galeristu zajímalo bohužel jediné: chtěl vědět, zdali mám ateliér, do něhož by mohl odvést sběratele, aby viděli, jak umělec pracuje, jak trpí, jak z hromady materiálu vzniká socha. Vracel jsem se do Prahy a nemohl mu v té době vyhovět ...
Takže to bylo k ničemu?
Ne tak úplně. Letos na jaře jsem byl v New Yorku a u toho galeristy se ze staré známosti zastavil. Je už stařičký, ale kupodivu si mě pamatoval i po dlouhých osmi letech. Ukázal jsem mu katalog mých posledních prací a představte si, jemu se tak líbily, že se rozhodl je vystavit. Všechno chce svůj čas. Třeba když jsem předloni přijel do Vermontu, objevil jsem tam ve šrotu železnou polokouli, která úplně změnila způsob mé práce. Hned jak jsem ji uviděl, mě napadlo, že s ní musím pracovat, ale scházela mi v tom okamžiku odvaha. Byla zima, pršelo, stál jsem nad ní hrozně dlouho, až jsem promokl na kost a nastydl. Nechal jsem ji tam. V noci mne probudil horečnatý sen, který mi řekl, že právě to je moje cesta, po níž se musím vypravit. Bál jsem se totiž toho, že se železem neumím zacházet, neumím svářet a v cizím prostředí se to rychle nenaučím ... Před odjezdem jsem sice jednu železnou sochu udělal, ale to bylo ve spolupráci s profesionálním svářečem. Nemám rád, když nějaké technologii nerozumím, protože potom něco vzniká a já přesně nevím, co si mohu dovolit, a nedokážu využít všech možností materiálu a to mne štve. Na druhý den jsem zajel pro tu polokouli. Byla tam! Zaplatil jsem za ni, odvezl si ji, půjčil si plazmový hořák a dal se do práce. Vyřezával jsem do ní jednoduchý ornament a učil se přímo na té polokouli. Mám už léta v hlavě různé struktury a ornamenty. I do těch dřevěných kmenů jsem je předtím vyřezával a pokračoval v tom i v Americe ...
Přemýšlel jste, kde mají kořeny?
Také mě zajímalo, odkud se berou. Došlo mi, že jsou to zasuté vzpomínky z dětství, kdy jsem v nemoci dlouhé hodiny pozoroval ornamenty z válečkové malby na zdi a propadal se do nich jako do jiného světa, viděl jsem v nich vzdálené, neskutečné krajiny, v nichž se odehrávaly bitvy i jiná dobrodružství ... nebo záclony, které se pohybovaly ve větru, mi připadaly jako nějaké kouzelné, křehké plachty s tajemnými vzory. Takové struktury jsou skoro všude - na svetrech, ubrusech a vnímáme je podprahově, aniž bychom si to uvědomovali. A právě takové vzory jsem vyřezal do té ocelové polokoule uříznuté ze zásobníku na kapalný plyn. Naprosto mě to dostalo.
Jak jste objevil pivní tanky, z nichž jste vyřezával cyklus Rezavé květy?
Po návratu z Ameriky uspořádali z mých nových prací výstavu v brněnském Domě umění, kterou později navštívil americký velvyslanec v Čechách pan Cabannis s manželkou a požádali mě, abych udělal přednášku o svém tvůrčím pobytu v USA. Několik dnů nato mi jedna paní, jež na US ambasádě pracuje, volala, že v Modřanech leží nějaké cisterny, které musím vidět. Předtím mi lidé telefonovali kvůli stromům a někdy zbytečně, tak jsem si nejprve myslel, že to budou nějaké boilery, a moc se mi tam nechtělo. Byla tuhá zima. Jenže mi to nedalo a sedl jsem do auta. Přijel jsem do periferní krajiny, na buldozery rozrytou a poničenou zem táhnoucí se až k Vltavě. A na tomhle území nikoho byly poházené hromady obrovských cisteren ... Bylo jich neuvěřitelné množství, snad sto, kolem nich chlapi s bombami s kapalným kyslíkem a autogeny v ruce: rozřezávali je na pláty a vozili do sběru. Bylo to úžasné, ale kruté představení, vypadalo to, jako když pytláci zabíjejí velryby, ničili nenávratně něco, co jsem silně chtěl mít. Zařadil jsem třetí kosmickou a šest obrovských cisteren jsem získal za cenu šrotu.
Kolik to bylo?
Každá přišla na pětadvacet tisíc.
Za šrot?!
Nová by ale stála aspoň desetkrát tolik, tyhle měly navíc svoji historii, a tím byly pro mě cennější. Kdybych si cisternu nechal vyrobit, přivezou mi nablýskanou věc, do které bych se ze samé trémy ostýchal něco vyřezat. Jako když František Tichý říkal, že má trému, když má před sebou bílé plátno - a troufne si na ně malovat, až když ho nějak šikovně "umaže". Získal jsem něco, co už mělo svou paměť, a to je pro mě vždycky zajímavější. Přirozeně s ní komunikuju, kdežto nová a naleštěná cisterna jako by se jen vytahovala: "To čumíš, vole, jak jsem krásná! Jsem na tebe zvědavá ..." Stará cisterna je ale vděčná, že jsem ji zachránil.
Z odepsaných stromů jste vytvořil sochy, cisterny na pivo jste proměnil v ojedinělé umělecké objekty. Uvědomoval jste si jejich prvotní určení?
Zjistil jsem, že v nich asi padesát let zrál smíchovský ležák. Vzpomněl jsem si na posezení v zahradních restauracích, kde se pilo pivo možná pocházející z cisteren, jež jsou teď moje. Člověk, který zemře v sedmdesáti a pije pivo od patnácti, musel by denně vypít pět piv, aby takovou jednu dvěstěhektolitrovou cisternu piva vypil. Ale jsou i větší cisterny, v Plzni mají i třistahektolitrové! Mimochodem, oslovili mě, že by bylo dobré z nich něco udělat.
Proč vaše sochy nejsou "plné", jak už skulptury bývají? Vždycky je do nich vidět a zdá se, že jejich vnitřní prostory jsou minimálně stejně důležité - ne-li přímo určující - jako jejich vnější podoba.
V osmdesátých letech to tak nebylo, dělal jsem umělé samorosty nebo skály podobné lidským figurám klasickou sochařskou metodou, kdy jsem materiál přidával - a neubíral, jako je tomu dnes. Moje tehdejší práce byly plné groteskního, expresívního ... z dnešního pohledu můžeme říci postmoderního pocitu, kdy je všechno jinak, než na první pohled vypadá, byly ironické. Když skončila revoluce, která nás zbavila nenáviděných komunistů, tak jsem zjistil, že nejsem umělecky schopen navázat na to, co jsem dělal předtím. Byl jsem bezradný a nevěděl, co mám dělat, neuměl si se získanou svobodou zprvu poradit. Pak jsem v sobě objevil dlouho potlačovanou touhu po prostoru, začalo mě zajímat, co se odehrává v člověku, ve vnitřním prostoru, jejž máme v sobě. To, co je v nás, je pro mne podobný vesmír, jaký je kolem nás, naše vzpomínky jsou skryté prostory. Zdálo se mi, že člověk je tenká slupka mezi vnějším a vnitřním prostorem, a začal jsem vytvářet kresby, které tyhle pocity zaznamenávaly. Propojovaly se mi ty dva prostory v jeden. Trvalo mi asi dva roky, než jsem se vrátil k sochám. Začal jsem stavět z hlíny práce podobné architekturám a zjistil, že mě na nich zajímá právě ten jejich vnitřní prostor, plný sloupů, vzpěr a žeber, jenž je úžasně zajímavý. V plášti těchto staveb vznikaly otvory, kterými bylo vidět dovnitř a sochy se stávaly stavbami mezi vnějším a vnitřním prostorem. Dodnes se mi tento zájem rozšiřuje, jako se rozpíná vesmír, tak se rozpíná můj zájem o prostory kolem a uvnitř nás.
Od roku 1995 jste byl na pěti dlouhodobých pobytech v USA. Myslíte si, že byste pracoval bez téhle "americké zkušenosti" jinak?
Bezpochyby! Tady jsem byl zvyklý věci dotahovat, aby byly pěkné, měly čistý tvar, aby se ukázala krása materiálu. V Americe jsem zprvu se železem pracoval ještě s evropskými návyky a nalezené koule zbavoval původního nátěru, abych ukázal materiál, opaloval jsem barvu, dýchal jedovaté výpary. Pak jsem si uvědomil, že je to zbytečné, že nádoby jsou krásně barevné a škrábance tomu vůbec nevadí, naopak, hovořily o jejich historii. Původně jsem si myslel, že budu vyřezané tvary ještě vybrušovat, došlo mi však, že řez ocelí je nádherný a jakýkoliv další zásah skulpturu zkazí, moje práce vypadaly upletené jako košíky, a tak jsem je podle toho začal i nazývat. To byl vliv amerického přístupu, řekl bych spontánnějšího, velkorysejšího. Celkově jsem se uvolnil, neberu už sám sebe ani mé práce tak vážně - vidím, že jsou důležitější věci. Jsem otevřenější, víc si všímám toho, co mi věc nebo lidé okolo mne říkají. Je to navíc určitě spojené ještě s vírou, kterou jsem přijal, a díky ní jsem otevřenější vůči tomu, co ke mně přichází.
Kdy jste začal být věřícím?
Bylo to složité. Od mládí mě zajímalo křesťanství a víra v Boha, ale nebyl jsem schopen uvěřit. Začalo mě to přitahovat ještě více začátkem devadesátých let a mělo to co dělat také se zkoumáním prostorů, jež se objevovaly v mé tvorbě. Byl jsem v té době pozván do Plasů na sympozium Hermit, což byl úžasný zážitek, setkávali se tam umělci z celého světa. Pracoval jsem přímo v cisterciáckém klášteře, v nekonečné chodbě prvního patra, kam byly odneseny dvě tuny hlíny, a vznikla socha vyjadřující to, jak mě víra přitahuje, ale nedokážu uvěřit. Na půdorysu kříže vyrostly stěny nesoucí kříž, jenž zastřešoval celou stavbu v úhlu pětačtyřiceti stupňů nad půdorysem a levitoval v pozici mezi pádem a vztyčením. Někdo říká, že přesně ví, co dělá a co chce říct, ale pro mě je tvorba záhada, svou prací zkoumám, proč to všechno podstupuju. Mnoho let poté jsem byl ještě nevěřící, nedokázal jsem uvěřit, až vloni se to změnilo.
Jaký to byl pocit?
Úlevný. Spadly ze mě letité problémy a nánosy, které jsem s sebou táhl. Osvobodilo mě to. Později mi došlo, že jsem nebyl předtím schopen uvěřit, protože jsem se styděl být věřící.
Styděl?
Bylo to tak. Styděl jsem se přiznat si víru, protože mnoho mých přátel se tomu posmívalo a dodneška jsou věřící pro spoustu lidí blázni nebo podivíni. Já však objevil nádherný, skrytý svět a pochopil, že to, co jsem považoval za náhody, byly výjimečné dary, které mi byly poskytovány. Když ke mně přicházely stromy, když jsem potkal cisterny ... to není jen tak, to se nedá vymyslet nebo připisovat nahodilým okolnostem: byly to dary shůry. Ztratil jsem jistou křečovitost, trému z tohoto světa a uvědomil si, že jsme tu na chvilku, že sláva je směšná, a jsem daleko klidnější. Moje žena Arjana uvěřila o třináct let dříve než já a pro rodinu, kde je jeden věřící a druhý ne, to přinášelo spoustu nepříjemných problémů, protože jsme žili v odlišných světech. Viděl jsem, jak se žena proměnila, a byla to ona, kdo mě k víře přivedl. Největším darem je pro mne moje rodina. Je mi dobře.
ČESTMÍR SUŠKA se narodil 4. ledna 1952 v Praze. V letech 1974 až 1980 studoval sochařství na Akademii výtvarných umění. V roce 1987 se stal zakládajícím členem skupiny Tvrdohlaví. Vystavuje od roku 1980 a dosud proběhlo více než tři desítky jeho samostatných výstav. Jeho dílo je zastoupeno například ve sbírkách Národní galerie Praha, Galerie Benedikta Rejta Louny, Východočeské galerie Pardubice, Univerzity Karlovy, Galerie Hradec Králové nebo v uměleckých sbírkách Kanceláře Pražského hradu. V roce 1995 získal prestižní stipendium nadace Krasner-Pollock Foundation.
Reflex 26-27/2007