Rozum a cit

TONO STANO (41) je uznáván za největší osobnost současné české figurativní fotografie. Neplatí však o něm rčení o jednookém králi mezi slepými, neboť požívá značného respektu i v zahraničí, kde jeho fotografie nechybějí v těch nejprestižnějších sbírkách. Za týden začne velká výstava nazvaná Fascinace, která ukáže, čemu se věnoval v posledních letech, v nichž svůj pražský ateliér vyměnil za ateliér po širým nebem.

Ještě si děláte zvětšeniny sám?

Originální zvětšeniny dělám pořád sám nebo jsem u toho jako hlavní činovník, který stojí u zvětšováku a všechno hlídá. Málokterá fotka je taková, abych ji světlem nechtěl ještě dodatečně ovlivňovat. Nepovažuju se za bressonovského fotografa, který zachycuje rozhodující okamžik, pravdu nebo realitu. Já si naopak myslím, že fotografie je mystifikace. Už tím, že takzvanou skutečnost protáhnu skrze objektiv dovnitř kamery, dojde k jejímu posunu - a je strašný omyl, když si člověk myslí, že zachycuje to, co viděl. Prostě při fotografování vždycky dojde k většímu či menšímu změnění reality a já v něm jen pokračuju dál, v laboratoři.

Jaký máte vztah k bezprostřední realitě?

Hraju si s ní. Používám ji jako stavební materiál. Když jsem začal s fotografováním, toužil jsem dělat fotky tak, jako bych maloval obraz. Chtěl jsem vytvořit svého druhu stavbu založenou na jasně daných principech. Došel jsem totiž k tomu, že za každým obrazem, který dokáže oslovit, je určitá stavba. Ve fotografii není patrná jako v malířství, protože se jí fotografové v minulosti vzhledem k odlišnému vývoji příliš nezabývali. Proto pokud se jim něco povedlo, považovalo se to spíš za náhodu.

Zkoušel jste někdy malovat?

Zkoušel. Právě na základě svého kreslení a malování jsem se přihlásil na střední uměleckou školu.

To jste ještě nefotil?

Ne. Přišel jsem na střední školu, byl jsem z vesnice a měl jsem hned pocit, že moji spolužáci jsou vesměs aspoň o deset let starší než já. Hotoví, vyzrálí, perfektně oháklí, nemohl jsem z nich spustit oči. Pak jsem pochopil, že to byli buď synové papalášů, nebo bratislavských výtvarníků. Já jsem se hlásil na grafiku, která byla nejžádanějším oborem, jenže nám řekli, že se nepodařilo naplnit ostatní obory a všichni, kteří se dostali na grafiku, ji nebudou moci studovat a měli by si vybrat něco jiného. Došlo mi, že já si nebudu moci vyskakovat a bude lepší, když si sám něco vyberu, než kdyby mě tlačili do něčeho, o co bych vůbec neměl zájem. Každý z pedagogů prezentoval svůj ateliér a vystoupila i Milota Havránková - mluvila o fotografii, kterou měla na starost, a mluvila s takovou vášní, že jsem se k ní přihlásil. Šel jsem za jejím hlasem. Stala se jediným mým opravdu důležitým učitelem.

A FAMU?

V porovnání s tím, co pro mě znamenalo setkání v Bratislavě s Milotou Havránkovou, už to nebylo tak silné, protože jsem už byl nastartovaný.

Takže kdyby tenkrát v Bratislavě nedošlo ke zvláštní souhře okolností ...

Asi bych fotografem nebyl. Uvažoval jsem vážně, že bych mohl jít do Prahy na restaurátorství. A jako druhou školu jsem měl napsanou střední ekonomku, zahraniční obchod - to kdybych se nedostal na Umprumku.

Nenapadlo vás někdy, že by si vás fotografie nakonec stejně našla?

Mám spíš pocit, že bych s ní neměl nic společného, ale myslím si, že to je vlastně jedno. Věcí, které bych mohl dělat, je hodně. Když má člověk chuť, tvořivá invence se dá uplatnit v jakékoliv oblasti: jako lékař, obchodník i myslivec. Všude se dá něco vymýšlet a vytvářet.

Jak se vám fotografovalo v přírodě? Předtím jste pracoval výhradně v ateliéru, v prostředí, které jste důvěrně znal.

V přírodě se projevuje jakási odstředivost a věci, které nejsou přesvědčivé, se okamžitě ukážou. Já jsem dělal v ateliéru proto, že jsem si tam mohl budovat svoje světy a necítil jsem se dostatečně silný najít takovou cestu k přírodě, kterou bych mohl akceptovat. V přírodním prostředí musíte z okolí čerpat, je nutné z něho udělat součást obrazu. U mě si to vyžadovalo určitou zralost, protože jsem po tom toužil už před deseti lety, ale nebyl jsem připravený. Troufnul jsem si až nyní.

Snažil jste se přírodu si nějak uzpůsobit, narovnat, uklidit, aby odpovídala vašim kompozičním záměrům?

Nejdřív jsem myslel, že najdu nějaké prostředí, lehce do něj zapojím člověka - a bude to. Zjistil jsem ale, že tudy cesta nevede, že je to omyl. Udělal jsem hodně zkoušek a měl jsem z nich dojem jednoho velkého klišé. Nebyl jsem spokojen. Uvědomil jsem si, že když se člověk dostane do přírody, tak začne vlastně ničit.

I nahý člověk?

I nahý člověk, křehká dívka. Natáhne se do trávy a okolí se mění. Člověk mimoděk všechno přetváří. Kdyby deset lidí bez šatů žilo měsíc v nějakém předtím nedotčeném lesíku, divili bychom se, jak by ten lesík po měsíci vypadal. Uzpůsobili by si ho ke svému obrazu. To je člověk. A tohle jsem pochopil při focení. Šel jsem do tématu, v němž jsem cítil sice živnou půdu, ale vlastně jsem nevěděl, jak si s tím poradit. S postupem času jsem pochopil, že do toho musím jít připraven na akci. Prostředí, které jsem fotografoval, je jakoby trošičku ukradené z přírody. Proto jsem nemohl nechat úplně přesně kámen na kameni, muselo dojít k nějaké změně. Jakmile bych přišel k potůčku a začal ho opatrně fotit, nevytvořil bych pro člověka správné klima.

Uvažoval jste o tom, že byste nepoužíval umělá světla, ale jenom světlo přirozené?

Vůbec ne. Věděl jsem, že právě umělé svícení bude jedna z možností, jak se dobrat k jakémusi posunu. Používal jsem i různé boční konstrukce, v budoucnu uvažuju o použití jeřábu. Nechci, aby se na obraze objevovaly nějaké viditelné stopy civilizace, které by diváka přiváděly k dobře známé realitě. To nechci. Ale co je za mnou, to mi nepřekáží. Za mnou může být cokoliv. Ale tam, kde je stativ, tam je předěl světů - hranice, za níž může být jenom to, co chci vidět já.

Zkoušel jste fotografovat přírodu bez lidí?

Pár takových fotografií jsem udělal. Ale beru je jen jako doplněk k tomu hlavnímu proudu mého fotografování, v němž jsou lidé zásadní.

Znáte důvod?

Asi se umím prostřednictvím lidí nejlépe vyjádřit. V každém vidím něco zajímavého, a proto pro mě přitažlivého. Kolikrát potkám někoho, kdo mě čímsi v sobě zaujme, a v ten okamžik se nemůžu ubránit tomu, abych s ním nepromluvil o možné spolupráci. Mám pocit, že u lidí využívám hodnoty, jež by jinak šly vniveč. Nacházím energii, která by nebyla nejspíš nikdy využita. Uvidím někoho na poli, jak sbírá v brázdě brambory, na sobě tepláky a gumáky, ale mě napadne, že by se s ním daly udělat krásné fotky. To mě na tom zajímá asi nejvíc: využít hodnoty, které se jakoby někde válejí a já je zvednu a něco s nimi udělám. Lidi si v podstatě nevědomky řeknou, abych je fotil. Na základě určitých informací, jež ke mně vysílají.

Vysílají - myslíte mimoslovně?

Je to zvláštní. Ale třeba když se s lidmi seznamuju, jsem tak napojen na nějaké informační zdroje, které od nich jdou, že ani nevnímám jejich jméno. I když se na to chci soustředit a řeknu si, že je důležité, abych si zapamatoval jméno, jež mi ten člověk při představování prozradí, a nevnímal ho víc, než je nutné, stejně to dopadne neomylně tak, že vzápětí nevím, jak se ten člověk jmenuje. Ale není to mou lhostejností nebo špatnou pamětí - já to jméno prostě neslyším.

Je pro vás fotografování způsobem komunikace?

Ano. A v souvislosti s tím by se mělo odehrávat v duchu míru a harmonie. Nerad dělám věci, při kterých někdo trpí a nutí se do něčeho, k čemu nemá vztah. Snažím se, abychom všichni, kdo jsme u fotografování, vytvářeli jeden celek a to, co se odehrává, bylo pro všechny přínosné. Aby to nebylo jednostranné. Ale pokud dělám něco na základě upřímného přesvědčení, moje jis-tota se přenáší i na ostatní. Ono všechno se nedá slovy vysvětlit, ostatní to z vás musí cítit. Funguje to ale spolehlivě. Když se jde do fotografování chladnokrevně, jenom tak, dobrá fotka nevznikne ani zaboha. Chci pohodu, a tím pádem asi působím na lidi jako dokonale pohodový, bezproblémový člověk.

A není tomu snad tak? Nevzpomínám si, že bych vás někdy slyšel zvýšit hlas ... Jako byste slovo problém ani nedokázal vyslovit.

Já jsem velice nespokojený člověk. Vevnitř, ovšem. Ale nespokojenost řeším výhradně sám se sebou. Mám spoustu starostí, jenže já starosti považuju za dar. Je to součást života asi jako vzduch k dýchání a myslím si, že je velmi důležité starosti si rozmazlovat.

Není to poněkud sebemrskačské?

Vzhledem k tomu, že je iluzí se domnívat, že se můžeme starostí někdy nadobro zbavit, tak není. Starosti jdou s námi jako stín - jako všechny zásadní hodnoty našeho života. Nikdy nikdo před nimi neutekl, je to marné. Nemám ve zvyku se o svých starostech s někým bavit, protože se mi ještě nestalo, že by je za mě někdo vyřešil. Každý má těch svých tolik ... Lidi, kteří s každým plkají o svých starostech, většinou nic neřeší a jenom si myslí, že tím, že je ventilují, se jim ulehčí, což je omyl, protože se jim zase obloučkem vrátí. Když vidím blízkého člověka, tak zářím, protože jsem rád, že ho vidím, a ani mě nenapadne na něj házet svoje potíže. Před problémy se nedá unikat k radosti. Jsou to dvě ramena vah: musejí být v rovnováze. Když starosti nejsou a najednou přijdou, můžou nás zničit, protože na ně nejsme připraveni. Starosti přicházející po období neuvěřitelného blaha jsou nejvíce nebezpečné.

Jak vnímáte nástup nových technologií ve fotografii?

Zatím se bez mnohých obejdu. Tak jako mě baví nacházet v lidech skryté hodnoty, rád recykluju různé materiály. Velice rád dělám s lampami určenými k něčemu jinému. Nepotrpím si na zaručené návody. Jako odrazovou plochu si vezmu třeba stříbřitou fólii, kterou se izolují domy. Klidně si svítím příruční baterkou. Tím, že si nacházím svoje světlo, mimo tradiční předpisy, stává se i forma mých fotografií svým způsobem původní, protože určitou lampu používám jenom já. Život přináší neustálé množství všelijakých příležitostí. Když si navykneme na stereotyp, otupíme a necháme je plavat kolem sebe. Anebo si navykneme po příležitostech důsledně jít a máme z nich ovoce. Je dobré využívat potenciálu, který máme, dokud je čas, a proto zapojit do svého života jak rozum, tak cit. Nestačí si věci jenom perfektně promyslet, ale je nutné je pořádně procítit.

Když jste se ocitl při fotografování v přírodě, zamiloval jste si nějaké místo víc?

Ze začátku jsem měl velkolepé plány - že budu jezdit po celých Čechách a budu hledat nejkrásnější scenérie. Nakonec jsem zjistil, že asi nejzajímavější fotku jsem udělal na dvorku malého statku na trávě. Pochopil jsem, že není nutné někam daleko cestovat, a všechno je přes-to na dosah.

Co je podle vás v důsledku působivější: příroda, nebo umění?

Na fotografii mě přitahuje vytváření nového prostoru. Když se dívám na fotku věrně kopírující realitu, vůbec mi nepřijde vzrušující. Máme odjakživa zakódovanou potřebu se od přírody odpoutat, osamostatnit se. Sice jsme nějakou pupeční šňůrou jakoby pořád propojeni, ale vytváříme svoje vlastní hrady, města, architekturu, což jsou vlastně umělecká díla. Všude se člověk snaží nechat svoji kreativní stopu, stačí se podívat na to, jak se skládají kostky na chodnících. Umění, které má sílu, bývá v kontextu s celkem, s vyšším řádem. Můžete mít před sebou minimalistický obraz, pár tahů štětcem, ale jde z něj taková energie, že vás doslova k tomu obrazu připoutá. Je v něm všechno. Umění je dar. Pro můj život je naprosto nejzajímavější okamžik vzniku díla, při němž cítím, že vyzařuje sílu. Žene mě to dopředu.

Ve které fázi fotografování je ta síla prvotně přítomná?

Někdy vidím kompozici na matnici foťáku a vím, že se mi to povedlo dát dohromady: spatřím obraz, který jsem potřeboval. To je úžasný pocit.

Josef Sudek v okamžiku, kdy se mu všechny prvky utvářející obraz sešly, říkával: Hudba hraje. Slyšel hudbu ...

Protože je to povznášející - jako určité zjevení. A když se umělci povede věc se silným vnitřním nábojem, je schopen o ní hovořit jako o svém dítěti. Takové dílo je pak schopno samostatné existence. Mělo by být natolik přesvědčivé, že by mu autor ani nemusel dávat název.

Vy ale všechny svoje fotografie pojmenováváte.

Jenom kvůli snadnější domluvě, aby se případně vědělo, o čem se hned hovoří. Ta věc by měla být obrazově natolik nosná, že nepotřebuje žádnou oporu. Díla, která si říkají o textové vysvětlení, nepovažuju za hotová. Slovo je slovo, obraz je obraz a vizuální umění by se nemělo míchat se slovesným, protože jde o dvě různé roviny vnímání. Buď si jdu číst, nebo se jdu dívat na obraz. Mám na mysli pochopitelně volné umění.

Byl při zrodu všech fotografií, s nimiž jste šel na veřejnost, přítomen ten "silný okamžik"?

Jeho přítomnost je právě tím klíčem, podle něhož právě fotografie vybírám. Pokud by to tak nebylo, nemá to smysl. Nepatřím k lidem, kteří by parazitovali na chaosu, jejž vytvoří. Chci mít ve svých věcech určitý řád. Normálně jsem v životě dost nedbalý, nelpím na maličkostech, ale v tvorbě se snažím být důsledně pořádný. Nechci šířit chaos.

Co si mám pod tím představit?

To, že vytvořím chaotickou věc a pak ji pošlu dál s tím, že si s ní někdo už snad pořádek udělá, je pro mě nepřijatelný postup. Člověk by měl dávat z rukou až "hotovou" věc. Musím cítit svoji konstrukci, jinak tomu nevěřím. Možná je to reakce na stav reality: mám pocit, že příliš mnoho lidí v současném výtvarném umění hřeší na to, že něco udělají - chybí mi tam pocit odpovědnosti.

Co pro vás znamená víra?

Víru pokládám za strašně důležitý prvek. Je to asi dar prostředí, do něhož jsem se na Slovensku narodil - moji rodiče jsou věřící křesťané. Já jsem se sice věřícím křesťanem nestal, ale ta všudypřítomná potřeba víry - schopnost v něco věřit - mi zůstala. Nepotřebuju věřit v instituci nebo v příběh, moje víra je posunutá do mnohem abstraktnější polohy. A víra jako součást mé práce je od ní neoddělitelná.

Považujete se za ambiciózního člověka?

Určité ambice má myslím v sobě každý. Otázkou zůstává, jestli jsme schopni nějaké oběti, aby nezůstalo jenom u ambicí. Když se je nepodaří naplnit a nevznikne nosné dílo, tak začnou svazovat, ale když se to povede, na svoje ambice zapomeneme a jsme nad nimi. Ale ambice jsou strašně důležité, jako je důležitá určitá dávka žárlivosti nebo nesnášenlivosti.

Pokud vím, tak vás v Čechách nezastupuje žádná galerie, staráte se o sebe sám. Nezabírá to příliš mnoho času, který byste mohl věnovat práci?

Dělám to právě proto, abych se jí mohl co nejlépe věnovat. Když se podepíše exkluzivita s nějakou galerií, jde především o obchod. Já se tomu snažím vyhnout, aby se z mé tvorby nestala záležitost nabídky a poptávky. Nastupuje tlak na určitý druh tvorby: tyhle fotky jdou na odbyt, tak bychom jich měli dodat na trh co nejvíce.

Vám přílišný zájem snad vadí? To jste tedy velmi vzácná výjimka!

Já nejsem nešťastný, když je o moje věci zájem, ale zároveň ho chci udržet v takové poloze, aby byl pro mě ještě přínosný: abych si v tom prodeji mohl zachovat svoji svobodu, která ale v případě exkluzivity končí. Takhle si můžu dělat to, co chci. Když budu chtít být komerčnější, líbivější, bude to jen moje věc a moje rozhodnutí. Když budu chtít být hnusný ... Ale nedovedu si představit, že by za mnou přišel galerista se statistikou a z ní vyvodil, že když jsou na fotce tři nahé zadky, prodá se hůř než zadek jediný. Jakmile budu cítit, že jsem vyčpělý a všechno jsem už vykecal, tak možná podepíšu s někým smlouvu. Ale teď by to pro mě bylo takové upsání se peklu.

Chytáte ještě ryby?

Zjistil jsem, že u mě asi nejde o rybaření v pravém slova smyslu - nesedím u vody a nehypnotizuju splávek. Přitahuje mě nejvíc touha být v přírodě, a protože já v ní nedokážu být "jenom tak", chodit v ní, ale chci se stát součástí řeky, vstupuju do ní. Brodím se řekou, mám na sobě holínky až po krk, takže můžu do hloubky, jaké chci - můžu vlastně i pod hladinu, ale snažím se být nad ní, víte, to je takový můj trend. Jdu vodou a často se přistihnu, že zapomenu, co v řece dělám, protože když přijde najednou záběr ryby, skoro se vyděsím. Dostávám se do stavu, v němž nemyslím na nic, na sebe ani na ryby, jenom vnímám vodu a prožívám cosi jako blaho. Je to pro mě asi forma splynutí s přírodou a ty ryby jsou jen záminkou. Dobrou záminkou.

TONO STANO

se narodil 24. března 1960 ve Zlatých Moravcích na Slovensku. Studoval na bratislavské střední uměleckoprůmys-lové škole (1975-1979) a na katedře fotografie pražské FAMU (1980-1986). Jeho dílo je zastoupeno (výběr) ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Moravské galerie Brno, Bibliotheque Nationale v Paříži, Art Institute of Chicago, National Museum of Photography, Film and Television v anglickém Bradfordu nebo v Museu Ludwig v Kolíně nad Rýnem. Od 26. října do 31. prosince budou jeho nejnovější fotografie vystaveny v Pražském domě fotografie.

zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz