HLEDAL JSEM SVÉ RODIČE

TOMÁŠ BALDÝNSKÝ

Umělci u nás jaksi do důchodu neodcházejí. Ale dokumentarista JAN ŠPÁTA (66) nikdy nedělal, co u nás bývá zvykem. Natáčel babičky v éře kultu mládí a studentstva, ptal se lidí, jaká jsou jejich největší životní přání v dobách, kdy žádná neměli. A v době, kdy je uznávanou metodou odchodu úprk na Bahamy, rozhodl se odejít s čistým stolem. Natočil svůj dokument stý a první. Snad stý film v pořadí a první o sobě samém. Jmenuje se Láska, kterou opouštím a v těchto dnech ho uvede Česká televize.

Není vám po tolika letech práce s filmem líto, že jste svůj poslední film musel natočit na elektronický záznam?

Sedmnáctým listopadem 1989 skončila pro dokument éra plátna a biografu a začala doba obrazovky. Na celuloid se dnes dokumenty točí už jen z prestižních důvodů, aby mohly jít na festival. Ale v tomto ohledu jsem filmař nestandardní, protože v použitém nosiči nevidím žádnou zábranu a nemám žádný důvod jím opovrhovat. Život to přináší. Důležité je, jestli se člověk chce vyjádřit a má velikou touhu něco říci. Jestli to řekne na celuloidu či na magnetickém pásu, je úplně jedno.

První, co člověka napadne při hledání nějakého společného tématu vašich dokumentů, je smrt. Ale není to obava, spíš jistota, že nad smrtí se dá vyhrát, že dobře prožitý život může být takovým vítězstvím ...

Jeden z důležitých motivů mých filmů je konečnost. Konečnost života a tím pádem i lidského konání, zajímá mě konečnost práce i motiv umění odejít. Už v mládí jsem si uvědomoval, že místa, která navštívím, možná vidím naposledy. A když už tenhle pocit v sobě mám, snažil jsem se jej zapojit do něčeho pozitivního, použít jej k motivaci jako bič k tomu, abych si ten okamžik, a tedy i celý život skutečně užíval. Konečnost života je něco jako přístavní láska. Když námořník na ostrově ví že 30. června jeho loď odplouvá a že je zamilovaný, má obrovskou šanci zažít velikou lásku. To vědomí zvednutí kotev k lásce neustále motivuje, zatímco v neohraničeném časovém prostoru ta láska zvětrává a umírá. Jakmile člověk ví, že jednou zvedne kotvy, neustále ho to motivuje, aby se snažil objevit něco pozitivního. Tak se chystám i na to stáří, není to nic veselého, ale já si myslím, že v každé fázi života jsou stíny i pozitiva. A já se je budu snažit objevovat.

Proč s tím odchodem tak spěcháte?

Čas je neúprosný a profese hrozně náročná. Kdybych psal, maloval nebo měl svobodné povolání a mohl pracovat, jen když mám chuť, a nepracovat, když mě něco bolí, možná bych odcházet nemusel. Ale vybral jsem si krásné a náročné povolání. Můj hlavní důvod je fakt, že už fyzicky nezvládám mít dvanáct hodin denně na rameni desetikilovou kameru a psychicky zase ten stres režiséra a kameramana v jedné osobě. Navíc mám v sobě možná zvýšenou míru strachu z ústupu, z vyhasínání osobnosti. Na něm je nejhorší to, že lidem, kteří vyhasínají, se líbí to, co vytvářejí.

První odchází sebereflexe ...

 ... a ta u mě byla vždycky silná, dominantní, a byla to vlastnost, které jsem si na sobě vždycky vážil. Kdybych si představil, že by mě opustila a začalo se mi líbit něco, co už ty ostatní neoslovuje, a kdybych měl cítit, že ti ostatní mi něco chtějí říci a bojí se ... to bych asi nechtěl. Ale pokud bude mít člověk co říci, jazyk si vždycky najde. Rozhodující je, jestli si zachová svěžest ducha. Nemusí natáčet dokumenty; i kdyby to řekl jenom někomu v hospodě nebo na procházce v rámci dialogu. Pokud jeho myšlenky budou vzrušující nebo originální, vždycky se najde někdo, kdo mu bude naslouchat.

Ale nových myšlenek na světě moc není. Při sledování vašich filmů jsem si uvědomil, že i ta nejbanálnější pravda podepřená životní zkušeností je nenapadnutelná a dojemná.

To je silná stránka dokumentu. Dokumentarista je do jisté míry nekritizovatelný, protože se skrývá za autentičnost života. Málokdo dokáže rozeznat, zda na něj působí ta velikost autorského sdělení, nebo síla životního příběhu, a tak do toho radši nesahá a my zůstáváme ušetřeni zlých slin. Ale vezmete-li banalitu, má právo se octnout na plátně pouze tehdy, navoníte-li ji člověčinou, autenticitou, originalitou tónu, gesta, výrazu očí nebo barvy hlasu. Pak věc tisíckrát řečená, třeba o lásce a dalších poprávu taubizovaných věcech, ten apriorní výsměch intelektuála na rtech přímo zmrazí. To mě dokonce velice vzrušuje: předložit něco, co je křehoučké, co zavádí na slabý led a přímo to kritikům do ruky hůl dává, a pak je donutit se zastydět a napřaženou hůl schovat za záda. Mám důvěru v sílu neopakovatelného okamžiku. Dáte tomu sdělení tu janáčkovskou nebo mahlerovskou hudebnost a banalita vám jde pod kůži a stává se sdělením, které má hroznou sílu.

Jedna fyzikální poučka praví, že každý pozorovatel svým pozorováním ovlivňuje průběh děje. Jak dokumentarista ovlivňuje život dokumentovaných?

Každé setkání -- i když je krátké jako to naše -- je do určité míry unikátní. Točil jsem od chaloupek až k palácům slavných a všude nacházel hlad po zpovědníkovi; z toho dokumentarista těží. Vrby nejsou a vyhynuly, každý je nabitý touhou, aby ho někdo vyslyšel. Zvlášť u starých lidí -- jak z chaloupek, tak z paláců -- je zájem filmařů, ačkoliv motivovaný touhou najít nějaké receptury na život anebo věci obecné, interpretován jako zájem o svou osobu. Mnohokrát se stalo, že mi lidé říkali: Znova mám chuť žít. A po vysílání filmu zažívali moji hrdinové něco, co už leckdy desítky let neslyšeli -- pochvalu, obdiv okolí, a to jim dodává chuť do života.

Dobro jako vedlejší produkt.

Ano, služebně člověk rozdává těm lidem určitou míru sebevědomí, která je podstatná pro pocit štěstí.

Ve vašich filmech je velice podstatná hudba; je důležitá i pro vás osobně?

Hudba je se mnou už od dětství. Beethovenovy symfonie jsem poslouchal s tátou na gramofonu s troubou a museli jsme je osmkrát otočit, než dohrály ... Jediné inspirační zdroje, které mám ve filmové skladbě a svém filmovém jazyce, jsou hudební. Tak to cítím -- střídání rytmů, střídání fortissima a pianissima. Rád jsem točil o hudbě a rád jsem s ní pracoval. Je to jedna z nejpodstatnějších složek autorství ve filmu. K natočené scéně můžete připojit spoustu druhů muziky. Ale jenom jedna je ta moje, ta, která filmu připne křídla a diváka zaujme.

V dokumentu jsou dnes už běžné hrané postupy a manipulace s realitou; není to přílišné "připínání křídel" nemorální?

Manipulace je už samotný výběr toho, co použijete a co vynecháte. Když vás teď budu točit, můžu vás udělat v polodetailu nebo můžu zvýraznit nějakou vaši vadu nebo charakteristický rys, a už tím, co vybírám, zkresluji realitu a podávám zprávu o sobě. O své etice dokumentaristy a o tom, jaký jsem člověk. Nikde není žádný jiný soudce, lidi tady nejsou zvyklí dokumentaristu žalovat jako na Západě. Dokumentarista je lovec, který lidi využívá, ale nesmí je zneužít. To záleží na jeho morálním profilu a lidské velikosti. Jestli dokáže být dostatečně zajímavý, aniž by musel stavět na bezmoci úlovku a své nemravnosti. Dokumentarista nezachycuje jen skutečnost, ale vypráví i o sobě. A v tom je jeho zajímavost. Nakonec se na světě neděje pořád nic moc nového, jen vypravěči jsou jiní a jinak poznamenaní.

Které vaše dokumenty komunistům nejvíce vadily?

Je jich dost zakázaných, které pak už nespatřily světlo světa, protože zestárly. Ale nejvíc jim vadily moje babičky, protože mluvily o Bohu; povolili je jen na chvíli v osmašedesátém. Ale nerad o tom mluvím, protože o tom i nerad čtu. Takovéto vnější věci považuju za nepodstatné -- ať už je to totalita, nebo fakt, že se už netočí na film a že nejsou peníze. Za dominantní považuju to, co se děje uvnitř člověka. Když už to nemůže vyzpívat veřejně, nikdo mu nemůže zabránit, aby to vyzpíval nějaké své lásce. Vždycky se najde posluchač, který je ochoten přijmout zrozenou myšlenku. Mezi odezvou miliónu lidí a jednoho není pro tvůrce zas tak velký rozdíl.

Jeden ze záběrů svého otce jste v dokumentu okomentoval: "Pravý dokumentarista, když jsem upadl, nepřestal mě natáčet." U mnoha válečných dokumentů a fotografií se člověk ptá, kde vlastně končí dokumentarista a začíná člověk.

To si musí každý vyřešit sám v sobě. Stejně jako člověk, který se narodí do totality a zjistí, že v ní bude muset většinu života žít, ale přesto má potřebu se vyjadřovat ke světu. Musí si říci, kam půjde nebo nepůjde. Dneska je to to samé -- za kolik prodám svou duši komerci? Mohu ji neprodat, tu reklamu točit mohu a nemusím. Neříkám, co je dobré a co ne. Ale podle té laťky se pozná, jak je ten člověk uhnětený, co se naučil od rodičů, co si kde přečetl. Ale tu hranici určit nebo o tom diskutovat je hrozně těžké a individuální. Když už člověk na světě je a nedobrovolně na něj přišel, měl by být do jisté míry sobec a chtít na tom světě být spíš rád a šťastný než nerad a nešťastný. Jeho vnitřní nastavení ovlivní, zda v těch okamžicích, které ho čekají, sám sebe zarmoutí nebo potěší.

Jací byli vaši rodiče?

Mám je asi do jisté míry zidealizované, ačkoliv moje dětství bylo relativně těžké, vyrůstal jsem ve válce. Moji rodiče byli lidé, kteří měli svou laťku hodně vysoko. Celý život jsem hledal lidi, jako byli oni. Mí rodiče -- ačkoliv nebyli aktivně věřící -- žili v podstatě podle Desatera, aniž by jim to dělalo nějaké velké potíže a museli o tom nějak pracně rozhodovat a bojovat s pokušením. Je vzrušující, když si člověk může vážit člověka, jehož by měl pokrevně milovat. Měl jsem je rád a mám dodneška bez toho, aniž bych se do toho musel nutit. Jako dítě jsem si myslel, že to tak mezi dětmi a rodiči je všude. Ale když jsem točil a vstupoval do rodin, pozoroval vztahy rodičů a dětí, začal jsem si teprve vážit svého dětství. A ta úcta roste věkem. Člověk konfrontuje situace, které mu život nabízí, s těmi, které pravděpodobně prožívali mí rodiče, a musím před nimi smekat. Daru si člověk neváží ve chvílích, kdy je mu dáván, ale až když je mu odejmut.

A našel jste lidi podobné svým rodičům?

Ano, ale vždycky byli aktivně věřící. To jsou z velké části jediní lidé, schopní pro své bližní něco aktivně udělat na úkor pohodlnosti a prospěchu. Ale najít člověka, který není praktikující věřící, ale zároveň je schopen tak nezištné služby potřebným, jako byla třeba moje máma, se mi nepodařilo.

Dnes už lidi skoro nemají motivaci žít, natož žít pro druhé. Třeba je to dobou.

Moji rodiče byli klasickým produktem toho, co se dneska tak zlehčuje a zesměšňuje -- masarykovského vlastenectví, sokolství a obecných občanských aktivit, svépomoci, charity. Všeho, z čeho si dnes děláme legraci. Ve společnosti bylo klima, které dokázalo tyto věci ocenit, a díky určité zpětné vazbě lidé získávali určité postavení v komunitě. Dneska být hodný je jednoznačně nevýhodné, a proto člověk musí mít motivaci z jiných zdrojů. Bůh je dnes zřejmě ten poslední důvod k tomu, zvolit ekonomicky nevýhodnou cestu života pro své bližní. Největší zázrak života tkví v tom, že se stále ještě takoví lidé najdou. Být natruc podmínkám hodný, kvalitní a vzdělaný, pracovitý.

Uzavírání se do sebe je celosvětový trend.

Souvisí to s mírou blahobytu, neschopností vážit si práce jiných. Když si nevážím práce jiných, moje hodnotová orientace klesá, a klesá i ochota druhé obdivovat a milovat. Ale stále mám naději, kterou v lidech nacházím. Dítě z nijak zvlášť kvalitní rodiny začíná být náhle fascinované nějakou duchovní stránkou života, dítě, které začne studovat něco, co mu nikdy nepřinese místo se slušným výdělkem. Dítě, které začne samo od sebe docházet za nějakou starou paní a začne jí nosit nákup anebo obvazovat bércový vřed. Děti, které k tomu přitom nikdo nevedl a ony v tom přesto nacházejí nějaký druh radosti a naplnění.

Možná by pomohla mocnější osvěta.

Osvěta je dnes dosažitelnější než dříve. Dnes ale máme svobodu volby, můžeme číst jen bulvární noviny a koukat se na komerční televizi. A tak ta část populace, která by mohla být kvalitnější, nemá díky dobrovolnosti demokracie možnost se povznést. Člověk nedá svou duši zadarmo. Když dříve v kině, byť nedobrovolně, sledoval dokument, bylo možné i jeho plechem pobitou duši otevřít. Protože si uvědomil, že by mu nikdy dobrovolně klíč ke své okované duši nedali.

Dnes už ale u mnohých za tím plechem nic není.

Ne. Je to vždycky krásné pole, které jenom mnohdy leží ladem. Dnes se nosí pragmatický cynismus. Strkáme hlavu do písku před konečností, smrtí a nemocemi, jakoukoli tíhou života. Ale na druhé straně -- čím déle ta půda leží ladem, tím je pak úrodnější. To cinkání klíči, vzmach emocí v roce 1989, na to se dlouho zadělávalo vyprahlostí duše. A stačí, aby opět přišla nějaká těžká doba, bída nebo zoufalství, a ten doutnající troud vzplane. Myslím si, že není možné, aby to v lidské bytosti nebylo.

zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz