DOKUMENTARISTKA OLGA SOMMEROVÁ (46) SHRNUJE TÉMA SVÝCH FILMŮ DO TŘÍ SLOV
TOČÍM O SOBĚ
MARIE HOMOLOVÁ
Foto PETR JEDINÁK
Letos v zimě se na obrazovce objevil její snímek z počátku osmdesátých let "S tebou, táto" -- dokument o otcích, kteří se po rozvodu starají o děti. Už tenkrát dala vědět, na jakém poli se hodlá pohybovat: sociální oblast, rodina, mezilidské vztahy. Téhle linky se suverénně drží, ale v poslední době se jí dařilo i jinak -- natočila šest dílů portrétního cyklu GEN a kapitoly o jejím manželovi Janu Špátovi, Ivanu Klímovi a Anně Fárové patřily v diváckém hodnocení k nejlepším. S touto zkušeností pokračuje jako kmenová autorka cyklu Genus.
Je chytrá, hezká, úspěšná. Paradoxně se mi chce dodat: a přesto natočila film o feminismu. Když jsme spolu před rokem mluvily, právě se na něj chystala. Důvod? "Jsem žena a chtěla bych si v hlavě srovnat, co to obnáší."
Jak vám film odpověděl?
Především mi přinesl potíže v manželství, byly to hodiny diskusí. Nakonec mi můj muž dělal pro film kameru -- jako produktivní otrok, řekl by slovy Věry Chytilové ... V určité fázi života jsem prostě zjistila, že vztahy mezi mužem a ženou nejsou v téhle patriarchální společnosti v pořádku. Jenže když jsem o tom začala mluvit, a navíc dělat film, schytala jsem to nejen od mužů -- což se dalo čekat --, ale i od familistek, česky řečeno žen, které upřednostňují klasický typ rodiny s klasickou dělbou práce. Budiž, jsou-li v něm šťastné, ať ho mají. Spousta problémů ovšem nastává v momentě, kdy nejsou spokojené, ale namlouvají si, že všechno zvládnou. A že to tak bylo odjakživa, protože ženská přece vydrží víc než člověk. Změnit tohle společenské klima je dlouhý proces, protože tady není vůle ani ze strany mužů, ani ze strany žen ... Jenže já nechtěla nikoho proti nikomu štvát. Chtěla jsem jen říct, že je nutné, aby se muži vrátili víc do rodin a ženy aby vyšly víc na veřejnost. Pracovní, politický i občanský život potřebuje taky ženský názor. A děti zase potřebují tátu. Myslím, že se dosavadní rozdělení rolí přežilo a nikomu není ku prospěchu. Dokonce ani manželům přetížených žen.
Co se stalo, že vás to tak vyprovokovalo?
Nemám, jako jiní, radostné vzpomínky z dětství, z doby, kdy jsem žila s rodiči. Máma dělala všechno, otec nic. A to se netýkalo jen domácích prací, přestože oba byli zaměstnaní, ale i výchovy dětí a vůbec řešení životních situací. Dlouho jsem chtěla být kluk, myslela jsem si tenkrát totéž, co teď říká moje jedenáctiletá dcera: "Ženská nic nedokáže, protože nemůže, muž má všechno a patří mu svět." Dneska sice vím, že je to individuální, žena může udělat úžasnou kariéru, ale jako obecný fenomén pořád platí, že z mnoha důvodů nemá stejnou šanci. Ne proto, že by ji chlapi nechtěli pustit mezi sebe. Důvod, proč se bojí vzít šéfovství, proč není v politice, je jinde. Nemá před sebou vzor a za sebou tradici, nemá kuráž. A navíc jí domácnost a děti pořád svazují ruce, v tom to je ... Obecně ženě chybí touha po moci a mužská soutěživost. Ale všichni asi pociťujeme krizi autority muže a otce, což se projevuje především ve vztazích. Muži jako profesionálové bývají úžasní machři, před kterými smekám klobouk, ale ve vztazích si počínají jako samozvaní autoritáři, bohužel nedospělí a na ženě závislí. Proto si myslím, že je nutné posunout nepsané zákony o roli muže a ženy do rovnováhy.
Začátkem devadesátých let jste natočila dokument Přítelkyně. Později jste řekla, že vám změnil život.
Život mně nezměnil film, ale tyto moje přítelkyně, a to ještě dřív, než jsem film dělala. Vyprávěl o dvou ženách, jedna žije tady, druhá v Německu, a mají podobné osudy: obě vdané, jedna za psychologa, druhá za psychiatra, obě v domácnosti, matky dětí, intelektuálky, vyrovnané, moudré. Natočila jsem film o obyčejných holkách, a přesto měl obrovský úspěch. Tehdy jsem zjistila, že lidi asi chtějí prožívat i neobyčejné osudy obyčejných lidí.
Byl to dokument o mateřství, manželství, lásce a nevěře. Ale především byl o mně, o mé čtyřicítce. O mém stárnutí.
Máte z něj strach?
Když jsem v devětaosmdesátém slavila čtyřicítku, měla jsem šílenou depresi, že je konec. A pak jsem si náhodou přečetla knihu Konečně přes čtyřicet, kde ženské, které už překročily ten magický věk, vypovídaly o tom, co úžasného ještě může život přinést. Řekla jsem si: Když jim, tak proč ne mně. Inspirace z psychologické kuchařky mě prostě dovedla k tomu, že se na svůj život musím dívat jinak. Nenaříkat nad tím, co už není, ale vážit si toho, co je. Samozřejmě stárnu, ubývají mi síly, ale můj život se stal vědomější, vážím si každé hodiny. A taky snad už vím, co je podstatné a co není. Nehroutím se nad každou prkotinou, mávnu rukou a jdu dál. Vím, co chci a co nechci. A najednou jsem začala věřit, že nejlepší roky mám před sebou.
Na špičce českého filmového dokumentu jsou přinejmenším tři silná ženská jména: Třeštíková, Sommerová, Vihanová. Je v tom náhoda, nebo logika?
Oblíbený bonmot říká, že ženská, aby se prosadila, musí umět dvakrát víc než muž. Paradoxně právě v mé profesi to neplatilo. Stalo se sice, že jsem v padesátiletých dějinách FAMU první žena coby vedoucí katedry dokumentaristiky, ale jako dokumentaristka se nevnímám jako exotum. Dokumentaristek vždycky bylo hodně, často lepších než chlapi, a nikdo jim nikdy nebránil, aby se prosadily. Dokonce tvrdím, že tohle povolání je pro ženu jako stvořené, protože žena se umí ptát, naslouchat, určitě má velmi silné sociální cítění, a navíc -- v džentlmenském prostředí mužů -- určitá privilegia.
Točila jste o vozíčkářích, o důchodcích, o lidech, kteří žijí s rakovinou, a přesto vaše filmy nevyzněly drasticky, depresívně. Je to právě specialita ženské ruky?
V sociálním dokumentu je výsledek vždycky velmi nejistý, hodně závislý na tom, jak dokážete získat důvěru hrdinů svých filmů. A chlap skutečně bývá zdrženlivější, možná ostýchavější, nevím, snad má strach z intimních otázek. Žena umí být vstřícnější, umí si připravit půdu, aby se mohla zeptat na cokoliv. Pak se snadněji dostane pod naturalistický nebo banální povrch k tomu, co je opravdu podstatné. Ke zranitelné duši člověka.
Jak hledáte téma?
Točím prostě o sobě. O svých problémech, přátelích, lidech, kteří mě vzrušují. Nedávno jsem dokončila Genus o Dáše Hochové, protože mě její fotografie vždycky dojímaly a cítím z nich sociální a humanistický tón, který je mi blízký. Zajímá mě feminismus, natočila jsem o něm film. Kdysi mě vzrušovala víra, točila jsem o křesťanech. Zajímaly mě zralé ženské, točila jsem Přítelkyně. Dělala jsem dokument o ženách s diagnózou rakovina prsu, protože jsem sama ve věku, kdy jsem se statisticky ocitla ve skupině ohrožených. Když mě něco trápí, je nejlepší udělat film, protože o tom můžu mluvit, zabývat se tím a vyslat do světa zprávu, na co jsem přišla.
Po Listopadu zažil dokument velký boom. Bojíte se útlumu?
Množství témat nezávisí na tom, co se děje ve světě, ale na tom, co se děje v autorovi. Ale cítím v sobě jinou hranici: každý film mě stojí mnoho energie a bere mi kus života. Když se osobně angažujete, když všechny osudy sdílíte, nesmírně vás to vyčerpává. A další vydání energie přijde ve střižně, kde z materiálu, který jste nemohla natočit podle scénáře, protože scenáristou je život sám, musíte vykutat to, co chcete říct. Samozřejmě, časem jsem se naučila být víc profesionální, pomáhat si zkušeností. Neplýtvám síly na marnou práci, nejdu do slepé ulice. Jenže dokumentarista pokaždé začíná znovu právě proto, že neví, co život přinese. Jen jedno je jisté: bez osobního angažmá se v dokumentu neobejdete. A když ano, není film dobrý.
Točíte svůj život, obraz své generace. Jako kantorka děláte s dvacetiletými studenty. Je těžké porozumět jejich tématům?
Někdy ano, ale zrovna tak mohou oni přijímat moje filmy s výhradami. Jenže tím, že se můžu konfrontovat s lidmi o generaci mladšími, se snad i obnovuju, nekostnatím, nezahnívám ve vlastních názorech. Snažím se naladit na způsob jejich myšlení; když je film dobrý a o něčem vypovídá, beru ho. Ať mluví o věcech pro mě možná vzdálených.
Ale chci, aby se i oni učili toleranci vůči spolužákům a vůči nám, starším. I oni rostou v konfrontaci s ostatními, musí chápat, že proti nim stojí někdo, kdo vnímá svět po svém, má své problémy, možná už dohlédne až na konec, ke smrti, má za sebou konkrétní životní i filmařské zkušenosti, které nelze nahradit sebevětší fantazií. A tenhle dialog, velmi osobní a otevřený, který na škole vedeme, je snad inspirací pro obě generace, i když si někdy říkáme nepříjemné věci. Dobře si pamatuju: když jsem ve dvaceti přišla na FAMU, tak jsme v diskusích ve Slávii všechny své starší kolegy považovali za staromódní zkostnatělce, kterým teprve my ukážeme, jak se dělá film. Tohle člověk může tvrdit jen tehdy, když ve své omezenosti za sebou nic nemá. Dokonce ani jeden dva filmy nic neznamenají, důležitá je až řada, kontinuita.
Co uděláte, až vás některý student skutečně začne přerůstat?
Narodila jsem se ve Lvu a podle horoskopu vyznávám "přej a bude ti přáno". Nesouvisí to jen se studenty, ale i s kolegy. Samozřejmě, i ve mně se někdy zachvěje profesní řevnivost: To se mu to povedlo, že jsem na to nepřišla sama ... Jenže už jsem asi deformovaná solidaritou a láskou ke svému oboru, nakonec mám vždycky radost, že dokument zase získá na prestiži. Notabene, když je to student, je v jeho úspěchu snad i můj malinký díl. Ale možná prostě jen nemám komplexy méněcennosti sama ze sebe a ze své práce. Pro mě dokonce nehraje velkou roli, jestli je kritika na můj film dobrá, nebo špatná. Protože si myslím, že velmi dobře vím, jestli se mi povedl, nebo ne. Sice by mohlo hrozit, že mi bude chybět zpětná vazba, ale pro mě je důležitější nenechat si zanášet duši cizí zlobou. Možná jsem to dostala od Pánaboha, možná jsem si tu schopnost vypěstovala životem, ale všechny jedy ze sebe okamžitě vymývám. Jestli po něčem opravdu toužím, tak po tom, abych nikdy neměla závistivé a jedovaté srdce.
"Umět se ptát i naslouchat ...
... přemýšlet o sobě ...
... vnímat ty, co přicházejí po mně ..."
zdroj: časopis Reflex