Ta síla, to hledání

Je to jediný český režisér, který vám bez váhání přizná, že na filmy moc nekouká a radši si čte. BOHDAN SLÁMA (38) začal točit filmy až poté, co se mu na farmě u koní podařilo "přestat být filmařem". S divokými včelami vyhrál pět festivalů a teď natočil film Štěstí, který se rozletí za včelami. A když vám slíbí pomoc s vybudováním rybníka, věříte, že to dokáže.

Pamatuju si, jak jste byl na škole považován za jeden z největších talentů, ale hned po absolventském filmu jste úplně zmizel z radaru. Co jste dělal?
Přemýšlel, co dělat.

No tak normálně, jako spolužáci, ne? Točit videoklipy.
Věděl jsem, že to právě nechci. Chtěl jsem dělat film, ale byl jsem zároveň po škole tak zdrchaný a vyčerpaný, bez energie, že jsem nemohl.

Vysála vás FAMU?
Je to výborná škola, ale nesmírně uzavřená. Strávíte na ní pár let a celý svět se vám smrskne jen na ni. Začne být problém ji opustit. Nakonec se ukázalo, že jedinou spásou bylo pro mě odjet do Německa a dva roky makat rukama na statku. Promejšlet věci. Tam vznikl koncept Divokých včel a tam jsem vlastně našel sílu natáčet filmy. Nikdy bych to nedokázal, kdyby se mi nepodařilo přestat být filmařem. Přestat myslet na to, že produktem mého života má být film.

Filmař je pro vás negativní termín? Kdo je "filmař"?
Filmař dělá všechno pro to, aby natočil film ... pro ten film. Pro to, jak ho baví motat se kolem kamery, kolem ostatních filmařů, baví ho žít v komunitě, baví ho žit za sklem. Což je nebezpečné. Řekl jsem si, že buď filmy dělat vůbec nebudu, nebo je budu točit po svém. Což se zatím, zaplaťpánbůh, daří. Ale není to nic jistého - ani do budoucna.

Není FAMU na tom "filmařství" a pobytu za sklem založená?
Samozřejmě že jsou na ní filmaři, vždyť je to škola, která se zabývá filmem. Pohltí osobní život, ale třeba to cítím jako nebezpečí jenom já, někdo jiný s tím problémy mít nemusí, a naopak mu to může vyhovovat. Prostě jsem cítil, že svou první látku musím vybojovat a uchopit sám v sobě. A že to nedokážu, když budu dál žít ve shonu a frmolu, mezi lidmi, kteří se v životě orientují podle toho, kdo a kdy natočil jaký film. Dokonce jsem nějakou dobu ... co nějakou dobu, doteď to tak mám, nekoukal na žádné filmy. Ale četl jsem, víte? Právě! Na farmě jsem znovu přečetl Dostojevského, a to jsem už nedoufal, že se k němu kdy dostanu. Navíc na farmě byli výborný lidi. Učil jsem se od nich! Farmáři, statek, asi osmdesát hektarů a strašně otevřený přístup k životu. Sedmdesát koní v péči ... Ono být mezi zvířaty je taky úžas. Člověk si konečně uvědomí sám sebe jako součást něčeho přirozeně fungujícího.

Jsou dvouletá tvůrčí dovolená a touha nebýt "filmařem" rozumné v době, kdy filmy natáčejí hlavně ti, kdo opisují ostatní? Navíc je to profese, která vyžaduje celoživotní přípravu, jako vrcholový sport. Ti nejslavnější režiséři začali točit filmy ve dvanácti.
Jenže tady jde o žánrové filmy, což je vážně disciplína. Uvědomte si, že ten ... Špilberg, že má svoje jedno nosné téma - ohrožení dítěte a jeho vidění světa, já ho tedy tak úplně neznám ... Ale k tomu používá klasické prvky westernu nebo sci-fi. Nebo Tarantino, ten kumuluje, přeskupuje, kombinuje a variuje různé žánrové postupy. Když to někoho baví, proč ne. Ale mě baví filmy, které vycházejí od člověka, od jeho vidění světa, a ne ty, které reagují na ostatní filmy. Ze Špilbergových filmů mi nikdy nic nezůstalo. Jen ta dovednost, um, schopnost poutavě vyprávět. Atrakce obrovská. Ale všechno zaměřuje jen na ten jediný okamžik, v němž má působit. Tím končí. Mám rád filmy, které mění člověku názor na svět. Když prožiješ pohled někoho jiného, změní to i tvoje vnímání světa. Takže ne příjemný filmy, ale filmy podstatný a důležitý.

Jmenujte filmy, které vás změnily. U kterého jste se rozhodl být filmařem?
U mě to byl Andrej Rublev. A to jsem půlku filmu prospal! Ale pak jsem se probudil ...

... a přišlo odlévání zvonu ...
... a přišlo odlévání zvonu. Úplně mě pohltilo, bylo to naprosto zásadní. Ta síla ... to hledání!

A odpovědnost! Zvonař v Rublevovi přece ručil za úspěch svého díla hlavou.
Jistě, uvádíme do pohybu obrovskou masu lidí a techniky a neustále si klademe otázku, zda to má smysl vyprovokovat. Ale když film nakonec funguje, když už ho odlejete a on lidem něco dá, investované peníze se nakonec můžou vrátit, když na film přijdou lidi. Takže je nakonec všechno v pořádku. Je to jen o drzosti, odvaze a strachu, který je s touhle profesí spojený. Myslím, že ho cítí sebevětší režisér, pakliže není pouhý rutinér. Natáčení je ... nahání strach. Těch prvků je tolik, poskládat je správně dohromady je tak těžké. Jak obsadit film, postavit story, těch otázek ... žádný scénář, byť sebelepší, nedává odpověď na všechny.

Slyšel jsem, že váš scénář ke Štěstí se o to aspoň pokusil. Vyprávějí se o něm legendy - prý to byla spíš filosofická stať než scénář...
Zformulovat si ten příběh bylo těžké ... Během pár dnů jsem si řekl, že musím najít nějakou formu, jíž to vychrlím a zaznamenám, nebo to prostě nevydržím. V tom textu bylo mnoho věcí a příběhů, z nichž se ve filmu objevila jen špetka. Pokusil jsem se zformulovat vše, co vím o postavách, o příběhu a jeho možnostech. Byl to polochrlenej, poloautomatickej a pološílenej text, na přeskáčku, první pokus všechno uchytit. Ale po něm následovaly dva roky tvrdé práce do první verze scénáře. Psal jsem stejně dál ... až do natáčení i během něj. Příběh se pořád proměňoval - při natáčení se film mění v něco úplně jiného, než si člověk představoval. Je to náročný proces, člověk musí být pořád ve střehu. Je to živý organismus a buď ho začnete chápat, vnímat, naslouchat mu a pracovat s ním jako s člověkem, anebo ho zabijete.

Ten život skončí v den premiéry.
A je to zároveň osvobození. Proto to děláš. Osvobodíš se od něčeho, co potřebovalo ven. Bolí to. Hodně. Trvalo mi šest měsíců, než jsem se ze Štěstí zrekonstruoval.

Už je to lepší?
Už jsem zas normální člověk. Ale ty tři roky předtím ...

Trochu dlouhé těhotenství.
Hodně. Hodně.

Štěstí mi připadá jako pokračování Divokých včel. Včely jsou o uvolnění z pout, o osvobození a začátku života. Štěstí o odpovědnosti a dobrovolném přijetí pout. Jsou Štěstí Včely, které vyrostly?
Jde samozřejmě o výsledek určitého myšlení - o postavách, o filmu, o tématu. Začal jsem o tom přemýšlet už v době, kdy jsem dodělával školu, dnes už spíš zpřesňuju, tedy doufám, doufám. Ve Včelách je spousta věcí nedořečených, vznikla v nich nějaká vibrace, je však nedovibrovaná. Takže se dá říci, že jde o pokračování. Ale jak říkám, film je součást mého života a natáčím o tom, co je v té chvíli pro mě nejdůležitější.

Co to přesně bylo? Odpovědnost, kterou s sebou nesou děti? Problematika adopce?
Částečně. Je to příběh holky, jež v sobě najde ženskou. Monika má na začátku filmu život jasně nalinkovaný - je zamilovaná do nějakého chlapce, má možnost s ním odjet do ciziny. A pak najednou prostě nemůže. Toník se taky změní - z člověka, který nemá zodpovědnost vůbec za nic, do jediného, kdo je schopen pomoct Monice vyrovnat se s její situací. A ona se do něj zamiluje, protože pochopí, jak úžasně silnej je to chlap. Jenže tím se stane až poté, co projde životními zkouškami.

Tou životní zkouškou je péče o dvě děti, jež opustila jejich schizofrenická matka. V tom se Štěstí liší od Divokých včel: v nich Kája odjede, Monika ale zůstává. Stárnete?
Jsem mnohem starší než moje postavy, jak bych o nich mohl jinak točit? Ve dvaceti nedokážete natočit film o čtyřiadvacetileté holce, ale nejde to ani ve čtyřiadvaceti. Musíte být starší. Sám sebe dokážete chápat jen s odstupem let, v přítomnosti vždy teprve hledáte, kdo vlastně jste. Být člověkem je těžký, že jo. A chápání sebe samého je proces, který vás neopouští celý život. Když s tím přestanete, vymrtvíte a začnete být debilní, nehybný.

Když tak v jihočeských Bořicích hledáte inspiraci mimo svět filmařů, nechybějí vám pražské kavárny a partičky?
Jéžiš, ale já mám partičku, výbornou! Mám výborného producenta -společnost Negativ, což jsou jednak kamarádi, jednak pořád se vyvíjející filmoví profesionálové. A jinak jezdím na FAMU, kde zas máme divokou partičku na režii ...

No jo, jste teď vlastně profesor ...
Asistent, s dovolením. A tam jsem ve styku s úžasnými lidmi. S Honzou Němcem, s Chytilkou, se Sašou Gedeonem. Navíc k nám na vesnici jezdí spousty kamarádů, to není žádné dobrovolné samotářství. Odtrženej jsem byl v tom Německu. Tam to bylo mnišské. Moje žena ... ta byla silná, že to přežila.

Co učíte své studenty?
Jsem na katedře režie, že ... tudíž se snažím učit režii.

Máte nějaké učebnice?
Existují teorie filmové režie, ale ty fungují hlavně v oblasti žánrů. My spíš fungujeme jako dramaturgové, kteří pomáhají postavit látku, pochopit, co je to příběh, jakou má stavbu a skladbu, co je moment proměny. V žánrových filmech jsou pravidla, ale pokud je film výpověď, je vždycky jedinečný.

Nedoputovalo ke mně poslední dobou moc scénářů s nápisem "film-výpověď". Spíš tam bývá "teenagerská komedie" ...
Ale to je taková zoufalost, ne? Ony ty komedie nejsou moc komický ...

No to je pravda. Ale v Evropě probíhá renesance žánrového filmu. Komedie, horory ... Možná jste se narodil do špatné doby.
Kinematografie je široká, všechny její formy mají právo na život. Když to někoho zajímá a když to někdo platí ... Ale 99,999 procenta toho, co je natočeno na filmový surovině, jsou - jak říká ten náš úžasný pan prezident - deriváty. A deriváty mě vůbec nezajímají. Většina filmů je pro mě vlastně nezajímavá. Nejsem filmovej divák, nechodím se podívat znova na něco, co už jsem viděl tisíckrát. To se stokrát radši půjdu projít do lesa, vidím strom ...

... nebo jak tamhle jde ta srnka ...
... nebo srnka. To je pro mě furt zajímavější.

Ale srnu jste už asi taky viděl..
Pořád je zajímavější. Snahy vyrovnat se Američanům v komediích a detektivkách jsou marné, Hollywood má žánr dokonale propracovaný, dokáže zjistit, co frčí - jestli mamuti, nebo piráti, najme na to scenáristy a režiséry, udělá se megashow, a když to vyjde, tancujou a polejvaj' se šampaňským, když ne, jsou nasraný, protože prodělali prachy. Naše jediná šance by mohla být si vymyslet nějaký specifický český žánr, českou komedii, jako měl Vlasta Burian, Martin Frič, Oldřich Nový. Jenže ti nekopírovali, byli to lidi s obrovským nadhledem a charismatem. Na hloupostech Čech peníze nevydělá ...

No, máme tu Kameňák ...
To je ale lidové umění ...

Viděl jste ho?
No neviděl ... ale žiju tady, v jižních Čechách, a vidím, jak to s lidmi rezonuje. Přijdu do hospody a všichni na mě hele, ty jo, natoč něco jako ten Troška! A už vyprávěj', jak v okolí někdo postřelil kance, ten utekl někam na hřbitov a tam se zakopal a jak je to výborný a proč někdo nenatočí, jak tady žijem. Oni mají svůj humor a já si myslím - no, neviděl jsem to, ale že je v tom autentickej.

To bych se neodvážil tvrdit už proto, že se jim Kameňák tak líbil. Autentické filmy vždycky urazí. Hasiči kdysi protestovali proti Hoří, má panenko ... A jak se vlastně líbily Divoké včely obyvatelům Jiříkova, v němž se odehrávají?
Jiříkováci, co s námi ten film dělali, se v něm viděli a vzali Včely za své. A nevadilo jim, že ten film vzbudil vlnu názorů jako "jak je možný, že u nás ještě pořád někdo takhle žije". Tím jsem byl konsternovaný hlavně já, protože jejich život znám a vím, že je daleko složitější, daleko drsnější, daleko ... to bylo jenom takové dotknutí, ten náš film. Kapička proti tomu, jak těžké tam věci mají. Stavěl jsem na jejich humoru a jiskře, ne na té životní tíze. A to se jim líbilo. Ale těm, kteří v tom nehráli, se film nelíbil a cítili se strašně uražení.

Tak to bychom měli k oblibě autentičnosti v umění. Jak jste vlastně poznal život v Jiříkově?
Jezdil jsem tam od dětství, protože tam naši měli chalupu. Takový dítě z města, z paneláku, které furt koukalo na to, jak ti horalové drsní žijou. Když jsem začal dělat amatérské filmy, svůj první jsem natočil hned vedle Jiříkova, ještě s jedním sousedem.

Úplně vás vidím, bledý chlapeček s brýlemi, který se stydí ...
Ano.

Aha. Hm. Ale na bledého chlapečka jsou vaše filmy dost v kontaktu se životem ...
Ale film není život! Je to jenom jeho odlesk. I můj život je jen materiál ke zkoumání věcí, které musím vyprávět jinak, než byly ve skutečnosti. Já nerekonstruoval svoje prožitky, vyprávím příběh cizích postav. Můj film by byl daleko drsnější, prostě nejsem Toník, moje Mirka není Monika ... ale i my jsme chodili do paneláku, jezdili nahoru výtahem a zažívali schizofrenii nablízko, ten šílenej strach, co v tom bytě zase uvidíme ... Štěstí je součást mého života a ten název nemá jen tak zbůhdarma. Už ten film mám za sebou, můžu o tom mluvit s lidma, ale měl jsem půl roku, kdy pro mě bylo skoro nemožný s ním mít ještě něco společnýho.

Váš soukromý film byl možná drsnější, ale nakonec má lepší happy end než ten na plátně.
My a děti, s nimiž se naše životy prolnuly, jsou možná moje vnitřní motivy. Nejsou ale čitelné skrz ten film. Jsou skryté za ním. Štěstí je víc než deník, je to kus života ... ale o tom nebudu vyprávět do novin. Chci jen říct, že teď je všechno prostě úžasný. Chodím jako ... už to, že nemusím dělat tenhleten film, je samo o sobě štěstí. Ale i konec Štěstí v sobě má naději. Dlouho jsem nevěděl, jak ten poslední záběr natočit, ale nakonec se povedl.

Běží tam nějaký pes podél vlaku ... vlastně je to ten váš pes, co se mi tu otírá o kalhoty. A pak mám dojem, že tam vzadu hrajou nějaké děti fotbal ... jo aha, to jsou ty skutečné děti? Ty, jejichž příběh ve filmu vyprávíte?
Tím pro mě ten film skončil.

A proč se tedy jmenuje Štěstí?
Už od začátku bylo víc než film, byl to koncept, jak přinést štěstí sobě i dalším okolo sebe. Možná to bylo nebezpečné, ale to je koneckonců všechno - film taky. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Třeba to bude chůze na tenkém ledě, ale co není. Všechno je nebezpečné, ale nesmíme se bát vlastních životů. Řada lidí se bojí svého života, protože ho neumí zpracovat.

Proč se vlastně bojíme života?
Protože ho neumíme ovládnout. Nevíme jak a nikdo nám neposkytne návod. Proto je pro mě tak důležité bojovat za přirozenost věcí a přirozenost života i na plátně. Nápor umělého světa zábavy je neustále silnější a lidi se mu přizpůsobují. Kopírují ho, zcizují se sami sobě, nežijí životy, ale artefakty, klišé. I jejich vztahy se mění v produkty. Věří, že když nedokážou svůj život prožít stejně jako ty jejich televizní modely a modly, nemá cenu se o nic snažit. Proto nechci dělat špilbergovskou matematiku. Když se mi podaří byť jen kousíčkem se života dotknout a dát divákům možnost, aby si ho prožili, a ne jenom "užili". Všechno se musí prožít - i trampoty s dětmi, které jsou tak složité a těžké. To všechno patří k životu. Štěstí. Když z obrazu života sejmete jeho tíhu a komplikovanost, zatajíte divákům to nejdůležitější: jak hrozně těžké je být člověkem. Ale bez tíhy života přece neexistuje ani štěstí. Když budeme zapírat, nabídneme divákům tak nanejvýš užitek. Možnost užít si večer ... ztratit čas. A o štěstí je připravíme. ***

BOHDAN SLÁMA se narodil 29. 5. 1967 v Opavě. Křestní jméno mu vybral starší bratr, který měl ve školce kamaráda Bohdana a chtěl ho mít i doma. Bohdan v osmnácti letech odešel do Prahy studovat stavební fakultu ČVUT, svůj první - amatérský - film natočil ve dvaceti. Ve třiadvaceti byl přijat na FAMU, kterou absolvoval filmem Akáty bílé. Celovečerní debut Divoké včely získal řadu festivalových cen: hlavní cenu v Rotterdamu, cenu SKYY v San Francisku, hlavní cenu v Cottbusu. Bohdan Sláma dnes žije v jižních Čechách a se svou Mirkou vychovává pět dětí. Štěstí má premiéru 15. září.
Reflex 37/2005 Zpět zdroj: časopis Reflex


© jedinak.cz