České hotely? Chybí nám čtyřicet let...

S Barborou Škorpilovou o hotelech a drzosti jít ven

Téma: hotel

Jste známa jako autorka několika pražských hotelů, v tomto čísle také představujeme jeden z nich - hotel Neruda na Malé Straně. Čím je architektonické zadání „hotel", tedy spojení služby téměř anonymnímu hostovi se snahou o výrazný autorský rukopis, specifické? Nakolik může architekt hotel proměnit v jakýsi uskutečněný sen o ideálním domě, v němž se jako host skvěle najím, příjemně vyspím a všichni okolo mne poskakují?

O uskutečněném snu o ideálním domě jsem ještě nikdy neslyšela... ale je možné, že jsem nestihla přečíst ty správné knihy. Já jsem se k hotelům dostala úplně náhodou: udělali jsme restauraci Zahrada v opeře, ta se líbila a po ní přišla první hotelová zakázka. Když jsme pak téma hotelu začali řešit, hodně jsem myslela na svoje dovolené a na hotely, které jsem do té doby měla možnost vidět. Ale do té doby jsem určitě nebydlela v hotelu, který bych mohla označit za uskutečněný sen. Ale každopádně musím říct, že hotely jsou jedna z mých nejoblíbenějších věcí...

l ve vztahu k zadavateli?

Ano, většinou bych řekla, že od klientů dostávám dost volnou ruku.

Nakolik je hotelová architektura předváděním či kulisami, které máji právě ten uskutečněný sen naplnit?

Jistě, hotel může být designérská exhibice, ale návrh přitom musí splňovat veškerá funkční i ekonomická hlediska. Nikdy však nesmíte zapomenout na ty, kteří to budou užívat Důležitá je atmosféra a emoce. Architekt je při tvorbě hotelu jenom části věci či procesu. Pracuje s týmem specialistů. Musí pochopit dvacetičtyřhodinový provoz. Na druhou stranu bych význam designu nepřeceňovala. Lidé o něm začnou přemýšlet až ve chvíli, kdy jim někdo nabídne srovnatelnou lokaci, finanční podmínky - pak se rozhodují podle designu.

Pankrác Holiday Inn

Hotel, kromě toho, že musí hostovi poskytovat pocit útulnosti, bezpečí až třeba luxusu je dnes ale byznys jako každý jiný. Jak o tom na jiném místě tohoto čísla píše trojice amerických architektů, jde především o procenta, plochy, obsazenost a matematicky přesný kalkul...

Byznys to je. Musíte chápat pravidla a dodržovat je, ale i v rámci nich si dobrý architekt může najít pro sebe odpovídající prostor. A samozřejmě záleží na investorech.

Není u nadnárodního řetězce typu Holiday Inn ale míra kreativity architekta do velké míry potlačena právě ve prospěch oněch kalkulů, čísel a využitel­ných ploch?

U Holiday Innu jsme na začátku dostali velký manuál a já jsem měla pocit, že to dělat nechci. Pak jsme ale tuhle zakázku pochopili jako velkou šanci, o které se dá mluvit. Holiday Inn je franšíza, takže přišli za námi lidé z Targa Hotels, kterým se naše realizace líbily, a chtěli vytvořit design s podobnou atmosférou. Dostali jsme poměrné fixní budget. Vzniklo krásné lobby a pěkné pokoje. Holiday Inn je na komplikovaném místě, jde o budovu po minulém zasedání Mezinárodního měnového fondu. Museli jsme jí dispozičně upravit a přizpůsobit hotelovému provozu alespoň v místech, kde to bylo možné. Velikost chodeb a pokojů už bohužel byla daná. Snažili jsme se, abychom budoucí hosty již na první pohled upoutali.

A z vás se stane specialista na hotely...

... na začátku jsem dělala téměř jenom byty, kanceláře a obchody. Z dnešního pohledu to byly velmi čisté, možná až studeně věci. Opovrhovala jsem veškerými dekoracemi a jakýmkoliv komplikovaným svícením. Ale u restaurace nebo hotelu, které jsou naprosto vyčištěné a studeně, nevím, jestli se budu chtít vrátit. V restauraci chcete být mezi lidmi a přitom mít částečně soukromí. Vybíráte si kromě jídla také podle atmosféry a účelu setkání.
S hotely je to podobné. Překvapilo mé, že i na komplikovaném a neromantickém místě můžete vytvořit romantickou a fungující věc Když jsme navrhovali Zahradu v opeře, nikdo - ani já -, tomu moc nevěřil. Ale podařilo se.

V posledních letech především v Praze vznikla řada zajímavých hotelových a restauračních provozů. Můžete srovnat tuzemskou interiérovou tvorbu se zahraničím?

Všechny restaurace, které jsme tady udělali my, jsou báječné a úsporně (smích)... Možná to vypadá, že mám bůhvíjaký přehled o hotelech, ale není to tak. Spoustu hotelů znám z knížek. Obecné mohu říct, že se mi líbí a je příjemné bydlet v řetězcích „Small luxury hotels" nebo design hotelech, ale i v rámci těchto řetězců exis­tují dobré i špatné hotely. Nemám ráda velké, neosobní letištní hotely. Když někam jedu. hledám malý designový hotel v centru na klidném místě. Myslím, že v hodně ohledech je dnes Praha s Evropou v mnohém srovnatelná, ale naopak těch čtyřicet let nám chybí ve smyslu tradic designového, hotelového i restauračního byznysu. Něco se přerušilo a nikdo se neučil. Lidi si navzájem neumějí sloužit. Rádi a s grácií. Nepotkáte starého a skvělého číšníka. Většinou personál tvoří mladí lidé, kteří se teprve učí. Pak záleží na tom, kdo je to učí. Jakmile přijedete třeba do Říma, najdete tam hotely a restaurace, kde ctíte tradici. Víte, že ten číšník s podnikem žije třeba třicet let. Ví, jak vám vzít kabát, jak nabídnout drink, jak vás usadit ke stolu... A proto jsem nějakou výjimečnost v žádné restauraci ani hotelu v Čechách nezažila.

Nakolik je práce na hotelu kolektivní?

Ty věci musejí většinou vznikat rychle, takže určitě je to práce kolektivní. Když děláte restaurací nebo hotel, musí být na začátku vždycky nějaké moto, inspirace. Takovou prácí pak nakonec dělají tak tři lidi dva, tři měsíce naplno. Myslím tím práci na design interiéru bez autorských dozorů. Záleží samozřejmě na velikosti.

Při pobytu ve vašich interiérech vnímám snahu vytvořit příběh téměř připomínající ideál umělecké synergie. Jakýsi novodobý Gesamtkunstwerk barev, hudby a chutí...

... když půjdete ještě dál, dá se dokonce zařídit, že na podvědomí návštěvníka působíte vůněmi. Do ventilace umístíte nějaké aroma, návštěvník je cítí a asociace běží... Zatím jsme tuhle technologii nevyzkoušeli, ale myšlenka je to fascinující...

Absolutní umění sestupující z klimatizace... A zase jsme u tvorby hotelového divadla plného kulis...

Nechci, aby to teď znělo, jako že si z lidí děláme legraci. Samozřejmě vždycky přemýšlím o gradaci prostoru. Když jsme dělali Nerudovku, hodně jsem se snažila, aby tam něco zducha Malé Strany bylo. Když bych dělala hotel do paneláku, pak limity nejsou téměř žádné. Musím panelák přebít, protože nikdo nechce jít do hotelu, který vypadá jako panelák. A jsem přesvědčená, že pokud si lidi mohou vybrat ze dvou věcí: zajímavě a nijaké, vyberou si tu zajímavou.

Atleti na předzahrádkách
Pro mnoho lidi je ale sídliště domovem...

Sídliště, dokud do něj lidi nezačnou zasahovat různými "zlidšťovacími" momenty a vylepšeními, není špatné. Ale celé to dnešní zlidšťování sídliště, nastavování pater, pomalovávání stěn, zimní zahrady na balkonech... je strašné. A nakonec lidi začnou tvořit i na předzahrádkách.

Vás české kutilství neinspiruje?

Ted připravujeme bytový projekt Atletické a snažíme se obyvatelům kutilství vůbec neumožnit.

Jak jste se vlastně realizaci tohoto bytového sou­boru dostali?

K Atletické jsme se dostali ve chvílí, kdy už byl vypsaný tender, bylí známi architekti a developerovi se naše projekty natolik líbily, že připustil, že pokud do týdne nakreslíme nějakou smysluplnou věc, rád se na ni podívá. S Honzou Nedvědem jsme to stihli za víkend a nakonec se ze dvou naších verzí jedna vybrala. Bojím se říct, kdy bude projekt dokončen, ale stavět začneme snad koncem tohoto roku.

Můžete tento projekt blíž popsat?

Je to zástavba hrany kopce za Strahovským stadionem. Velkorysou vnitřní prostorovou koncepci a velké exteriérové terasy doplňují zelené střechy. Domy jsou směrem na jih téměř úplně proskleně. Velký důraz jsme kladli na soukromí budoucích majitelů. Základní velikosti bytu jsou 90,156 a 180 metrů čtverečních plus terasy. Vše je možné vertikálně a horizontálně propojovat. Maximální je celkový počet dvacet bytů a moderní zahradní úpravy se berou za samozřejmost.

Naše kavárny

Od hotelu ke Kavárně...

Na každém projektu jsme se něco naučili. Zlomová samozřejmě byla první zakázka na byt někdy v roce 1996. Klíčové pak Nerudovka a Holiday Inn. Každý z jiného důvodu. Na Nerudovce jsme řídili stavbu a řešili každý detail od územního rozhodnutí až po záclony. Holiday Inn byl naopak obrovský kolos, kde najednou nebyly tak osobní vztahy. Šlo o to, rychle dodavatelům sdělit myšlenku, což pro mé, zvyklou na malé zakázky, bylo zpočátku strašné. Když stůl podle jednoho výkresu budou dělat tři lidi, každý ho vyrobí jinak. Osobné si velmi vážím Square. To byl velmi těžký projekt, který navíc komplikovaly všechny ty útoky zvenku.

Co vám kritikové interiérů Malostranské kavárny především vytýkali?

Proč Malostranskou kavárnu nerespektujeme, proč jí předěláváme. Ale nikdo nedokázal říct, jaká vlastně byla.Neměla jsem pocit, že by bylo na co navazovat, mě naše řešeni připadá k místu velmi pokorné. Možná až moc.

Kavárna vždycky působí jako zrcadlo své doby: řady vzpomínkových knih, formovaly se zde celé umělecké generace... Jaké jsou podle vás kavárny dnes?

Připadá mi, že v Praze jsou různé skupinky lidí - ale to bylo tak vždycky - které se nepotkávají. Když budete chtít potkat třeba právníky nebo developery, víte, kam asi jít. Přes oběd třeba do Kogo baru a večer se rozptýlí do známých a drahých restaurací po Praze. Lidi, kteří dělají podobné věci jako my, potkáte v Dynamu nebo naproti v Universalu, studenty pak v Indigu. A když chcete potkat českou hudební scénu, půjdete třeba do Opery. Dost se to míchá. Podle mne však tady není kavárna, která by měla jasné zařazení a připomínala to, co formovalo celé umělecké generace.

Koho byste chtěla potkávat v kavárně Square?

Energické a dynamické lidi. A nespecifikovala bych, jestli jsou bohatí nebo ne. Na mě je třeba Square strašné drahá.

Budoucnost...

Určitě by mě i dál bavily restaurace a hotely. Ale hodně moc bych chtěla začít pracovat venku, protože zatím děláme jenom v Praze. A možná jenom v Praze 1 a 2. Jsme lokální architekti a čeká nás krok ven.

Jak se dnes dostáváte k novým zakázkám? V případě vašeho výrazného autorského rukopisu asi funguje doporučení mezi známými...

Tak to není. Když uděláte něco zajímavého, většinou nikdo neřekne, že to je špatné. Ale s naším telefonním číslem se klienti ke kamarádům nehrnou (smích)... U hotelů a restaurací je to ještě markantnější. Majitelé se potkávají a chtějí, abychom pracovali jen pro jednoho z nich.

Má vůbec český architekt šanci se prosadit v zahraničí?

Proč ne? Když si člověk něco usmyslí, tak to většinou také dokáže. l když teď jsme rádi, že stíháme kreslit roz­dělané zakázky a na žádnou větší prezentaci, třeba i v zahraničí, nezbývá čas.

Ale na podzim jsme si k třicetinám udělali radost a vydali knížku. Musím říct, že ta knížka má obrovský vliv. Náš office manager Albert Friess ji poslal velkým firmám a máme na ni velkou odezvu: lidé nám volají, že se s námi chtějí potkat. Stalo se něco, co jsem nečekala. Zatím necho­díme shánět zakázky. Zatím zakázky chodí za námi. Já jsem pohodlná a náš obor - především pak interiéry -tady zas tolik lidí nedělá. Proto máme dost práce.

Znamená to, že aktivní marketing je dnes pro architekta stejně důležitý jako u jiného byznysu?

Jistěže ano. Navíc, když pracujete v Čechách, těžko si můžete myslet, že vás tady, v Jakubské ulici někdo ze zahraničí najde. Chce to určitou drzost.

 

Děkuji za rozhovor. Radek Váňa

 

BARBORA ŠKORPILOVÁ (* 1972 v Praze)

1987-1991 Střední uměleckoprůmyslová škola v Praze, obor konstrukce a tvorba nábytku

1991 - 1997 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Ateliér architektury a designu (profesor Bořek Šípek) 1997 - 1998 Asistentka ak. arch. Jiřího Pelcla v Ateliéru archi­tektury a designu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze

Od roku 1996 pracuje spolu s Janem Nedvědem v oblasti interiérové tvorby a designu, v roce 1999 založili studio MIMOLIMIT. Dnes má studio deset členů, kteří se věnuji především navrhování exklusivních atypicky řešených interiérů, architektury a designu.

Vybrané realizace (vše Praha): půdní byt (1996): obchod Trend v OD Kotva (1997); kanceláře firmy Tacoma (1997); obchod Red or Dead (1998); instalace výstavy Signum Design v UPM Praha (1999); restaurace Zahrada v opeře (2000); hotel Neruda (2000); hotel Holiday Inn (2001); restaurace 3 bar Kampa Park (2001); Café Emporio (2001, 2002); Residence Belgická (2002); Square - Malostranská kavárna (2002); Café Bubble Club (2002); Hergetova cihelna (2002)

V realizaci: Obytný soubor Atletická; Café Lámalo; Music bar Celnice; interiéry několika soukromých vil; Café Emporio Flora ad.