To, o čem jsem si myslel, že už s největší pravděpodobností nenajdu, našel jsem ve třetím poschodí ve sklářském ateliéru, kde byla vystavena diplomní práce Lady Semecké, která se po šesti letech loučila s Vysokou školou uměleckoprůmyslovou. Co jsem vlastně hledal? Těžko odpovědět, protože nic určitého. Do školy jsem zašel jako obvykle okouknout, jak si vedou studenti, co se naučili a pochytili od profesorů či – nevybíravě řečeno – obšlehli nebo ojeli (mládí se tuze rádo přimyká ke vzorům). Díval jsem se, obhlížel, a když jsem přišel do sklářského ateliéru, uvědomil jsem si, že právě tohle, co udělala Lada, tichá dívka, na níž hned poznáte, že toho moc nenamluví, jsem nejspíš jaksi podvědomě chtěl najít – jakkoliv to nebylo prvotním plánem.
Ve sklářském ateliéru jakož i jinde na Umprum jsou vysoká okna skýtající utěšené výhledy kupříkladu na panoráma Pražského hradu nebo na Rudolfinum. Jenže jen jsem vešel do místnosti, okamžitě se do mě zakousl pocit nejistoty, že s těmi okny něco není úplně v pořádku. Ta okna vypadala, jako by je zatáhl krutý mráz – ale kdepak mráz v létě, něco takového ani v našem čím dál nevyzpytatelnějším klimatu není možné. Jdu tedy blíž. Parafín! Tři okna, za nimiž jsem tušil Palachovo náměstí, byla celá potažena stejnoměrnou vrstvou vosku včetně rámů a klik, vosk se dostal i do mezer tam, kde byla okna nechána pootevřená ... A to tvrdé sklo náhle jako by změklo a metamorfovalo okna do podoby jakýchsi bran, umožňujících jiné vnímání okolního světa. Jak jednoduché (když si odmyslím tu práci s nanášením horkého parafínu). A jak působivé.
Obrátil jsem se od oken a překvapení mělo mít pokračování, jenom v intimnější podobě. Narazil jsem totiž na věci ve skle, které jsem předtím neviděl; a nejenže neviděl – já ani netušil, že bych je mohl kdy vidět, neměl jsem o nich ponětí. Byly to věci nové; nové nikoliv ve smyslu nějaké tvarové nebo technologické modernosti, nýbrž tím, jak byly ty tucty skleniček a kalíšků, které jsem bral z podstavců, vymyšleny. Jakým způsobem jejich stěnami procházelo světlo, které bývá nejdůvěrnějším partnerem skla, kde zůstávalo a kudy zase mizelo, aby se opět nečekaně objevilo. Díváte se do pohárku, zkoumáte stěny, dotýkáte se jeho okraje a máte pocit, že vnímáte cosi tajemného, jemného, umného. V pouhé skleničce se pak jednou v souhře probrušovaných vrstev a světelných průniků, jinde zase v kontrastu minimalistických i expresívních rytin odehrávají pozoruhodné děje, které byste v užitkovém předmětu nehledali, protože nečekali.
Zeptal jsem se Lady Semecké, co jí dal její profesor Vladimír Kopecký. „Dal mi svobodu.“
PETR VOLF
Foto PETR JEDINÁK