Jít proti všem
Seděli jsme u mě v kuchyni, kde se před rokem vařil pervitin, za rohem stříkala po zdech koupelny sebevražedná krev. Místnosti plnil křik štábu, který zde točil film; tehdy se ještě jmenoval Něco o životě. S režisérem jsme paralelně dokončovali dokument o Janu Nedvědovi a můj byt se hodil zejména proto, že na placené lokace nebyly peníze … Snímek nakonec dostal název Pravidla lži a ROBERT SEDLÁČEK (33) za něj získal cenu kritiků a Českého lva v kategorii nejlepší scénář.
* Za svůj život jsi natočil řadu dokumentů, ale teď ses rozhodl pro hraný film. Formát dokumentu už ti přestal vyhovovat?
Osobně považuji za nejvyšší formu sdělení krásnou literaturu; snad proto mám v šuplíku desítky nedopsaných knih. Všechno ostatní je entertainment. Takže já po stránce obsahu moc nerozlišuji mezi hraným filmem a dokumentem, obojí je pouze exkluzívní možnost říct lidem, co si myslíš - tak jako někdo kreslí na zeď sprejem, aby upozornil svět na vlastní existenci, tak já na podobnou stěnu maluji filmem. A není pravda, že hraný snímek je vyfabulovaným příběhem a dokument zachycením reality - i dokument je smyšlený. To není příběh lidí, které točím, ale jejich život tak, jak ho vidím já, jak si ho představuji a domýšlím. Krásně to vyjádřil významný český sociolog Jiří Musil; bylo mu osmdesát, když jsem o něm dělal GEN. Třetí den natáčení jsem ho přiměl vytáhnout staré fotografie - a v tu chvíli se stal mým hercem, protože sám by si ty vybledlé snímky neprohlížel, už tedy nebyl sám sebou, ale hrát přesně to, co Sedláček potřeboval pro svůj příběh; nazývejme ho klidně dokumentem. Díval se na svou mladou tvář, která neměla nic společného s tím, kdo si ji prohlížel, a ptal se: „Tohle jsem já? A tohle že je můj životní příběh?“ Kdepak, dokument je smyšlený příběh, akorát namísto herců po užíváš živé lidi. Podle mého nejlepším obrazem dnešní doby je pustit si na čtyřiadvacet hodin televizi - to je skutečný dokument!
* Tak proč už ti nestačilo vymýšlet si dokumentární příběhy a rozhodl ses točit hrané filmy?
Někdy před pěti lety jsme po vyčerpávajícím celodenním natáčení jednoho dokumentu vypnuli kameru a já se obrátil na svého kameramana Petra Koblovského: „Nemáš pocit, že se ptám pořád na tytéž věci?“ A Petr, jak balil kameru, tak zcela spontánně povídá: „To už několik let …“ A odešel, zatímco já tam zůstal zcela zkoprnělý. Dlouho jsem tuhle poznámku nedokázal dostat z hlavy, snažil jsem se klást stále extrémnější a hlubší otázky, až jsem dospěl k názoru, který formuloval Sándor Márai ve své knize Svíce dohořívají: „Na důležitější otázky člověk vždycky nakonec odpovídá celým životem.“ Pro mě byl hraný film zkrátka východiskem, jak se dostat z bludného kruhu stále stejných otázek. Už jsem se nechtěl ptát, ale začít točit odpovědi. To byl jediný důvod, žádná vyšší ambice v tom nebyla.
* Nebyl jedním z podnětů k natočení celovečerního hraného filmu i předcházející dokument o Václavu Bělohradském a reakce na něj?
Je pravda, že jsem za tuhle svatokrádež dostal v novinách pořádně za uši! Podle mnoha recenzí jsem prý promarnil obrovskou příležitost - získal jsem k povídání Václava Bělohradského, který skoro nikdy rozhovory nedává, a bavil se s ním o hloupostech. V Lidovkách se jeden kritik dokonce tázal, proč se na projekty, v nichž nějaký blbeček klade úplně idiotské otázky takovému velikánovi, vlastně vydávají peníze daňových poplatníků. To mě hodně zasáhlo.
* Tak proč jsi mu kladl tak hloupé otázky?
Co ti mám na to říct? Nejspíš jsem zkrátka blbeček! Václav Bělohradský je jednoduše člověk, který mě o tři patra převyšuje, ale já prostě toužil pochopit magii někoho takhle velkého, chtěl jsem se jím nechat zasáhnout. Přál jsem si ho poznat a moci mu položit otázky, které už dlouhou dobu kladu sobě i lidem ve svém okolí. Výsledkem byl filmový, velmi upřímně míněný dialog kluka v Kristových letech s nesmírně moudrým, bilancujícím mužem. Pro mě tohle setkání znamenalo zcela zásadní zlom nejen ve filmovém myšlení, ale i v nahlížení sebe samého. Zrovna nedávno jsem ten film znovu viděl a jsem přesvědčen, že patří k tomu nejlepšímu, co jsem natočil.
* Mnohem lépe však byl přijat tvůj snímek Pravidla lži, který ti vynesl Cenu kritiků a Českého lva v kategorii nejlepší scénář, což je na debut překvapivý úspěch …
Mě obě ty ceny strašně potěšily, to byla obrovská satisfakce! Víš, kolik lidí mi ten scénář vrátilo se slovy: „Tohle myslíte vážně? Vy jste se snad zbláznil!“ Jedni mi radili, ať z toho udělám rozhlasovou hru, jiní, ať to přepíšu do podoby třídílné televizní inscenace s prvky reality show, podle dalších byl celý scénář vycucaný z prstu a udělal bych nejlépe, kdybych ho hodil do koše. Od začátku do konce jedno ponížení za druhým. Jediní, kdo mě držel nad vodou, byli herci. A to jsem na ně neměl peníze! Vzpomínám si, jak jsem seděl s Jaromírem Dulavou v Činoherním klubu a rozechvělým hlasem jsem mu sděloval, jaký honorář mu mohu dát. Ani to nechtěl slyšet, rovnou mě přerušil a povídá: „O to tady nejde. Mně se ten scénář líbí a chci v tom hrát.“ A pak jednoho večera sedím ve Žďáru nad Sázavou a přijde mi textovka, že jsem nominovaný na Českého lva v kategorii nejlepší scénář - málem jsem omdlel! Vůbec tomu nerozumím, ale už se tomu ani porozumět nesnažím, protože tomu se beztak asi rozumět nedá.
* A jak si vysvětluješ, že tvůj film příliš nezaujal diváky?
Jedním z důvodů bylo téma - hodně lidí mi řeklo, že na film o drogách by nešlo; přitom o drogy v tomhle filmu opravdu nejde. V jednom rádiu, kam mě pozvali na rozhovor, mi moderátor dokonce řekl, že ho odradil už ten název. Byl mladý, tvářil se děsně nezávisle a já si pomyslel: „Tak když už jméno filmu dokáže rozhodnout o návštěvě kina, tak to jsem ztracen!“ A za druhé je zde otázka reklamy. Pro mě bylo obrovské zklamání, že už nestačí udělat dobrou věc - dneska je mnohem důležitější umět udělat kolem každého díla patřičný cirkus. Postavit se do fronty uměleckých nešťastníků a začít vyřvávat: „Tohle musíte vidět! Nejlepší film za posledních padesát let! Kdo neuvidí, nepochopí současnost!“ A to my neudělali. Já toho nejsem schopen a na lidi, kteří by to uměli, jsem neměl peníze; vždyť já nezaplatil ani to, co jsem slíbil. My čekali, že na Pravidla lži přijde padesát tisíc lidí - tím bychom byli finančně na nule; přišlo jich dvacet tisíc. To není málo, ale vložené prachy ti to nevrátí.
* Přesto píšeš scénář dalšího celovečerního filmu. Myslíš, že by ti letošní Český lev za nejlepší scénář mohl pomoci ke snazšímu získávání peněz?
Ten scénář má pracovní název Návratu andělů a vypráví příběh dvou schizofreniků, geniálních umělců, kteří spolu utečou z blázince. Vlastně je to tragikomická roadmovie … A zatím mě s ní poslali do háje úplně všichni - České televizi se to nehodí do programového schématu a z grantové komise mi vzkázali, ať se nejdřív naučím psát. Proto paralelně pracuji na komedii pro brněnskou televizi - chci mocným dokázat, že umím napsat i věc, na kterou po dle nich přijdou lidi. Tak to prostě je. Mocní zkrátka chodí na fotbal a čtou Blesk - co s tím? Zas umějí dobře počítat. To já neumím. Takže já udělám něco pro ně a oni třeba příště udělají něco pro mě. A už zase začínám propadat depresím …
* A nebylo by lepší se vrátit k dokumentům? Na ty se přece peníze shánějí lépe …
Ale ty já točím pořád, teď zrovna pracuji na dokumentu o Gustávu Husákovi. Když jsme dotočili Pravidla lži, kameraman Petr Koblovský mi povídá: „Dobře, tak máš hraný film - a co dál?“ A já říkám: „No co by? Natočím další!“ A i když vidím, že je to úplně stejné martyrium jako v případě Pravidel lži, tak mě to zvláštním způsobem posiluje. Jít proti všem mi dodává nějakou energii. Navíc jsou pro mě filmy určitým druhem útěku. Podobně, jako když jsem se jednou sebral, vzal veškeré úspory a odjel na Madagaskar zakládat zemědělské družstvo.
* Jak tě mohlo napadnout zakládat na Madagaskaru zemědělské družstvo?!
Natáčel jsem tam v roce 2002 nějaký dokument a seznámil se s tamními Malgaši, kteří mluvili česky, protože za socialismu nějaký čas studovali v tehdejším Československu. A když se Madagaskarem přehnala revoluce, což v podstatě znamená jen tolik, že jednoho diktátora nahradil diktátor druhý, řekl jsem si, že je čas tam začít podnikat. Tou dobou tamní podmínky sondovaly francouzské, japonské a německé podniky, bylo otázkou času, kdy se pukliny v ledu zatáhnou, ale přesně to byl čas pro takové losery, jako jsem já. Ostatně dělal jsem to vždycky - celý život čekám, až někde pukne dosavadní struktura, a pak se rychle snažím nacpat do vzniklé díry. Alespoň do okamžiku, než mě vytěsní nová struktura. A tak jsem se pln elánu vydal na Madagaskar s představou, že budu obchodovat s rýží. Na Madagaskaru jsou totiž pěstitelé rýže zcela natvrdo ožebračováni výkupci, kteří jim seberou veškerou úrodu a vnutí jim za ni nepotřebné, předražené zboží, takže je zadluží na několik let dopředu. A já dostal geniální nápad - když budu z několika vesnic vykupovat rýži za solidní cenu a prodávat ji se ziskem v hlavním městě, tak mi musí být všichni tamní pěstitelé vděční. Vydal jsem se tedy do první vesnice a začal vyjednávat se starostou v hliněné chatrči za svitu dvou svíček seděl bosý, polonahý chlapík a já pomalu začal chápat, že to nebude zase tak snadné. Cestou zpět do města už jsem věděl, že jestli vyjedu ještě do několika vesnic, tak mě za pár dní najdou někde v kukuřičném poli s prostřelenou hlavou.
* A tak ses nejbližším letadlem vrátil do Prahy?
Kdepak! Mě napadlo, že bych mohl požádat o podporu vlády, a vyrazil jsem do jednoho polorozpadlého baráku, připomínajícího naše ubytovny pro Ukrajince, kde sídlilo ministerstvo zemědělství; bohužel pan ministr zrovna na jihu ostrova řešil hladomor. A tak jsem tvrdnul v hlavním městě a nechal se odírat od Malgašů, kteří mi pořád tvrdili, že teď je třeba pozvat na večeři tohohle potentáta a pak zase zaplatit za tenhle glejt, až mi došla trpělivost. V tu chvíli mi slíbili audienci u prezidenta, protože jeden z Malgašů se dušoval, že zná člověka, který je s prezidentem každý den. Mně to bylo jedno, už jsem měl zpáteční letenku - jenže letadlo letělo až za čtrnáct dní, takže jsem beztak neměl nic na práci. A skutečně jsme vyrazili do prezidentského paláce, prošli strážemi, vešli do uvítací místnosti, za stolem seděl chlapík, který se přátelsky pozdravil s mým průvodem a řekl nám, ať se posadíme, že pan prezident teď nemá čas, ale že tak do hodiny nás přijme. Utekly tři hodiny, a nic se nedělo. Tak jsem se sebral a šel si dát ven panáka. Seděl jsem na terase hotelu, kolem mě si postarší francouzsko-italští turisté vodili na pokoje třináctileté prostitutky a já se opíjel a střízlivěl ze snu o pomoci třetímu světu. Přišel jsem o čtyři sta tisíc a jako památku získal madagaskarský pas … Až dodatečně jsem zjistil, že ten chlapík za stolem se opravdu vídá s panem prezidentem každý den - on to totiž byl jeho dveřník.
* Co tě vlastně přivedlo k dokumentární tvorbě?
Po skončení strojní průmyslovky, na které jsem skončil namísto gymplu, kam jsem se nedostal kvůli nějakému otcovu škraloupu, jsem moc na výběr neměl. Střední školu jsem dodělal s pěti čtyřkami, trojkou z chování a dvěma sty sedmdesáti neomluvenými hodinami. Nevěděl jsem, co sám se sebou, poslouchal jsem skinheadskou skupinu Orlík, sebevědomě jsem vyřvával rasistická hesla, a dokonce se dopustil verše: Padá bílý lev, sněhobílá orlice, to, co do znaku se dere, to je černá opice … Vůbec jsem dělal spoustu věcí, za které se dnes hluboce stydím …
Byl jsem rád, že mě nechali dodělat maturitu. Na Pedagogickou fakultu do Ostravy mě nepřijali, tak jsem skončil jako pomocná síla na stavbě. Začínala devadesátá léta, všude se vesele kradlo a tunelovalo; tehdy jsem se naučil pořádně chlastat. Nakonec jsem asi po roce na stavbě objevil v novinách inzerát, že regionální televize hledá redaktory. Šéfoval jí bývalý stavební mistr a záhy ji vytuneloval, ale já dostal příležitost poznávat zajímavé lidi a konečně jsem objevil něco, co mě opravdu bavilo. Když televize zkrachovala, prošel jsem si regionálním rádiem, dotáhl to až na šéfredaktora zpravodajství. A jednoho dne se objevil redaktor z Prahy, který mi řekl, že už mě sleduje poměrně dlouho a jestli nechci jít pracovat do České televize. Dostal jsem za úkol natočit zkušební reportáž o tom, že se v povodí Moravy přemnožili komáři. Líbila se. Velký svět zaklepal na dveře. A tvářil se dost arogantně.
* Pražští kolegové mezi sebe nechtěli přijmout oblastní zpravodajskou hvězdu?
Od začátku jsem cítil lehké pohrdání a přezíravost - no ne, že by se na Moravě našla nějaká chytrá opička s mikrofonem, která umí natočit reportáž? Nějaký čas jsem to snášel, až jsem si nakonec podal přihlášku na FAMU. Poprvé mě nevzali, podruhé mě taky odmítli, potřetí už mi to bylo jedno, ke zkouškám jsem se dopotácel na rozhraní opilosti a kocoviny, něco jsem jim navyprávěl a oni mě kupodivu přijali. To byl nejdůležitější zlom v mém životě. Okamžitě jsem dal výpověď v televizi a začal studovat dokument, kde jsem nakonec skončil u Karla Vachka, z něhož jediného jsem cítil, že mě bere vážně, byť já na něj úplně očividně kašlal. Natočil jsem třeba v jeho dílně film a ukázal mu ho. Nebyl nijak zvlášť dobrý, a Vachek povídá: „Je to výborně seřazený výchozí materiál. A teď se pojďme bavit o tom, jak to přestříháme.“ A já mu na to říkám: „Pane Vachku, to už je smíchané, prostě hotové!“ Dodnes si pamatuji, jak na mě vytřeštil ty svoje oči a pak se nechal slyšet: „Pane Sedláčku, vy nejste hloupý, jen nesmíte být tak rychlý …“ Tahle škola mi vlastně umožnila podívat se na sebe jinýma očima, prvně jsem začal účtovat sám se sebou. Člověk se přirozeně obklopuje lidmi, kteří ho potvrzují - a přesně to jsem do té doby dělal i já. A najednou jsem vůči sobě začal pociťovat lehkou ironii. Ale tu vlastně pociťuji dodnes …
***
ROBERT SEDLÁČEK se narodil 7. června 1973 ve Zlíně. Po studiu na střední průmyslové škole strojní pracoval rok manuálně, posléze nastoupil v regionální televizi. V roce 1995 se stal krajským zpravodajem České televize, o rok později nastoupil na FAMU, katedru dokumentární tvorby. Natočil dokumenty Skinheads (1997), České porno (1997), Východ (1998), Obyčejný svět (2000), Sláva vítězům, čest odepsaným (2000), Romové na Západ (2001), Bělorusko ve Stalinově stínu (2001), Děti okamžiku (2003), Dlouhá kocovina (2003), Moravská apokalypsa (1997), Sibiř na konci tisíciletí (1998), Tenkrát (1999), František Čuba: slušovický zázrak (1999), Tenkrát 2: Šance pro Slovensko (2000), Sága Romů 1950- 2000 (2001), Tenkrát 3: Husákovo ticho (2002), Lesk a bída země české I., II. (2003), Václav Bělohradský: nikdo neposlouchá (2005), Cesta k moci (2007) a hraný film Pravidla lži (2006), za který získal Českého lva v kategorii nejlepší scénář a Cenu kritiků.
Reflex 12/2007