OUTSIDER S VYZNAMENÁNÍM

Zažil čtyři režimy, mluví pěti jazyky. V polovině minulého století stál u zrodu endokrinologie v Čechách a dostal se až mezi světovou špičku. Jeho výsledky ocenili kolegové doma i v zahraničí. Kvůli komunistům mu jen o vlásek unikla Nobelova cena. Prof. MUDR. VRATISLAV SCHREIBER, DrSc., letos oslavil osmdesátiny a jeho sbírka cen se rozrostla o čestnou medaili AV ČR, nejvyšší ocenění, jaké uděluje Akademie věd.

Když jste v roce 1943 maturoval, dostal jste zvláštní pochvalu za prospěch v přírodních vědách. Co vás na nich jako mladíka tak fascinovalo?
K přírodním vědám mě přivedl skauting. Tam se skládaly odborné zkoušky. Z geologie, zoologie, z první pomoci. A já byl ctižádostivý mladík, tak jsem jich měl hodně. Skauting byl tak rafinovaně vymyšlen, že právě tohle chtěl činit. Přivádět zájem mladých lidí k přírodním oborům. Na gymnáziu jsem pak naštěstí měl profesora Černohorského, jenž se později stal profesorem a také děkanem na přírodovědecké fakultě, a ten nás velmi systematicky a vedl k aktivní práci. Například se spojil s češtinářkou a museli jsme v rámci rétoriky přednášet o přírodovědeckých tématech. Spatra, bez jediného kusu papíru v ruce. Dodnes se pamatuji na svou první přednášku. Byla o bacilech.

Přesto jste se nestal jen lékařem. Dodnes svou práci dělíte mezi laboratoř a ordinaci s pacienty …
Můj zájem se od začátku pohyboval mezi chemií a medicínou. Jedno šlo s druhým. Strýc byl lékař, ale dával mi všelijaké medicínské prospekty a jednou jsem u něj našel i první reklamy na steroidy. To mě dostalo k hormonům. Jako medik v prvním ročníku jsem pak šel za akademikem Josefem Charvátem -- hlavním skautem České republiky -- a řekl mu, že bych se chtěl jejich výzkumu věnovat.

Ještě jste ani neukončil vysokou školu a už jste měl za sebou patnáct vědeckých zpráv v odborných časopisech. Jak se vysokoškolák dostane na stránky tak prestižního časopisu, jako je The Nature?
Bylo to po druhé světové válce. Svět byl intelektuálně zdevastovaný a nebyla tak strašná konkurence. Endokrinologie tehdy byla v začátcích, zejména v Evropě.

Čím jste tehdy zaujal?
Zkoumal jsem vliv světla na činnost žláz s vnitřním vyměšováním. Dával jsem potkany do tmy a do světla a měřil, jak na tom závisí jejich látková výměna. Také mě zajímalo, jak se v závislosti na světle mění metabolismus vody u mláďat.

Jak se to zkoumá?
Mláďata potkanů se rodí slepá a očička se jim otevřou teprve asi po deseti dnech. Já je pak s odpuštěním zabíjel, dělal jsem z nich sušinu a zjišťoval obsah jejich tělesné vody. Nakonec jsem prokázal, že u novorozených potkanů jsou dvě fáze vodního metabolismu a jejich křivky se lomí v okamžiku, kdy otevřou oči.

Tohle možná ochránci zvířat těžko překousnou …
Pokud by někdo chtěl slzet nad několika stovkami potkanů, jejichž smrt pomohla vědě, nechť si uvědomí, že v Praze připadají asi tři potkani na jednoho obyvatele. A protože nikdo nechce, aby se poměr změnil na deset ku jedné, hubíme je deratizačními prostředky. Ty vyvolávají vnitřní krvácení a potkani v kanálech bídně hynou. Pomalu a v bolestech. Potkani v mé laboratoři umírali rychle. Někdy to ale bez trápení nešlo. Když jsem zkoumal projevy stresu, dával jsem je do takové třepačky. Pak jsem jim měřil všechny endokrinní žlázy a zjistil, že se jim zvětšují nadledvinky. V roce 1949 jsem to publikoval v Pracovním lékařství -- šlo o zdraví lidí, kteří pracují se sbíječkami nebo trpí jinými otřesy -- a dostal jsem za to svou první cenu.

Myslíte, že by vám podobné pokusy prošly i dnes?
Normy se od té doby zpřísnily a já respektuji etické komise i celosvětový trend. Přesto si myslím, že by ochránci všeho živého raději měli věnovat víc pozornosti faktu, že už několik desetiletí ve světě umírá každý rok asi milión dětí. Na nemoci, jež jsou už dávno běžně léčitelné. Třeba na malárii. A nikdo, zdá se, nemá ten dolar nebo dva, co by jim zachránily život.

Jako první jste prokázal existenci látky, která ovlivňuje vylučování hormonů štítné žlázy. Později ji nezávisle na vás popsali kolegové ze svobodné části světa a dostali za to Nobelovu cenu. Nepřišlo vám to líto?
Takový je život. Ale byly to krásné časy. Chodil jsem s kýblem na jatka pro pokusný materiál a snažil se objevit něco, nad čím většina tehdejších odborníků z branže kroutila nevěřícně hlavou … Sám úspěch byl největší odměnou. Ostatně -- můj podíl na objevu byl později dodatečně uznán. Zažil jsem i pár okamžiků slávy na mezinárodních kongresech a pracovišti obou nobelistů. Osobně si nejvíc vážím, že jsem byl jako jeden ze tří vědců z celého východního bloku zařazen do mezinárodní biografie „Pioneers in Neuroendocrinology“, mezi stovku nejvýznamnějších kapacit svého oboru. Když jsem tam na žádost vydavatele posílal pár řádek o svém působení, nazval jsem to slohové cvičení „Being an outsider“. Líbilo se to a nazvali tak celou kapitolku věnovanou mé osobě.

Považují vás za největšího českého endokrinologa. Odkdy jste si připadal jako outsider?
Prakticky od začátku své odborné kariéry. Od chvíle, kdy jsem dostal nálepku, že jsem pravicový živel. Vykoledoval jsem si ji už na fakultě při hlasování o sloučení sociální demokracie s komunistickou stranou. Já byl tehdy přesvědčeným sociálním demokratem, oddaným myšlence socialismu. Před únorem ´48 jsem byl dokonce ideový vedoucí socdem mládeže ve Vršovicích. Dodnes se pamatuji na ty diskuse. Hlavní náš problém byl, jak dosáhnout sociální spravedlnosti bez násilí. Fyzického, politického i ekonomického …

Hlasoval jste pak proti sloučení s komunisty?
Zdržel jsem se hlasování. Jako jediný. Ostatní byli buď pro, nebo proti. S odpůrci nový režim rychle zametl a mě alespoň znepříjemňoval život.

Narážíte na vaši pětiletou vojenskou službu?
Jako odborný asistent jsem měl po lékařské fakultě nárok na náhradní službu, což tehdy obnášelo osm měsíců vojny. Aby na mě lépe mohli, po promoci mě propustili a poslali do nemocnice v Děčíně. A za dva měsíce mě povolali na celé dva roky. Když jsem pak končil, vypukla válka v Koreji a já byl zvláštním povolávacím rozkazem odveden na další tři.

Dočetl jsem se, že jste i během vojny pokračoval ve vědecké práci. Jak se vám to povedlo?
Za to vděčím akademiku Charvátovi. Díky jeho kontaktům s některými generály mě přidělili do ATK, vojenského tělocvičného oddílu na Strahově, pozdější Dukly. A měl jsem se tam velice dobře. Když jsem se hlásil u náčelníka, pravil, že můj předchůdce ze všeho udělal hrozný holubník. „Ty si uvědom, řekl, že tady musíš alespoň do oběda bejt!“ Tak jsem vyhověl rozkazu a dopoledne tam byl. Než mě přeložili, měl jsem všechna odpoledne volná. Mohl jsem do knihovny, domů, vyvenčit dítě s kočárkem … Právě tehdy jsem se svou ženou napsal Základy pokusné endokrinologie.

Co jste dělal jako voják ve sportovním oddílu?
Byl jsem lékařem Zátopka. Rozkaz zněl -- okamžitě po skončení tréninku soudruha kapitána vyšetřit. Aby ho to nekleplo. Tak jsem mu měřil puls a tlak. Zátopek trénoval na doraz, při běhu si bral do každé ruky činku a na nohy bagančata. Když si pak na závod nazul tretry a odložil činky, musel si připadat lehký jako peříčko.

Byla vaše péče o špičkového sportovce jiná, než je dnes?
Nevím, jaká je dnes. Zátopek si po tréninku vypil dvě láhve karotely a pak mi řekl: „Doktore, já tady mám domluveno, že můžu dvě hodiny ležet.“ Když pak se na ošetřovně prospal, šel na oběd a odpoledne trénoval znovu. Tak to tehdy chodilo. A podobně jsem měl na starost i fotbalisty, boxery … Kdyby měla být péče špičková, asi by k nim neposlali mě, doktora těsně po promoci, s dvouměsíční praxí.

Máte za sebou ohromné množství práce. Publikoval jste stovky původních sdělení, psal jste odborné monografie i populární knížky. Komunisté vás přitom neměli rádi. Prý jste si s jejich režimem nikdy nezadal. Jak se vám to podařilo?
Nebylo to zase tak obtížné, to bych lhal. Samozřejmě, kdo byl absolutně čestný, odmítal chodit na prvního máje a podobně, jako jsem chodil já, tak holt šel mýt okna. Kdo držel ústa a krok, dělal pilně svou práci a třeba i vynikal, pokud tím neohrožoval někoho politicky důležitějšího, byl jako ozdoba uchováván.

To zní podezřele jednoduše. Pro sociálního demokrata, který odmítl vstoupit ke komunistům, musela být první léta totalitního režimu dost riskantní …
Já měl jednu velkou výhodu. Totální nasazení za války jsem strávil v Českomoravské Kolben Daněk. Měli jsme dvanáctihodinové směny, jenže dělat nebylo co. Materiál byl sotva na hodinu práce denně. Tak jsem se tam učil. Naučil jsem se celé první rigorózum –- po válce jsem už nechodil na přednášky a jen skládal zkoušky jednu za druhou –- a kromě medicíny jsem se učil i řeči. Anglicky a německy jsem uměl z gymnázia, tak jsem přidal francouzštinu. A ruštinu. Tam ani tak nešlo o lásku k tomu jazyku, spíš o předvídavost. Když pak na kliniku začali jezdit Rusové, aby nám radili, na fyziologii uměl rusky jen Schreiber …

Ani později jste neudělal žádnou chybu? Nebo se váš anděl strážný přece jen občas zapotil?
Potil se spíš můj šéf, akademik Charvát, přednosta kliniky. Byl to skaut, svobodný zednář a nestraník. Byl ovšem natolik inteligentní, že se mu podařilo dosáhnout určité nezranitelnosti. A držel nade mnou i nad dalšími kolegy ochrannou ruku.

Že by inteligence uspěla proti ideologii?
Inteligence přece neznamená jít hlavou proti zdi. Když měl Charvát ještě po únoru ´48 nějaký čas soukromou praxi, jednou dostal hlášku: Přijde k vám paní, jmenuje se Kopecká. Pozor na věc, je hrozně důležitá. Vyšetřil ji, napsal prášky, a když se ptala, co je dlužná, pravil: „Paninko, lidi od kultury léčím zadarmo.“ Ona to pak řekla těm ostatním dámám a on měl najednou mezi pacientkami i Martu Gottwaldovou. A měl klid. Stejně jako sto dvacet zaměstnanců jeho kliniky, kteří měli možnost pracovat, psát knihy a být ve světě slavní.

Nechci to srovnávat, ale vy máte zase nadstandardní vztahy s prezidentem. Když Václav Klaus založil Centrum pro ekonomiku a politiku, přijal jste, ač ze zcela jiné branže, místo ve správní radě …
Když byl pan premiér v takzvaném sarajevském atentátu raněn a ohrožen, volal mi jeden významný český vědec, jestli bych nechtěl Klause podpořit. Přijal jsem hlavně proto, že to bylo unfair svinstvo. Mohli ho jakkoli kritizovat, ale dát mu ránu na solar, když se nemůže bránit, to jsem jako skaut, co chrání slabší, nemohl prominout. Když mě pak Václav Klaus požádal, jestli bych to místo nepřijal, kývl jsem. Paní Bobošíkové, která tam moderovala diskuse, jsem se ale moc nezdál. Vysvětlil jsem jí, že v tom hapenningu jako vědec jedu jen proto, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, a jí se slovo happening vůbec nelíbilo. Neměla moc smyslu pro legraci ta paní …

Máte za sebou ohromné množství práce. A skvělé výsledky. Myslíte, že se lze v nějakém oboru takhle výrazně zapsat i dnes?
Určitě. Vezměte si letošní Nobelovy ceny. V medicíně třeba za výzkum čichu. Úplně nová věc. Ty lidi prostě muselo napadnout, jak to budou studovat, jaké udělají metody atd. A vida, vyšlo jim to. Nebo si vezměte slibné výzkumy u nás. Podle mého odhadu je na cestě za Nobelovou cenou docent Holý se svými léky, jestli vyjde očekávání u kmenových buněk, dojde jistě velkého uznání i profesorka Syková.

Na co máte v současné době políčeno vy?
Nic světoborného. V osmdesáti už vám grant nikdo nedá. Ale funguji jako spoluřešitel na grantu svého nástupce, docenta Haluzíka. A ten bádá na docela zásadní otázce, proč v naší populaci stále přibývá cukrovky, přesněji diabetu druhého typu.

Dovedl vás výzkum k nějakému poznání, jež by váš obor nějak přesahovalo?
Nemám ten pocit. Já nedělal vědu z nějakých filozofických pohnutek. Zkoumal jsem, protože mě to zajímalo a bavilo.

Když má někdo tak zvídavou mysl jako vy, těžko věřit, že se zastaví na hranici svého oboru …
Mám jako koníčka kosmologii -- zajímá mě, jakým způsobem byl organizován vznik vesmíru. Pokouším se pochopit teorii relativity, kvantovou teorii a jiné fenomény –- to vše bez velkého úspěchu. Pokud ovšem máte na mysli víru, k té jsem se nedobral. Připouštím jen, že všechno je tak složité a zorganizované, že to vypadá, jako by v tom byl inteligentní design, jako by to někdo naplánoval.

Vydrží vám tenhle dojem i poté, co zvednete oči od mikroskopu a zavřete za sebou dveře laboratoře?
Málokdy. Už jsem mluvil o dětech v Africe, jimž není pomoci. To je můj klíčový problém a v tom se s katolíky neshodnu, jakkoli považuji Desatero za užitečný kodex. Jestliže je Bůh všemocný, pak není spravedlivý. A jestliže je spravedlivý, pak není všemocný. Protože jinak by nepřipustil tolik dětského utrpení.

Jeden čas se zdálo, že náboženství nahradí věda. Měla autoritu, tvářila se, že má monopol na pravdu, na výklad světa, na formování morálky. Nemáte někdy pocit, že dnes už rezignovala? Že si vybírá jen ty snadnější cestičky?
Neřekl bych, že třeba superstrunová teorie, kterou právě studuji, hledá při výkladu vesmíru snadnou cestu. Tady je hrozný rozpor v tom, co vymyslet teoreticky (v matematice, protože tohle všechno už je čistá matematika), a jak to dokázat experimentálně, když na to nejsou mechanismy.


Každopádně, technický pokrok je v plném rozletu, zatímco naše schopnosti rozumně s ním naložit spíše stagnují. Vy máte se světem bohaté zkušenosti. Jak vidíte, co nás čeká? Jste optimista?
Pokud jde o zemi, kde žijeme, už dnes máme víc, než si zasloužíme. Pokud jde o budoucnost všeho, jsem pesimista, když vidím, jak lidstvo vynakládá prostředky na věci, co nejsou urgentní, a zanedbává věci, které jsou naléhavé už dlouho. Optimista jsem v tom, že na to časem přicházíme a zkoušíme to napravit.


Prof. Vratislav Schreiber se narodil v červnu 1924, otec byl úředník a matka učitelka. Během studia na reálném gymnáziu v Praze-Vršovicích se stal členem Junáka. V době, kdy organizaci rozpustili fašisté, byl tajemníkem oddílu a po válce, než Junáka zlikvidovali pro změnu komunisté, oddíl vedl. V roce 1955 nastoupil jako sekundář na III. interní kliniku fakulty všeobecného lékařství UK v Praze, kde byl v roce 1957 převeden na místo vědeckého pracovníka v Laboratoři pro endokrinologii a metabolismus. Na částečný úvazek tam pracuje dodnes. Nejvíc času dnes věnuje popularizaci vědy. Pravidelně informuje o novinkách z oblasti medicíny v rozhlasovém týdeníku Meteor, publikuje ve Vesmíru a dalších časopisech a přednáší na Univerzitě III. věku. Je autorem sedmi monografií a dalších sedm jich přeložil, přispěl do řady vysokoškolských učebnic, napsal několik vědecko populárních publikací a stovky článků. K jeho nejvýznamnějším tuzemským oceněním patří dvě státní ceny a medaile Za zásluhy o lidstvo v oblasti vědy, kterou mu letos udělil prezident republiky.
Text Jan Zvelebil
FOTO PETR JEDINÁK

zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz

Zpět