KDYŽ TVOŘÍ HOMOLKOVI
Nedávno skončila v galerii Kulturního domu v Dobříši výstava nazvaná DOMÁCÍ UMĚNÍ s podtitulem "opomíjené kuriozity". Expozice drobných artefaktů, které donedávna zdobily (občas možná ještě zdobí) nejeden český a moravský příbytek, někoho potěší, jiné možná urazí. Jedná se o uměleckořemeslné výtvory laiků, které byly opomíjeny už v době svého vzniku a jsou opomíjeny i dnes. Jediné periodikum, které se oblast "domácího umění" pokusilo nějak zmapovat a popsat, byl časopis Umění&Řemesla v roce 1979. Od té doby uplynulo takřka 30 let!
O výstavě a fenoménu "domácího umění" hovoříme s PAVLEM VESELÝM (PABLO DE SAX), 46, členem stejnojmenného občanského sdružení, které výstavu připravilo a umožňuje zájemcům nahlédnout do svých sbírek. Podle něho a jeho kolegů nazrál čas splatit desetitisícům "domácích umělců" dluh za to, že nám od 50. až do 80. let neúnavně zkrášlovali domácnosti. A pokud ještě nedokážeme jejich tvorbu docenit, je třeba na ni alespoň upozornit. Mizí totiž nenávratně z našeho dosahu. Tak jako vše, co nějak souviselo se životem v komunismu, i "domácí umění" se ztrácí v minulosti, konkrétněji v odpadkových kontejnerech.
Často se můžeme setkat s výstavami domácích zvířat, vy jste ale připravili výstavu "domácího umění". Co vás k tomu vedlo?
Tak jako domácí zvířata jsou zpravidla pěstována pro domácí užitek či domácí mazlení, tak i umění, které jsme nazvali "domácí", se pěstovalo hlavně doma v kuchyni nebo v dílně a nesloužilo k ničemu menšímu než ke zkrášlení domova. Tedy bylo také svým způsobem užitečné a mazlivé.
Asi by bylo na místě vysvětlit, co "domácím uměním" je a co jím není. Kdysi se rádo a hodně mluvilo o "lidovém umění", později se do módy dostalo "naivní umění", nedávno proběhla v Praze v domě U kamenného zvonu úspěšná výstava umění "art brut" (přehlídka výtvarných projevů nejrůznějších citlivců a psychotiků). Pro všechny tyto formy je společný nadšený diletantismus. V čem se liší?
Je to zdánlivě jednoduché. Nejzásadnější se nám zdálo to, že zatímco umění lidové, insitní i art brut jsou už časem prověřené druhy výtvarného projevu neškolených autorů, dávno usazené na výsluní zájmu, o předměty, které považujeme za domácí umění, se téměř nikdo nezajímal. Většině připadaly pitomé a zbytečné, směšné, trapné a odporné. Nikomu se s nimi nechtělo špinit a to, že končily v popelnicích, jim připadalo jako jediné pro ně vhodné umístění. Jednou jsme s přáteli Dr. Flekem a Ing. Novákem seděli na zahrádce jedné restaurace a přišla řeč i na to, jak občas v hodině dvanácté zachráníme z kontejneru nějaký ten skvost - a objev domácího umění byl na světě.
Ve své neprodejnosti má blízko k původnímu "domácímu umění" přírodních národů, které mělo vždy formu daru. Jak by ale srovnání primitivního umění domorodců z africké či amazonské džungle s primitivním uměním našich moderních "domorodců" dopadlo na rovině estetické?
Bůhví, možná by domorodec z džungle užasl nad naším chemlonovým psíkem, který v sobě tají láhev na kořalku, tak jako někdo z našeho sídliště žasne nad jejich ježibabou z kokosového ořechu ...
Jakým kouzlem na vás "domácí umění" působí?
Mě uchvacuje především to, když někdo, kdo celý den stál u pásu ve fabrice nebo jezdil s kombajnem po poli, přišel domů vydrhnutý solvinou, sedl si ke stolu s pájkou a drátem, lupenkovou pilkou a překližkou a vytvářel vlastní užité umění, o kterém třeba přemýšlel, když odpichoval železo nebo sceloval lány. O přestávce si udělal inkoustovou tužkou náčrtek na noviny, doma už jen tvořil. Opravdu rád bych věděl, kdo úplně první sletoval zajíčka ze zátek, kdo první udělal Ferdu Mravence z drátu a strhl tu lavinu celonárodního nadšení. Vždyť každý, kdo vidí předměty z naší sbírky, div nevykřikne: "To přece znám!" nebo "to jsme měli taky!" Zajímá mě ten příval domácích výtvorů, ale také bizarní zpotvoření klasiky. Deformaci předloh známe i z lidového umění, ale tam přece jen lze rozpoznat dobový slohový vzor a zaznamenat i jakýsi řemeslný fortel. Také spousta věcí domácího umění vychází ze známých předloh, třeba sloupkové hodiny ze špejlí a budíku. Předlohu mohou mít v empírových hodinách, které dotyčný mohl vidět, když byl s družstvem na zájezdě na Hlubokou. Zapamatoval si, že hodiny měly kolem ciferníku ozdoby - neznal, co je to akant, voluta, kanelování, hlavice, patka atd. - vytvořil si je tedy po svém. Hodinový stroj byl nad jeho síly, vzal tedy budík, špejle, překližku a kanagom a za pár večerů bylo dílo hotové. Uviděl to kolega z práce, zkusil to také a najednou hodiny z překližky řezala půlka republiky.
Nedá mi, abych nepřipomněl jednu vrstvu "domácího umění", která má k umění primitivních lovců blíž než jiné: myslivecká a lovecká témata, obrazy dvanácteráků, lustry z paroží ...
Domorodci uloví a vysuší misionáře a ukazují ho návštěvám. U nás se rybář pochlubí rozšklebenou hlavou sumce na prkénku. Oblíbené vystavování trofejí v kdekteré hospodě má spíš základ v zálibě vyšších společenských vrstev v lovu a v prezentaci svých úspěchů. Můžeme to vidět na každém zámku. To, že se loveckou kulturou nakonec inspiroval kdejaký pomocník VB nebo milicionář, dalo vzniknout něčemu svébytnému, co má blízko k domácímu umění. Pár kousků ve sbírce máme. Nedávno jsem se snažil získat pro naši sbírku na internetové aukci předmět s mysliveckou tematikou - na oválném dřevě letovací pistolí vypálený říjící jelen. Neměl jsem ovšem šanci, zájemců bylo mnoho a nabídky vysoké. Uštvali mne během chvilky.
Přiznejme, že exponáty, které divákům představujete jako "výtvarná díla", provází spíš výsměch než zájem.
Proč "výtvarná díla" v uvozovkách? Vždyť to jsou výtvarná díla! Sice někdy sporné umělecké, ale dozajista historické hodnoty. Tato dílka vypovídají o své době víc než nějaký luxusní porcelánový servis od významných českých designérů, jenž byl vyroben na export. Před časem jsem zaregistroval výstavu obrazů, kterou kurátoři nazvali "kontejner" či "bazar" art. Takhle krutí my k tvůrcům být nechceme. Vždyť oni netvořili pro popelnice, kontejnery nebo bazary! Tvořili pro své blízké, aby jim udělali radost, nebo pro sebe, aby si ozdobili příbytek! Vždyť i pár gotických oltářních obrazů bylo nalezeno například v chlívku a jistě by nikoho nenapadlo nazvat autora "Mistrem z kozího chlívku".
Estetiku pop-artu reprezentoval slogan "všechno je krásné". S historickým odstupem několika dekád nebo ve stavu fascinace jsme schopni objevovat i krásu ošklivosti a vychutnávat kouzlo nevkusu. Přesto mnohému divákovi bude slovo "umění" znít v souvislosti s vaší expozicí nepatřičně. Nebylo by přiléhavější označit ji rovnou za "domácí kýč"?
S tím se holt musí návštěvník nějak srovnat. Ale mohu vás ujistit, že termín domácí umění jsme zkoumali ze všech stran a stále se nám jeví jako nejpřiléhavější. V názvu je obsaženo nejen to, že jde o to, co bylo vytvářeno většinou doma a pro domov, ale také, že šlo o umění domácí, ve smyslu tuzemské. V názvu není obsažen domov jen ve smyslu intimního útulku, ale i takové to naše československosocialistické domácí vězení, teploučko a smrádeček. Žádný import, žádný Tuzex, žádná Ikea. A slovo kýč mi připadá jako přežitek. Vždyť termín vznikl v době, kdy se přestavovaly hrady, zámky, i domy se budovaly v historizujících slozích, které bychom mohli směle označit za kýč. To přece byla vrcholná doba kýče, od přestavby Karlštejna přes Kokořín, do toho všechna ta falešná brnění a erby s pošťáckou trumpetou nebo tkalcovským člunkem.
Přesto "domácí umění" pro mnohé zůstane výmluvným dokladem nevkusu, který provázel životní styl a estetiku v dobách reálného socialismu.
Ano, to je samozřejmě pravda, ale víte, co mnohé byty, kanceláře i vily zútulňuje dnes? Málo z toho bude vyrobeno vlastníma rukama! A to je to, co odlišuje domácí umění od současného kýče. Současný kýč vytvoří výtvarník na zakázku pro firmu, ta vzorek odveze na druhý konec světa, tam z plastu nebo vzácného dřeva nasekají vagón kopií a přivezou to zpět. Desetitisíce let si člověk zdobil svůj příbytek vlastními výtvory, známe jeskynní malby, keramické kahánky, plastiky z kostí atd. Posledním takovým silným obdobím je to od 50. do 80. let 20. století. Samozřejmě na něj mělo vliv společenské zřízení, které zde vládlo, ale nad tím autoři určitě nepřemýšleli. Domácí umění, to nebyl žádný odboj, byla to potřeba. Vzpomínám si, jak jsem v časech mého mládí na smetištích nacházel vyvezené celé domácnosti, dubové staleté skříně, nádobí, oblečení, malované porcelánové fajfky. A místo toho si lidé do domácností, do těch starých statků, vozili panelákový sektorový nábytek, na nějž čekali v pořadníku. Svaté obrazy a kříže strčili na půdu a místo toho si zavěsili "Kleopatru" ze sádry. A nikdo jim neřekl: Zadržte! Proboha, nedělejte to! Naopak snad byli rádi, že kvalitu nahrazují škvárem. Takže, a to je důležité - předměty, které vystavujeme, jsou především dokladem doby. Doby, jež zpátečnické dřevo ráda nahrazovala revolučním plastem, proutí bužírkou ...
Ve valné většině jde o výtvory spadající do sféry "kutilství", kterou legendární Přemek Podlaha pozvedl na úroveň nemající ve světě obdoby. Není i umění, jež se dělá v teplákách, stejně jako chalupaření vysloveně československou specialitou?
Pro kutily dokonce vycházel časopis Urob si sám. Kutilství je trochu něco jiného, má možná podobné příčiny - společenský systém, který si říkal socialistický. Ten lidem nedokázal zajistit v dostatečném množství různé praktické věci. Nešlo koupit cirkulárku, míchačku? Kutil si ji vyrobil na koleně.
Rozřízl starou octavii vejpůl a vyrobil z ní domácí traktor, maslostroj.
Tak! Šlo víc o praktickou funkci výrobku, zatímco u domácího umění jde spíše o snahu vytvořit něco, co potěší, něco hezkého. U Přemka Podlahy nebývalo a není vidět mnoho domácích umělců. Tu a tam se tam ovšem objeví nějaká školená výtvarnice, která lid učí, jak si vyrobit současný kýč. Ale z toho si střílel už Jaroslav Hašek. Pokud se nepletu, tak jedna jeho povídka na tohle téma se jmenuje Šťastný domov. Nás spíš zajímá jedinec, jenž vyrazil do lesa na houby a zasažen múzou spatřil ve zkroucených kořenech plastiku racka! Jen ji odříznout a nalakovat. Vyrvat ji ze spárů přírody a ozdobit si samorostem doupě.
Když umění tvoří "Homolkovi", zručnost je většinou nahrazena snahou. Příznačná je nadšenecká upachtěnost, s jakou se podomácku vyrábějí jelita a jiné zabijačkové dobroty ... Může být i tato upachtěnost výrazem určité specifické kvality a poetiky "domácího kumštu"?
Mladej pane, všecičko na světě má specifickou kvalitu a poetiku, může ji mít i upachtěnost. S tím my dva nic nenaděláme, jak by možná řekl drátěnej Švejk. Jen tak mimochodem, já pozoruji úpadek řemeslné zručnosti, tedy toho, co patří k užitému umění, už od 17.-18. století. Čím víc bylo na světě lidí, kteří si mohli dovolit něco uměleckého, tím víc se toho vyrábělo. Kvalita a kvantita ovšem nejdou v umění ruku v ruce. A o úpadku řemeslné a umělecké kvality psal už Max Dvořák na konci 19. století. Pokud to tak půjde dál, možná jednou bude někomu připadat nedávná nadšenecká upachtěnost, vytvářející lampičky z překližky upatlané od kanagomu, jako jeden z vrcholů zručnosti v postlidovém umění 20. století. A s tou zabijačkou bych byl opatrnější - ta domácí ve srovnání s průmyslovou, kde jde vše ráz na ráz, vypadá upachtěně, ale má svůj řád. Má i vyšší kvalitu domácích surovin a chuť prověřovanou zkušeností a vycvičenými chuťovými pohárky na jazyku domácího řezníka. Znáte přece ten rituál ochutnávání: Ještě víc soli? Česneku? Majoránky? Hmmm, ještě trochu pepře! Nic zde nelze ošidit a vše je individuálně dotvářeno na domácím řeznickém válu. Tady normy neplatí, ty platí právě v masném průmyslu.
Švejkové, Rumcajsové, Ferdové Mravencové ... Svým námětovým stereotypem a sériovostí mají exponáty poměrně blízko k lidovému pop-artu. Zároveň jako "ochránci domácností" volně navazují na madonky, anděle strážné a císařpány našich prababiček.
Už jsem to trochu naznačil - mám pocit, že systému vyhovovalo, že z dětských pokojíčků odlétají strážní andělé a místo nich se usazují Ferdové, Broučci a Berušky s lucerničkou. Ze zdi v kuchyni se sundal krucifix a na prázdný háček se zavěsil Švejk. V lepším případě si dobrý voják sedl na sud vedle Ježíše a společně se mohli pomodlit pivní otčenáš. Přece jenom si musíme připomenout, že doba, kterou se zabýváme, je doba, kdy byl zbožštěn Sovětský svaz, stvořený Leninem a Stalinem, s proroky Marxem a Engelsem, se svými svatými Mičurinem, Stachanovem, Meresjevem, Lajkou, Gagarinem a dalšími. Přesto nic z toho ideologického nadsvětí do domácího umění, pokud vím, neproniklo. Je známo, že někteří "naivní umělci" vytvářeli plastiky ovlivněné komunistickým sochařstvím, ale to byli opravdu jen dvojnásob naivní autoři. Z hlediska estetiky je důležitým rok 1958 - rok, kdy byl poprvé použit termín pop-art, ale také proběhla výstava Expo v Bruselu. Mimochodem, téhož roku podnikl let do vesmíru Sputnik se psem Lajkou na palubě. Brána k umění i do vesmíru se tehdy zdála pro každého otevřena. Přišla léta šedesátá, nejbrutálnější komunistický teror ztrácel dech a chvílemi se zdálo, že budoucnost bude radostná. I proto je domácí umění té doby mnohem veselejší a pestřejší, "popartovější" než to z let normalizace. Tam už je cítit i jistá snaha o praktičnost, tam už jsou zhotovovány legendární tašky s uchy z vypalované překližky nebo síťovky z plastovím. V domácím umění to byl především "bruselský styl". Se svými charakteristicky nesymetrickými tvary se zdál být i pro neškoleného "domácího umělce" tak jednoduchý, že se promítl i do tvarů předmětů denní potřeby: tehdejší misky, popelníky, svícny a podobně. Ale hlavně jim dal vůbec vzniknout! Ono vytepat si tác ve stylu "art deco" nebo secese doma na gauči nebo v garáži tak snadno nešlo, zatímco při tepání misky ledvinovitého tvaru se autorovi mohlo zdát, že není profesionálnímu uměleckému řemeslu až tak vzdálený. A vliv filmu a komiksu, nebo spíš knižní ilustrace na domácí umění je stejně zřetelný jako u amerického pop-artu - to jsou ti Ferdové, Sněhurky, trpaslíci a nakonec i ten náš milovaný Josef Švejk.
Zabýváte se také ikonografií zmíněných domácích výtvorů, jejich "symbolickým" rozměrem?
Ikonografie a symbolika - to je oblast, kde je pole neorané! Lahůdka pro badatele. My se tím zatím příliš nezabýváme, přece jen chceme nechat nějakou práci i historikům umění. Určitě ale bude zajímavé zjištění, proč byly tak často zobrazovány volavky nebo orobinec, který býval mučednickým symbolem, ale zároveň by mohl působit i jako symbol falický. Průhledně lechtivý význam mají mnohé postavy obnažených žen vytvarované z drátu. Musíme si uvědomit, že erotické časopisy byly tehdy nedostupné. Z naší sbírky, jež nyní čítá přes 200 předmětů, má pouze jediný náboženský význam: chemlonový gobelín s nápisem "Bůh je láska". To je v oblasti domácího umění asi skutečně kuriozita. Za nejsofistikovanější dílo domácího umění považuji postavičky ze zátek od piva. Čiší z nich taková čistá domácí radost. Vždyť stačilo v klidu DOMA vypít pět piv, aby vznikl krásný motýl, jen o pár piv víc, aby vznikl pěkný panáček. A další dvě zátky navíc a byl na světě ušatý zajíček. A tohle všechno mohlo být, počínaje otevřením piva až k nabarvení čumáčku, vytvořeno DOMA u kuchyňského stolu. Je to něco tak jednoduše obdivuhodného jako Campbellova polévka od Andyho Warhola.
Z vašeho pohledu na produkty domácí tvorby je cítit laskavost, možná dokonce nostalgii, jakou obvykle cítíme při vzpomínce na vlastní dětství.
Strašně rád bych k času svého dětství cítil nostalgii, ale pociťuji ji spíše po časech c. a k. RakouskoUherska. Vzpomínám si na podobu českého venkova v 60. letech, kdy se vlastně ještě příliš nelišil od toho, jak vypadal za císaře pána. Byl to ten čas, než na český venkov vtrhl břízolit, ploché střechy a trojdílná okna. Musím tu říct, že i když pár artefaktů pochází z mého rodinného prostředí, v tu dobu, kdy vznikaly, jsem se o ně vůbec nezajímal. Spíše mne přitahovalo to, co tehdy lidé vyhazovali, tak jako mne to přitahuje dnes. Zajímají mne "předmětyoutsidři", věci pohozené, vytěsněné za okraj. V tom je možná ta laskavost.
Výstavou jste dal najevo, že nazrál čas k objevování "domácího umění". Proč právě nyní?
Čas už možná přezrál. Je to paradoxní, ale domácí umění, jež často nahrazovalo umění lidové nebo tradiční, které vytlačovalo až tak, že končilo v popelnicích, v kamnech nebo na skládkách, dnes samo končí podobně. Jen nemyslete - sehnat dnes například Švejka z drátu není tak jednoduché.
Revoluce tedy požírá své děti i na úrovni kýče ... Jaké poselství může mít tradiční české "domácí umění" pro současníka žijícího v konzumním a zglobalizovaném světě?
Ten typ umění, o němž tu vedeme řeč, je už patrně mrtev, neboť to, co se masově a organizovaně vytváří dnes a co lze nazvat bez skrupulí pustým kýčem, jsou ty současné dekupáže, kdy se hajzlpapír lepí na květináče, různé globální serepetičky, zaplavující vietnamské tržnice apod. Takže myslím, že na místě je jen memento mrtvých: "Co jste vy - byli jsme i my. Co jsme my - budete i vy."
Reflex 26-27/2007