VILA SAVOYE
Stejně jako se putuje za Le Corbusierovým kostelem do Ronchampu nebo za kolektivním domem v Marseille, tak se lidé dávají na cestu, aby si mohli na vlastní oči prohlédnout i jeho vilu Savoye v Poissy. Také o ní platí, že je z rodu kultovních staveb. Le Corbusier, nejvlivnější architekt minulého století a "soustavný vizionář", snad jiné ani nenavrhoval.
Zatímco Ronchamp leží ve vogézských kopcích na východě země a Marseille zase u Středozemního moře, do Poissy se dostanete příměstskou dopravou. Stačí si v Paříži koupit lístek na rychlodráhu RER a vydat se na západ, až na konečnou trasy A. Dál než do Poissy RER nejede. Z centra metropole je to sotva třicet kilometrů, a než vlak zastaví, všimnete si spousty peugeotů všech typů, které čekají na odbavení. V blízkosti nádraží se nachází továrna, kde se vyrábějí. Tisíce aut. Slunce se odráží od naleštěných kapot po přestálém dešti.
INDUSTRIÁL I HISTORIE
První dojem z Poissy, ležícího na levém břehu Seiny, je tudíž ryze průmyslový. Od začátku minulého století tu sídlily značky, z nichž některé zanikly a upadly v zapomenutí, jiné byly zase pohlceny mocnějšími a přežily ty nejsilnější: Grégoire, Matford, SIMCA, Talbot, Ford SAF, Chrysler ... Peugeot.
Není to bůhvíjaký zážitek. Industriál třetího tisíciletí. Jenže nad tím se mávne rukou, protože člověk přijíždějící do Poissy má většinou v hlavě vizi domu, který zná ze všech architektonických publikací. Těší se na jeho tvarovou poezii, na nepřekonatelnou křehkost výrazu. Samozřejmě se vkrádají myšlenky: a co když to bude stát za starou bačkoru a bude to fotograficky vypreparovaná bublina, jež v realitě splaskne? Uvidíme.
Do rue de Villiers se lze dostat autobusem č. 50 ze stanice hned vedle vlakového nádraží, směr Coudraie. Jenže většinou se na něj musí čekat. Podle zákona schválnosti.
Lepší je jít pěšky, trvá to dvacet minut; po svých je to vždycky zajímavější, má to svou posloupnost. Minete původně románskou katedrálu Notre-Dame s dvojicí osmi hranných věží, kterou v devatenáctém století rekonstruoval Viollet-le-Duc, a uvědomíte si, že i když na to na první pohled nevypadá, má sedmatřicetitisícové Poissy dlouhou historii. Narodil se tu francouzský král Ludvík IX. (1214 až 1270), který byl pouhých dvacet sedm let po smrti kanonizován; v roce 1561 tu proběhlo "kolokvium v Poissy", během něhož se měl vyřešit smír mezi katolíky a hugenoty - ale nic se nevyřešilo. V Poissy také žil v sedmnáctém století geniální malíř Nicolas Poussin, v předminulém století pak jeho následovník Claude Monet.
KLIENTI
Ovšem před osmdesáti lety, v roce 1928, si Pierre Savoye, ředitel jedné prosperující zdravotní pojišťovny, zakoupil na kopci nad městem pozemek obklopený stromy a oslovil architekta Le Corbusiera, aby mu na něm navrhl víkendový dům. Z ulice vidět není. Za vysokým plotem ale vyčnívá nějaký domek na pilířích, který slavnou vilu trošičku připomíná. To je jasná stopa, že jste blízko cíle. Mimochodem, dům zahradníka se na žádných fotografiích neobjevuje, ale jde také o dílo Le Corbusiera; příští rok bude otevřen pro veřejnost.
Není-li zrovna pondělí, kdy je zavírací den, tak projdete bránou a skrze stromy spatříte louku s vilou Savoye. Překonává očekávání. Ve skutečnosti je ještě působivější než na obrázcích v knížkách, stejný dojem jsem měl i při návštěvě Ronchampu. Zdá se, že dům se vznáší nad trávníkem, jako by si přirozeně levitoval v záplavě kultivované zeleně. Je to pořád překrásné místo, klidné jako v době, kdy sem Le Corbusier s manžely Savoyeovými přišel na první obhlídku terénu.
Věděli, komu chtějí svěřit svoje peníze. Znali vilu, již projektoval pro amerického stavebního podnikatele Michaela Steina (bratra spisovatelky Gertrudy Steinové), jeho ženu Sarah a Gabrielle de Monzieovou v Garches. Mimochodem, Gabriellin bývalý muž, socialistický ministr Anatole de Monzie, dal v roce 1925 Le Corbusierovi možnost postavit na Světové výstavě v Paříži pavilón L´Esprit nouveau (Nový duch), který odstartoval éru moderní architektury.
ZHMOTNĚNÝ MANIFEST
Pierre Savoye a jeho paní Emilie dali Le Corbusierovi volnou ruku. Bylo mu jednačtyřicet let a stával se čím dál proslulejším. Možná je zaujala jeho věta, jíž definoval architekturu: "Architektura je mistrovská, velkolepá hra objemů soustředěných pod sluncem." Možná se byli dokonce podívat ve stuttgartském Weissenhofu, kde pro novou kolonii funkcionalistických domů navrhl hned dvě stavby. V sedmadvacátém byly hotovy. Nebo možná jen četli Pět bodů nové architektury, které poprvé vyšly ve stejném roce a v nichž vysvětloval, o co mu při vymýšlení weissenhofské architektury šlo. Obsahovaly tyto zásady: 1. železobetonové piloty, jež nesou stavbu, dovolují nadzvednout konstrukci nad zem a uvolnit tak přízemní prostor; 2. volný půdorys, usnadněný skeletovou konstrukcí, umožňuje použít konstrukčně samostatné vnitřní příčky; 3. volně utvářené průčelí odpoutané v konstrukčním smyslu od základního skeletu jako důsledek volného půdorysu již nemá nosnou funkci; 4. pásová okna rozvinutá podél obvodu budovy slouží k osvětlení vnitřních prostorů denním světlem; 5. střešní zahrada pro soukromý vnější prostor.
Ale až díky velkorysosti manželů Savoyeových je mohl bez jakýchkoliv kompromisů realizovat. Vila, která se také nazývá Les Heures claires (neboli Jasné hodiny), je zhmotněný manifest. Loni si jej prohlédlo třicet tisíc lidí, mládež do osmnácti let zdarma, dospělí za šest a půl eura. Třetina ze všech návštěvníků jsou architekti, teoretici a historici architektury nebo její studenti. Už ve vlaku do Poissy se dá odhadovat, kdo z pasažérů se pak objeví před domem a bude nejprve zvenčí obhlížet její čtyři strany a hledat jemné rozdíly. Ani jedna není stejná.
HRA TVARŮ
Vila Savoye je vlastně nesmírně jednoduchá. Jestliže známé klišé hovoří o "síle jednoduchosti", tak tady funguje naprosto a dokonale. Máme "krabici", již nad zemský povrch nadzvedává šestnáct pilířů a která je po celém obvodu pojednaná pásem oken. Přízemí má tvar elipsy. Nahoře chybí tradiční střecha, protože místo ní se obyvatelé těší ze střešní zahrady a ze solária, kde si užívají slunečních paprsků. Je odtud utěšený výhled do krajiny, navíc architekt tam nechal postavit různě tvarované větrolamy, jež plasticitou připomínají abstraktní sochy. Tady se člověk těší ze vzduchu, z oblohy, po níž plují mraky, a zažívá pocity štěstí z volného prostoru. Hlavní obytná místnost v prvním poschodí je maximálně možnou mírou propojená se zahradou - stačí odsunout prosklenou stěnu, která je zároveň jednolitým oknem.
Pakliže funkcionalistická architektura bývá označována jako "krabicovitá", tak vila Savoye je tou nejpůvabnější a nejrafinovanější krabicí, jakou si můžeme představit. Pravoúhlé tvary jsou v kontrastu s válcovitými a vzniká mezi nimi příjemné pnutí, doplňují se, jsou ve vzájemném dialogu. Ale ono už jen to, že si v přízemí můžete vybrat ze dvou možností, kudy stoupat do patra, je neobvyklé a na svou dobu naprosto ojedinělé: jestli po spirálovitém schodišti, nebo po rampě, kterou architekt uplatnil proto, aby se člověk mohl postupně seznámit s jeho prostorovou koncepcí. Dobré je zkusit obě cesty.
Není bez zajímavosti, že Colin Rowe, teoretik a historik architektury, vypozoroval určitou spojitost progresívně funkcionalistické vily Savoye s vilou Rotondou od Andrey Palladia z roku 1571 v italské Vicenze. Kdo renesanční Rotondu někdy viděl, tomu se musí zdát toto srovnání přitažené za vlasy. Jeho anglický kolega Kenneth Frampton to ovšem vysvětluje takto: "Téměř čtvercový půdorys vily Savoye s eliptickým přízemím a centrální lampou lze číst jako složitou metaforu pro centralizovaný a dvouosový plán Rotondy. Zde však každá podobnost končí. Palladio setrvává u čtverce, kdežto Le Corbusier uvnitř svého čtverce, který si vnutil, prosazuje spirálové kvality asymetrie, rotaci a periferní rozptyl."
PROBLÉMY
Vila Savoye byla dostavěna v roce 1931, přičemž v předchozím roce získal Le Corbusier francouzské státní občanství. Majitele přišla na devět set tisíc franků. Získali hodně drahý dům, ale na druhou stranu si musíme uvědomit, že zdaleka nepatřil k nejdražším legendárním stavbám, protože brněnská vila Tugendhat od Ludwiga Miese van der Rohe byla desetkrát dražší. Le Corbusier se ohledně motivace svých klientů vyjádřil až básnicky: "Majitelé sem přišli, protože tato rustikální krajina dobře odpovídá venkovskému životu. Shlížejí na svou državu z výše svých visutých zahrad, ze čtyř pásových oken. Jejich domácí život je uložen do vergiliovského snu."
Jenže to bylo jinak. Pierre a Emilie Savoyeovi si domu, který tak skvěle ilustroval architektovy smělé vize, moc neužívali. Byl konstrukčně příliš smělý a teklo do něj, protože střecha nebyla střechou v pravém slova smyslu, nýbrž "visutými zahradami". Pro obyvatele se "vergiliovský sen" změnil v noční můru, při níž jim v deštivých dnech kapalo - ve snu i po procitnutí - na hlavu. Tenkrát to bylo největší úskalí, s nímž se Le Corbusier potýkal.
Nestalo se mu to poprvé. Český architekt Karel Straník, jenž pracoval v jeho pařížském ateliéru, byl přímo u toho, když si přišel sochař Jacques Lipchitz stěžovat na to, že mu zatéká do vily v Boulognesur-Seine: "Le Corbusier nebyl přítomen. Pierre Jeanneret konejšil rozzlobeného, že se vše opraví. Končilo to bryskním odchodem a bouchnutím do dveří. Když o tom Le Corbusier slyšel, prohlásil: Měl jsi mu říct, aby si koupil deštník!" Paní Savoyeová si to nechtěla nechat líbit, psala mu dopisy, kde vyzývala k nápravě, ale nic se neděje. Postupně přestali do vysněného domu raději jezdit, protože z praktického hlediska byl jen pro zlost ...
CESTA K OCHRANĚ
Vila Savoye měla pohnutý osud a dost se tím podobá brněnské vile Tugendhat. Během druhé světové války ji zabrali němečtí vojáci, po nich američtí, posléze v ní byl klub pracující mládeže. Neustále chátrala, nikdo do ní neinvestoval, nikdo ji neopravoval. V padesátých letech nastala kritická situace, protože se na jejím pozemku, který k ní přiléhal, měla stavět střední škola. Genius loci by tím byl nadobro poničen.
K obratu došlo 23. března 1959, kdy v americkém magazínu Time vyšel článek o její devastaci. Francouzi si konečně uvědomili, co se děje, a o pouhý týden později publikuje André Chastel, renomovaný historik umění, v Le Mondu stať nazvanou Smutný případ vily Savoye. Ministr kultury, spisovatel André Malraux, zahájil kroky k její záchraně, které vyvrcholily zapsáním vily na seznam státem chráněných památek. Le Corbusier byl prvním francouzským architektem, který se takové pocty dožil. Jenže zároveň to znamenalo, že ji nemohl osobně rekonstruovat: k tomu neměl patřičnou licenci. Byl z toho rozladěný. Jeho dílo dáno napospas někomu jinému! Ego trpělo. Do práce se dal v roce 1963 Jean Dubuisson, po něm došlo ještě ke dvěma podstatným rekonstrukcím. Le Corbusier zemřel v roce 1965.
Když se vracíte z Poissy vlakem do Paříže, jeho jméno se nese tichými ozvěnami vagónem a vy poznáváte lidi, s nimiž vás na pár hodin spojila vila Savoye.
Reflex 19/2008