JSEM SOCIALISTICKÝ REALISTA
PETR VOLF
KÁJA SAUDEK (64) je považován za krále českého comics. Svou pozici si pevně drží už více než třicet let. Ačkoliv má řadu epigonů, jeho styl je natolik nezaměnitelný, že si ho prostě nemůžete splést. Pevná, dynamická linka, nadsázka, ironický odstup, erotika a osobitý humor -- to jsou prvky, pro něž je Saudek pořád vyhledáván.
Pane Saudku, kromě jiného vás proslavilo vaše pojetí ženských ňader. Jak jste se k němu propracoval?
Propracoval -- to je to pravé slovo! Mám to, jak se říká, v ruce ... A mám to taky doma. Moje žena je ženská pořádně nakynutá, jak se kdysi říkalo. Čímž nechci říct, že jsem si ji proto vzal, i když jedno americké pořekadlo praví: Když jsou ženě vidět prsa i zezadu, tak je muž povinen si ji vzít. Nejenom za prsa. Za ženu. Jsme spolu dosti dlouho, ani teď nevím, jestli to smím přiznat?
Myslím, že můžete.
Tedy, víc než pětatřicet let. Ona to nerada slyší, protože čtenářky prý pak poznají, jak je stará. Já na to: "Pětatřicet let, to není u ženy žádný věk!" A dnes se mi líbí mnohem víc, než když jsem ji poznal -- v jejích patnácti. Láska k mé ženě samozřejmě nespočívá jen ve velikosti ňader, ale popravdě jsou dosti, no, poutavá. Kdysi jsme spolu šli po kamenném mostě a všichni chlapi jí zírali do výstřihu. Oblékl jsem ji do své košile a hle: už se nikdo nedíval. Ale pak se odhalila a zase ty pohledy. Příroda si zařádila. Žena ale tvrdí, že o nic nejde, že je to stejně jen tuk. O její dceři se radši nezmíním, ale i ta naše stará psice dvouřadová je ceckatá.
Žárlíte ještě na svou ženu?
To koukání by mi ani tak nevadilo, přece vím, že tak atraktivní bytost musí mít spoustu nabídek a možností, raději na to ani nemyslet. V koránu se praví: "Věc nejkrásnější -- počestná žena." Ale která, při vousu Prorokově, to je? Ta moje to se mnou vydržela dlouho a snad ještě nějakou chvíli vydrží.
Jaký máte vztah k bratru dvojčeti -- fotografu Janovi?
I když už stejně nevypadáme, jsme si ještě v něčem podobní. Bratr je však výkonný atlet, což znamená, že má o dvacet kilo hmotnosti míň než já. Zase to převažují jeho konta. On má černé brýle a vlasy, já jsem v počestnosti zešedivěl. Bratrovy partnerky si to vysvětlují tak, že jsem si pořídil kouřový přeliv.
Kdy se vaše podoby začaly rozcházet?
Asi když se bratr poprvé oženil, to jsme se začali lišit. Ale předtím, asi do deseti, jsme byli tak stejní, že nás nerozeznala ani vlastní máteř. Teď lidé říkají, že máme skoro stejné hlasy, já si jen trochu šlapu na jazyk, jako náš prezident. Ale když jsem ještě před časem nestřídmě pil, spíš chlastal, Jan si stěžoval, že měl za mě kocoviny. Co jsem s chlastem přestal, hlava ho nebolí. Největší rozdíl mezi námi spočívá v tom, že bratr udělal úspěch a já jsem se stal méně známým bratrem slavného bratra.
Přesto jste úspěchu dosáhl jako první vy.
To se mohlo stát jenom za totality. Nikdo jiný nebyl, a tak jsem se stal já mezi slepými jednookým Kyklopem. Bratrovy fotografie tehdy nepřipadaly v úvahu k otištění. Dokonce jeho proslulá fotka, kterak drží v náručí svého novorozeného syna, se zdála morbidní, ba nechutná. Dnešní bratrův věhlas, sláva a s tím související peníze mi dělají dobře. Humorné ale jsou dívky a ženy, které se nemohou k bratrovi dovolat. Vzaly by zavděk i mnou, kdybych je aspoň namaloval. Ó, ty ženy!
Máte nějakou intenzívní vzpomínku na své dětství?
Ano, ano. Bylo nám asi pět let a v nesmírném letním horku nás kamsi vedli a my byli nazí, jen v kloboučcích ... I dnes bych se v takové situaci strašlivě styděl -- stejně jako tenkrát. Také si vybavuji, jak jsme trápili služebnou dívku Mástu, když jsme se ještě v předškolním věku naučili číst. "Co že je to za gumu -- ta Olla gum?" vyzvídali jsme. Nevěděli jsme, o co jde, jestli je to nějaká guma na zavařování, nebo guma ke klukovskému praku. My četli rádi. Bratr už v osmi letech Célinovu Cestu do hlubin noci, což ho asi ovlivnilo na celý život. Matka ho tenkrát kárala: "Honálku, už zase čteš tu tlustou knihu?" Ferdinand Céline byl fašista a vše, co s tím souvisí, ale byl to geniální autor.
A vy jste Célina nečetl?
I četl. Dokonce nedávno! Nové vydání, stejný překlad.
To jste asi byli nóbl rodina, když jste měli služebnou.
Nóbl jsme nebyli, ale tehdy služebná nebyla vzácnost. Dívky z venkova přicházely do měst a většinou se stávaly členkami rodin. Představa, že bych měl dnes pokojskou, je zcela nepředstavitelná. To já jsem teď tou myčkou nádobí, kozlem zahradníkem, sluhou, šoférem a podomkem. Pokrok nezná slitování!
Měl jste hezké dětství?
S připomínkou, že jiné bylo dětství před válkou, řekl bych že moc hezké, a jiné bylo za války. Po válce zas pár let radosti, ale pak už to stálo za starou bačkoru, či spíš za španělskou botu.
Jak jste se jako neárijské dítě vyrovnával s tím, že jste pokládán za někoho méněcenného?
Příšerná zkušenost byla, když jsem viděl otce, který táhl těžkou káru při úklidu sněhu v ulicích spolu s dalšími úředníky, právníky a doktory, v bídných hadrech, s Davidovou hvězdou na prsou. Došlo mi, že se děje něco hodně divného. Však tenkrát šlo o život.
Teď, při mém podezřelém zjevu, jsem spíš polichocen, když mi holka v krámě kupovaná piva vezme z lednice a hned je obě otevře, protože mě má za balkánského cizince. Nebo v Mexiku, ta strašná, bolestná prohlídka na letišti. Nebo ve Frankfurtu, kde mě nechala stevardka stát za jakýmsi zátarasem, abych šel do letadla až poslední. A to jsem měl letenku první třídy ...
Váš bratr mi vyprávěl, jak jste se ocitli v táboře, kde jste byli vybráni jako identická dvojčata vhodná pro Mengeleho pokusy.
Bylo by to krásné, kdybychom tam opravdu byli a tu hrůzu přežili, ale musím přiznat, že je to pouhá fikce. Nic víc, nic míň. Ostatně ani nejsme čistokrevní Židé. Matka byla ukázková Slovanka z jižních Čech, rozená Kučerová. Jen otec byl věřící Žid, člověk z jiné země, z jiného času a století. Ale já sám žádné rasy jaksi nerozeznávám. Nemám nic proti Schwarzeneggerům, Asiatům, CD Romům, ba nemám nic ani proti bělochům. Stejně je mi to houby platné. Dlouho po válce pro nás jiné slovo než Žid ostatní mládež neměla. Nejhorší madávka nebyla kolaborant, vlajkař či nacista, ale zas jen Žid. Co Němci zavedli, v tom komunisti pokračovali.
Jak to o vás ale mohli vědět, když jste žádnou hvězdu nenosili?
Isaak Babel řekl: "Někdy se mi zdá, že rozumím úplně všemu, ale nepochopím, co je antisemitismus." Ono se to nějak vždycky proflákne. Postprotektorátní rodiče prostě jen svým dítkam řekli: "No jo, to sou ty židáci ..." Vzpomínám si, že když jsem v patnácti nastupoval své první zaměstnání, kádrovák mi bodře řekl: "Hele, my to tady tak neberem, pro nás si jsou všichni rovní." Měl jsem to tedy v posudku z uličního výboru. Ale nebylo všude ve světě stejně. Státy jako USA, dokonce i Německo -- pochopitelně až po válce -- smýšlely jinak. V Los Angeles mi Mexičanka Angela řekla, že v telefonním seznamu L.A., městě velkém jako Čechy, je několik stran Saudků a Sawdecků ... U nás, v době našeho mládí, byl jediným Saudkem v telefonním seznamu jen strýc Riki Saudek, otcův bratranec.
Výtečný překladatel Shakespeara.
Ano, to byl on. Skvělý překladatel -- a přitom se říkalo, že neuměl anglicky. Původem Němec, ale psal nádherně česky, a tak coby první přebásnil "To be or not to be" správně jako "Žít, či nežít." Jak prosté -- jako každá dobrá věc!
Váš tatínek holocaust přežil. A jak poznamenal jeho příbuzné?
Jeho bratři zahynuli v Terezíně až několik měsíců po osvobození na tyfus. Zbytečná smrt, ale smrt je vždy zlá. Horší je ale tohle: Dorotka Saudková 8. 1. 1934 + Treblinka, Markéta Saudková 3. 10. 1939 + Osvětim, Dachau.
Tak jako židovská jména Wohryzek či Klepetář zmizela z Evropy, vzpomínka na to, co se tenkrát stalo, už zůstane. Tím Němci popřeli celou svoji tisíciletou kulturu. Můj otec to všechno přežil: první světovou v zákopech na Piavě, druhou v koncentráku, žil do čtyřiaosmdesáti a má matka s ním byla až do konce. Snad prožil dobrý a dlouhý život. Mimochodem, byl osobně zfackován SS Obergruppenführerem Adolfem Eichmannem na nějakém apelplacu v Terezíně. Po desetiletích toho vraha Izraelci dostali. Boží mlýny mlely pomalu. Šalom!
Formovalo vás jako chlapce výtvarné umění?
V mém případě platí, že výtvarné umění rovná se ženské. Před válkou nás rodiče brali do letního tábora v lesích, kde se paní a dívky opalovaly jen tak, všude bez. Když jedna z těch tet -- mohlo jí být tak dvacet -- zpozorovala, jak ji pozorujeme, schovala si klín pod střevíc. Plátěný korkáč to byl, vidím ho dodnes. To byly zážitky, které nás utvářely. V padesátých letech jsme si začali kreslit vlastní "sprosťárny", o anatomii ženského těla jsme neměli ponětí. Co to je, jsme poznali až po osmnácti, ale teorii jsme měli už dávno probranou.
Nemýlím-li se, tak jste se za ty kresby dostali před soud.
Ne, nemýlíte, jen bych upřesnil, že já pykal za kresbičky a bratr za fotky. Nepsala se ale padesátá léta -- nýbrž rok 1964! Esenbáci při domovních prohlídkách vyrabovali naše byty, zabavili bratrovy negativy a moje kresby, ale to jim nestačilo, chtěli nám navíc dát propagaci fašismu, což jim jaksi nešlo, a tak mi přišili znásilnění. Hned mě vrazili do lochu. Jenže ta holka byla shledána lékařem nedotčenou pannou. Tak ji vyhodili a mne také -- z té vazby. Ale soud pak byl, šest dní trval a rozsudek zněl: šest měsíců nepodmíně za ohrožení mravní výchovy mládeže.
A ohrožoval jste?
Jak? Děvčatům se takové obrázky neukazují a já jsem ty svoje obrázky holkám nikdy neukazoval, protože vím, že je neberou. Tohle je nevzruší. Ani mě nevzrušilo, že jsem musel do vězení. Pátého května jsem nastoupil na Pankrác a devátého jsem byl amnestován. Nuda, co?
Čím jste se tehdy živil?
Dělal jsem takzvaného technického kresliče. A toho zrovna nelituju, protože mne tam, v té konstrukční kanceláři, naučili preciznosti a práci s perem a tuší. Získal jsem tam pevnou linku. Bratr se vyučil reprodukčním fotografem. Rovněž v patnácti šel do fabriky a zůstal tam až do té chvíle, když už by ani nemohl být příživník. Začal totiž vydělávat 406 krát víc než tam a mohl jít na takzvanou volnou nohu.
Proč jste nešli na nějakou uměleckou školu?
To tenkrát nešlo. V žádném případě. Nebyli jsme "puděro", tedy původu dělnicko-rolnického. Být dneska mlád, zase bych se na akademii nedostal, hlavně proto, že bych neudělal talentové zkoušky. Už je zkrátka jiná doba! A z komunistů jsou buržousti. Rovnýma nohama. A umění už zdaleka není od slova uměti ...
Určitě jste v šedesátých letech studoval popartovou kulturu. Z čeho jste tenkrát ve svých kresbách vycházel?
V roce 1968 jsem pro tehdejší noviny Popmusic Express kreslil "Undreground Com-comix, který se jmenoval Honza Hrom a Karel Kanál. V Americe současně začínali R. Crumb a R. Corben ... Bylo to ve vzduchu -- rip of press! U nás se to ale záhy zadusilo. Na dlouhých, dlouhých dvacet let.
Věděl jste o tom, co třeba dělal Roy Lichtenstein?
Jo. Také jsem dělal v té době zvětšené comicsové obrázky, všiml jsem si, že právě ten primitivní tisk, rastry, tangíry při pořádném zvětšení mají cos do sebe. Je to všechno už pryč, bohužel Roy Lichtenstein také.
Už jsme se zmínili o inspiraci ženským tělem. Ale co vaše jiné ryze výtvarné podněty?
Tak dobrá. V roce 1939 jsme se s bratrem a služebnou Mástou dostali na premiéru Disneyovy Sněhurky. Dialogy a texty šlágrů nepřekládal nikdo jiný než E. A. Saudek. Tenkrát jsme uvěřili, že film je skutečnost a ne kreslená pohádka, a když se krásná královna proměnila v babiznu, bratr vstal a pronesl výrok, který se dodnes traduje: "Tak, a teď se jde domů."
Také mě ovlivnil Jaroslav Foglar. I když já sám čekal doslova půl století, než jsem ho osobně potkal. Jedna dívka, vysokoškolačka, se mně nedávno zeptala: "Vy jste ho opravdu znal?" Ano, ba co víc: mohl jsem kreslit seriály dle jeho scénářů. Ale byl to zas underground, i když pro děti.
Jak k tomu došlo?
Celé to dokázala Česká speleologická společnost ještě za hlubokého a plytkého totáče. V Rychlých šípech jsme nepokračovali, pan Foglar vymyslel nové postavy, dal mi fotografie těch kluků, podle nichž jsem je kreslil. Dostal jsem vždy perfektní scénáře s nákresy. Byla to pro mě dost neobvyklá práce.
V čem především?
Byl jsem hodně na uzdě. Navíc jsem to kreslil jakoby z pohledu dvanáctiletých kluků: baby domovnice v teplácích, pivní štamgasty se žvárem u huby, zmalovanou kurvušínu na rohu pod lucernou, mocná lýtka matrón ... a čurbes všude!
Jakých scenáristů, s nimiž jste spolupracoval, jste si nejvíce vážil?
O Jaroslavu Foglarovi jsem se už zmínil. Pak to byl Ondřej Neff, Josef Nesvadba, Miloš Macourek a neporovnatelný Jaroslav Weigel, objevitel Lipse Tuliana a později, v dobách zlejších, i autor scénářů "kresleného seriálu" Třicet případů majora Zemana. Ten jsme nosili ku schválení vnitrákům do "kachlíkárny". Nakonec zákaz přišel odjinud.
Odkud?
Dodnes to nevím. Ale možná to je tak lepší. Jinak z "kachlíkárny" mám i zážitky. Jeden důstojník mě na chodbě řízně pozdravil. Asi si mne spletl se spřáteleným libyjským teroristou. Taky si vzpomínám, jak tam jedna stará soudružka nadávala Havlovi za to, že je milionář. No, knír měla větší než on.
Vraťme se do přítomnosti. Zkoušíte to také s počítačem?
Obloukem se mu vyhýbám. Ostatně ho ani nemám. Jo, nějaký je prý v autě, ale kde tam, to už přesně nevím. Já pracuji s náčiním, která mají v Německu už jen v muzejích. Řekl mi to jeden burš ze SRN.
Váš kresebný rukopis se stal vlastně normou pro styl českého comicsu. Jak se vyrovnáváte s množstvím epigonů, kteří napodobují váš styl?
Já bych to moc osobně nebral. Já mám takový obecný styl kreseb, který se užívá všude ve světě. Jinak se to snad ani nedá. Je pravda, že pár mladých mužů se ke mně coby svému tzv. učiteli hlásí, a tím jsem spíš potěšen. Bohužel jsou to jen kluci, ti ctitelé. Holky ne. Dokonce jeden pan učitel kreslení z Moravy, velmi uhlazený, mladý, fešný, mě navštívil a před mou ženou řekl, že jsem pro něj prý "jakýsi bůh". Choť pochopitelně vypěnila. Ale je to takhle lepší, než kdyby mi nadávali, či navíc i mnou opovrhovali. Nejsem přece Picasso, který cítil fyzickou bolest, když byl napodobován. Práci nikomu neberu, žiju a nechávám žít.
Co je pro vás, když kreslíte comics, nejtěžší?
Jeden opravdový akademický malíř, výtvarník a umělec mi prozradil, že chtěl taky "tvořit kreslené seriály", ale nejtěžší, ba nemožné, bylo pro něj narýsovat ty rámečky kol obrázků ... Mimochodem, rámečky se dělají nakonec. Ze současných mých comicsů se z toho vylžu vždy jednou dominantou na stránce a kolem ní dokreslím míň podstatné obrázky, už ne tolik propracované. A je to. Ale z týdne na týden dělat stránku -- to už nechci. A snad ani nemohu.
Úbytek sil?
Asi to tak bude. Ztrácím ten tah, hlavně při pití. Tenkrát před třiceti lety to nebyl problém, už i proto, že jsem na tehdejší dobu dostával nádherné peníze. A to týdně! Vzpomínám na výrok jedné redaktorky Starého Mladého světa, ona je tam ale dodnes, když jsem přišel v kožichu: "Za naše peníze ..." zasyčela.
Vedle comicsové tvorby také malujete, občas své obrazy vystavujete. Co pro vás takzvané volné malování znamená?
Dokud jsem byl ještě zaměstnán a byl jsem shodou okolností v pracovní neschopnosti, měl jsem čas v klidu pracovat. Ale ty obrazy nesmím prodat.
Proč?
Už bych je asi znova nenamaloval. Asi určitě. Ledaže by ... ale ne, čas nelze vrátit!
Je mezi sběrateli o vaše obrazy zájem?
Ne tolik jako o Gotta, to se rozumí. Ale až já začnu zpívat! Dělám si občas něco i pro sebe. Mít obrázky i na stropě. To je můj sen.
Proč je chcete mít i na stropě?
Není to nic nového ani originálního. Spíš mě na tom zajímá ten způsob jejich uchycení. To mi přijde docela jako oříšek.
Existuje comicsový autor, který vás opravdu oslovuje?
Naši čtenáři ho bohužel zatím ještě nebudou znát. Je to Moebius a jeden Slovan, dokonce Jugoslávec původem, dnes Francouz: Enki Bilal. Ale na Západě je mnoho dobrých kartůnistů, a hlavně dobře placených. Tady chcíp pes. Doufám ale, že ten můj ještě ne.
Kreslí se vám snadněji věci nebo lidi?
Mám takovou zkušenost, kterou rád předávám i svým pokračovatelům. Všechno se musí nakreslit podle modelu, který už někde stvořil nějaký průmyslový designér. Nejvhodnější jsou katalogy velkých obchodních domů. Žehličku? Nalistujete příslušnou stránku a máte to. Sotva si to líp sám vymyslíte.
Jste tedy realista?
Tak. Socialistický realista.
A jak je to s lidmi?
Pokud jde o ženy, jsou vhodné amatérské fotky, ne ty "profesionálně" nasvícené, retušované a zapózované. Tam nic neuvidíte. Na to se klidně můžou dívat i děti! Ptali se kohosi známého: "Máš rád sex dobrej, či sprostej?" Odpověděl: "Když je dobrej, je i sprostej." Takové ty "neumělé" předlohy jsou tedy dobré. Těch se držím.
S živými modelkami zkušenosti nemáte?
I mám. To jednou ku mně přišla krásná žena, manželka mého přítele, abych ji zobrazil coby akt. A hned se také svlékla. Civěl jsem jak úchyl. Zíral jsem ... Ona zpozorněla: "Kájo, vždyť musíš být zvyklý malovat nahé ženy!" Ne, to tedy nejsem a nezvykl bych si asi nikdy. Nakonec jsem to namaloval podle fotografií. Nahá žena -- a řekněme že žena vůbec --, to není jen tak! To je vážná věc, tahleta legrace!
Od jakého jiného malíře byste si pověsil doma obraz, kdybyste si mohl vybrat?
Nemám na vybranou, ale moje milovaná dceruška koupila obraz namalovaný kdysi mým bratrem. Ještě dobrý obraz! Prodávala jej v nouzi žena mého synovce a nekoupil ho ani veliký boháč Knížák, jenž má za ženu skutečnou matku toho synovce, ba ani jeho vlastní otec, rovněž milionář. Ať nemohou jít na velkou!
Máte nějaký sen o tom, co byste chtěl ještě ze sebe vydolovat?
To jo, nicméně v tom dolování bych musel být havíř. Ale není snad jen práce, je i nějaká zábava. Musí být! Tak třeba sousedka mi podala něco k přečtení a vyjela na mě: "Kájo, jak to, že ve svém věku čtete bez brejlí!??" No, a taky budu muset zajít k naší paní obvodní doktorce, aby mi obnovila řidičský průkaz, ale hlavně napsala recept na moji strašlivou mužskou nemoc.
Nechci být příliš indiskrétní, ale na jakou strašlivou mužskou nemoc potřebujete recept?
Na priapismus.
To vskutku trpíte dlouhodobým bolestivým ztopořením penisu?
Tak.
Nejznámější český comicsový výtvarník Karel Saudek se narodil 13. května 1935 v Praze. Studie: Gorkého univerzity a vlastní "nevýtvarné" školy. Zájmy: kresba, malba, psaní příběhů, turistika, gymnastika. Profese: od roku 1968 ve svobodném povolání připomínajícím občas otroctví. Dílo: filmová a televizní propagace, kreslené filmy, reklamní filmy, ilustrace časopisů, knih. Tisíce a tisíce ilustrací vydávaných v posledních třiceti letech. (Podle publikace Kdo je kdo v České republice na přelomu 20. století)
zdroj: časopis Reflex