WELTKLASSE
MICHAEL RINGIER (59) je nejvýše postaveným mužem vydavatelského koncernu Ringier, který v těchto dnech slaví sto sedmdesát pět let od svého založení. Tato nepřerušená kontinuita, během níž firma patřila vždycky jen členům rodiny, je pro člověka pocházejícího z historicky nepříliš stabilní země jen těžko představitelná, ale není obvyklá ani v celoevropském měřítku. Zajímavé je, že Michael Ringier se prosadil nejenom v oblasti médií, ale zaujímá důležité postavení na scéně současného výtvarného umění. Patří totiž mezi ve světě nejvíce respektované sběratele.
PROLOG
Nevadilo by vám, kdybychom se bavili převážně o sběratelství?
Bez problémů, bude to pro mě příjemná změna, protože s novináři hovořím v naprosté většině případů právě a jen o firmě.
ČÁST 1. CURYCH, SÍDLO VYDAVATELSTVÍ RINGIER, DUFFOURSTRASSE 23
Víte, že jste podle Art Review Magazinu mezi stovkou lidí, kteří mají největší vliv v současném umění?
Dočetl jsem se, že jsem na místě padesát jedna, kdežto předtím jsem byl číslo sedmdesát osm. Takže jsem postoupil. Těmto žebříčkům se ale spíš jen směju, protože sám jsem vydavatel časopisů, které podobné žebříčky také dělají. Něco o tom tedy vím a z tohoto důvodu mě to nechává klidným. Jde o žurnalistické hříčky, které člověk nemůže brát vážně. Když vidím, že je za mnou třeba John Baldessari, kterého si nesmírně vážím a jehož díla sbírám, tak tomu přece nemůžu věřit ...
Jistě, nicméně bych si vám dovolil oponovat, protože v tom žebříčku jsou většinou lidé, kteří aktuální umění opravdu ovlivňují, a například v jeho popředí se nachází François Pinault, majitel aukční Christie's, nebo Nicholas Serota z Tate Modern či Glen D. Lowry, ředitel newyorského MOMA. To přece není nějaká "střelba od boku" ...
Samozřejmě, v tom seznamu je spousta lidí, kteří jsou určitě velmi významní, jenže já musím brát v první řadě vážně umělce a umění, a ne podobná bodování. Byla by chyba tomu přikládat jiný význam než určité ... zajímavosti.
Pamatujete si ještě obrazy, jež jste v dětském věku vídal doma na stěnách? Ptám se proto, že často výrazně ovlivňují naši vizuální zkušenost.
Co se týká obrazů, vzpomínám si, že jsme měli několik maleb od expresionistů. Nemyslím si ale, že by na mě měly hlubší vliv. Víte, moji rodiče byli sběratelé, kteří svůj zájem směrovali zejména na nábytek a porcelán. Specializovali se na míšeňský porcelán a na francouzský nábytek z osmnáctého století. Důležité bylo, že jsem vyrůstal v atmosféře prostoupené krásnými věcmi a jakousi harmonií. Všechno, co mě obklopovalo, bylo příjemné a bez problémů. Jako dítě jsem žil v tak příjemném rodinném prostředí, že jsem nikdy nemusel vůbec rebelovat proti rodičům. Byl to spíš takový ráj.
Dostával jste od rodičů nějaké rady ohledně sběratelství?
Rodiče mi nikdy nedávali speciální rady. Ale předali mi zkušenost, že člověk vždycky musí mít to nejlepší, nejkvalitnější, což také znamená, že se má nakupovat to nejlepší od nejlepších. To bylo krédo, kterého se neustále držím. Ještě mě nezklamalo.
K tomu jsou ale důležité peníze.
Samozřejmě. Umění a peníze byly v historii vždycky propojeny, s tím se nedá nic dělat. Patří k sobě. Bez velkorysých mecenášů, jakými byl například rod Medicejů, by nebyla italská renesance taková, jakou ji známe. Ale i když jsou peníze ve vztahu k umění podstatné, tak podle mě nejsou tím nejdůležitějším. Jsem přesvědčen, že umění se nemá posuzovat podle své ceny, nýbrž podle kvality. Na to se někdy zapomíná.
Kdy se u vás zájem o sběratelství prohloubil natolik, že se stalo systematickým?
Začalo to někdy zkraje osmdesátých let v Kolíně nad Rýnem, kde jsem v té době žil a pracoval. Jak známo, působí tam Galerie Gmurzynska, velmi významná instituce. Paní Gmurzynská mi při jedné mé návštěvě vysvětlila, že nemusím sbírat jen grafiky, a ukázala mi zajímavé kresby a kvaše z období Bauhausu a ruského konstruktivismu, tedy z dvacátých let minulého století. To byl klíčový okamžik, protože mě ta díla velmi zaujala. Dal jsem se do jejich sbírání. Přístup k ruskému konstruktivismu se ještě navíc prohloubil přes mého švagra, jenž obchodoval s Ruskem s kožešinami, a měl tudíž kontakty. Začala vznikat první část naší sbírky, kterou je umění z období let 1909 až 1935. Nejstarší obraz pochází z roku 1909, namalovala jej Sonja Delaunayová a je na něm jedinečně vidět přechod k ab straktnímu umění, potom jsou tam hlavně obrazy z doby konstruktivismu a suprematismu, například od Alexandra Rodčenka nebo Kazimira Maleviče. Jeden z prvních obrazů, jejž jsem koupil, je návrh knižní obálky od ruské umělkyně Antoniny Sofronové, na které je srp a kladivo. Když to můj otec poprvé uviděl u nás vystavené, byl překvapen ...
To je něco trochu podobného, jako když Diego Rivera namaloval Lenina v Rockefellerově centru v New Yorku. Jak to váš otec nakonec přijal?
Prohlížel si kresbu s jistým despektem, ale pak se tomu jen zasmál.
Proč jste sbíral kresby či kvaše, a ne rovnou malby?
Souviselo to s mými finančními možnostmi, kresby a kvaše mě zaujaly také tím, že tyhle techniky jsou velmi vhodné na tvorbu malých formátů, jež mě oslovily. Jinak první vzácný obraz, který jsem koupil, byla malba kombinovaná s koláží od Kurta Schwitterse. Tehdy jsem vzal všechny peníze, co jsem měl, bylo to asi devadesát tisíc marek. V polovině osmdesátých let šlo o hodně peněz.
Kurt Schwitters byl přední osobností dadaistického hnutí, které vzniklo v roce 1916 v Curychu, v kabaretu Voltaire. Hraje Curych a potažmo Švýcarsko svou roli ve výběru umělců, o něž se zajímáte?
To, že měl Curych pro evropské umění takový význam, jsem si uvědomil až po tom, co jsem Schwittersův obraz koupil. Opravdu tu byla vhodná atmosféra pro vznik velmi originálního umění. Ale nejsem sběratelem, který by sledoval národní linii, takže pokud koupím dílo švýcarského umělce, nedělám to proto, že jde o Švýcara, ale protože jsou jeho věci kvalitní. To je hlavní důvod. Až potom se mohou hledat ve sbírce nějaké jiné souvislosti, ale to je spíš záliba teoretiků.
Kde jsou díla, o nichž mluvíme, vystavena?
Je jich asi šedesát nebo sedmdesát a všechna jsou u nás doma v knihovně pověšena jako v nějaké petrohradské galerii ze suprematistické éry: v řadě pod stropem, ale někde i pod sebou, ve.
Máte speciální osvětlení, aby kresby nevybledly?
Nesmí tam být příliš ostré světlo, ale normálně tam žijeme, protože je to náš nejoblíbenější prostor v domě. Podmínky musí vyhovovat nejenom umění, ale stejně tak i nám. Nechci žít v muzeu, to by bylo smutné. Umění, které jsme si pořídili, je prostě součást našeho života. Když budete chtít, můžeme se tam podívat. Je to jen deset minut autem od města.
ČÁST 2. KAMENNÝ DŮM V KÜSNACHTU
Jízda luxusním lexusem, jehož hybridní pohon umožňuje neslyšnou jízdu, opravdu netrvala déle. Dům s výhledem na Curyšské jezero navrhli přední švýcarští architekti Marcel Meili a Markus Peter. Než dostali možnost svou vizi prosadit, zúčastnili se soutěže, jíž se v roce 1997 zúčastnil ještě další respektovaný tvůrce, Peter Zumthor. Jejich koncepce vycházela z domu Miese van der Rohe postaveného v Krefeldu. Impozantní vilu z kamenných kvádrů postavili na svažitém pozemku a propojili se zahradou navrženou krajinným architektem Güntherem Vogtem. Vše bylo dokončeno v roce 2001. Celý dům je prostoupen uměním. Instalace v knihovně působí velmi přirozeně. Alexandr Rodčenko, Kazimir Malevič, ale také František Kupka, hned třikrát jeho abstraktní kvaše, nedaleko Hans Arp nebo Kurt Schwitters. Řazení má rytmus, navzájem se neruší, ale spíš spolu rezonují. Něco ovšem nehraje. Po chvíli mi to dochází: jsem zvyklý, že u takových obrazů bývají v galeriích a muzeích cedulky s údaji o autorech, kdežto tady chybějí. Jejich majitel je dobře zná. Když se u nějakého obrazu zastavím a on vidí, že tápu, dodá potřebnou informaci. Je vidět, že má k těm obrazům opravdu blízký vztah. "Ano, Emil Filla," pokyvuje hlavou.
To musí být příjemné, podívat se, kdykoliv se vám zachce, na tak kvalitní artefakty, jež by byly ozdobou každé galerie. Nebo to časem zevšední?
Pro někoho je možná těžké tomu porozumět, ale každý den se těšíme z toho, že jsou nám nablízku. Každý obraz má svou vlastní historii, která je spojena nejenom s jeho autorem a okolnostmi vzniku, ale také třeba s tím, jak a kdy jsme ho zakoupili.
Dal jste si nějaký cíl, kam chcete svoji kolekci dovést?
Sbírku z desátých a dvacátých let pořád doplňujeme, její podoba není definitivní, ročně přibudou asi dva obrazy. Je to ale čím dál obtížnější, protože špičkových věcí ubývá, a navíc se objevuje řada plagiátů. Výběr se logicky zužuje. U sbírky současného umění postupujeme tak, že jsme si vytvořili určité těžiště a od zastoupených umělců chceme kupovat víc věcí. Chceme umělce sledovat v delším časovém úseku, mapovat jeho vývoj. Je to náročnější cesta.
Kdo je váš favorit?
Můj problém je, že mám hodně oblíbenců, kteří jsou ovšem velmi drazí. Vedle Richarda Prince je to Jeff Wall, Cyndi Shermanová, Peter Fischli a David Weiss, Mike Kelly a další, od nichž máme kolem pěti desítek děl.
Ti patří vesměs mezi nejdražší umělce na trhu ...
Pořídil jsem si jejich díla v době, kdy byla ještě relativně dostupná a stála mezi dvaceti a čtyřiceti tisíci dolary. Když jsem například Princeův obraz Nurse koupil za .čtyřicet tisíc dolarů,nemohl jsem tušit, že bych za něj dnes mohl dostat čtyři milióny. Rád bych měl ještě další do série, ale tak vysoko už bych nedosáhl. Jeho nárůst byl nesmírně strmý. Obecně by se dalo říct, že cena umělce, který se stane opravdu známým, může za období trvající pouhých pět let narůst až desetkrát.
Do jaké míry hraje při budování takové umělecké sbírky roli racionální úvaha o tom, že jde v případě nákupu obrazu také o investici, která se s velkou pravděpodobností zhodnotí? Nebo se řídíte jen citem?
Musí se mi to v prvé řadě líbit, dílo mě musí nadchnout. Vždycky tomu tak bylo. Mám ve sbírce okolo dvou tisíc artefaktů a o všech mohu s klidným svědomím říci, že jsem je koupil proto, že se mi líbily a přinesly mi radost. V současnosti se mi stává, že musím svoje nadšení krotit, protože bych nějaký obraz chtěl koupit, ale je příliš drahý.
Kdo vám ve sbírce chybí a chtěl byste ho v ní mít?
Nemám například nic od Damiena Hirsta ani od Jeff a Koonse, jejichž tvorba mě zajímá. Jenže když byli dostupní, jaksi jsem na ně zapomněl.
Litujete toho?
Prostě se stalo. To je život.
Kupujete také na aukcích, které jsou v posledních letech vzhledem k obrovským částkám, jež jsou za dražené obrazy vynakládány, sledované skoro jako dramatická sportovní utkání?
Ze zásady nikdy! Umění nakupuji v galeriích, a ne přímo od umělců. Mám pro to svůj důvod. Galerie pokládám za důležité instituce, bez nichž by svět umění nemohl fungovat, a proto by se měly podporovat. Galeristé mě upozorňují na díla, o která bych se měl zajímat.
Znáte se s umělci osobně, nebo jednáte jen s galeristy?
Platí obojí. Na současném umění je hezké právě to, že jeho hlavní aktéři jsou živí a mohu se - na rozdíl od klasiků, jako jsou třeba Kupka nebo Malevič - s nimi setkávat osobně. Často mě tady navštěvují, povečeříme, povídáme si o životě. Nakonec se vždycky dostaneme i k umění.
Dočetl jsem se, že při budování umělecké sbírky spolupracujete s Beatrix Rufovou z curyšského Domu umění. Jaká je její role?
Od rodičů jsem se naučil, že pokud se něco nedělá naplno a profesionálně, je lepší toho nechat. A právě úzká spolupráce s Beatrix Rufovou, jež se stala kurátorkou naší sbírky, mi umožňuje dodržet profesionální přístup. Je to jedno z největších štěstí, jaké mě v životě potkalo. Výjimečná žena, která žije uměním čtyřiadvacet hodin, naprostá odbornice. Já mám samozřejmě ještě jiné zaměstnání, jemuž se intenzívně věnuji, a také mi pochopitelně trochu chybějí znalosti, protože jsem dějiny či teorii umění nestudoval. Beatrix Rufová mi pomáhá se zorientovat a každé nové dílo kupujeme společně.
Musíte se shodnout?
Většinou tomu tak i je. Ale pokud máme odlišný názor a kurátorka řekne, že si nemyslí, že by dílo muselo být nutně do sbírky zakoupeno, kdežto mně se líbí, tak si je stejně koupím.
Kde jsou všechny vaše artefakty soustředěny? Vila je sice velká ...
Máme velký depozitář, protože stále je vystavena jen část sbírky. Možná něco brzy vystavím v Praze v rámci stého sedmdesátého pátého výročí naší firmy. Ještě ale nevím co, rozhodnu se až na místě. Právě jsme poslali čtyřicet děl do Berlína, protože tam mám nové kanceláře. Předtím jsem tam jel s kurátorkou, abychom vybrali díla, která se přesně do nových prostor hodí. Udělali jsme jakýsi "předvýběr", na jehož základě si potom mohou zaměstnanci zvolit, co se jim zamlouvá a co by chtěli. Sami se na procesu podílejí. Když vstoupíte do nějaké firmy, je velký rozdíl, jestli si všimnete nejprve umělé kytky, nebo můžete vnímat dílo Jeffa Walla. Smyslem toho je přinášet špičkové umění do všedního dne zaměstnance, jako jsou jeho běžnou součástí počítače nebo telefony. Normální člověk se s uměním setkává jen v muzeích, kdežto v naší společnosti s ním může existovat v přímém kontaktu.
Mimochodem, nemáte strach, že se v kancelářích vystaveným uměleckým dílům může něco přihodit?
Riziko tady existuje, jak jsme si uvědomili, když tady, v Curychu, nedávno ukradli ze sbírky Emila Bührleho vzácné obrazy. Pochopitelně se dobře rozmýšlíme, kam co dáme, ale spíš přitom myslíme na to, aby instalovaná díla měla co nejlepší světelné podmínky, což se musí řešit zvláště u rozměrných fotografií, jaké dělá třeba Andreas Gursky.
Výroční zprávy, které vaše firma vydává, se staly jedinečné tím, že je ztvárňují přední světoví umělci a vůbec nevypadají jako úřední spis.
Vzniklo jich už deset a každou dělal jiný autor. Když vytváří výroční zprávu umělec, je to podle mě lepší, než když jí dává podobu grafické studio. Všichni mají naprosto volnou ruku, je to jen na nich, jakou cestou se budou ubírat. V roce 2005 obsahovala výroční zpráva vtipy vybrané Richardem Princem. Na více než třech stovkách stran vtipy: rasistické, antisemitské, antifeministické, naprosto nekorektní. Loňská výroční zpráva je zase celá vysázená písmem, které se používalo v německé typografii třicátých let a bývá spojováno s nacistickým režimem. Ve firmě jsme vedli spoustu diskusí o tom, co se ještě smí - a co se už nesmí. Ti umělci dělají vlastně to co novináři: kladou otázky nejenom společnosti, ale ptají se také na to, jaká ta společnost je. Vzájemně jsou si vlastně velmi blízko, i když volí různé prostředky. Z tohoto důvodu chci jako nakladatel umění integrovat do žurnalistiky.
Výroční zpráva jako umělecké dílo?
Kdoví, za padesát let možná budou někde v muzeu. Je zajímavé, že umění do nich začleněné jako by relativizovalo jejich obsah. Ročenky zajímají opravdu málokoho, ale takhle si je někdo rád ponechá. Jeden galerista z New Yorku mi nedávno poslal zprávu, že se v nějakém antikvariátu prodává jedna ročenka za sto dolarů. Přitom se rozdávají zadarmo. Letošní dostali ke ztvárnění Fischli a Weiss a bude mít čtyři sta stran. Je to jejich nové dílo, které by jinak nevzniklo.
Umění je tedy s firmou namnoze propojeno - jak to vnímají zaměstnanci?
Kdybych od toho odstoupil a všechno sbalil, na druhý den bych dostal sto e-mailů, co se stalo. Vzpomínám si, jak jsem v hale měnil obraz a asi dva dny tam bylo prázdné místo. Třetího dne se vrátný přišel ubezpečit, že tam zase něco bude. To byl okamžik, kdy jsem si uvědomil, že to asi opravdu funguje.
Neuvažoval jste, že byste si otevřel muzeum současného umění?
Tím jsem se nikdy nezabýval. Dnes žijeme v paradoxní situaci, kdy máme hodně muzeí a málo kvalitního umění, jímž bychom je mohli naplnit. Sbírka, jakou buduji kupříkladu já, je zajímavá hlavně pro samotného sběratele. Bývá to většinou tak, že do muzea nějakého sběratele jde člověk jednou v životě - a tím to pro něj končí, už nemá potřebu se do něj vracet. Z tohoto důvodu se umění shromážděné ve sbírce musí prezentovat v nových kontextech, a proto ročně půjčujeme okolo stovky děl na výstavy v nejrůznějších částech světa.
Muzeum ovšem umožňuje sběrateli jistotu, že se jeho sbírka jednou nerozptýlí ...
Mám v plánu, že budu sbírat se stejnou intenzitou jako doposud ještě aspoň dvacet let, a tak na to, co bude potom, ještě nemyslím. Ale jsem přesvědčen o tom, že umění patří na veřejnost. Když budou lidé, kteří nastoupí po mně do firmy, chtít kolem sebe umění, tak tam také zůstane.
Kdysi jsem měl sen, že poběžím sto metrů na curyšské Weltklasse, na nejprestižnějším světovém atletickém mítinku, ale nějak z toho sešlo a místo toho do Curychu jezdím za uměním. Jaký máte vztah ke sportu?
Sport má pro můj život velký význam. V tenisu jsem byl desátý na švýcarském žebříčku, třikrát jsem běžel newyorský maratón, absolvoval jsem na běžkách Engadin, což je také vzdálenost přes čtyřicet kilometrů. Každý týden naběhám okolo šedesáti kilometrů.
V tenisu jste se dostal vysoko - to už jste skoro mohl pomýšlet na reprezentaci v Davisově poháru?
Chyběl mi kousíček. Určitým problémem byli čeští hráči, kteří po roce 1968 přišli do Švýcarska a ovládli naši tenisovou špičku. S některými jsem hrával čtyřhru! Petr Kanderál se stal naší jedničkou. Také Jakob Hlasek, který byl vynikajícím hráčem a v devadesátých letech patřil do světové desítky, má české kořeny.
V Česku nám teď nezbývá než se obdivovat Rogeru Federerovi ...
Nelze se mu neobdivovat. Možná je to nejlepší hráč v historii tenisu.
Sportujete také s manželkou?
Je to výborná lyžařka. Vždycky když jsem se jí zkoušel na sjezdovce držet, bylo to marné, nechala mě daleko za sebou.
EPILOG
Málem bych se zapomněl zeptat: co vlastně prožíváte, když se setkáte s uměleckým dílem?
Jde o něco, co by se snad dalo nazvat jistým vzrušením. Stává se to, když objevím dílo, které na mě zapůsobí nečekanou silou, protože pojednává o něčem, co člověk jen mlhavě tušil. Obrazem se toho dá často vyjádřit víc, než můžeme formulovat slovy. To je na výtvarném umění jedinečné.
Mimochodem, neuvažoval jste někdy o tom, že byste se dal na uměleckou dráhu?
To ne. Každý by měl pochopit, k čemu má talent, jinak ho čeká v životě trápení. Vím, co umím, ale stejně tak dobře vím, co neumím. Proto jsem se stal spíš pozorovatelem umění. Je to jako s hostem v restauraci. Každý dobrý kuchař potřebuje dobré hosty, kteří dokážou ocenit, co uvařil.
Reflex 14/2008