Barvy Jednoho života

Její život vstoupil do několika knih. A jistě LENKA REINEROVÁ (89) ještě nějaké napíše. Co si jiní musejí složitě vymýšlet, to tato německy píšící autorka jen tahá ze své výborné paměti. Nejprve přesně okomentovala aktuální politickou situaci, pak začala vyprávět. Zatímco se do jejího smíchovského bytu pomalu vkrádaly stíny, naplňoval zešeřelý pokoj energický hlas, který oživoval dvacáté století s jeho válkami, koncentračními tábory, emigracemi, diktatutami, ale ve vzpomínkách na dobré kamarády i s jeho uměleckými velikány.

Jste Češka, mluvíte výtečně česky, ale své knihy píšete německy. Jak se mluvilo u vás doma?
Mou mateřštinou byla v pravém slova smyslu němčina. Maminka pocházela ze Žatce, což bylo před válkou město, které mluvilo z devadesáti procent německy, ale maminka hovořila i česky, aniž by si dělala starosti, jestli mluví gramaticky správně. Tatínek byl z Prahy, mluvil česky, též německy. Takže já vyrůstala v bilingvní rodině. A pak mě rodiče dali, stejně jako starší sestru, do německého gymnázia, i když nevím proč, když třeba má mladší sestra už chodila do českého. Samozřejmě že se mě spousta lidí ptala, jak mohu po tom všem, co Němci provedli s mou rodinou za války, psát německy, ale to je přece absurdní. Jazyk je jen nástroj a je důležitější, co píšete, než v jakém jazyce. Navíc si musíte uvědomit, že pražská literatura v německém jazyce, to byl pojem!

Jak vypadal Karlín, kde jste vyrůstala, v době vašeho dětství?
My bydleli na Královské třídě, dnes Sokolovské. Tatínek zde měl železářství, ale dlouho mu nevydrželo. On totiž sloužil za první světové války v rakouském vojsku, ale poněvadž měl hlavu na počty, tak ho ke konci války stáhli do klatovských kasáren. Leč stalo se, že šel jednoho dne přes dvůr, kde si nějaký voják čistil pušku, která vystřelila a zasáhla mého otce do hlavy. Nezabilo ho to, ale poněvadž tehdy ještě neurochirurgie neexistovala, střela zůstala v hlavě. Nějaký čas se nic nedělo, pak však kulka nejspíš začala tlačit na mozek a tatínek se najednou choval divně. A to dopomohlo i ke krachu obchodu, poněvadž když na jeho vedení přestával stačit, tak si našel nějakého nepříliš poctivého společníka, jenž nechal otce podepsat pár směnek, a my přes noc přišli úplně o všechno.

Jaké byly další osudy vaší rodiny?
Mladší sestra se zapojila do odboje, půl roku pobyla na gestapu, následoval Ravensbrück a Osvětim, kde zahynula. Starší šla i s dítětem do Lodže, maminka putovala přes Terezín do Osvětimi, otec podle všeho umřel v Terezíně. Smutný osud jedné židovské rodiny z tisíce. Jenomže tohle byla moje rodina. Dnes už jsem z toho víceméně venku, ale řeknu vám, není jednoduché přežít. To není jásavá radost. Pořád totiž zůstává všudypřítomná otázka: "Proč zrovna já? A jak s tím mám dál žít?"

Hospodářská krize třicátých let a krach otcova obchodu byly důvody, jež vás posléze přivedly do komunistické strany?
Já jsem na vlastní kůži pociťovala sociální nespravedlnost. Rodiče zkrachovali a já musela ze školy jít vydělávat. Po čtvrtém ročníku jsem byla nucena opustit gymnázium ve Štěpánské, kde byli lidé, kteří tam chodili neradi, ale mohli dostudovat, jít na univerzitu a získat doktorát, zatímco mně bylo tohle všechno odepřeno. Mně zněla diktatura proletariátu přitažlivě. Myšlenka, že by získali moc ti, kdo až dosud byli vždy potlačováni, byla lákavá. Navíc v okolních zemích začalo narůstat nebezpečí fašismu, mně bylo kolem dvaceti, když vypukla španělská občanská válka. Ostatně můj muž byl rovněž interbrigadista, lékař francouzské brigády, kterou z devadesáti procent tvořili dělníci z Renaultky. To všechno mě ovlivňovalo. Člověk musel zestárnout a sesbírat životní zkušenosti, aby dnes věděl, že nárok na absolutní moc, ať již záminky budou politické, etické, či náboženské, se nesmí nikomu tolerovat.

Čím jste žili vyjma politiku?
Já jsem před válkou hrála taky divadlo. Tehdy existovala veliká organizace DDOČ, tedy Dělničtí divadelní ochotníci Československa. A já byla jejím členem a hrála nějakou mladou ruskou holku ve Švejkovi, jehož ztvárnil slavný herec Karel Noll. Dodnes si vzpomínám na scénu, v níž jsem na něj měla prskat slunečnicová semínka a on klel: "Ta zatrachtilá ženská se zase strefila!" Potíž byla v tom, že já se ani jednou nestrefila, což u lidí sklidilo obrovský úspěch, poněvadž byli všichni přesvědčeni, že je to tak narežírované. Ale žila jsem opravdu dost politicky. O sobotách a nedělích, místo abychom šli na rande, jsme se jezdili do pohraničí hádat s nacisty. To se mi zdálo být správné, až mě jednou v Teplicích kopli do nohy a poranili mi šlachu.

Co jste dělala po vynuceném odchodu z gymnázia?
Mně bylo šestnáct, když jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání v pražské pobočce Harmaneckých papíren. Byla jsem přidělena do oddělení evidence, kde jsem na kartičky zapisovala štos průklepů, nabídek, účtů a korespondence, což mě pochopitelně strašně nudilo. A v téhle kanceláři se mnou seděl mladý fakturista jménem Jaroslav Foglar. On byl introvert, ale ke mně se choval obrovsky kamarádsky. Jemu tehdy bylo pětadvacet let, psal svou první knížku, bydlel s maminkou a žil jen pro své kluky. Nepamatuji si, že by jednou jedinkrát řekl, že byl v biografu nebo v divadle, on z práce opravdu chodil rovnou domů. Nikdy žádné rande, taky mu do práce vždycky volal jen někdo z kluků nebo maminka, aby cestou domů koupil zelí nebo něco takového. To mi přišlo zvláštní. Pak jsme se dlouho neviděli, až po mnoha letech mi zavolal, to už byl slavný, a povídá: "Leničko, máš ještě ten zelený pracovní plášť, jaký jsi kdysi měla?" Nevím, proč mu utkvěl v paměti zrovna můj zelený pracovní plášť, ale to mě dojalo.

Na divadlo jste s nástupem do zaměstnání zanevřela?
Ale kdepak! Dokonce jsem začala dramatizovat! Mladé Československo za první republiky bylo na rozdíl od států, které dnes označujeme za postkomunistické, jedinou skutečně demokratickou zemí. A když v Německu nastoupil k moci Hitler, tak spousta uprchlíků směřovala právě do Československa. Byli tady Thomas a Heinrich Mannovi, filozof Ernst Bloch, autor fotomontáží John Heartfield, ale i celá řada lidí, co zdaleka nebyli slavní. Někteří sem přišli i se svými dětmi a já se o skupinku z nich starala. A jednou v zimě jsem viděla vánoční představení německého divadla pro děti, jež uvádělo dramatizaci knihy Ericha Kästnera s názvem Punťa a Toník. Mně se to představení ani trochu nelíbilo, zdálo se mi kýčovité, tak jsem se ve svých sedmnácti letech rozhodla, že to s těmi svými dětmi nastuduji líp. Napsala jsem Kästnerovi do Německa, že bych ráda dramatizovala jeho knihu, a on mi odepsal, ať se do toho klidně pustím. S pomocí bývalých spolužáků z gymnázia jsem tedy připravila veřejné představení, jehož výtěžek jsme se velkoryse rozhodli věnovat pozůstalým obětí hornické tragédie, k níž tehdy zrovna došlo v Mostě. A poněvadž jsem tenkrát měla opravdu velké sebevědomí, pozvala jsem na premiéru Voskovce, Wericha, i obávaného kritika německého divadla Maxe Broda.

Vy jste se s nimi znala?
Nikoho jsem neznala. Vlastně jednou jsem se viděla s Maxem Brodem. To bylo ještě na gymnáziu, kde byla každoročně akademie, já hopsala po jevišti a profesor Kosta mě potom představil Brodovi. Litoval, že musím gymnázium opustit, Brodovi tvrdil, jak prý jsem talentované děvče, a ptal se ho, jestli by pro mě nemohl něco udělat. Dodnes si vybavuji, jak se na mě důkladně podíval a velice laskavě řekl: "Tady by se snad něco dalo dělat. Přijďte, slečno, někdy ke mně do redakce." Jenomže já to doma řekla mamince a ta okamžitě zareagovala: "Ne aby tě to napadlo!"

A přišli všichni ti pozvaní na vaši premiéru?
Většina z nich k mé hrůze skutečně přišla! Rozhodně jsem tam viděla Broda a toho dramaturga německého divadla, jenž měl na svědomí Kästnerovu hru, co se mi nelíbila; ten večer jsme navázali celoživotní přátelství. Šéfredaktor německého časopisu AIZ Franz Weiskopf tenkrát dokonce někam napsal kritiku, kde poznamenal, že to bylo velice dobré, výborně zdramatizované, ovšem poněkud lapidárně. A poněvadž jsem nevěděla, co znamená lapidárně, měla jsem pocit, že se mu to nelíbilo, tak jsem se velice rozčilila a kontaktovala ho, aby mi, prosím pěkně, vysvětlil, co tím myslel. A on se hrozně bavil a laskavě mi řekl, že jsem byla stručná v místech, kde jsem divákovi klidně mohla říct víc. Tak jsem se seznámila s Weiskopfem, což se mi později velmi hodilo, když mě vyhodili z kanceláře Harmaneckých papíren.

Proč myslíte, že vás Weiskopf přijal?
Poněvadž jsem tehdy tu a tam už něco napsala, takže když redakce Franze Weiskopfa musela uprchnout před Hitlerem z Berlína a usadila se v Praze, přijal mě jako děvečku pro všechno, zejména na psaní dopisů a udržování archívu fotografií. Časopis AIZ vycházel pochopitelně v němčině a vedle toho v naší redakci vznikl česky psaný časopis Svět v obrazech. Šéfredaktorem obou časopisů byl Weiskopf, jenž po Mnichovu velice rychle utekl do Paříže. Poněvadž to byl člověk nesmírně vzdělaný, který ovládal několik jazyků, byl dopisovatelem různých francouzských periodik a ruského časopisu Mezinárodní literatura. Když odjížděl, tak mi řekl: "Teď pro ně můžeš psát ty." A tak když umřel Karel Čapek, šla jsem na jeho pohřeb na Vyšehrad a napsala o tom do Mezinárodní literatury. Pár dalších článků mi otiskli ve francouzských časopisech. Honoráře byly mizivé, ale přece jen to byly peníze, které jsem si nechala uložené v zahraničí, takže když jsem byla později nucena utíkat do Paříže, měla jsem tam do začátku alespoň pár franků.

Kdy se tedy z děvečky pro všechno v redakci AIZ stala novinářka?
To jsem se po víkendu, který jsem strávila v Sudetech agitací proti nacistům, vrátila jednou do redakce a velice živě vyprávěla, co se tam všechno dělo. Weiskopf to chvíli mlčky poslouchal a pak povídá: "Víš co? Teď se seber, jdi domů a tak, jak jsi mi to teď vyprávěla, to napiš." Tak jsem šla domů a psala jednu verzi za druhou. Další den jsem mu přinesla tu, kterou jsem považovala za naprosto báječnou, on si to četl, já mu koukala přes rameno a najednou se zarazil na místě, kde jsem líčila, že byla bílá zima, sněhem pokrytá louka, na níž seděl černý havran, nahoře se třpytilo modré nebe a slunce padalo na sníh, který zlatě jiskřil ... Weiskopf se ke mně otočil a povídá: "Jseš si úplně jistá, že jsi nevynechala jedinou barvu?" A to mám dodnes na paměti, když něco píši.

Franz Weiskopf odešel do Paříže, kam se záhy podařilo dostat i vám. Jak se to seběhlo?
Po Mnichovu si Podkarpatská Rus vytvořila vlastní vládu a chtěla se od Československa odtrhnout. Navíc měla v plánu osvobodit sovětskou Ukrajinu a připojit ji k sobě, což byl naprosto směšný plán. Každopádně se něco dělo a sjížděla se tam řada novinářů. Mně zatelefonoval z Paříže Weiskopf, že se tam chystá i jeden americký novinář, dopisovatel velkého deníku Baltimore Sun z Paříže, jemuž mám tlumočit. Skoro jsem v té době neuměla anglicky, ale to Weiskopfa nezajímalo, prý to nějak zvládnu. Výhodou bylo, že ten novinář si vzal můj pas a odešel s ním na francouzskou ambasádu v Praze, která tehdy jen nerada dávala víza, aby jim vysvětlil, že jsem jeho sekretářka. Tím pádem jsem dostala francouzské vízum, jež se mi mělo zanedlouho velice hodit. Odjeli jsme na Podkarpatskou Rus, pak ještě do Polska a plánovali jsme cestu do Rumunska, ale tam on už nejel, jen mi vzkázal, že beztak vím, co ho zajímá, tak ať tam jedu sama. Tak jsem vyrazila 4. března 1939 do Bukurešti, kde jsem bydlela u jedné české kamarádky, která byla vdaná za německého novinářeemigranta. Čtrnáctého března jsem se měla vrátit, ale on přišel den předtím domů a povídá: "Dneska se od vás trhlo Slovensko, tak si myslím, jestli nechceš raději zavolat domů, co se u vás děje." Naštěstí jsem ho poslechla a sestra mi řekla slova, jaká si pamatuji naprosto přesně dodnes: "Myslím, že by ses ještě neměla vracet, přece jen jsi měla tu chřipku, a tady bys neměla dost klidu, dneska večer tu byli tvoji přátelé." To jsem dešifrovala jako varování. Já totiž fungovala pro jeden emigrační antifašistický týdeník jako odpovědná redaktorka a podle tehdejšího tiskového zákona bylo celkem jedno, kdo do novin psal, ale odpovědný redaktor musel být československý občan. Když mě vyzvali, abych to dělala, tak jsem to považovala za čest, ale poněvadž plnoletým byl tehdy člověk až v jedenadvaceti a mně bylo pouze devatenáct, přesvědčila jsem matku, aby mě nechala předčasně prohlásit plnoletou. A stala jsem se odpovědnou redaktorkou. Z toho důvodu jsem se ocitla na seznamu gestapa, jež si pro vypsané lidi přišlo dřív, než sem vjel Wehrmacht s tanky a děly. Takže jsem se domů nevrátila, měla jsem francouzské vízum, přes Itálii jsem se dostala do Paříže, a tím pádem jsem tady dodnes. Slova mé sestry mi zachránila život. To bylo mimochodem naposledy, co jsem s ní a s matkou mluvila.

Do Paříže se v té době stahovala početná česká emigrace. O co se ve městě nad Seinou snažila?
Na začátku války vznikl v Paříži z iniciativy Adolfa Hoffmeistera, který jako jediný měl potřebné francouzské kontakty, Maison de la culture tchécoslovaque, tedy Dům československé kultury. Tehdy se předpokládalo, že podobně jako za první světové války se i tentokrát bude československý odboj soustřeďovat v Paříži. To se nakonec ukázalo jako velký omyl, nicméně opravdu jsme získali dům na Montparnassu, kam se nastěhovalo asi deset lidí, mezi jinými Maxim Kopf a Antonín Pelc, stálým hostem byl Alén Diviš a občas tam pár dní přespali hoši, co šli bojovat do Anglie. Já jediná tam zastupovala ženský rod. Každý večer se zde scházela početná skupina Čechoslováků, vzpomínám na spisovatele Egona Hostovského a Františka Langera, generály Ingra a Španiela či politiky Huberta Ripku a Vladimíra Clementise. Toto naše počínání se zřejmě někomu nelíbilo, takže nás obyvatele jednoho dne všechny sebrali. Týden jsme pobyli na policejní prefektuře, pak mužské odvezli do Lacanté a mě do ženské věznice La Petite Roquette. A poněvadž byla válka, tak nás postavili před vojenský tribunál. Dodnes nemám ponětí, z čeho nás vlastně obžalovali, ale asi to bylo dost špatné, poněvadž jsme si odseděli šest měsíců v samovazbě. Mě pak převezli do ženského internačního tábora pro cizinky v Rieucros a mužské poslali do pracovního tábora. Ovšem to už se Francie pomalu začínala drolit, tábory se pozvolna rozpadávaly, jenže ten můj byl bohužel na jihu Francie, který posléze připadl kolaborantské vládě maršála Pétaina, a přetrval.

Je pravda, že jste právě ve francouzském vězení začala psát svou první knihu?
To je pravda. A česky, poněvadž jsem se domnívala, že v pařížské věznici je čeština tajný jazyk. To jsem asi měla pravdu, ale poněvadž jsem psala dětskou detektivku, tak jsem ji klidně mohla psát francouzsky, kdybych bývala tenhle jazyk uměla. Ta kniha nikdy nevyšla, každopádně bylo výtečné, že mi to vůbec umožnili. Akorát mě upozornili, když jsem po nich chtěla sešit a tužku, že nesmím s nikým korespondovat, ale když jsem je uklidnila, že nechci psát dopisy, ale pro sebe, tak se sice podivovali, ale požadované mi opravdu přinesli. A já byla blažená, poněvadž jsem sice byla zavřená v cele, ale celé dny jsem psala a byla rázem někde jinde. A taky jsem směla číst, dokonce to po nás chtěli. Ženské občas byly hysterické a jednou jsem slyšela, jak dozorkyně vlítla do nějaké hlučné cely a křikla: "Co je? Vy nemáte nic ke čtení?" Tak jsem okamžitě začala bouchat na dveře a dožadovala se taky knih. A oni mi přinesli rovnou celý katalog vězeňské knihovny. Francouzsky jsem tehdy ještě rozuměla velice špatně, ale co se dalo dělat? Nakonec jsem ve vězení přečetla celého Balzaka. Tvrdila jsem jim, že umím anglicky, jenomže oni měli v angličtině jenom knihy Waltera Scotta. Nadšeně jsem se do nich pustila. Směla jsem mít tři knížky najednou, tak jsem si to rozdělila - po ránu jsem četla historii, dopoledne jsem psala, odpoledne jsem četla francouzsky a k večeru anglicky. Musím říct, že v tomhle francouzském vězení mi čas docela utíkal.

Jak jste se nakonec dostala z Francie?
Můj bývalý šéfredaktor Weiskopf i můj dobrý přítel Egon Erwin Kisch se mezitím dostali do Ameriky, kde tenkrát vznikla akce solidarity s umělci, kteří uvázli v neobsazeném cípu Francie kolem Marseille, kde uvázl mimo jiné třeba i Lion Feuchtwanger. Nikdo si však nedělal iluze, že by Němci nakonec neobsadili celou zem, takže byla snaha tyhle lidi z Francie dostat. A Kisch s Weiskopfem řekli svým americkým kolegům, že je tam i jedna jejich mladá kolegyně, takže jsem se ocitla na seznamu lidí, kterým se měl umožnit odjezd. Francie se tehdy chtěla zbavit nepohodlných lidí, čímž by navíc vyvolala dojem velkorysé země, jež dává ohroženým lidem svobodu. Peggy Guggenheimová odvezla tehdy z Marseille celou skupinu surrealistů, aby pak v New Yorku založila muzeum. Taková to byla tehdy šílená situace.

Pokud vím, tak do Mexika jste však nedorazili.
Nastoupila jsem na uprchlickou loď, která měla kapacitu sto dvacet lidí, ovšem nás na ní bylo přes pět set a podle toho to na ní vypadalo. O deset dní dřív však vyplula jiná uprchlická loď, jež byla coby plavidlo pétainovské kolaborantské vlády zajata britským námořnictvem. Pasažéři byli dopraveni na Trinidad a ubytováni v hotelech, ale loď byla zabavena. A poněvadž Francie nechtěla přijít o další loď, tak tu naši zastavila u břehů Maroka, které bylo tehdy francouzským protektorátem. Tohle všechno jsme však nevěděli, my byli deset dní uvězněni na lodi v marockém přístavu, na břeh jsme nesměli, nikdo netušil, co s námi bude, takže na palubě vládla hrozná panika. Pak se francouzské úřady rozhodly, že provedou třídění. Lidi, s nimiž nebyly ve Francii žádné potíže, byli převezeni do lágru poblíž Casablanky, který byl u moře, takže celkem snesitelný, skupinu problémových pasažérů, mezi něž jsem pochopitelně patřila i já, nacpali bez jediné informace do vlaku a jelo se tak dlouho, dokud byly koleje. Ty končily na Sahaře, kde nás vyhnali z vagónů a zavřeli v táboře cizinecké legie, kde nás hlídali cizinečtí legionáři. Každý z nás měl právo jen na jeden litr vody na den -na pití, na mytí, na praní, zkrátka na všechno. Není divu, že tam byla opravdu velká úmrtnost. A to se mi ani trochu nelíbilo, takže jsem si řekla, že tam nezůstanu. Nechala jsem se okamžitě hlásit u velitele tábora, což byl francouzský důstojník, jemuž jsem vyprávěla, že československá exilová vláda v Londýně je velice zainteresována, abych ve zdraví dorazila do Mexika, takže by pro něj bylo nepříjemné, kdyby se mi náhodou něco stalo. To jsem si pochopitelně vymyslela. Navíc jsem mu ještě namluvila, že jsem byla nedávno operována a pobyt v tomto táboře mně nedělá dobře. Já sice opravdu byla operována, ale to mi bylo pět let. Tehdy ještě nebyla chirurgie na takové úrovni, takže mám dodnes slušnou jizvu. Každopádně tahle informace ho zaujala, takže zavolal táborového lékaře, ten potvrdil, že jsem opravdu byla operována, a komandantovi nezbylo, než aby se mě zeptal, co tedy chci. Tak jsem mu řekla, že osmačtyřicetihodinovou propustku do Casablanky, kde si potřebuji vyřídit nějaké záležitosti.

Jak jste se dostala do Mexika?
Poté, co jsem přestála žloutenku, museli mi mí přátelé znovu obstarat mexické vízum a lodní lístek, vyčkat příjezdu portugalské lodi Serpa Pinto. Měla jsem pořád ještě nažloutlé oči. Byl s námi jeden německý antifašista a interbrigadista, který na Sahaře v lágru dostal rychlé souchotiny a byl na umření. Jednoho bratra mu popravili Němci, druhý zůstal ve Francii a nemocného za žádnou cenu nechtěli nechat v Casablance. Někdo mu sehnal lůžko, na kterém ležel, když do přístavu dorazil lodní lékař. Snažili jsme se mu namluvit, že jen nesnáší africké podnebí, ale na něm bylo vidět, že má smrt na jazyku. Naštěstí šlo o velmi hodného lodního lékaře, portugalského důstojníka, jenž nakonec řekl: "Jestli ten pán teďka vstane a bez cizí pomoci nastoupí na loď, tak pojede." Jenomže ta loď byla dost vysoká a vedla nahoru strmá lávka. Nebohý bývalý interbrigadista se zvedl a šoural k můstku. Většina z nás si v tu chvíli říkala, že by možná bylo nejlepší, kdyby spadl do vody a už nevyplaval. On se však sunul po lávce, stále pomaleji a obtížněji. Byl asi v polovičce, když se k lodi doslova přiřítil jeden černý námořník. Nejspíš se vracel pozdě, tušil potíže a tenhle člověk mu stál na lávce v cestě. Tak ho šoupl před sebou a ten chudák byl konečně nahoře. Na lodi pak umřel. Na moři platí zákon, že se mrtví pohřbívají ve tři hodiny ráno, aby tomu bylo přítomno co nejméně lidí. Lodní lékař však věděl, že jsme jeho přátelé, tak nám přišel oznámit, kdy bude vhozen do moře. Dodnes slyším, jak na lodi stloukali prkna na rakev. A poněvadž tenhle lékař portugalské lodi věděl, že šlo o důstojníka ze španělské občanské války, přinesl portugalskou vlajku a připevnil ji na rakev. Dole v moři už čekali žraloci ... Cestou pak umřeli ještě další lidi, všichni už byli válkou vyčerpáni. Já naštěstí neumřela a dorazila až do Mexika.

V Mexiku jste strávila hodně času s Kischem. Jak jste se vlastně seznámili?
Já znala ještě Kischovu maminku, vždyť jsem svého času bydlela v Melantrichově ulici, kde je Kischův rodný dům. Bratrů Kischových bylo pět. Nejstarší byl Wolfgang, jenž padl za první světové války, pak byl Egon, třetím byl doktor Bedřich Kisch, kterému se říkalo Kašpar, ten byl šéflékařem českého špitálu ve Španělsku, pak odešel s doktorem Františkem Krieglem, jenž jako jediný v roce 1968 po obsazení Československa nepodepsal Moskevské protokoly, do Indie, následně do Číny. Po válce se MUDr. Kisch stejně jako Egon vrátil do Československa, po šedesátce se prvně oženil a v roce 1968 emigroval s manželkou do Německa, kde krátce nato umřel; jsem přesvědčena, že po všech těch letech v zahraničí a vysněném návratu domů už nesnesl tohle další přesazení. Čtvrtým z bratrů byl Pavel, taky novinář, posledním byl Arnold, ten pracoval jako bankovní úředník. Oba je nakonec dostali Němci. Většinu z nich jsem znala, ale Egon mě měl nejradši. My se znali od roku 1935. Nejdřív jsme bydleli v jedné ulici, za války pak dokonce ve stejném hotelu. On tam byl s manželkou a já opět bydlela v mansardě, jako kdysi v Melantrišce. Pak jsme se potkali v Mexiku, kde mám pocit, že jsem pro Egona byla čímsi jako zosobněním Prahy. Navštěvoval mě na ambasádě, kam nám přicházely zprávy ze světa, pomáhal mi s časopisem, povídali jsme si. Když jsme spolu byli sami, tak jsme v Mexiku hovořili česky.

Kdy jste se po válce vrátila do Evropy?
Pro mě návrat do Československa nebyl vůbec jednoduchý. Na jednu stranu jsem velice toužila vrátit se domů, na druhou jsem věděla, že už tady nikoho nemám. Vrátit se domů a už tam nebýt doma, to je zvláštní pocit. Jenomže manžel byl těžce nemocen, měl špatná játra a v Bělehradě mu vyndali žlučník, ale pořád na tom byl špatně. Jeho přátelé, vojenští lékaři, kteří s ním bojovali ve Španělsku, mi jednoho dne řekli: "My jsme udělali, co jsme mohli, víc nesvedeme, navíc nemáme léky. Jestli můžeš, tak ho dostaň do Československa." Tak jsem zašla na československou ambasádu v Bělehradě a během osmačtyřiceti hodin byl manžel ve Všeobecné nemocnici na Karláku, o čtyři týdny později už chodil takřka vyléčen po Karlových Varech. My s dcerkou zůstaly v Bělehradě, pak jsme ho jely na týden navštívit do lázní. Do čtyřiadvaceti hodin po mém příjezdu do Československa vypukla roztržka mezi Jugoslávií a ostatními socialistickými zeměmi. V mém muži se okamžitě začalo odehrávat obrovské dilema. V lázních bylo několik jugoslávských důstojníků a taky legendární postava španělské občanské války Dolores Ibárruri, slavná La Pasionaria, jež byla pro mužské, kteří byli v interbrigádách, skutečná autorita. A ta vlastně mého muže přesvědčila, aby se vyjádřil proti Jugoslávii. Do toho já řekla, že chci zůstat doma v Československu. Tak jsme tady zůstali. To jsem ovšem netušila, co mě ještě čeká.

Kde jste v Československu sháněla práci?
V prosinci 1948 jsem byla poprvé operována na rakovinu. A měla jsem štěstí, že jsem byla tady, poněvadž v Jugoslávii by to se mnou bylo daleko horší. Samozřejmě že tenkrát nedokázali to, co dovedou dneska, ale byli výborní. Pak jsem pracovala v zahraničním vysílání rozhlasu. Začátkem roku 1952 si pro mě přišla Státní bezpečnost. Ocitla jsem se ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni a vypadalo to se mnou velice špatně. Psala se padesátá léta a komunistický režim byl opravdu krutý. To se s mým pobytem ve vyšetřovací vazbě na počátku války ve Francii vůbec nedalo srovnat, to bylo v porovnání s Prahou doslova sanatorium. V obou případech jsem byla vyšetřovanec, ale zatímco ve Francii jsem směla mít své civilní šaty, tady jsem musela do trestaneckého. Ve Francii jsme chodili každý den na vzduch, tady jsem se za patnáct měsíců dostala z cely jen třikrát.

A z čeho jste byla obviněna?
To oni nikdy neříkali. Taky proto, že ten důvod teprve hledali. Brzy jsem pochopila, že tam nejsem kvůli konkrétnímu provinění, ale jednoduše proto, že na mě pasovala řada předpokladů. Jednak jsem byla předválečnou členkou komunistické strany, což bylo v padesátých letech špatné, pak jsem byla v emigraci na Západě, vzala jsem si Jugoslávce a Jugoslávie se nepohodla se Stalinem, byla jsem za první republiky novinářkou, a ještě ke všemu Židovka. Zkrátka všechno to štymovalo, já musela být protistátní živel, i kdybych nic neprovedla. Taky mi jeden chytrák během vyšetřování řekl: "Vy jste přece sionistka." Na to jsem mu odpověděla, že jsem sionistka nikdy nebyla a nikdy nebudu, ale on mě okamžitě poučil: "Od založení Státu Izrael jsou Židi na celým světě sionisti!" A hotovo. S nimi byla jakákoliv diskuse úplně zbytečná. Tak třeba můj muž mi psal do vězení česky, i když jeho čeština byla všelijaká. A jednou mi v dopise vyprávěl, co vařil k večeři a že si potom dali víno. On myslel hrozny, ale ten vyšetřovatel mi to předčítal, já nikdy žádný dopis do ruky nedostala, a povídá: "No vidíte, starej si cucnul." Jindy mi poslal fotografii dcery, když šla první den do školy. Vyšetřovatel si sedl za stůl, mě usadil do kouta na plechovou lavici a povídá: "Tak vám tady starej poslal taky fotku holky." A já samozřejmě vstala a šla si tu fotku prohlédnout, ale on na mě spustil: "Nikdo vám neřekl, že smíte vstát!" To jsem ignorovala, došla jsem k psacímu stolu, vzala jsem si tu fotku, ale po chvilce mi vyšetřovatel řekl, že už jsem se na ni dost nakoukala, a zase mi ji vzal. Nebyla jsem nikdy fyzicky mučena, ale když jsem dostala žlučníkový záchvat a žádala dietu, tak mi bylo řečeno, že u nich si musím všechno zasloužit. Navíc jsem byla po té operaci rakoviny a pořád ještě v inkubační době, takže jsem se dožadovala kontrolní prohlídky, ale kdepak: "U nás si musíte všechno zasloužit." Často mi taky opakovali: "My vás tady máme v kufru. A je jen na vás, jak dlouho tady chcete být. Cesta odtud vede jenom přes soud a k tomu vás dáme teprve ve chvíli, kdy se ke všemu přiznáte." Nakonec jsem tam strávila patnáct měsíců.

Kdy vás pustili?
Krátce poté, co umřel Stalin a pak Gottwald, v Sovětském svazu odstranili Beriju, tak v Československu najednou nevěděli, co se všemi těmi vyšetřovanci. Jednoho dne mě zavedli se zavázanýma očima do vykachlíčkované místnosti, hodili mi k nohám pytel a řekli, že jsou v něm mé věci, ať se převléknu. Pak mně nasadili neprůhledné brýle, vyvedli ven a posadili do auta. V tu chvíli jsem byla přesvědčena, že je konec. Nevím, kam jsme jeli, oni neřekli ani slovo. Až auto zastavilo, dva muži v civilu mě vytáhli ven a že se půjdeme projít. Bála jsem se, že teď to přijde. Namísto toho jeden řekl: "Umřel Stalin." A ten druhý dodal: "A taky Gottwald." Ze mne spontánně vylétlo: "A kdo ještě?" Oni nic neřekli, jen jsme šli dál. Pak se jeden z nich vrátil do auta a přinesl něco zabaleného do vánočního papíru. Jak se ukázalo, byl to kompot a teplé vlněné ponožky, co mi můj manžel poslal k vánocům. A teď byl konec srpna! A ještě mi dali nějaké peníze, které mi muž poslal. V tu chvíli jsem však byla přesvědčena, že se manžel zbláznil, poněvadž podobné bankovky jsem nikdy neviděla. Nikdo mi totiž neřekl, že mezitím byla měnová reforma. Tak jsem tam tak stála a oni řekli: "Tak hleďte sekat dobrotu." A odjeli. Nevěděla jsem, kde jsem, navíc se mi z toho čerstvého vzduchu udělalo špatně. Sedla jsem si na nedalekou lavičku a čekala, až půjde někdo kolem. Za chvíli běžel nějaký kluk, ale když jsem ho poprosila, ať mi řekne, kde jsem, on viděl v srpnu na lavičce sedět ženskou s vánočním balíčkem na klíně, která neví, kde je, tak vzal do zaječích. Naštěstí šel po chvíli nějaký muž, co mně řekl, že jsem v Troji, a vysvětlil mi, kudy se dostanu na tramvajovou zastávku. Tenkrát ještě v tramvajích jezdili průvodčí, já nevěděla, co se teď platí, tak jsem nastavila dlaň s penězi. On jen mávl rukou, ať se posadím. Až doma jsem zjistila, že jsem bílá jak stěna.

Co jste dělala po návratu z vězení?
Velice rychle jsem si musela najít práci, poněvadž z laborantského platu mého manžela nebylo možné žít ve třech. Na pracovním úřadě jsem naštěstí narazila na milou paní, jíž jsem vysvětlila, odkud jsem se právě vrátila. Měla pro mě pochopení a slíbila, že mi do týdne sežene práci. A opravdu. Já nikdy neměla tak vznešený titul jako tenkrát, když jsem se stala vedoucí vzorkovny sortimentu sklo a porcelán závodu krajského podniku pro spotřební zboží pro domácnost. Nakonec se mi ta práce docela zalíbila. Chodili ke mně vedoucí prodejen z celého Východočeského kraje, objednávali, co potřebovali, někdy jsem jim vnutila i pár ležáků. Třeba tam měli takovou podivnou porcelánovou věc, snad to měla být lampa, tak jsem ji rozebrala a kus prodala jako vázu, kus jako nějakou dekoraci, což se mým nadřízeným líbilo. Navíc mě mezi sebe velice hezky přijaly všechny dělnice.

V Praze jste získala důstojnější práci?
Řada známých mi radila, ať vezmu jakoukoliv práci, ať jdu třeba prodávat do Pramene, ale to jsem nechtěla. Dva roky jsem prodávala sklo a porcelán a to stačilo, vždyť já nejsem prodavačka, ale novinářka. Zkoušela jsem, jestli bych nemohla tlumočit, ale vždycky z toho na poslední chvíli sešlo. Tlumočení tenkrát zprostředkovávala jazyková škola v Praze, zašla jsem tam a ptala se, co se děje. Řekli mi, že mě vždycky někam doporučí, ale na poslední chvíli to padne. Tak jsem se namíchla a šla na ministerstvo vnitra, kde mi řekli, že s tím nemají nic společného. Ale do týdne jsem měla práci. Nějaký čas jsem tedy tlumočila, až jednoho dne vznikl cizojazyčný časopis, který pochopitelně museli dělat lidé, co uměli jazyky. Vycházela už anglická verze a teď chtěli i německou. A někdo si vzpomněl na mě.
Po letech jsem tedy opět nastoupila do redakce, byla jsem tam asi tři týdny, když přišel kádrovák, posadil se mi na psací stůl a povídá: "Holka, je mi to líto, ale my se budeme muset rozloučit." Chtěla jsem znát důvod a dozvěděla se: "Ty a časopis do zahraničí? To snad nemyslíš vážně!" Tak sem šla za šéfem, což byl otec Pavla Kohouta, výborný člověk. A ten mi řekl: "Buď úplně klidná. Dokud budu já sedět na téhle židli, ty budeš sedět na své." A měl pravdu, nakonec jsem tam byla až do roku 1969, nejprve jako zástupkyně šéfredaktora, posléze jako šéfredaktorka. Tehdy vycházela anglická, německá, francouzská, švédská a italská verze a já si vymyslela, že by bylo dobré, kdyby část německé verze vycházela pro Rakousko s články šitými přímo na jejich míru. A to se stalo.

Kdy jste se dostala k psaní knih?
Nejprve jsem začala simultánně tlumočit, což je anonymní, to jsem směla. V roce 1974 umřel můj muž, dcera žila od roku 1968 v Anglii, takže to nebyla nejlehčí doba. Ještě štěstí, že jsem měla to tlumočení. Posléze jsem začala i překládat, což jsem oficiálně nesměla, takže to za mě vždycky někdo musel podepsat. Psát jsem pochopitelně taky nesměla, ale od roku 1983 začaly mé knihy vycházet v NDR. Jenomže oni mi nesměli poslat smlouvu, ta musela jít na agenturu Dilia, odkud mi volali, že tam pro mě mají nějakou smlouvu, ale že neviděli rukopis. Tak jsem jim ho donesla, ale jim se zas nelíbilo, že je to v němčině. "Když to vydává berlínské nakladatelství, tak je logické, že je to v němčině," řekla jsem, oni mávli rukou, ať to tam tedy nechám, a nějaký čas se nic nedělo. Jenomže to už je zase začali urgovat z NDR, navíc to vydávalo nakladatelství tamního Svazu spisovatelů, takže bylo obtížné zamítnout něco, co v NDR přijali k vydání. Nakonec mi vždycky zavolali, ať tu smlouvu přijdu podepsat. Tak jsem začala vycházet v Německu, ale tady se o mně mlčelo.

Dnes tady vaše knihy vycházejí celkem pravidelně ...
Dlouhou dobu jsem neexistovala a najednou jako bych se objevila. A tak trošičku jsem se mezitím stala institucí, poněvadž zatímco svého času lidi nechápali, že píšu německy, tak najednou je to dobré, dneska mám imaginární čestný titul poslední pražské německy píšící autorky. V mém životě nastal podivný obrat, vycházím německy, česky, teď už i francouzsky a Kavárna nad Prahou zanedlouho vyšla právě i švédsky. Ke svým pětaosmdesátým narozeninám jsem jako vůbec první dostala v Německu Schillerův prsten, to byla velikánská pocta, potom jsem dostala od Václava Havla medaili Za zásluhy, v Německu Goethovu medaili, a navíc jsem se stala čestným občanem města Prahy, což mě mimořádně těší.

Zmínila jste, že vaše dcera zůstala v Anglii ...
Dcera byla v roce 1968 studentkou UMPRUM a odjela se svým tehdejším chlapcem, dnes manželem, na čtyři týdny do Anglie, kde nejprve nějakou dobu pracovali a pak chtěli cestovat. To byly první prázdniny, kdy bylo možné vycestovat na Západ. Jenomže přišla invaze. A pro mě nastal další těžký den v mém životě, kdy zazvonil telefon a dcera mi řekla: "Mami, já se zatím nevrátím." Nevěděla jsem, kdy se zase uvidíme. A tak zůstala v Anglii společně ještě asi s další stovkou československých studentů. Velká část těchto studentů dostala v Anglii stipendium; snad to byla od britské vlády jakási omluva za Mnichov.

Vy jste nikdy neměla chuť odejít do Anglie?
Ne, nikdy. A nemám ji ani teď. Já už si ve světě z nejrůznějších příčin pobyla až dost. Mám své rodné město. Člověk potřebuje být někde zakotvený, musí cítit, že někam patří. Alespoň pro mě je to po všech těch letech emigrace velice důležité. Teď tady taky mohou vycházet mé knihy a občas mám příležitost k něčemu se vyjádřit. Snad s postupujícím věkem mám silný pocit, že sem patřím, že tohle město znám a ono zná mě. Tuto jistotu jsem dlouho postrádala. Nejjednodušeji vyjádřeno - konečně jsem doma. ***

LENKA REINEROVÁ se narodila 17. května 1916 v Praze. Navštěvovala německé gymnázium, od roku 1936 pracovala v emigrantském časopise AIZ. V roce 1939 opustila Československo a přes Francii a Maroko se dostala do Mexika, kde přečkala druhou světovou válku. V roce 1945 se se svým jugoslávským manželem vrátila do Bělehradu, o tři roky později do Prahy. Na začátku padesátých let strávila patnáct měsíců ve vězení. V šedesátých letech pracovala jako šéfredaktorka časopisu Im Herzen Europas, po roce 1969 se živila tlumočením. Od osmdesátých let začaly vycházet její knihy, nejprve v Německu, po roce 1989 i v České republice, kde dosud vyšly knihy Kavárna nad Prahou (2001), Vůně mandlí (2004), Všechny barvy slunce a noci (2002) a Praha bláznivá (2005).
Reflex 37/2005 Zpět zdroj: časopis Reflex


© jedinak.cz