FOTOGRAFIE
KRAJINA
Na levém břehu Vltavy, pouhých padesát kilometrů na jih od Hradčan, najdete Sedlčansko, snad poslední zachovalý kus nezaměnitelně české krajiny. "Přijít sem, to bylo jako otevřít historickou kroniku," říkají JAN a JANA REICHOVI, kteří jí věnovali třináct let práce.
V sedmdesátých letech, kdy se najednou nedalo cestovat, jsem začal jezdit znovu po Čechách. Na jih, na Šumavu. Sedlčansko jsem při té příležitosti objevil vlastně náhodou. To místo mě fascinovalo. Tehdy to byla absolutně zachovalá část Čech. Krajina se starými kostely, chalupami a cestami. Bylo to místo, které mě zaujalo hlavně vizuálně, ale brzy jsem pochopil, že stejně důležití jsou lidi, kteří tu žili na jednom místě po staletí bez přerušení.
Vlastnil jsem tehdy dům v severních Čechách, v Sudetech, takže jsem věděl, jak vypadá krajina, ze které lidi odešli. A protože žít v Sudetech za normalizace bylo strašné, vyměnil jsem dům za dům a koupil dvě stě padesát let starou chalupu ve vesnici o šestnácti číslech. Přijít sem, to bylo jako otevřít starou kroniku.
* * *
Byl jsem nadšen. Lidi tu žili velmi skromně, ale spokojeně. Nic je nerozptylovalo. Byli soustředění, měli intuici. Byli, na to, že většinou absolvovali jen základní školu, velmi vzdělaní a kultivovaní.
Zajímalo mě, jak vnímá svět člověk, který stráví celý život na jednom místě. V kruhu mezi vlastním stavením, kapličkou, kostelem a hospodou. Tak jsem začal chodit jako oni pěšky a fotografoval krajinu, která měla ještě původní řád. Fotografoval jsem ji tak, jak ji viděli oni. Pochopil jsem, že každý člověk, každá krajina má svoje Hradčany, a překvapilo mě, že ti lidé to velmi přesně vnímali. Radili mi, znali duchovní místa, kde se člověk zastaví, přehlédne krajinu, vnímá ji, zamyslí se nad sebou. Oni žili velmi duchovní život.
* * *
Tehdy jsem se seznámil se svou ženou. Začali jsme chodit spolu, byla to pro nás náplň života. Rozhodli jsme se, že doplníme ty fotografie textem, aby bylo zřejmé, že ta krajina vypadá takhle právě proto, že tu lidé žijí po staletí, že se tu navrstvila spousta osudů, že kouzlo toho místa se vytvářelo strašně dlouho tím a podle toho, jak tu lidé žili.
* * *
Je to kraj, který byl a dodnes je trochu stranou. Nevedla tu velká železniční trať ani silnice, všechno tu probíhalo o dvacet let později. Elektřinu sem zavedli v šedesátém prvním roce, teprve pak přišla kolektivizace.
Rodiny tu žily v jednom stavení čtyři sta šest set let. Žilo se tu nesmírně pospolitě, lidé se navštěvovali, vyprávěli si. I když tvrdili, že skutečně pospolitý život tu byl do konce první světové války. Pak přišla nová republika, politické strany a ty prý lidi rozdělily. Ale ještě v sedmdesátých letech tu měl televizi jen jeden člověk, chodilo se k němu a vyprávělo. Pověsti, vyprávění o zjeveních a zázracích, se tu braly jako něco zcela přirozeného. Ne jako pohádka, ale jako součást života.
* * *
Krajinu, ve které žili, lidé vnímali jako zahradu. Všechno někomu patřilo, o každý kousek se někdo staral. V sobotu šli a krajinu uklízeli. Roubovali stromy u cest, aby rodily. Zametali kameny, aby o ně koně nezakopli. Vlastnili velmi málo věcí. Všechny prostředky, které měli, dávali do hospodářství, do dobytka. To bylo důležité. Pálené tašky byly na stodole, na dům stačily došky, ten byl jen na spaní. Žilo se venku.
Kulturu sem přinášela šlechta. Tím, že stavěla zámky, kostely. To byla vrcholná architektura, která tu postupně zlidověla. Místní zedníci ji kopírovali, přizpůsobovali svým potřebám a možnostem. Lidové baroko tu přežilo až do minulého století.
* * *
My jsme tu vlastně zažili až v osmdesátých letech ten velký zlom, který jinde probíhal v prvním desetiletí po válce. Rodinám, které tu žily od nepaměti, vzali za kolektivizace v průběhu šedesátých let pole. Znamenalo to obrovské narušení kontinuity. Dnes tu je generace padesátníků, kteří se právě proto neoženili, protože dcera se dávala "do hospodářství". Spousta lidí odsud odešla, pomalu se sem začaly plížit Sudety.
Ale největší změna nastala v lidech. Stará generace, která se scházela, znala spoustu příběhů, psala rodinné kroniky, pomalu vymírala. A její děti už byly úplně jiné. Začaly jezdit traktorem, pořídily si auto a televizi, zmizela intuice i cit pro krajinu. O své vlastní minulosti nevědí většinou nic. Vytrhali meze a rozšířili cesty, káceli stromy, které jim "překážely", zbourali chalupy, protože byly staré.
* * *
Většina fotografických publikací, které dnes vycházejí, má turistický charakter. To, co jsme se v tomhle případě pokusili udělat my, je snaha zachytit duch toho místa. Není to etnografická snaha ukázat, jak ten kraj vypadal před patnácti lety. Je to monotematický cyklus, černobílý, protože na černobílé fotografii neruší barva. Zbudou vztahy, světlo, vynikne harmonie. Je to pohled na božskou krajinu.
Když v minulém století začala fotografie konkurovat kresbě a nakonec úplně převzala dokumentační a informační funkci, chápali to kreslíři tak, že jim někdo bere kšeft. Nakonec pochopili, že jim to do jisté míry uvolnilo ruce. Kresba začala sloužit mnohem víc jiným věcem. Dnes se situace vlastně opakuje. Pokud jde o reportáž, může fotograf jen těžko konkurovat televizi, která se hýbe a mluví. Ale na druhou stranu mu alespoň zbývá čas na to, sdělit něco podstatnějšího, trvalejšího. Zachytit okamžik, božský dotek. Něco, co se do televize nikdy nevejde.
Jan Reich -- český fotograf, narozen 21.5.1942
1959 -- 65 zaměstnán jako stavební dělník, rekvizitář, fotograf, dělník v cirkusu.
1965 -- 70 vystudoval obor umělecká fotografie na Filmové akademii múzických umění.
Po roce 1970 se živil jako profesionální fotograf.
Samostatné publikace: Chodsko (1982), Krušnohoří (1983), Posázaví (1988), Prag - Kleinseite (1992), Praha (1993, 1994).
S manželkou Janou Reichovou připravil k vydání publikaci Prameny.
Připravil TOMÁŠ FEŘTEK
Údolí mezi Ředicemi a Mokřany, kde potok dělí obě obce, je od nepaměti nazýváno Strachovy. Stalo se, že mladá žena hospodáře z Ředic se zdržela v Mokřanech do soumraku. Když šla odtud, na Dubových drahách slyšela zvonit klekání. U můstku přes potok uviděla vedle sebe mlčky kráčet mužskou postavu bez kabátu, v šeru svítily bílé rukávy čistě vyprané košile. Muž nepromluvil a udržoval s ní stále stejný krok. Tak s ní došel až k velkému drnu u Filipovy louky. Tam zůstal stát. Podle svědectví to byla žena statečná a hodnověrná. Tvrdila, že ten, koho potkala, nemohl být žijící člověk, neboť o Dušičkách se večer bez kabátu nechodí.
Ves Obděnice založil pravděpodobně v roce 1167 vladyka Obiden, bratr Petra z Petrovic. Brzy zde vyrostla velká vesnice s původním názvem Obidenice. Nejstarší předek tohoto rodu vystavěl na návrší opevněný farní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Dávnou historii připomíná románský náhrobní kámen, který byl později zasazen do hřbitovní zdi poblíž brány.
V dolině mezi skuhrovským vrchem, Výřicí a Počepickou horou se klikatí Počepický potok a při něm je nádherně položená vesnice Počepice. Cibulová báň věže farního kostela září jako klenot v údolí pod pozvolna stoupajícím svahem Kalvárie, Pivovarskou horou a v pozadí Vysokým Chlumcem.
Na mezi nad Kamenicí stojí litinový kříž. Připomíná zde nešťastnou příhodu, kdy se přihnala nečekaně letní bouřka a zastihla Moravce z Kamenice na louce, kde sekal trávu. Pospíchal s kosou přes rameno rychle domů. Na mezi do kosy uhodil blesk a Moravce zabil.
Nad Huštilářem směrem na Myslkov leží při potoce krásně umístěné stavení. Dříve se zde říkávalo Stráně nebo V čihadle. Po mnoho staletí sloužilo Čihadlo k odchytu zpěvného ptactva, které zde hnízdilo. Aniž je známo proč, utopil se výměnkář Anák z Čihadla roku 1885 v Hořejším rybníku ředického mlýna. Večer byl ještě v hospodě a ráno jej našli utopeného. Dřeváky a růženec zanechal na hrázi.
Texty k fotografiím převzaty z publikace Jany a Jana Reichových Prameny.
zdroj: časopis Reflex