STRACH PŘICHÁZÍ, ALE NEBYDLÍME SPOLU


Před časem jsem byl pracovně na sezení terapeutické skupiny v psychiatrické léčebně. Psychiatr hodinu zahajoval tím, že měl každý říct, jak se cítí. S Vlastou Redlem, jemuž po čtyřech letech vychází nové album Dopisy z květin, jsem to udělal stejně. Nepřekvapil mě, když prohlásil, že jeho pocity jsou velmi pestré, od rakety po píchlé kolo.


Který z nich je převládající?
Převládá ve mně pocit, že mnozí jsou na tom podstatně hůř. Snažím se tedy cítit šťasten, i za velmi nepříznivých okolností, a když se mi tento smířlivý pocit podaří v sobě vyvolat, i když by mi správně mělo být do breku, pociťuji nad svým posraným životem vítěznou převahu.

V co nebo v koho věříš?
Já věřím úplně všemu.

Nedávno jsme se bavili v hospodě o víře a tys mi řekl, že je ti nejbližší hinduismus. Už jsme to ale nestačili probrat. Takže se ptám teď. Proč?
Protože se do něj vejdou všechna ostatní náboženství, včetně ateismu.

A co náhody, osudová předurčení, pokyny odněkud z neznáma ... Jeden čas ses věnoval znamením zvěrokruhu ...
Pokyny a znamení ovšemže přicházejí a já se snažím je zachytit ... proto někdy působím dojmem, že nedávám pozor. Mě zajímá, jaký kdo je, kdyby ne z vrozené zvídavosti, tak už jen třeba z bezpečnostních důvodů. Trávíme tolik času mezi cizími lidmi ... člověk se prostě musí umět rychle zorientovat a tenhle způsob typologie je nejrychlejší a nejspolehlivější. Povaha je člověku dána, o tom snad nikdo nepochybuje, a určitým způsobem se časem promítne i ve vzhledu člověka. Nelze samozřejmě tvrdit, že každý má na čele napsán svůj osud, ale povahu skrýt nelze. I ty povahy, které se rády maskují, tak činí obvykle velmi typickým způsobem. Je to ale věda, jež vyžaduje pozorovací talent a schopnost systematicky třídit informace. A tisíce večerů mezi cizími lidmi. No a protože většina lidí nemá ani ten postřeh, ani tu možnost žít tímhle způsobem, nikdo ani moc nevěří, že by na tom mohlo být až tolik pravdy ... což je vlastně dobře.

Měl jsi někdy problém se sebedůvěrou?
Jistě.

Z čeho ji čerpáš?
Ze seberealizace. Člověk vlastně neexistuje, musí se nejprve stvořit a pak nějak realizovat ... Pak může teprve sám v sebe uvěřit. Jsou dny, kdy v sebe věřím víc, a obvykle to úzce souvisí s tím, co právě dělám, a také jak. Někdy si taky musím vypůjčit kousek svých chlapských ramen od nějaké hezké holky, ale obvykle jí je hned zas vrátím.

Co považuješ za motor své tvorby?
Osamělost, ale nejen svoji vlastní, prostě takovou tu všeobecnou, globální, no, kosmickou lidskou osamělost. Vlastně se snažím ji popřít, aspoň na chvilku. A pak je tu ještě ta euforie, kterou potom zažívám, když se to daří. To je ta sladká odměna, kvůli níž to stojí za to vydržet, jež tu práci činí snesitelnou.

Myslíš na budoucnost?
Tak rozumně, dva roky dopředu, dál je to pro mě sci-fi ... mám na mysli svoji budoucnost ... K budoucnosti lidstva ale, národa, přátel, potomstva ... nebo celé planety a vůbec kosmíru atd. mám velmi ambivalentní vztah. Od chápavého soucitu až po lehce paranoidní chorobnou zvědavost na další neodvratné katastrofy. Někdy jsem také zlomyslný a v duchu lidstvu nadávám: dobře vám tak, pitomci!

Bojíš se jí? A když nebojíš, bojíš se něčeho nebo někoho?
Ach jo. Toho je. Strach občas přichází, ale nebydlíme spolu.

A co smrt? Myslíš na ni často? Připouštíš si ji? Nebo jsi snad s ní dokonce srovnaný?
Záleží, jak na tom právě jsem. Souvisí to s tou seberealizací. Když třeba dodělám po třech letech desku a letím letadlem, ze kterého se nějak divně kouří, říkám si: pro mě za mě, hlavně ať to máme rychle za sebou ... No a když toho mám hodně rozdělanýho a nic hotový, to se někdy i v autě modlím, když mě těsně mine nějaký debil: Ježíšku, aspoň tuhle mě ještě nechte dodělat, a pak ať si mě vezme čert.

Když píšeš text, do jaké míry se sám cenzuruješ? Máš svoje tabu?
Nerad "opisuju" a nerad opisuju věci, které se doopravdy staly. Mám větší radost, když se mi to všechno podaří vycucat z prstu, a přitom je to pravda. Jak si vysvětluješ enormní úspěch písničkáře Jarka Nohavici, který dnes směle konkuruje jak v popularitě, tak v prodeji nosičů největším šoustárům a show-businessmanům? Jarek je největší showman, jakého momentálně na trhu práce máme, a to už dlouhou řadu let. Co tě na tom překvapuje?

Tvoje matka je Slovenka. Narodil ses ve Valmezu? Kam by ses zařadil? Cítíš se být Valachem?
Tož ba. Nebo se mám cítit jako Turek? Jsou ale chvíle, když se třeba procházím po svých hřibových místech pod Kráľovou hoľou, kdy naprosto bytostně cítím, že toto je kraj, kde bydlí moje srdce. Pak ale vyjedu na Medůvku na Lhoty nad Valmezem a vím, že tady jsem doma, celý.

Popiš mi krátce, jak probíhá tvůj běžný den, kdy nemáš koncert ... Ještě musíš mít k snídani polívku?
Dlouho spím, pak se dlouho válím ve vaně, vařím, chodím po zahradě, stříhám, sázím, zalévám, hladím kočky, telefonuju, čtu, čumím na hokej, zkrátka flákám se. Když je volno delší, zapnu mašiny a točím nebo píšu. Někdy se seberu a někam jedu, navštívit někoho, po kom se mi stýská, nebo do lesů. Čím je volno delší, tím víc pracuju. Když je volný jen jeden den, to ani nic nerozdělávám a koukám jen ten den co nejvíc zkrátit, což se nejsnáze daří v hospodě.

Píšeš výlučně v noci ... Připadá ti noc pro psaní něžnější a příhodnější?
Občas si musím už přes den udělat pár poznámek, ale sednout si a psát, když je za oknem tak krásně, to já fakt nedokážu. Přes den mě pořád něco rozptyluje. V noci mě nikdo neotravuje, ani já.

Otálíš dlouho, než nějakou píseň pustíš do světa? Kdy je podle tebe tvoje píseň dobrá pro publikum?
Když je dost dobrá pro mě.

A kdy je dobrá i pro tebe? Kdy víš, že je to ono, to pravé? Co ti dá tu jistotu?
Věřím, že to, co cítím já, pocítí každý ... tedy aspoň z těch, "kteří cítí s námi". Ale určité věci přece cítíme všichni stejně, ne?

Některé jo ... Ale někdy nás vlastní pocity mohou zklamat ...
Tak jistě, tvořivý člověk permanentně pochybuje, z toho snad pramení ta samotná tvořivost, ale když se mi postaví chlupy na ruce nebo když mi vhrknou do očí slzy nebo když začnu nad nějakým vlastním řádkem ve čtyři ráno, zcela osamělý, ržát smíchy jako blázen, pochybnosti jsou pryč a já náhle vím, že teď se tomu bude muset smát každý.

Proč se podle tebe rozpadla sestava AG Fleku, kdes hrál s Viktorinem a Markytánem?
Já bych, člověče, neřek´, že se tam něco rozpadlo, Ivoš se na to prostě vykašlal a Karel pár let po něm jakbysmet. Když se kapela rozpadne, tak neexistuje, ne? Ale tahle kapela hrála dál, dokonce bych snad i řek´, že s Pastrňákem a Kroczkem ještě o fous líp.

Po albu Tramtárie se ale taky někam vypařila i hvězdná sestava Fleku s Pastrňákem a Kroczkem ...
Radek autorsky dozrál a začal psát samé durchy. Najednou mu bylo v téhle kapele těsno, a protože Buty začaly jít nahoru, dal u nás výpověď. Vděčně jsem ji přijal, protože poslední rok už si stejně dělal jen "na svém" a kapelní život byl lehce nad bodem mrazu. Milan Nytra cítil v Butech větší hráčský prostor a to, že s Radkem půjde i Ríša, jeho nerozlučné druhé já, bylo též nad slunce jasné. Nikdo v té době ale pořádně nevěděl, co bude, a tak jsem si taky spíš dělal svoje. Natočil jsem desku ze svých starších písniček Staré pecky a koncertoval jsem hodně sám. My jsme byli hrozně dobrá partička ... koupili jsme si společný dům, to asi hovoří za vše ... a žili jsme poměrně dost divoce a dost kolektivně i mimo jeviště. Po těch pěti či šesti letech jsme si už, myslím, nic nového neuměli dát, asi ani hudebně. No a tak jsme se rozešli. A dobře jsme udělali! Onehdy jsme seděli s Radkem kdesi v Ostravě u baru a já mu povídám: já jsem ti, Radku, tak šťastný, že už s tebou nemusím hrát! A on se usmál, protože věděl přesně, jak to myslím.

Co se ti kromě duše líbí nejvíc na ženách?
Že jsou krásné. No ... a asi nejvíc mě fascinuje jejich schopnost se úplně odevzdat někomu, koho milují. To my asi takhle neumíme. Ženy jsou věrnější svým momentálním citům, takže s ohledem na to, jak se jejich city dovedou relativně rychle měnit, jsou nám zdrojem věčného pokušení. A citového zmatku, který z nás dělá zase ty mladé hloupé kluky. Za tohle "omlazování" jsem jim jakožto Umělec vyloženě vděčný ... a nemusím být kvůli tomu nutně hned nevěrný.

Jak vnímáš lásku a sex?
Statečně. Jsem romantik, navíc mentálně retardovaný, asi tak na úrovni těch sedmnácti let. Když dostanu prostor, abych se zasnil, jsem schopen lézt mnoho pater po hromosvodě ... ale spíš pro tu ruku s květinou.

Máš nějaký publikovatelný žebřík hodnot? Vím, že se vše proměňuje, ale zajímá mě tvoje aktuální hitparáda?
No, já to mám trošku přece jen jinak, než je asi běžné, a tak si to raději nechám pro sebe. Můžu jen říct, že na prvním místě nemám zdraví a peníze například, ty tam nemám vůbec. I. B. Singer řekl, že číst ráno noviny je, jako bys snídal jed. Myslím, že to platí i v poledne a večer. Ty noviny čteš? Sleduješ nějaké zpravodajství? Dokáže tě rozhodit? To víš, že mě to taky nasírá, ale oni už to s tím vyrábějí, aby tě nasrali, třeba na Nově, oni neřeknou, že Philips zaměstnal v Hranicích na Moravě tisíce lidí a že se tam zvýšily průměrné platy ... řeknou, že se tam zdražily byty. Logicky, kde se víc vydělává, tam se žije dráž, to vidíme třeba i na vstupenkách - nejmíň stojí tam, kde je vysoká nezaměstnanost, a nejvíc v Praze a tam, kde žijou z turistů, v Českém Krumlově, v Krkonoších ... České zpravodajství je ovšem tradičně hodně servilní, i ve veřejnoprávních médiích, tak sleduju raději cizí, BBC, Euronews a tak. Americké už teď raději taky ne, tam už to mají zcenzurované jak u nás za komančů. Docela nečesky zajímavé jsou Britské listy. Sleduju taky poměrně pečlivě ekonomiku, ale ne ze zkreslených vládních čísel. Vyhýbám se informacím o české politické scéně, to je na vředy. Baví mě ty hokeje a fotbaly a skrze sport pozoruju, jak se na nás dívá svět. Naplňuje mě to optimismem. Jágr, Hejduk, Eliáš, Železný, Šebrle, Nedvěd ... to jsou už o poznání veselejší jména než Špidla a Klaus.

Dokáže tě něco překvapit? Totálně vykolejit?
Vždycky mě mile překvapí, když se setkám s někým, kdo má rád svoji práci, rozumí jí a dává jí všechno a kašle na to, že z toho nezbohatne. Tento druh frajeřiny velmi obdivuju. Vykolejí mě neochota a hulvátství. To pak bývám také přísný. Mezi spisovateli existuje velká rivalita. Téměř každý si o všech ostatních myslí, že jsou sráči. Jak je to ve vašich kruzích. Mně se zdají být muzikanti laskavější, kamarádštější. To bude asi tím, že se potkáváme hlavně po hraní, v té euforii. Spisovatelé si svoje psací stoly k sobě asi nesrazí. Rivalita musí být, ale ten duševní majetek je tady diskutabilnější, hlavně mezi těmi, co sami neskládají, takže ta družba asi kvete víc. Ale rokenrol se hraje na pár akordů a ty nikdo z nás nevymyslel. Obecně ale platí, že čím lepší muzikant, tím větší pohodář. Na festivalech obvykle nejvíc prudí v šatně ta nejhorší kapela. Ti úspěšnější jsou veselejší a slušnější, stalo se mi mockrát, že nějaká začínající skupina mi ani neodpověděla na ahoj. Tak si v duchu říkám: no, tak si taky vyserte voko.

Piješ, když píšeš?
To ne.

No dobře, ale každý prý potřebuje nějaký excitans. Jak se dostaneš do té správné formy? Já jsem dlouho při psaní chlastal a bylo to v pohodě. Teď jedu na kafe a na čaj. Není to ono, ale trochu tě to vybudí, hodí tě to "mimo". Asi víš, o čem mluvím. Na co jedeš ty?
Piju hodně čaje a dost kouřím. Taky pálím kvanta svíček a fetuju různé vůně ... pěstuju si rozmarýn, to je naprosto zázračná vůně, ta mě úplně rozesměje ... a od jara si nosím ze zahrad kvetoucí větvičky ... a vůbec kvítí. Někdy, když se mi jo nechce, a musím, vysadím cigarety, to mě tak znervózní, že začnu úplně pobíhat. To první, co ale musím vždycky udělat, je vysadit chlast, psát pak začnu až tak za tři čtyři dny ... myslím tedy - psát něco, co stojí za to číst ...

Pamatuju si, že když jsme jeli v roce 1992 šňůru k mé knížce Kobova garáž, nikdy jsi nic nepil před vystoupením. A to jsme se přesunovali třeba z Teplic do Ostravy. V poslední době mi několik lidí říkalo, žes hrál "pod vlivem" a že to nestálo za nic. Změnil jsi zvyklosti, nebo šlo o několik výjimek?
Jsou to kecy. Já se jednou fakt před hraním setnu, aby lidi viděli ten rozdíl. Už asi tak dvacet let si dávám těsně před hraním panáka, a když už šňůra trvá hodně dlouho, tak i dva. Tréma, stres. Někdy to nestihnu, tak si ho nechám přinést na jeviště. Fakt ale je, že se dnes už dokážu víc odvázat, taky tomu máme přizpůsobenou i muziku, některé pasáže. Ono to tak asi klidně i může zdálky vypadat ... ale hrát "pod vlivem" bohužel neumím. Když to stálo za hovno, obvykle za tím bylo selhání někoho jiného. Když ti třeba nějaký kokot zajistí hotel tak, že tě do něj nepustí, a ty chodíš nasraný do rána po hernách, je těžké pak druhý den hrát. Na ulici ty včerejší panáky nevyspíš. Ani v autě, ani v čekárně na nádraží. Z nevyspání mi odchází krk a já pak zpívám, jako bych do oběda flámoval, a mám chuť zabíjet. Mnohokrát jsem si už takhle nad ránem řekl, že se na to vykašlu a odjedu ze šňůry domů, ať si to zaplatí ten, kdo to posral ... ale zatím jsem to nikdy neudělal. Stejně nemáš volbu, i tak by se to svedlo na tebe. Čtyřikrát za život jsem doopravdy zkolaboval víceméně z vlastní viny, ale z pěti a půl tisíce vystoupení to není zas tak špatné, přihlédnu-li k historkám, které mi o sobě vyprávěli kolegové. Všechny ty věci se navíc staly poměrně hodně dávno. Znám ovšem celou řadu muzikantů, zejména mezi rockery, kteří hrajou zásadně a výhradně těžce pod párou, a nemám ani pocit, že by to nutně muselo být vždycky ke škodě.

Já jsem s alkoholem prožil to nejlepší, ale zároveň to nejhorší v životě. Co dává tobě? Nebo co ti bere? Proč piješ?
Mně alkohol vlastně nikdy nechutnal, já ten první panák do sebe vždycky musím "vlomit" ... asi proto jsem (zatím) nikdy neměl problém se od toho zas odstřihnout, když chci dělat. Pro mě to je lehce omamná látka, která mě zbavuje úzkosti a zábran ve styku s lidmi. Bez těch panáků bych asi nebyl schopen trávit mezi lidmi tolik času, takže bych asi musel z branže odejít. Když jsem střízlivý, s nikým si nerozumím a nebaví mě ty povšechné banální pindy. Ale stačí mi jen trošičku se přimáznout, a náhle se mi všichni kolem zdají milí, inteligentní a zábavní. Co bys volil na mém místě?

Jak se dostala do některých tvých "umělých" písní ta lidovost. Byl to záměr, kalkul, nebo to vytrysklo někde z hlubiny duše?
Já myslím, že tam žádnou lidovost nemám. Možná občas použiju nějaké regionální prvky, dialekt nebo melodický postup, ale to dnes už skoro nikdo nedělá, zejména ne lid, takže jakápak lidovost. Mnohem lidovější je Jarek Nohavica, Nedvědi, Kabát, Buty, Lucie Bílá a Karel Gott. Taky Madonna, Céline Dionová, ABBA a Eminem. Ti jsou v pravém slova smyslu lidoví. Já nic lidového nedělám, nenech se zmást mými lydickými kvartami!

Byl jsi mezi prvními, ne-li vůbec první u nás, kdo rozjel fúzi rocku a lidovky nebo použil lidovku v rocku a rock v lidovce. Po úspěchu Čechomoru se objevilo mnoho podobných kapel, které "fungují" na stejném principu. Jak se na to díváš?
No, nás to hraní s Hradišťanem opravdu hlavně hodně bavilo, byli jsme spolu rádi, i jako lidi s lidima, tak jsme si, přirozeně, hledali nějakou vhodnou záminku, jak se užít víc. Proč to dělají jiní, to se neptej mě ... ale úspěch si vždycky najde epigony.

Myslíš si, že civilizační tlaky ženou lidi zpátky ke kořenům? Mě teda jo, ale nevím, kde je mám.
Zatím mi to tak nepřipadá. Mám pocit, že spíš než ke kořenům se lidi ženou do záhuby, ale třeba jsem jen hloupý kluk a všechno nakonec dobře dopadne.

Vlasta Redl -- 14. 4. 1959 -- písničkář, bývalý člen skupiny AG Flek, který se vyznačuje tím, že si s dává s novými alby na čas. Pro pořádek: Na výletě (1990), Zůstali jsme doma (se S. Janouškem a J. S. Lenkem - 1990), Kde domov můj (se S. Janouškem a J. S. Lenkem -1995),O kolo zpět (1997), Vlasta Redl a skupina, která se jmenuje každý den jinak (1998), Dopisy z květin (2004).

TEXT ZDENĚK ZAPLETAL, spisovatel
FOTO PETR JEDINÁK

Zpět zdroj: časopis Reflex


© jedinak.cz