MONIKA REBCOVÁ, autor: RADKA ČERVINKOVÁ
Rubrika: KDO JE CO
"Jediné pro co žiju, je taneční choreografie. Budu ji dělat za každou cenu, i kdybych měla padnout," hodnotí ve svých šestatřiceti letech životní vyhlídky tanečnice, pedagožka a choreografka MONIKA REBCOVÁ.
Když v roce 1984 začala na hudební fakultě pražské AMU studovat obor taneční pedagogika, neměla ani tušení o tom, jak těžké bude uskutečnit svůj sen. Být nezávislým choreografem na tuzemském poli moderního tance znamená svádět neustálý boj prakticky s čímkoliv. Moderní tanec, jehož slibný vývoj přerušilo v Čechách komunistické kopírování ruského klasického baletu, je pro většinu národa stále španělskou vesnicí. I přes veškerou snahu sdružení Tanec Praha, které nám každoročně v rámci tanečního festivalu nabízí to nejlepší ze zahraniční produkce, je nevědomost a neinformovanost publika značná. Na jedné straně se nedostává všeobecného povědomí o moderním tanci, na straně druhé profesionálního zázemí. Chybí fundovaní pedagogové, prostory, peníze, a tanečníkům motivace, protože šance na profesionální uplatnění je téměř nulová.
Jedním z mála lidí, kteří se snaží tuto situaci změnit, je i Monika. Tanci a baletu se upsala už v dětství. V roce 1989 získala vysokoškolský diplom ve svém oboru a pustila se do práce. Zkušenosti sbírala na mnoha zahraničních pobytech a stážích v Anglii, Německu, Francii a Americe. Učila se a osvojovala si různé přístupy, aby je nakonec přetavila do svého vlastního pojetí a vidění pohybu. Kariéru pedagoga zahájila v televizním baletu a později pokračovala v Karlínském divadle. Mezitím tančila ve skupině New Prague Dancer's a po jejím rozpadu založila vlastní s názvem Monika Rebcová Dance. V roce 1991 se poprvé úspěšně představila jako choreografka v představení Retro. Letos na podzim hodlá toto téma obnovit v dějovém, multimediálním představení pro třicet tanečníků. "Dát dohromady tak velký projekt je náročné hned z několika důvodů. Pro své technické záměry, čímž myslím třeba přední a zadní projekci na plátno, potřebuji určitou scénu. Jenomže se nedohodnu s ředitelem divadla, takže hledám jinde. Už to je první kompromis. Věci neprospěje ani odvěký problém s prostorem pro společné zkoušky. Ale s tím se potýká snad každý soubor. Nemohu si dovolit platit vysoké částky za pronájmy, takže moji tanečníci trénují sami ,kde se dá, a scházíme se jen minimálně. Ve světě jsou k tomuto účelu provizorně upraveny opuštěné budovy a tovární haly, které jsou většinou zdarma využívány lidmi z branže, a nikdo nikomu nepřekáží. U nás nic podobného neexistuje, Tanec Praha se sice tvrdošíjně snaží nějaký objekt získat, leč marně." Uskutečnění každého takového díla je závislé na finanční podpoře města nebo ministerstva kultury. Bez grantu by nezávislý umělec jen stěží zaplatil všechny výdaje. I přesto pohltí přípravy část Moničina učitelského platu. Učit na Státní konzervatoři Jaroslava Ježka znamená alespoň nějakou finanční jistotu. "Pokud jde o mé umělecké sebevyjádření, tam mě učení nenaplňuje. Mám sice možnost pracovat se studenty, ale já potřebuji pro to, co chci, dělat, profesionály. Upletla jsem si sama na sebe bič. Dvakrát do roka dávám dohromady studentská představení, která bohužel zaberou maximum času. Účastním se jich totiž coby režisér, dramaturg, choreograf, a dokonce osvětlovač. Letos jsem kvůli škole nepostavila nic pro vlastní skupinu a je mi to líto."
Vedle povinností školních a umělecké seberealizace má Monika ještě závazky mateřské. Tříletý Benjamín je synem jejího přítele Rubena (původem z Dominikánské republiky), který v současné době účinkuje v muzikálu Hair. "Snažím se skoubit rodinu a kariéru. Chtěla bych říci, že rodina je na prvním místě, ale lhala bych. Nechci slevit na žádné straně, což není možné. Právě teď asi šidím rodinu." Pokud se neděje nic výjimečného, chodí malý Benjamín pravidelně do jeslí. "Díky tomu nestihnu v osm ráno hodinu klasiky, což je pro mě jediná možnost osobního tréninku. Po zbytek dopoledne mě čekají dvě pedagogické lekce. Učím na různých místech, takže během přepravy stačím sníst alespoň ovoce. Odpoledne mě vítá kancelář konzervatoře a stohy administrativy." Benjamín chodí z jeslí jako poslední a paní učitelky si prý neodpustí vyčítavý pohled. V době, kdy normální rodiny večeří, se Rebcovi třeba procházejí. Mnohdy bez ohledu na počasí. "Jakmile dorazíme domů, mám chuť dát si nohy na stůl a relaxovat. Místo toho se vztekám v kuchyni."
Těžko říci, kdo v téhle rodině usíná první. "Každý den za mnou zůstává malý dluh. Někdy je to práce v kanceláři, kterou jsem neudělala, někdy práce na sobě a někdy prázdná lednice nebo prach na skříni. Kdybych mohla něco chtít, byly by to peníze. Nemusela bych učit a zůstal by čas na vlastní kreativní práci a domov." Na zábavu a rozptýlení už žádný čas nezbývá a přátelé mizí. "Nebylo by ode mě fér trávit večer v kině, když jsem vlastně celý den pryč. Víc pochopení nemohu od svého okolí žádat."
Šikovně skloubit umělecké ambice s rodinným životem se podařilo mnoha jiným ženám. Alespoň to samy tvrdí. Bohužel ve sféře moderního tance tahle symbióza nefunguje. Tanečník ani choreograf na volné noze si zatím z honoráře nájem nezaplatí.
zdroj: časopis Reflex