NEKONEČNÉ MYSTÉRIUM
NEO RAUCH (47) vůbec nevypadá jako malíř podle našich ustálených představ, se zaschlou barvou za ušima! Na něm všechno ladí. Perfektně oblečený, klidný, vyrovnaný, s jemným, trochu záhadným a ironickým úsměvem na tváři, jejíž utěšená podoba okamžitě každého zaujme. Obličej, který snad vystoupil z dávné renesance, vyzařuje zvláštní klid a vyrovnanost. Eufemisticky řečeno: sympatický člověk. Je to však natolik výrazný rys, že každý, kdo o něm píše, má potřebu se o něm zmínit, ať už jde o muže, či ženu.
Ještě jsem se s nikým takovým z uměleckého světa nesetkal. Ostatně ani jeho obrazy, jejichž cena šplhá pro našince až na těžko představitelný milión eur, nejdou jen tak k něčemu přirovnat, ale to je samozřejmě hlavní důvod jejich astronomických cen.
Vidíme v nich snad odrazy z comicsů nebo reklamy, sledujeme na nich spoustu podivných figur z pomezí reálného a neskutečného světa, bytostí zasazených do prostředí poskládaného z tajemných domů a interiérů, vybarveného do sugestivních odstínů, a to často až na výstředně velikých plochách, které by se nemohly v malé výstavní síni objevit. Padnou ovšem do prostor Galerie Rudolfinum, kde právě probíhá Rauchova souborná výstava Neu Rolle. Píše se rok 2007 a je to první polistopadová výstava, kdy se do metropole aktuálně dostává dílo světově uznávaného malíře na vrcholu tvorby.
Než jsme si sedli v kavárně k rozhovoru, dozvěděl jsem se, že Neo Rauch už je jaksi unaven z toho, jak se v Německu pořád ptají na jeho "východní původ" - narodil se totiž v Lipsku - nebo na peníze. Ale on sám se během interview nevyhnul žádné otázce a ani nenaznačil, že by mu nějaká vadila. Byl zdvořilý. Když viděl, že si připravuji diktafon, vzpomínal, jak jednou dělal tříhodinový rozhovor, s nímž byl velmi spokojen. Redaktorce se ale nenahrálo ani slovo.
"Požádala mě, jestli bychom to nemohli zopakovat. O pár dní později jsme to tedy učinili zase, ale bylo to už takové rozředěné." Pil cappuccino, vyjadřoval se velmi přesně, aniž by se ztrácel ve svých myšlenkách, a často používal vzletné metafory: "Svoje myšlenky dokážu pomocí obrazných pojmenování lépe formulovat, a tím je i lépe řídit.
Po skončení rozhovoru si objednal becherovku a zapálil - prý výjimečně - cigaretu.
Když jsem se poprvé setkal s vaším jménem, myslel jsem si, že musí jít určitě o pseudonym: Neo Rauch - to přece zní až příliš nepravděpodobně efektně a exkluzívně?
Však se tak ani nikdo jiný nejmenuje.
Vlastně jenom ve filmu Matrix dostal hlavní hrdina, ztvárněný Keanu Reevesem, jméno Neo...
Jediné vysvětlení je, že ho pojmenovali po mně. To jméno v kalendáři nikdy neexistovalo a pro mě zůstane navždy tajemstvím, jak se mým rodičům v Lipsku v roce 1960 podařilo na matrice tohle jméno prosadit. Zdá se, že můj otec byl muž výjimečné výřečnosti.
Měl jste někdy jako dítě s tak neobvyklým jménem problémy?
Po pravdě to jméno mi bylo vždycky trapné a dodnes mi přijde takové. Člověk by neměl svým dětem dávat výjimečná jména, ale na druhou strachu, kdybych se jmenoval Klaus, možná bych teď tady s vámi neseděl, protože by nebylo důvodu se mnou hovořit. To jméno bylo zjevně součástí dráhy, která mi byla dána.
Ono je trapné, když je na tuctovém člověku výjimečné jenom jeho jméno. Pokud se ale spojí ještě se zajímavou životní dráhou, jako se to bezesporu stalo ve vašem případě, tak se dá říci, že jste si je zasloužil.
Je to dost složité, protože to jméno přece implikuje něco, co je úplně nové. Ovšem pak se nachází ve zvláštním kontrastu ke konzervativnosti, jež je mi vlastní, a to jak v mém životě, tak i tvorbě, protože obé je nerozlučně spjato. Nejsem žádný uctívač nebo protagonista nového za každou cenu, jak by to jméno snad mohlo vyznívat. Kdo by si takové jméno zvolil jako pseudonym, asi by vystupoval úplně jinak. Je to úkol.
Jak jste se dostal k malířství - byl to váš dětský sen?
Nikdy jsem nic jiného nedělal a nikdy jsem ani nic jiného dělat nechtěl. Svůj první obraz jsem nakreslil ve sladkém věku dvou let a jednalo se o obrázek špačka. Pořád ho mám někde schovaný.
To musí být jeden z nejvzácnějších vašich obrazů!
Pro mě je to opravdu jedno z nejcennějších děl, ale není součástí oficiálního seznamu mé tvorby.
Znamená to, že jste kreslil dřív, než jste souvisle mluvil?
Už to tak vypadá.
Jaké obrazy vás doma v té době obklopovaly a mohl jste je vnímat jako první umění svého druhu?
To je zvláštní, ale na tohle se mě ještě nikdo nezeptal. Vyrůstal jsem v domě svých prarodičů. Moji rodiče zemřeli při vlakovém neštěstí, když mi bylo šest týdnů. Byli studenty umění a na zdech v bytě mého dědečka a babičky visely kresby mých rodičů. Na velmi ústředním místě visel portrét mé matky téměř v životní velikosti, tehdy seděla modelem jednomu ze svých profesorů. Je to moc hezký obraz.
Je to až mystické - podobu své maminky jste vnímal skrze umělecké dílo.
Bylo to opravdu tak. "Tohle je tvoje maminka," ukázal na obraz dědeček, ale já jsem mu dědečku neříkal. Udělali to velice šikovně. Když jsem přišel na svět, byli mladí, babičce pouhých devětatřicet, takže mohli být úplně klidně moji rodiče. I moji rodiče byli velmi mladí, zemřeli ve dvaceti... Takže jsem prarodičům říkal maminko a tatínku a své rodiče, kteří byli kolem přítomni ve fotografiích a v obrazech na stěnách, jsem nazýval křestními jmény.
Mimochodem, to je u nás v některých rodinách v módě, že děti oslovují rodiče křestními jmény.
U nás také.
Vedli vás prarodiče k umění?
Ne, ale také tomu nijak nebránili. Pokud to pro ně bylo možné, odstraňovali mi na cestě všechny překážky, ale nedalo by se říci, že by mě k umění záměrně vedli. Neměli k tomu patřičné vzdělání a ani přípravu.
Na vysokou uměleckou školu jste se dostal až tři roky po maturitě na gymnáziu. Co jste celou tu dobu dělal?
Bránil jsem socialismus se zbraní v ruce.
Tři roky?
Za normálních okolnosti trvala vojenská služba rok a půl, jenže mně to nestačilo. Ale vážně... Maturanti byli pod velkým tlakem a já jsem vyrůstal v Ascherslebenu, na malém městě, kde se podařilo vystupňovat neinformovanost mladých lidí do takových dimenzí, že jsem například vůbec nepřišel na myšlenku, že bych se mohl přímo spojit s Vysokou školou knižního a grafického umění a zeptal se, jestli je skutečně pravda, že mě na ni přijmou jen tehdy, když budu nejdříve tři roky sloužit v armádě. Dnes bych vzal mobil a ověřil si, jak se věci mají. Jenže tehdy bylo všechno jinak, žili jsme v informační temnotě, telefony jsme neměli, ale to vám nemusím dlouze vysvětlovat. Míra zastrašení vyvíjená na celou společnost byla perfektní.
Jak jste to mohl v armádě zvládnout?
Když se dnes ohlédnu, byla to vlastně jenom chvíle, ale ověřil jsem si, že mám evidentní schopnost, která mi umožňuje ponořit se v podstatě do jakékoliv situace tak, abych ji uměl vnímat jako zónu plnou živin pro mou imaginaci, pro můj vnitřní archív. Člověk se musí umět zařídit a přizpůsobit, ať už se ocitne kdekoliv. Moje první těžká zkouška se odehrála právě na vojně.
U jaké zbraně jste byl?
U dělostřelectva. Měl jsem štěstí, vyvázl jsem bez zranění.
Významný český malíř Bohumil Kubišta sloužil za první světové války také u dělostřelectva, a dokonce se mu povedlo potopit francouzskou ponorku.
Ničím podobným se vykázat nemůžu, k válce naštěstí nedošlo. Nějakého Francouze jsem poprvé na vlastní oči viděl až dávno po tom, co jsem na vojně skončil...
Nyní zase hodně cestujete, je o vás zájem v Evropě i Americe. Co prožíváte, když následujete své obrazy a zase je po čase vidíte pohromadě, protože jinak jsou rozptýlené po muzeích a soukromých sbírkách po celém světě?
Je to tak trochu pohnuté. Všechny tyto obrazy jsou jako moje děti a já jsem jejich otec. Jsem přísný, ale láskyplný otec. Snažil jsem se své obrazy udělat každý jediný tak, jako bych byl stavitel lodí, jež mají vyplouvat na rozbouřené oceány. Jsou to lodě, které za žádných okolností nemají hnít v přístavech, ale mají vyplout, je to jejich určení, aby se vydaly po světě. Když je potom následuji tam, kde vystupují, někde v dáli, tak je to vždy pohnuté shledání a také můžu vidět, jak který z nich tu dlouhou plavbu přežil a do jaké míry je schopen předat informaci, jíž jsem jej vybavil.
Zaskočila mě jakási vizuální hutnost vašich obrazů. Nečekaná! Jenom málokdy se mi stane, že dílo, jež znám z reprodukcí, pak při reálném setkání vysoce překoná předchozí dojem tím, jakou intenzitu výrazu i obsahu přináší. Myslím, že jsou dobrou odpovědí všem, kteří pochybují nad smyslem obrazu jako média.
To by bylo krásné. Pro mě je malířství nekonečným mystériem, kulturní konstantou, jež prostupuje tisíciletími, vždyť malujeme více než třicet tisíc let. Když se podíváme na desetiletí, v němž se malířství zpochybňovalo, tak šlo o pouhý okamžik v dlouhé historii. Jenže to se týkalo devadesátých let a jsem přesvědčen, že vymezování vůči tomuto významnému segmentu lidské tvorby je naštěstí pryč. Nyní se ale toto médium musí vyvíjet dál, což neznamená k určitému bodu, ve smyslu nějaké posloupnosti. Musí se stále znovu hledat, přizpůsobovat se společenským i démonickým rámcovým podmínkám každé jednotlivé dekády lidské existence. Tenhle program může fungovat jen tehdy, když bude nesen vysoce výjimečnými uměleckými osobnostmi.
Na co myslíte, když malujete, že by měl váš obraz přinést?
Myslím, že když jde o umění, přiklání se k věcem, za které není v podstatě zodpovědné žádné jiné médium. Zejména malířství se ze svého prvotního určení přiklání k tomu neverbalizovatelnému a zobrazuje věci vycházející na povrch z atmosférického kulturního humusu společnosti, věci, jež chtějí být materializovány. Činí tak s jistou neúmyslností, která se blíží přirozenému procesu. O umění jde tehdy, když máme co do činění s průřezy, jakýmsi zhuštěním kauzálních souvislostí, ležícími pod povrchem. To znamená, že čas ve své dynamické kvalitě v tomto tajuplném systému nemá žádnou funkci a jenom proudí jakousi ohromnou budovou. Existuje krásný myšlenkový obraz, že čas je jakousi zátišinou, skrz niž protéká voda života.
Na vašich obrazech se často objevují domy, interiéry a vy sám občas používáte příměry vztahující se k architektuře. Jaký k ní máte vztah?
Pro mě má architektura silný význam. V jednom okamžiku mého života, když mi bylo asi šestnáct nebo sedmnáct, se mi přihodilo, že jsem chtěl na krátký čas být architektem. Nic z toho nebylo. Zaplať pánbůh mi to rozmluvili, ale stejně jsem přesvědčen, že architektura je matka všech umění. Ovlivňuje nás v dobrém i deformuje, ale také nám pomáhá spát a někdy nás také pěkně zřídí.
Byl jste připraven na úspěch, který vás potkal? Měl jste představu, že to může nabrat takové obrátky?
Samozřejmě že vůbec ne. O to, co nazýváte úspěchem, jsem ani neusiloval. Nikde nebyl ani žádný použitelný program, jak si takový typ úspěchu přivodit. Ale když se dnes podíváme na vývoj mezinárodního uměleckého trhu, tak by bylo možné pro mladého umělce vyrobit program, dalo by se vydestilovat určité malířství, jež by s jistotou na trhu zafungovalo.
Máte snad pro začínajícího malíře nějaký návod, jak se prosadit?
Pokusím se o něj. Do svého malířství by měl vnést jasnost blízkou fotografii. Měl by se věnovat interiérům, zabudovat do obrazu hodně vzorů a dekorů, barvy by neměly být příliš ostré, ale spíše tlumené, a měl by do hry vnést také velké množství východoněmecké, případně východoevropské ušmudlanosti. Umělec by měl být samozřejmě nejlépe mužského pohlaví, rozhodně by mu nemělo být víc než pětadvacet. A měl by studovat v Lipsku.
To je pozoruhodné. Jako by mi před očima najednou vyvstal některý z vašich obrazů...
Napadla mě ještě jedna věc, která je v souvislosti s otázkou týkající se návodu na úspěch nejdůležitější. Češi by měli vždycky vystupovat jako kovaní Češi a nesnažit se přizpůsobit převládajícím trendům ani svým uměním, ani vystupováním na veřejnosti. Chci tím říct, že by se v USA neměli tvářit jako Američané. Těch tam mají totiž spousty!
Jak se vyrovnáváte s tím, že se za vaše obrazy platí v eurech statisícové, až miliónové částky? Warhol se za svého života ničeho podobného nedočkal, Pollock si o tom mohl nechat jenom zdát, kdežto vy jste se jich dočkal v plné síle...
Neprožívám to do té míry, jak je to možná reflektováno zvenčí. Na druhou stranu zjišťuji, že v mém věku Anselm Kiefer vydělával za obraz milióny, a zjišťuji, že mnohem mladší kolegové v USA také za svoje obrazy inkasují miliónové částky a okolí to bere jako samozřejmé, pro nikoho to není problém. Samozřejmě to všechno souvisí s naprosto neracionálně se vyvíjejícím trhem s uměním, ale předjezdci v tomhle podivném dostihu moje generace rozhodně není. Problém je spíše patrně v tom, že se tento vývoj odehrává na východě Německa.
Podle čeho tak usuzujete?
Vím, že v některých západoněmeckých redakcích vzhledem k částkám, které bývají u mého jména zmiňovány, panuje značná nevole. Někteří umělečtí kritici či recenzenti se k mé práci obracejí plni hněvu právě kvůli mému původu. Kdyby nebylo těch vysokých cen, moji tvorbu by nadále v poklidu ignorovali, což si však nemohou dovolit.
Stejně je zajímavé, kolik malířů původem z východního Německa se stalo symbolem německého malířství, jenom namátkou: v posledních čtyřiceti letech to byli Baselitz, Penck, Richter...
A všichni jsou ze Saska.
Čím to podle vás je? Jsou Sasové citlivější a obraznější než Bavoři nebo Prusové?
Ano. Samozřejmě. Možná to má co do činění s krajinou, která je absolutně nedramatická. Není malebná ani heroická, spíše je nudná. Plochá... Snad to s tím, na co se ptáte, nějak souvisí. V Sasku existuje dlouhá malířská tradice, takže ke jménům, jež jste uvedl, přidávám další: Max Beckmann, Otto Dix, Caspar David Friedrich.
Nepřemýšlel jste přece jen v souvislosti se svým úspěchem, že se přestěhujete do nějaké malebnější lokality?
Pak by moje tvorba asi utichla. V Itálii, již tak horoucně miluji, mě prostě nic nenapadá.
Máte pořád svobodu malovat si množství obrazů podle toho, jak vám to vyhovuje, nebo jste vystaven určitým požadavkům ze strany galeristů, kteří by rádi víc prodávali?
Tu svobodu pořád mám a také si ji pro sebe vyhrazuji, protože si ji obrazy žádají. Vyžadují si čím dál více pozornosti a na mé průměrné roční produkci, která obnáší asi dvacet obrazů, se už roky nic nemění. Je to zřejmě magické číslo, které neumím překročit. Samozřejmě bych mohl dělat víc, například bych mohl malovat o víkendech nebo bych mohl být rychlejší, ale určitě by vznikaly jiné obrazy, možná dokonce lepší. Ale velmi pravděpodobně by byly o mnoho horší.
Vy přes víkend nemalujete?
Ne. Mám relativně stálé pracovní rytmy, protože to, co mnou hýbe a co je také středobodem mého řemesla, je něco difúzního, něco, co nemá strukturu nebo charakter struktury. Jedná se o materiál, jenž teprve chce stabilní podobu. Duch nevane všude a za všech okolností, inspirace je jako malá svíčka, jejíž plamínek je třeba chránit. Když můj přijímač přijme nějaký impuls, pak ho za určitých okolností můžu zpracovat, i když se to stalo v pátek odpoledne, tak impuls zachráním přes víkend a v pondělí přikročím k realizaci.
U nás v Česku bychom takový přístup charakterizovali jako německou důkladnost či důslednost. Jak se tomu říká v Německu?
V Německu se tomu říká stejně. Přiznávám, že moje chování je velmi neumělecké. Pro mě je ale každé bohémství poněkud podezřelé a snažím se mu vyhýbat.
Na umělce jste nesmírně vyrovnaný, jakoby neustále nad věcí, lehce ironický, až si říkám, jestli to není vnější póza.
Jasně že je to póza! Vždyť jsem se vám to snažil právě vysvětlit. Ve mně je chaos a nepracuji podle nalinkovaného programu, neustále mě probouzejí a dávají podněty nejrůznější vjemy a popudy. Kdybych však na ně neustále odpovídal uměleckou formou, tak už bych byl dávno v blázinci. K tomu máme přece plátna a chaotický materiál vystupující z našeho nitra na nich spoutáváme.
Co prožíváte, než se dotknete štětcem plátna, které je ve své neposkvrněné bělosti v podstatě dokonalé? Může jít o plátno rozměrů tři na čtyři metry, jaké je k vidění v Rudolfinu, řekněme...
Je to rozkoš dobyvatele nebo objevitele. Přijde na to. Ale hlavně jde o tři krát čtyři metry sněhobílé plochy. Rád používám metaforu sněžné pláně, pod níž je schován obraz, a já ho v sobě vnímám jenom jako předtuchu a musím z něj odhrnout sníh, osvobodit ho od odporu překážet.
Takhle to měl Michelangelo s kamenem a sochou v něm skrytou.
Rozumím mu velice dobře. Pravdou je, že tak krásný, jaké bylo plátno před pomalováním, už obraz nikdy nebude...
Vaše manželka je také malířka. Jak takové umělecké manželství funguje? Ovlivňujete se nějak vzájemně, hodnotíte si svoje obrazy?
Tomu se nevyhneme, protože máme ateliéry vedle sebe a vzájemně si bereme toho druhého jako poradce. A pořád jsme k sobě velmi přísní. Když si kritizujeme třeba detaily na obrazech a přijímáme kritiku, tak jde určitě o ovlivňování, ale pozitivní. Politovat lze kolegy, jimž nikdo nic na jejich obrazy neřekne, a takových je většina.
Jak se vám líbí v Praze?
Praha je překrásné město. Jsem svým obrazům vděčný, že mě sem přivedly. Vždy následuji své obrazy od města k městu a jedno se mi zdá krásnější než druhé. Naposledy jsem v Praze byl asi před dvaceti lety, ale myslím, že do příští návštěvy určitě tak dlouhá doba neuplyne.
Jaký jste měl tenkrát pocit? Bylo to podobné jako ve východním Německu?
Kdepak. Praha a Československo byly pro nás tehdy skoro jako západní země. Životní standard byl vyšší než u nás a každodenní životní kultura se nám zdála mnohem pohodlnější. Možná že to bylo způsobeno ještě důsledky pradávné c. k. monarchie, alespoň v oblasti gastronomie se zachovaly základní zbytky slušnosti a zdvořilosti, které u nás zcela vymizely - panoval teror personálu, těch nejnižších šarží. Tady to bylo mnohem lepší. Jenomže jsme bohužel neměli dostatečné množství finančních prostředků, abychom si všechny tyto vymoženosti mohli využít. Bydleli jsme ve stanovém táboře, který připomínal vojenský zajatecký tábor, daleko před branami města. Samozřejmě byl plný německých opilců, ve dne i v noci, a je to vzpomínka opravdu podobná noční můře...
Vaše výstava v Rudolfinu začala 9. května, kdy se připomíná konec války. V České televizi se u té příležitosti dával film Pád třetí říše. Jaké to je, být německým čtyřicátníkem, jemuž jsou od dětství připomínány zločiny jiné generace? Jenom těch filmů všech žánrů kolik bylo natočeno a pořád vlastně běží na všech kanálech v různých zemích. To musí být... strašné?
Však to také strašné je. Pro ty, kteří jsme se narodili později, je nesmírně těžké dopracovat se k nějakému národnímu uvědomění, aniž by se člověk vystavil podezírání, že třeba sklouzl na špatnou kolej. Je to pro nás pole zaminované. Já jsem film Pád třetí říše neviděl, ale byl na něm v kině můj syn, a když jsem se ho ptal, jak na něj reagoval, tak mi řekl, že mu bylo Adolfa Hitlera líto. Pro něj totiž Hitler splynul s hercem Brunem Ganzem, který z něj udělal vlastně politováníhodného starého muže, což určitě nebylo úmyslem tvůrců filmu. Ale to je jen poznámka na okraj. Neustálé připomínání tragédie německé viny je procesem, jenž potřebuje výjimečně inteligentní protagonisty, kteří k němu budou přistupovat s citem pro věc. Je jasné, že vzpomínka na tuto osudovou dobu musí být udržována stále živá. Když se ale Adolf Hitler stane politováníhodnou komickou figurou, tak asi někdo něco udělal špatně. Pakliže na druhou stranu německý národ propadne do stavu neodčinitelné kolektivní viny, je to také špatné. Já osobně bývám opakovaně terčem kritiky jistého druhu novinářů, kteří mě rádi podezírají z velmi problematického konzervativismu. Už skutečnost, že nemám strach se označit za německého malíře a bydlím v domě, který má špičatý štít, berou za něco, co dokazuje mé problematické smýšlení.
To je ironie, nebo pravda?
To je skutečně pravda. Naše země je prošpikována politickými komisaři.
Vaše výstava má v sobě určitou symboliku. Světoznámý malíř z východního Německa v Praze, vernisáž v květnových dnech, kdy jsou pomníky obětí války zdobeny věnci a květy. Je to zvláštní a zároveň optimistické. Mimochodem, znáte historii Rudolfina?
Vím, že současnou pracovnu ředitele Rudolfina doktora Nedomy za války blokoval Heydrich. Ale jen přechodně, jak je dobře známo. Život je pestrý a někdy divoký...
NEO RAUCH se narodil 18. dubna roku 1960 v Lipsku, vyrůstal v Ascherslebenu. V letech 1981-1986 studoval na Hochschule für Grafik und Buchkunst Leipzig (profesor Arno Rink), kde později (1986-1990) působil jako asistent. V roce 2005 byl jmenován profesorem. Žije a pracuje v Lipsku. Získal tato ocenění: Verleihung des Kunstpreises der Leipziger Volkszeitung (1997), Vincent van Gogh Bi-annual award for Contemporary Art in Europe, Bonnefantenmuseum Maastricht (2002), Kunstpreis Finkenwerder (2005). Jeho dílo je zastoupeno ve veřejných sbírkách (výběr): Bundessammlung zeitgenšssischer Kunst, Bonn; Carnegie Museum of Art, Pittsburgh; Collection Denver Art Museum; Collection of The Museum of Modern Art, New York; The Judith Rothschild Foundation Contemporary Drawings Collection; Friedrich Christian Flick Collection, Zürich/Berlin; Galerie für zeitgenšssische Kunst Leipzig; Kunsthalle zu Kiel; Kunstmuseum Wolfsburg; Kunstsammlung Deutscher Bundestag; Museum of Contemporary Art, Los Angeles; Solomon R. Guggenheim Museum, New York; Stedeljik Museum, Amsterdam.
Reflex 24/2007