AUTO NA JEDNIČKU - Petr Novák a Ondřej Václavík

Pirátům vstup zakázán

Novodobým chrámem hudby nemusí být ani klub, sál, stadión nebo internet. Největší bazar hudebních nosičů u nás prý čítá odhadem dvaadvacet tisíc CD, dva až tři tisíce DVD a devět tisíc videokazet, kazet a vinylů. Množství by samo o sobě neoslňovalo, ale dech bere nekonečně pestrý výběr. PETR RÁKOSNÍK (43), zvaný Rákos, buduje svou pražskou firmu šest let se svou ženou Kamilou. Co mě zajímalo nejvíce - pirátům a výpalkům je tu vstup zakázán. Jak se pozná pirát?

Procházejí vám rukama tisíce CD. Jak rozlišíte originál od padělku nebo kopie?

Žádné stoprocentní poznávací znaky neexistují. Jedině občas vyrytý znak IFPI na boku disku. Je to hloupé, ale jediná věc, které se držím, je kontrola barvy disku pouhým okem. Jakmile má zespodu trochu jiný odstín, neberu to. Konečný zákazník nemá šanci to poznat. Piráti už dnes umějí napodobit čárový kód, perforaci i obaly. Lidé mi ukazují účty, aby mi dokázali, kde cédéčka koupili, takže není pochyb, že piráti zasahují i do normální obchodní sítě. Nejsou to jenom bazary a prodej na ulici.

Znamená to, že v rámci velkého tažení IFPI a Intergramu proti pirátství a vypalování neexistuje jednoznačný návod pro zákazníka, jak se uchránit před nákupem falešných desek?

Někdo sem přinesl první album kapely Mig 21. Ten titul jsem tehdy koupil během čtrnácti dnů asi pětkrát. Jeden zákazník ho přinesl zpátky, že nejde o originál. Nezdálo se mi to, a tak jsme zašli na Intergram. Oni to poslali na IFPI a po čtrnácti dnech mi to vrátili s tím, že nevědí. Že si myslí, že je to originál, ale že to má jisté znaky padělku. Nedali mi žádné vyjádření. Zajímavé bylo, jak hned, když jsme tam přišli, si úředníci mezi sebou říkali, že na to narazili i v obchodech. Ale nikdo se tím dál nezabýval. Já mám totiž pocit, že IFPI je jakási poslední štace. Jdou do tržnice, vyberou to tam a řeknou: Máme úlovek x set tisíc kusů za rok. Ale v té tržnici to přece pozná každý blbec. Co ti ostatní, co sem hrnou piráty horem dolem přímo do obchodů? Někdo by měl být vpředu, měl by reagovat na vývoj. Vždyť to všechno musí vznikat na výrobních linkách, v továrnách, to není vyrobeno doma na koleně.

V IFPI spočítali, že v roce 2003 bylo každé druhé CD na světě kopírováno. Jak často nosí kopie lidé vám?

Tak jedno dvě podezřelé CD z deseti a tvrdí, že o tom nevědí. Já jim řeknu jen, že to nechci, a tím to končí.

Chodí k vám do obchodu kontroloři, zda prodáváte kopie?

Za mnou nikdo nikdy nepřišel. Já si tyhle věci hlídám, takže podle mě se možná ani neprokazují, když přijdou. Projdou si tu nějakou hromadu, nic nenajdou nebo najdou jeden kus - tomu přece nemohu úplně zabránit - a neřeší to. Ale jsou bazary, kde vybrali stovky kusů.

Když už si hudbu nestáhnu rovnou z netu, koupím si originál novinku, vypálím ji na vlastní vypalovačce pro vlastní potřebu a prodám vám ji co nejdříve, než klesne cena. To je legální postup. Jak se vám za těch šest let zvedl nákup a do jaké míry právě tímto jevem?

Mnohonásobně. Všechny bazary a zastavárny jsou hlubokým odrazem společnosti. Nikdo nemá prachy. Buď prodám židli, na které sedím v kuchyni, nebo cédéčka. A fakt se to sem valí. Dřív jsme brali skoro všechno, teď už si vybírám. A všechny ty malé krámky, kde měli prodejci patnáct set dva tisíce titulů, končí.

Nebojíte se i vy toho, že hodnota zboží, které máte na krámě, klesá?

Ano i ne. Vydavatelské firmy se vůbec nepřizpůsobují trhu. Když lidé nekupují něco, co stojí pět set korun, a přijdou do stejného krámu za tři roky a ta věc stojí stále pět set korun, koupí si to raději jinde za dvě stě padesát. Vydavatelství mají snahy o slevy v různých akcích, ale to nestačí. Na druhou stranu přece nemohou říci drobným prodejcům, kteří to od nich nakoupili po čtyřech stovkách, že teď to bude stát sto padesát.

A zisky se přesouvají do prodejen s použitým zbožím.

Ano. V jiných oborech na tenhle jev výrobci reagují. Dříve jste si koupila novou vrtačku za dva tisíce a dneska ji seženete za čtyři sta. U cédéček tohle není. Takže se nebojím.

Podle statistik jsou u nás téměř nejvyšší ceny nových CD v Evropě, o Americe nemluvě. Příklad: doporučená cena nového CD Prince Musicology byla 610 korun. Vy jste ho měl za 400, www.vltava.cz za 557 korun. Zajímavé je, že už i slavná internetová prodejna amazon.com zavedla hudební bazar on-line. Přímo v hlavní nabídce nových CD je u konkrétních titulů seznam secondhandových nabídek -lidé nabízejí stejnou desku téměř novou nebo použitou za svoje ceny. A Amazonu se to patrně vyplatí, i když je Internet rájem stahovačů hudby ve formátu mp3.

Pokud není poničen booklet ani disk, je naprosté většině lidí dnes jedno, jestli jde o fungl nové zboží, nebo ne, koukají na cenu. Přece ty milióny desek, co se vyrobí, musejí nastoupit do nějakého koloběhu. Proto i takováhle firma bere bazar raději vážně.

Kdo chodí k vám do Krakovské více nakupovat? Fajnšmekři, nebo běžní zákazníci?

Všichni. Nedělám rozdíly. Baví mě, když sem někdo přijde a řekne: Jéžiš, tady je ten slavný kytarista z té slavné kapely, co udělal jenom jednu věc, a vy to tady máte! Na druhou stranu spousta mých kolegů se bránila brát Karla Gotta a Vondráčkovou, ale ono se to hodně prodává. Strašně nerad to říkám, ale je to tak. Michal David, Vondráčková, Janda já za to ty lidi neodsuzuji, kupují to proto, aby si oživili mládí. Za to mohou komunisté, kteří poznamenali celé generace. Taky jsem říkal: To bych nemohl... Ale v téhle zemi se člověk jinak neuživí. Objednal jsem spoustu černé muziky, reggae, myslel jsem si: není tu žádná speciálka, udělám nabídku. Jenže to zajímá jenom pár lidí. Když sem přijde starší paní a řekne: Slyšela jsem tamhle jednu písničku, něco jako ..., tak my to vždycky nějak dáme dohromady. A každý z mých prodavačů má lidi, kteří chodí konkrétně jenom za ním. My máme katalogy, slovníky, ukážeme vám, co od toho interpreta ještě máme, zjistíme, co ještě jiného dělal. Od toho tu jsme. Zatímco když přijdete do normálního obchodu, tak vám tam neřekne nikdo nic.

Seřaďte žánrově, co lidé nakupují.

Opravdu hlubokou základnu má starší big beat. Nazareth, Jethro Tull, Deep Purple, Yes. Tam je kupní síla. Ale černoši a rhythm'n'blues jdou dopředu! Konečně se to začíná hýbat. A když koukám na předávání amerických cen, tak je to jasné, jsou tam samí černoši. Hudby je tolik, že lze konečně, po tolika letech, z něčeho vybírat. Ze sta věcí si vyberete jednu, a když se vám nelíbí, tak ji vyhodíte a koupíte si z dalšího sta. Podle mě ze dvaceti věcí má sílu jen jedna a těch devatenáct nestojí za to. A to si vůbec nemyslím, že jsem náročný.

Říkal jste, že bazary jsou odrazem společnosti. Krade se tu?

Ano. Podle filozofie: vypálím si za deset korun cédéčko a dám si ho do originál obalu, který ukradnu v bazaru. Kdyby mě náhodou chytli, věc nemá hodnotu, tak mi stejně nic nemůžou udělat. Každý zloděj má jinou obranu. Někdo na vás ihned slovně zaútočí, někdo dělá chudáka, který tu věc prodá za dvacet korun jinde. Ještě jsem nikoho neztloukl, ale říkám jim, že je příště zbiju. Je to na hraně. My jsme rodinný podnik a chodí sem hodně stálých zákazníků takže mě to vždycky strašně vytočí.

Podle vás kopírování hudbu zabíjí, nebo zachraňuje?

Zachraňuje. Spousta lidí na to nadává a já neříkám: vypalovat, vypalovat, vypalovat. Ale jestli si nějaký umělec-zoufalec myslí, že ho to okrádá, tak je to úplně naopak. Koupím si načerno nahraný koncert nebo si vypálím jeho CD, zaujme mě to, půjdu do krámu, koupím si další desku nebo zajdu na koncert. Ty peníze se k němu dostanou jinudy.