ODVAHU !

Architekt Martin Rajniš na šedesát let, které nedávno oslavil (16. května), nevypadá. Nevypadá ani na profesora architektury. On sám se považuje za pravicového anarchistu a libertariána, pro nějž je svoboda základní životní hodnota, a tak i působí. Především jde však o autora zajímavých staveb.

 

Nebylo vám ještě třicet let, když jste projektoval spolu s Miroslavem Masákem a JohnymEislerem pražský obchodní dům Máj, který je hodnocen jako jedna z nejvíce ceněných staveb sedmdesátých let minulého století. Jak ji vnímáte s odstupem?

Těžko můžete chtít, abych se rozplýval nad věcmi, které jsem tenkrát dělal jako mladý kluk. Dům funguje, lidé si na něj zřejmě zvykli. Moc štěstí mi ale nepřinesl. V kruzích kolem Útvaru hlavního architekta vzbudil silné napětí a potom jsem si hodně dlouho v Čechách ani neškrtnul. Můžu říct, že život v bolševismu pro mě znamenal, jako bych z těch dvaceti profesionálních let v Čechách odepsal aspoň deset. Bylo to, jako kdybych na tu dobu zmizel. Za bolševismu se nestavělo. Prakticky nepřicházelo v úvahu, že by se baráky, které jsme kreslili, postavily. Nebyli jsme bolševici a byli jsme špatně zapsáni: jenom proto, že se naše baráky řídily pravidly soudobé architektury, což znamenalo, že v řadě případů byly i technologicky pro daný systém příliš složité.

Důsledek „panelizace architektury"?

Tak. Mohlo se přemýšlet jenom v dimenzích panelů, montovaných skeletů, ale jakmile se mělo dát pár zedníků se lžícemi do zdění, musel kvůli tomu málem zasedat krajský výbor. Spousta projektů se dělala jenom proto, aby si je nějaký odpovědný pracovník mohl šlehnout na nástěnku a předstírat, že se zabývá problémem architektury. Ve skutečnosti na to kašlal. Bolševismus je hrozný systém obecně, ale pro architekty je pekelný.

A co třeba spisovatelé, kteří nemohli svá díla publikovat, a herci bez možnosti hrát?

U každého řemesla najdete důvod, proč byl ten režim hrozný. Samozřejmě, román napsaný do šuplíku bez čtenářské odezvy -- to je dost podobné neštěstí jako malovat studie do šuplíku, jenom s jedním podstatným rozdílem: taková studie vám neřekne nic o realitě toho návrhu, která se dá zjistit jenom tím, že se dům postaví a pak stojí se vším, co k tomu patří. Celá anabaze jeho vzniku a existence se nedá jinak naučit, nedá se obejít. Když si jenom budete kreslit krásné domy, snadno se ocitnete mimo mísu. Což do nynějška na sobě cítím. Se slzou v oku můžu vzpomínat na barokní mistry, kteří v každém roce svého dlouhého života postavili jeden a někdy i několik domů. Já si těch chlápků tak cením, že si to málokdo dovede představit. Ale aby to nevypadalo, že si stěžuju. Naopak. Ta neskutečná úleva, ta neskutečná radost, která se zhroucením bolševismu přišla! Pro mě jako pro člověka, pro něhož svoboda znamená jednu ze základních hodnot, to byl zážitek nad jiné příjemný.

Johny Eisler, s nímž jste začínal i spolupracoval na Máji, z Československa odešel, stal se spolupracovníkem jednoho z nejslavnějších světových architektů -- Richarda Meiera. Nepomýšlel jste na emigraci, abyste mohl být opravdu svobodný?

Ani ne. Od roku 1965 do roku 1969, když to ještě šlo, jsem cestoval a poznal jsem dost emigrantů, kteří nežili právě radostný život. Od konce sedmdesátých let až do revoluce jsem pracoval venku, ale žil jsem tady. Tahle rozporná existence mě svými kontrasty i nebezpečími bavila. Uvědomoval jsem si, že tu určitou míru nezávislosti, kterou jsem si za socialismu vydobyl, bych jinde získával hodně těžko. Spíš uvažuju vážně o emigraci až teď. Některé aspekty českého života, například konformita, která je tady vyžadována jako standard, jsou pro mě čím dál méně snesitelné.

Kde byste se cítil lépe?

Mohl bych asi žít třeba na Novém Zélandu nebo Islandu. Já to ale řeším -- jako spoustu věcí v mém životě -- kompromisy, takže jsem velkou část roku na cestách a nemusím se chovat, jak se od profesora dělajícího architekturu v Česku očekává. Vzdoruju tomu. Někdy to ale spotřebovává velké množství energie.

Jak se vám povedlo projektovat za totality v zahraničí, v kapitalistických zemích?

Spousta lidí si určitě myslela, jak je už v Čechách zvykem, že mám nějaké kontakty s bolševikama nebo s StB, takže jsem si pak s chutí vytáhl negativní lustrační osvědčení jako důkaz, že mě bolševici na nic nenachytali. Ale venku jsem mohl dělat, protože jsem hodně chtěl. Šel jsem ve stopách našeho gurua, architekta Karla Hubáčka, a snažil jsem se najít v systému díry. Jedna z těch děr se jmenovala Artcentrum, podnik zahraničního obchodu, který vyvážel do světa umění. Scházely se tam i tak kvalitní věci jako výstavy Jiřího Koláře, řada nádherných kolekcí skla od Reného Roubíčka nebo Václava Ciglera, ale pochopitelně se tam objevovalo nejčastěji umění bolševických mistrů, na které se -- pokud vím -- tvrdě doplácelo. Když jsme venku vyhráli soutěž na nějakou výstavu, Artcentrum uzavřelo kontrakt a celá výstava se na klíč dodala do zahraničí. Největší zakázka byla za hezkých pár miliónů dolarů -- kanadský pavilón dějin dopravy na Expu 1986 ve Vancouveru. Byla to drsná práce, ale šla zvládnout, protože jsme ji dělali v prima partě s Jaromírem Hníkem, Jirkou Černým a mnoha dalšími. Přinášela spoustu zajímavých podnětů, zážitků a honoráře na úrovni dneška, což tenkrát vzbuzovalo pochopitelně závist. V Čechách vzbudí závist cokoliv. I tenhle článek ji určitě vzbudí. Já myslím, že závist je rodná sestra strachu a nepřejícnosti a tady kvete.

Měli vaši rodiče něco společného s architekturou?

Neměli. Ale to, že se architektuře věnuju, byl otcův nápad. Byl totiž idealista. Řekl mi, že když umím matematiku a malovat a spojím to dohromady, tak můžu dělat architekturu. Ono to ale platí v úplně jiných poměrech. Matematiky je v současné architektuře strašně málo a toho malování v době počítačů a vizualizací také ubývá. Nicméně něco na té radě bylo, a tak jsem se jí držel a nelituju toho. Přes to, že jsem se s tátou hádal, tak z odstupu -- když už mě chudák nemůže naštvat, protože je mrtev -- musím říct, že se mu podobám víc, než jsem si byl schopen připustit a skvěle mi radil.

A čím jste chtěl být jako kluk vy?

Hodně jsem chtěl být cestovatelem a to mě drží dodnes. Taky jsem měl dobrodružné představy, že budu revolucionářem a budu dělat Molotovovy koktejly a házet bomby milicionářům a jiným establishmentům za krk …

To se vám ovšem nesplnilo…

Jak se to vezme. Trochu jsem si v osmašedesátém zařádil na barikádách -- ale na těch pařížských. Když bylo v Praze před čtyřmi lety zasedání Mezinárodního měnového fondu, vzpomněl jsem si na staré časy a šel jsem spolu s anarchisty, abych si to rozdal s českými policajty. Na jedněch džínách mám ještě prostřelenou díru od žabky, co po nás házeli. Já nesnáším policajty, dozorce, učitele, úředníky jakéhokoliv kalibru a čas od času prostě musím jít a aspoň se jim posmívat nebo házet po nich odpadkama.

Co je hlavní příčinou vašeho odporu vůči autoritám?

Myslím, že je pobuřující pro lidskou bytost, když rozum vymění za předpisy. Prostě životní postoj, že někdo dokonale dodržuje předpisy, mi přijde tak hrozný a tak neadekvátní divoké svobodné lidské bytosti, že se mi z něj dělá úplně špatně. Ale takoví teď tady kralují a Česko je státem úředníků -- máme tu osm set tisíc státních zaměstnanců. Většinou mi pijou krev. Lidé se úředníků bojí, obecně chybí sebevědomí, odvaha! Odvaha je v české společnosti považována za nebezpečnou záležitost, která není pro život příliš důležitá. Podle mě by se ale k ní mělo vychovávat už na základní škole.

Není odvaha vrozenou vlastností, kterou si nelze zvnějšku osvojit? Nerodí se člověk buď jako odvážný, nebo bojácný?

Můžu to posoudit podle sebe. Jsem přirozeným způsobem srab. Vzpomínám si, jak jsem měl jednou před sebou těžký den, čekalo mě obhajování soutěžního návrhu ve Vídni a já jsem si vůbec nedokázal představit, že se dostanu přes hranice, kde právě změnili nějaké předpisy, a pak ještě obhájím projekt. Čirým strachem mi drkotaly zuby. Moje žena, Slovenka, se na mě nechápavě podívala a zeptala se: „Čo robíš, Martinko?" „Drkotají mi zuby," řekl jsem. A žena na to: „Tak dodrkotaj …" V tu chvíli jsem si uvědomil, že srabárna není životní program. Člověk se může do jisté míry vycvičit, aby neměl strach -- z úředníků, kriminálu, ze smrti. Kdo má strach, má pak problémy se svobodou, která je sestřenicí odvahy, protože tyhle věci patří do jednoho hnízdečka. Všechno se dá natrénovat.

Jaké pocity máte, když začínáte dávat podobu projektu?

Jsem nejistý. Architektura je závažná v tom, že se nedá vzít zpátky, je veřejným aktem a tím, že je velká, nutí lidi, aby se na ni koukali. Čím dál více mám respekt z toho, že vůbec neplatí to, co řada kritiků tvrdí, že člověk může udělat domy svou vizí tak přesahující do budoucna, že mohou současnou populaci štvát, protože budou pochopeny až příští generací. Vždycky chci přijít na způsob, jak udělat dům soudobý, krásný, příjemný a aby byl zároveň v souladu s tím, jak vnímám svět. Jak okolí potěšit, místo abych ho naštval. Někdy to vypadá, že to snad ani nejde, ale zkouším to a nechci to vzdát.

Kde se inspirujete?

Hodně mi pomáhá pobyt v takzvaném třetím světě, kde jsem se díval po domech vznikajících takříkajíc bez architektů, což už u nás skoro není možné. Lze tam spoustu prvků získat a naučit se. Další poznání, z něhož lze vycházet, je příroda a přírodní systémy. Když jdete po lese, potkáváte stromy jednoho druhu, ale každý je individuálně přizpůsoben danému místu, takže je originál, a všechny vytvářejí systém s danými pravidly, která jsou však zároveň prostoupena určitými nahodilostmi. Když to převedeme do architektury a podíváme se třeba na Malou Stranu, tak vidíme stovky domů navzájem si relativně podobných, ale každý je individuální. Dokonce by se dalo říct, že mezi mírou podobnosti a odlišností stromů v lese a malostranských domů panuje určitá shoda. Potom není divu, že se nám Malá Strana líbí víc než sídliště, kde jsou jednotlivé baráky udělány mechanickým způsobem a postrádají princip variace. Říkám tomu přirozená pravidla hry, která jsou odvozena od určitých platných principů, jež se z přírody přes společnost široce dostávají do architektury. Když přestanou platit, připadá nám okolní svět cizí.

Malá Strana je památkově přísně chráněná zóna. Myslíte, že soudobý vstup do tohoto systému by byl nepatřičný?

I Malá Strana by se měla vyvíjet, ale vstup do takovéto oblasti je pořád obtížnější, protože otázka vztahů a kontextů je těžce čitelná a my do nich vstupujeme jakoby z velké vzdálenosti. Zároveň začíná palčivě platit, že neporušené historické systémy jsou velmi vzácné, a proto se k nim musí přistupovat s nejvyšší možnou opatrností a ostražitostí.

Jak berete památkáře, kteří se snaží historické celky zakonzervovat?

Památkáři jsou nešťastní lidé. Vědí, co se nesmí, ale většinou vůbec nemají představu, co by se smělo. Jejich představivost je v tomto ohledu velmi limitována, a tak pro jistotu volí tvrdě úřednická restriktivní rozhodnutí -- ale často nemívají pravdu. Vstupovat do historických čtvrtí je vrcholné umění -- a památkáři jsou přitom všechno jiné než umělci. Chce to kombinaci fantazie, odvahy a pokory, která je ovšem vzácným zbožím. Památkáři by měli být de facto špičkami architektonické tvorby, ale architekti se většinou památkové péči nevěnují.

Je o vás známo, že požadujete, aby architekt byl zároveň stavitel. Je vůbec dnes, v době špičkových technologií, možné, aby je zvládal?

Jsem přesvědčen, že architekt, který neumí řemeslo ve smyslu stavitelství a konstruování, je tlučhuba. Představa, že existuje dobrý architekt a neovládá řemeslo, je mi velmi vzdálená. Umění stavitelství není citací norem, nespočívá ve schopnosti přesně spočítat výztuže, ale jde o znalost toho, jak se chovají jednotlivé kusy stavby, jak se dají spojovat a jak mohou vzájemně existovat, kolik stojí peněz a podobně. Architekt, který tímhle dost brilantně nevládne, potom staví s obtížemi. Pohybuje se ve složitém systému a pořád naráží na úskalí. S kolegou Patrikem Hoffmanem se to snažíme demonstrovat třeba i tím, že děláme jednoduché „stavitelské" konstrukce, které se už potom nesnažíme estetizovat a necháváme je v přirozeném stavu.

Proč je takový rozpor mezi architekturou, která se líbí obyčejným lidem, a mezi tím, co považují za kvalitní stavby odborníci? Zdá se, že je to rozpor neřešitelný …

V architektuře není nic neřešitelného. Vkus lidí, jejich životní styl je dán čím dál tím více směsicí neuvěřitelného množství impulsů. Člověk se v nich špatně orientuje. Když to může často zkoušet -- jako  oblečení, které hodně obměňuje --, tak si časem vypěstuje rozumný způsob, jak ho používat. Viděno mýma očima, lidé své oblékání dost ovládají. Kdežto tvorba domů je zatížena tím, že lidé nemají během života příliš mnoho šancí ji zopakovat a poučit se z chyb. Dělají tudíž začátečnické omyly a mají nezřízené ambice, aby dům v sobě spojoval prvky, které se ve výsledku podobají tomu, jako když pejsek s kočičkou dělali dort. Protože naše doba umožňuje skoro cokoliv, tak nabízí lidem, aby realizovali svou představu o nich samých: jsou tak trochu pejskové, kočičky, šmoulové i králové, hollywoodské hvězdy, a když se to snese na jednu hromádku, vznikne nesmysl. Chápu ale, že lidi tápou, protože já také tápu, a to se architekturou intenzívně zabývám už více než čtyřicet let! Čím dál víc mě baví dělat levné domy, protože mi připadá nefér, že člověk utratí takové množství peněz -- významnou část toho, co za život vydělá -- za jeden dům. Strašně mi vadí, že se domy kvůli tomu stávají jakýmisi nástroji utahování šroubů: kdo chce mít dům, tak si jakoby nabere celoživotní ruksak na záda, se kterým se nedá běžet, jenom se sotva ploužit.

Dřevěný dům, který jste navrhl pro manžele Štechovy v Černošicích, je všeobecně považován za vynikající příklad střídmé architektury.

To je zásluha Alice a Pavla Štechových, kteří měli jasnou představu o místě, rozměrech domu i jeho náplni. Já jsem sloužil jako průvodce, který převáděl jejich nápady do řeči stavby. Nic tam není přidáno navíc, ten dům nebyl takzvaně výtvarně dotvořen: nehráli jsme si například s tvary a polohou oken, nekomponovali jsme ho, aby v něm bylo několik motivů, které by se navzájem prolínaly. Nešlo o „načinčanou" architekturu, jaká je často vidět u „šmoulovských" domečků, pro něž je nejpodstatnější to, jaký dojem vyvolají v okolí, takže se pitvoří, až je to srandovní.

Chcete jít dál cestou dřevěných staveb?

Od té doby, co jsme navrhli tento dům, zkoumáme dřevěné konstrukce a snažíme se najít dobře realizovatelnou formu odvozenou z dřevěných amerických stavebních systémů, které by byly u nás použitelné. Na rozdíl od Ameriky se ale snažíme, aby dřevěné konstrukce byly pořád viditelné a neschovávaly se. Dřevo se může stát dobrým vyjednavačem a prostředníkem mezi jednoduchou, konstruktivní ideou domu a pocitem člověka, který v něm žije a podobnou konstrukci z betonu či oceli by těžko vydýchal. Také nás přitahují systémy umožňující stavět domy dočasné, které mají dřevěnou lešeňovou konstrukci a nestojí na základech: dají se bez újmy na okolním prostředí složit i rozložit. Právě se snažíme obhájit systém tahle udělaného domečku na Sněžce, který se k přírodní rezervaci chová tak, jak by se chovat měl -- stojí na nožičkách, něžně se dotýká země jen v několika bodech, je montovaný, a když bude nutné jej odstranit, tak po něm zůstane jen několik třicetimilimetrových otvorů ve skále. V tomhle extrémním případě je naznačen způsob, jak může člověk vést pomocí domu ohleduplný dialog s přírodou.

 

Profesor ing. arch. Martin Rajniš se narodil 16. 5. 1944 v Praze. V letech 1962--1969 vystudoval fakultu architektury ČVUT. Je spoluzakladatelem komory architektů. Je spoluautorem: Obchodního domu (původně Máj) na Národní třídě (1972--1975), kanadského pavilónu dějin dopravy na Expu 1986 ve Vancouveru, podílel se na projektu Centra Smíchov (1999), spolu s P. Hoffmanem navrhl také továrnu na svítidla (2002--2003) a řadu rodinných domů a administrativních budov (spolu s D. A. Studiem). Od roku 1998 podnikl přes čtyřicet větších cest po moři a skoro všech světadílech.

 

PETR VOLF

FOTO PETR JEDINÁK

 

zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz