Režisérská spojka

Alfred Radok je dodnes považován za jednoho z největších evropských režisérů. Bavil jste se s ním o práci?

Nestihli jsme to. Když táta umřel, bylo mi dvaadvacet a měl jsem zastydlou pubertu. Ale rád bych se s ním o režii bavil teď. Já se při práci opakovaně dostávám do situace, že nemohu docílit toho, čeho docílit chci - a co je nejhorší, jsem si toho vědom. Moci si popovídat s někým, kdo tohle uměl řešit, by mi pomohlo. Je to stejné, jako když si jeden automechanik potřebuje s druhým popovídat o spojce.

Ve Švédsku to váš otec neměl jednoduché. Respektive, mnohem složitější než vy, tehdy teenager.

Vzal rodinu v roce 1968 do země svobody a demokracie a najednou se dostal do divadla, kde diktatura proletariátu fungovala v praxi - šatnářka jako členka kolektivu rozhodovala, co se bude hrát. Byl nemocný, nezvládal pořádně řeč, měl strach o rodinu a o existenci. Přijít po tolika letech z Československa do Švédska a zjistit, že tam právě probíhá falešná levá vlna a že se musejí hrát agitky pro pracující, muselo být těžké. Divadlo bylo pro tátu absolutní posedlostí a trpěl, když ho nemohl dělat tak, jak chtěl. Já jsem to tenkrát nechápal.

Čím jste byl posedlý vy?

Rokenrolem, kytarou a Beatles. Chtěl jsem být rockový zpěvák. Jel jsem na rok do Anglie, tam jsem potkal dva kamarády a později jsme hráli po barech ve Francii. Muzika je skvělá věc, lidé se podle ní najdou všude na světě, což mi mockrát pomohlo.

Dělal jste v divadle všechno možné včetně kulisáka, ale neabsolvoval jste žádnou odbornou školu. Chybí vám v praxi?

Chybí mi nejen režijní, ale veškeré vzdělání. Ve škole jsem se nenaučil skoro nic, byl jsem špatný žák, učení bez souvislostí mě nezajímalo. Tak se celý život dovzdělávám: když se chystám na práci, snažím se dané téma nastudovat s maximální intenzitou. Existuje naštěstí například hodně oper o antice, takže se musím zorientovat v historii, nastudovat řecké i římské divadlo. Jezdíval jsem do Řecka na prázdniny, protože tam bylo teplo, moře a levný alkohol. Teprve potom jsem začal zjišťovat souvislosti bájí, polobájí a polohistorie - a ty se mi začaly skládat dohromady. Ale stejně jsem první léta v praxi objevoval věci, které už dávno předtím objevili jiní.

To mohlo být docela vzrušující.

Bylo to pěkné, ale hlavně jsem s tím ztratil spoustu času. Mé první inscenace využívaly - jedna jako druhá - pro mě vzrušující nápady, ale asi to byly v podstatě blbosti z doby, kdy mě divadlo fascinovalo jako materiál. Měl jsem radost, že jsem mohl říct sboru:"Hýbejte se pomaleji! Rychleji! Zastavte!"Chtěl jsem užívat svoje kouzla a magie. Realizoval jsem všechno, co se mi líbilo, ať to mělo, nebo nemělo smysl. V mládí mají nadaní režiséři hodně co říct, a nevědí jak, protože nezvládají řemeslo. Čím jsou starší, tím mají méně co říct, a tím více zvládají řemeslo. Říkám tomu plesnivění.

Za rok vám bude padesát.

Taky si musím dávat neuvěřitelný pozor, protože osvědčené řemeslo mi už naskakuje jako automatický pohon motoru. Když se naučíte triky, které fungují pro herce, pro diváky i pro kritiky, je konec. Ze začátku mají smysl, protože to ještě nejsou triky. Ale po čase zjistíte, že se zamyslíte nad jakýmkoli problémem a během krátké doby vám naskočí "velice dobré řešení".

Jak se tedy bráníte tomu, aby pro vás heslo:"Nevěřte nikomu, komu je nad třicet,"neplatilo?

Dělám si vlastní cenzuru, kdy si opakuju: není tohle náhodou jen moje pohodlná znalost řemesla? Nejhorší totiž je, že i ty nejtalentovanější režiséry - bez výjimky - čekala cesta dolů. Pokud neumřeli mladí.

Třeba?

Poslední divadelní inscenace Ingmara Bergmana, které jsem ve Švédsku viděl, byly tak trapné, že jsem se jako divák potil studem v hledišti. Franco Zeffirelli byl na tom podobně. Poslední inscenace Petera Brooka, na něž jsem speciálně jezdil, mě mrzí, že jsem vůbec zhlédl. A Brook byl pro mě vždycky absolutní guru, vzor toho, jak nedělat mrtvé divadlo, jak nepohřbít sám sebe. Je strašné dívat se, jak někdo posté padesáté nesmyslně vykrádá sám sebe - a navíc totálně impotentním způsobem.

Dobře že o tomhle nebezpečí víte.

Je hrozné, když uděláte představení, o němž diváci ani kritika nezjistí, že ho děláte levou rukou, že vaše námaha byla desetinová než ta, kterou musíte věnovat ve chvíli, kdy se pokoušíte pracovat opravdu pořádně.

Byl byste radši, kdyby kritika napsala: Tohle je, Davide Radoku, tedy fakt špatné?

Věci, které jsem udělal a jež se mi zdály průměrné, prošly zájmem kritiky i normálních lidí v pohodě. A mně se pak stalo, že jsem si v noci pro kousal dva zuby a měl měsíce deprese. Ne z toho, že jsem udělal špatné představení, ale z toho, že jsem podvedl sám sebe. Nemám nic proti režisérům, kteří dělají věci jen tak halabala, ale když se rozhodnete, že chcete dělat něco co nejlépe a potom to stejně šidíte, tak to je konec.

Ale vy věci nešidíte.

Byl jsem strašně rád, že jsem dostal cenu za inscenaci Bergova Vojcka tady, v Praze. Hodně jsem se s ním natrápil, ve Švédsku na to lidé chodili, ale Göteborg je přece jen trochu provincie, byť milá, zatímco pražské publikum je dost inteligentní a zdaleka se neskládá jen z takzvaných milovníků opery, kteří chodí do divadla trochu ze zvyku a trochu ze snobismu. A tak až v Praze jsem zjistil, že mají lidé z Vojcka nejen ten - jak se klišovitě říká - zážitek, ale že měl vliv na přemýšlení lidí.

Čemu říkáte: hodně jsem se s tím natrápil?

Pokusil jsem se pracovat jiným způsobem než kdykoli předtím a to bylo nesmírně frustrující. Nebyly tam žádné triky, žádné takzvaně realistické jednání, žádná show. Ačkoli jsem podvědomě cítil, že to tak má být, zároveň jsem se zoufale bál, že to bude nuda. O to víc jsem byl rád, že to lidé v Praze pochopili a že jsem vydržel a netlačil se do takzvaných převratných režijních koncepcí.

Co jsou "převratné režijní koncepce"?

Když dáte všem do ruky mobilní telefony. Když strčíte La Traviatu do bazénu, a všichni se tudíž celé představení koupou a plavou. Revoluční nápady jsou sice fajn, ale nikoho nezajímají. Každý člověk na světě má revoluční nápady každých pět vteřin, když chce. Těžce snáším, když mi režisér ukazuje, jak je nápaditý a chytrý. Je totiž jasné, že opravdu není chytřejší než látka, kterou dělá. Chytřejší než Mozart nebo Shakespeare fakt není, jen mu chybí pokora, aby si to přiznal.

Co vás jako diváka zajímá?

Nechci vidět nemožné, technické zázraky. Nechci vidět ani silné režijní koncepce a "úžasné" herecké výkony mě nudí. Mě zajímá herec jako nástroj, který umí používat sám sebe a neukazuje mně, jakej machr je na to, jak si strčí ruku do kapsy. Dřív mě to štvalo, teď už mě to jen nudí.

Co tedy chcete?

Chci, aby mi divadlo, na něž se dívám z hlediště jako divák, vyrazilo dech a umožnilo mi myslet na věci jiným způsobem, než jsem na něm myslel před tím. Nezajímá mě všeobecná láska, všeobecná pravda a všeobecná atmosféra. To je fajn pro seriály v televizi, které neobtěžují.

Poslední dobou režírujete málo. Proč?

Zjistil jsem, že solím jednu inscenaci za druhou, že jezdím s kuframa hned po premiéře na jinou štaci jako obchodní cestující s režií, což je mimochodem ve světě dost častý model - a mé inscenace šly kvalitativně dolů. Tak jsem se zastavil a řekl si, že si musím dát pozor. Když nemáte čas na žití a vnímání okolního světa, nemáte čas na divadlo.

Jak to myslíte?

Nemůžu jen sedět zavřený ve zkušebnách s partou operních pěvců, pak jít domů a sám se tam mořit a plánovat si inscenaci. Nechci každý víkend pracovat na tom, co začnu zkoušet za rok. Potřebuju prožívat, co se děje kolem mě, v politice, ve společnosti, v lidech. Aby člověk mohl měnit názory, musí něco zažít. Jinak si názor utvoříte v šestnácti letech a pak s ním dožijete celý život. To dost lidí dělá - jde z toho sice strach, ale je to pravda. Ono totiž přemýšlet o různých věcech je dost nepohodlné, protože se tím vystavujete nezbytně nutné nejistotě, která vám otevře čidla pro vnímání dalších, nových poznatků o světě. Tahle zkušenost je nepříjemnou součástí toho, co má smysl.

Uživíte se?

Samozřejmě, nemám rodinu a dům v Kolodějích jsem zdědil - byl to dům mého pradědečka, dědečka a otce. Mělo to být rodinné sídlo, ale většina z Radoků hned posléze zahynula v koncentračních táborech. Já tam jezdím pracovat i hrabat listí, protože zbavit se Kolodějů nechci. Nemusím mít nutně jaguara, blahobyt je velmi relativní věc.

Není vám líto, že jste nikdy neudělal žádnou "mezinárodně velkou", ale jen "evropsky velkou" kariéru? Myslím tím třeba Covent Garden, La Scalu, Metropolitní operu a tak.

Jsem spokojen s tím, že mohu - a to je zázrak - dělat věci, jaké chci, s lidmi, se kterými chci. Když udělám chyby v obsazení nebo ve výběru dirigenta, je to jen a jen moje vina. Mám svobodu: třeba teď jsem s Josefem Kroutvorem dopsal původní libreto o Franzi Kafkovi. Když si představím, jaké podmínky pro práci měl můj táta nebo pan režisér Jan Grossman a lidé téhle generace, v jakých tvůrčích, duševních i finančních průšvizích se pořád ocitali, tak se každý den ráno pro budím a vím, že mám štěstí.

DAVID RADOK (1954), syn velkého českého režiséra Alfreda Radoka. S rodiči odešel roku 1968 do Švédska. Neabsolvoval žádnou divadelní školu, ale zato dělal kulisáka, kustoda, pomocného osvětlovače i asistenta režie. Režijně debutoval na scéně Göteborské opery v roce 1980, dnes je v Göteborgu prvním režisérem a zároveň konzultantem ve vyhledávání nových režisérů, pěvců a výtvarníků pro tamní soubor. Řada jeho oper byla uvedena v Kodani, ve Stockholmu, v Oslu, Helsinkách, Berlíně, Drážďanech, Tel Avivu a Tokiu. Jeho padesát operních režií zasahuje dobu od raného baroka až po současnost, občas režíruje i činohru (momentálně je v jednání s pražským Divadlem Na zábradlí a s Národním divadlem). Od roku 1993 žije v Praze a pracuje v Göteborgu. V Národním divadle nastudoval na začátku devadesátých let opery Don Giovanni a Kouzelná flétna, obrovským průlomem se ovšem stala až jeho pražská inscenace Šostakovičovy opery Lady Macbeth Mcenského újezdu (2000), kterou přesadil z 19. století do doby stalinského teroru. Získal za ni Cenu Alfreda Radoka - pojmenovanou na počest jeho otce - za nejlepší inscenaci roku. O rok později (2001) získal za operu Albana Berga Vojcek, jež se stala událostí sezóny, Cenu divadelních novin. S Josefem Kroutvorem, kterého přezdívá Josef K., právě dokončili libreto o Franzi Kafkovi - premiéra této původní opery bude v roce 2005 v Göteborgu. V Galerii Navrátil měl nedávno výstavu svých výtvarných objektů. Devětadvacátého října 2003 mu ministr kultury Pavel Dostál udělil Cenu za přínos divadlu. Pavel Dostál udělil Cenu za přínos divadlu.