NEZKOUMÁM MOZEK PIJAVKY
Tohle zlobivé dítě české literární kritiky a publicistiky se rádo vyjadřuje ke všem a ke všemu. Budí proto u těch "dospělejších" přinejmenším nespokojené brumlání, ale spíš chuť dát mu na zadek. Jaksi se to nedaří. MARTIN C. PUTNA (28)
totiž používá nemalého inktelektu, kterým ho pánbůh obdařil, s evidentní rozkoší. A takové je těžko přišlápnout k zemi.
Ve svých osmadvaceti jste vydal už třetí knížku. Kdyby to byly sbírky poezie, tak neřeknu nic. Ale vy jste autorem knihy o ruské emigraci Rusko mimo Rusko, knihy esejů, a teď jste si dokonce troufl na román. Musíte mít s ohledem na svůj věk pocit velmi slušné pracovní bilance.
Ale já se necítím na svá léta. Jedna z postav mého románu praví: Já jsem tak starý jako evropská kultura. Nejméně tři tisíce let. Ten román s názvem Kniha Kraft je ostatně o citovém a myšlenkovém zrání, tedy o stárnutí.
Tohle ztotožnění vlastního života s dějinami evropské kultury zní hodně sebevědomě. Vám ostatně při tom, jak se suverénně vyjadřujete k často vzájemně odlehlým problémům, sebevědomí nechybí.
Je totiž otázka, co je můj obor. Jsem rusista, protože rusistiku přednáším na fakultě? Nebo klasický filolog, protože to je moje původní láska? Nebo literární kritik? Nebo dokonce možná i spisovatel? Odmítám se jednoznačně definovat, protože mne zajímají přesahy, jevy a zjevy na pomezí. Šalda byl kritik i umělec, i když umělec problematický. Merežkovskij i Solovjov spojovali v sobě spisovatele a filozofa, respektive teologa. Jistě, hrozí nebezpečí, že to nebo ono člověk nezvládne do hloubky, ale v dnešní pozdní době lze spíš něco objevit při zkřížení žánrů a diskursů než při detailním pitvání často odtažitého problému. Nietzsche v Zarathustrovi potká vědce, který se plazí po zemi, a ptá se ho: Čím se zabýváš? -- Zkoumám mozek pijavky, odpovídá vědec, toť můj životní sen. Můj tedy ne.
Při zkoumání mozku pijavky se člověk jistě nevystavuje nebezpečí příliš rušného života, ale připusťme, že to může být také užitečné.
Jistě -- a já jsem vděčný těm, kteří z vědeckého závětří vynášejí občas na veřejnost nové vědecké poznatky.
Vy ovšem milujete hrátky s ohněm.
Nevím, jestli je miluji, ale vím, že je určité riziko říkat katolíkům, že jsou špatní katolíci, říkat liberální české společnosti, jak je odporně liberální. Když přednášíte na školení evangelických farářů o tom, že je současný protestantismus na scestí a nemá současnému člověku co říci, pak to určitě hrátky s ohněm jsou.
Vy jste katolík, a to katolík bojovný. V tom máte předchůdce -- Jakuba Demla, Josefa Floriana ...
Ano, to jsou moji mistři, ale v současnosti přicházím na chuť i Jaroslavu Durychovi pro schopnost elegantní provokace, petard, které vrhal do tváře celé první republiky: od masarykovců přes levičáky až po církevní struktury a stranu lidovou. Nikdo ho neměl rád, ale všichni ho museli brát na vědomí. Ne že bych toužil po tom, aby mě všichni nenáviděli ... ale občas mám ten pocit.
Vaši mistři ovšem zdaleka nebyli bez chyb.
Člověk je nemůže přijímat i s jejich nectnostmi -- antisemitismem, trapnou hádavostí. Ale inspiruje mne patos jejich boje, i s tím, že je vždycky na hranici směšnosti, a dnes zvlášť. Patos, to je řecky vášeň, a na mne padá jistý chlad ze současné kultury, jejíž aktéři blazeovaně zívají a říkají: Všechno jsme viděli, všechno slyšeli. Co nás ještě může zajímat? Ke slovu patos patří slovo sympatie, což je v doslovném překladu sou-cit. A klidně i sentiment. Milan Kundera kritizuje toho člověka, kterému říká Homo sentimentalis. Utonutí ve výkřicích, emfázi, afektu samozřejmě hrozí a v tomhle století máme své zkušenosti s důsledky takového utopení rozumu. Ale bez patosu a citu člověk není celý. Nám hrozí víc to druhé nebezpečí, protože my dnes žijeme v intelektuálním prostředí, které je hodně studené. Na univerzitách pak z této studenosti, nezaujatosti pramení při výuce nuda. A nuda je hřích proti Duchu svatému.
"Studený", jak vy říkáte, racionalismus má ovšem nerad nejen slova patos nebo sentiment, ale třeba i mýtus. Dalo by se kupříkladu říci, že v oblasti historických věd se dnes vědci snaží odstraňovat mýty: a to nejen ty, které do hlav lidí zanesli komunisté, ale i mýty vžité po staletí.
Nic proti hledání vědecké pravdy. Ale mýtus je vyprávění, u něhož není ani tak podstatné, zda se událost odehrála tak, jak se dnes vypráví, nýbrž to, že spojuje určité společenství. Všichni se na příběhu shodnou, vědí, že právě díky hrdinovi vyprávění, ať už ukradl bohům oheň, vyhrál nějakou bitvu, nebo založil město či církev, nejsou jen izolovanými, ve větru vlajícími třtinami, ale mají základ, o nějž se můžou opřít.
Mluvil jste o společenství -- právě národ je ovšem společenství, pro jehož vznik jsou mýty živnou půdou. Spolu s kritikou mýtů proto postupuje ruku v ruce i kritika nacionalismu, zejména českého nacionalismu 19. století, který je považován buď za mrtvý, nebo za nebezpečný přežitek.
Mně přijde laciné, a hlavně zbabělé odvracet se od něčeho, čím jsme žili dvě stě let. Když se člověk ponoří do českých autorů 19. a 20. století, zjistí, že pro ně byla národní myšlenka základní. Že spojovala i autory různé konfese. Katolíci s liberály se nehádali o to, zda vlastenci být, či nebýt, ale o to, kdo z nich je lepší vlastenec. A když někdo kritizoval nacionalismus, pak jen proto, že byl z jeho pohledu špatně pochopen a praktikován. To je to Havlíčkovo slavné "Kéž by nám to vlastenectví z huby do rukou vjeti ráčilo". Na tenhle fakt se nemůžeme prostě vykašlat. Jednou jsme se už rozhodli pro Jungmannovu koncepci národního obrození a hovoříme česky, tak musíme nést důsledky. Kdyby zvítězila koncepce Dobrovského, psali bychom písně o krásách české země německy a váš Reflex i katolická revue Souvislosti, kterou řídím, by měly desetinásobný náklad. Ale to se nestalo a není nutné nad tím truchlit, protože i "rakouské" slovanství mělo a může mít svůj kulturní význam -- rozšiřovat zónu evropanství a stability co nejdál na východ a na jih. A je tu ještě jeden aspekt, který bývá podceňován. My chceme vstupovat do Evropy, ale Evropa je kontinentem národů, které si jsou vědomy velmi dobře svých národních tradic. Jak ty velké, tak ty malé.
Vnímáte v současnosti nějaké národní tradice?
Ta nejsoučasnější je 17. listopad 1989. Dnes je zvykem dívat se na tehdejší nadšení v tom nejlepším případě blahosklonně. Já říkám: Ne! Pro mne byl ten revoluční zlom iniciační zážitek, tenkrát se opravdu něco stalo. Když člověk v ty první dny jako student na filozofické fakultě zakládal stávkový výbor, tak mu přitom šlo opravdu o kejhák. A prožil přitom pocit dozrání, kroku do propasti, po kterém začíná dospělý život. Ve svém románu jsem se tohle snažil popsat. Dobrá tedy -- říkejte si, že revoluce je mýtus, ale je to náš mýtus, můj mýtus.
To, že dnes mnozí mávají nad Listopadem rukou, je dáno nejen jistou "stydlivostí" pragmatiků, ale také tím, že někteří byli ve svém očekávání zklamáni. Zažil jste také to svoje?
Zažil jsem jich víc, ale jedno bylo velké. Jestliže jsem vám říkal, že revoluce znamenala pro můj život něco zásadního, pak se nemohu nezmínit o druhém (nebo spíš prvním) zásadním obratu ve svém životě. Když jsem v roce 1986 přišel jako venkovský jinoch na filozofickou fakultu, konvertoval jsem ke katolicismu.
Vy jste neměl katolictví v rodě?
Nu -- jedním z mých předků byl zbožný sedlák Šebastián Kubínek, který prodal svůj statek a pak roznášel po venkově nábožné knihy. Nosil je v putně -- odtud také asi pochází naše dost neobvyklé jméno. Ale to už je dávno -- mí méně mytičtí předci byli z obou stran pracovití sedláci a ani je nenapadlo prodat byť třeba jen kus pole. A pokud jde o vztah k církvi, byli jsme rodina doslova volnomyšlenkářská, můj děda po sobě zanechal knihovnu plnou brožurek Volné myšlenky. Ale v Praze se tenkrát přede mnou otevřel nový svět a já si postupně uvědomil, že ho mohu uchopit jen prostřednictvím víry.
Vaše konverze ovšem nebyla důvodem polistopadového zklamání.
Samozřejmě že ne. Důvodem mého zklamání se stala katolická církev. Před Listopadem jsme měli všichni sklon příčítat její chyby tlaku bolševiků, ale potom vyšlo najevo, že jsou to negativa jí tradiční a v hloubce církevních struktur zažitá. Z toho pro mne vzniklo trauma.
Můžete charakterizovat důvody tohoto traumatu?
Můj přítel, mnichovský jezuita, charakterizoval současné postavení katolické církve takto: dívá se, jak jí ujíždí vlak do dalšího tisíciletí, a neví, co má dělat. Dlouho jsem se rozčiloval, ale nakonec jsem pochopil, že by bylo dobré povznést se nad malé a trapné poměry, které u nás dnes v církvi panují, nestarat se o to, jaký je ten či onen biskup, ani o to, proč se v tom kterém kostele zpívá falešně (i když to je věc, která mne štve velice), a říci si: Ano, navzdory tomu je katolicismus věčný, patří k naší evropské tradici a jeho pěstováním v konzervativním pojetí uchováváme místa světa, která jsou srozumitelná. Místa pořádku v době, kdy řád běhu světa leží v troskách. Oázy, kde se dá přežít.
Vy vidíte realitu hodně černě.
Obávám se, že to, co jsem řekl o církvi, bych mohl říci taky o naší evropské civilizaci. Oswald Spengler napsal kdysi knihu Zánik Západu a já se s myšlenkou vyslovenou v názvu ztotožňuji. Žijeme v pozdní době. Dospěli jsme, my Evropané, tak daleko, že se už ani nejsme schopni o sebe postarat. I v té Bosně nakonec museli udělat pořádek Američané. My už jen tak sedíme, konferujeme, přemítáme a děláme zenová cvičení. Nebudeme se moci divit, až nebudeme pány ve vlastních zemích. Opravdu se toho bojím.
Poslední otázku, pane Putno. Máte rád Švejka?
Já ho nenávidím. Je to strašlivá kniha. To, jak je tam zpodobněno češství, ovlivňuje v cizině u méně informovaných lidí zásadně obraz o nás. Vždycky když někde v zahraničí řeknu, že jsem Čech a ozve se Á, známe Švejka, můžu vyletět z kůže. Souhlasím s Václavem Černým ovšem v tom, že to, co je ve Švejkovi předváděno, není češství, ale čecháčkovství. A to je předvedeno pravdivě. Je to křivé temné zrcadlo, do kterého bychom se měli občas podívat, abychom viděli, jak jsme odporní. A snažili se takoví nebýt. Mimochodem, jak vy jste na tom ve vztahu ke Švejkovi?
Možná, že vás zklamu, ale první díl Švejka je má oblíbená kniha.
MARTIN C. PUTNA (28) vystudoval v letech 1986--1991 filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor klasická filologie--rusistika. Od roku 1991 přednáší tamtéž na katedře rusistiky a externě na FAMU. Od roku 1989 je redaktorem, od roku 1992 vedoucím redaktorem katolické revue Souvislosti. Vydal dvoudílnou publikaci Rusko mimo Rusko (1992, druhý díl společně s Miluší Zadražilovou), soubor esejů My, poslední křesťané (1994), nyní mu nakladatelství Torst vydalo první román, autobiografickou Knihu Kraft. Je svobodný.
JIŘÍ RULF
Foto PETR JEDINÁK