HLEDÁNÍ ROVNOVÁHY

Slovinský velvyslanec v Praze Dr. DAMJAN PRELOVŠEK (57) není tak zvaný kariérní diplomat. Je mezinárodně uznávaným historikem umění. Významně se podílel na přípravě výstavy věnované Josipu Plečnikovi, která ve druhé polovině devadesátých let z Prahy cestovala po světě a sbírala jedno uznání za druhým, ať už ve Spojených státech, nebo Izraeli. Ze slovinské ambasády je to na Hrad, kde Plečnik působil jako hradní architekt prezidenta Masaryka, nejvýš pět minut chůze. Damjan Prelovšek tak má tvorbu svého slavného krajana na dosah: "Pořád nacházím detaily nebo nové souvislosti, které mi dosud unikaly," říká hezkou češtinou.

Kde jste se naučil tak dobře česky?

Na vodě.

Na vodě?

Ano. Závodil jsem ještě s otcem Lukáše Pollerta. Ve Slovinsku jsem měl českého trenéra, teď už je bohužel po smrti, ale tady mám pořád ještě hodně kamarádů, se kterými se setkávám. Při příležitosti státního svátku organizuji setkání přátel vodáků. Je to generace Sodomky, za nás se vodní slalom dostal poprvé do programu olympijských her -- v Mnichově před třiceti lety.

Jak jste si tam vedl?

Byla to katastrofa. Skončil jsem sedmnáctý, a protože jsem se na mistrovství světa jednou umístil pátý, pak šestý, čekal jsem mnohem víc. Na Lipně, kde se jelo otevřené mistrovství Československa, jsem skončil třetí. Toho výsledku si hodně vážím, byl to totiž hodně tvrdý slalom. Tehdy se jezdily delší tratě, lodě byly širší a víc jsme museli jezdit na přesnost. Bylo to těžší, protože jsme museli jet nejenom rychle, ale taky přesně, závody trvaly i pět minut, dnes ani ne dvě. Když jsou závody v Tróji, zajdu se občas podívat, je to hezké, ale zdá se mi, že ta voda je trochu špinavá. Taky jsem závodně lyžoval, bavilo mě to ještě víc než kanoistika, ale výsledky nebyly bůhvíjaké.

A mezitím jste studoval?

Sport se dá se studiem spojit. Studoval jsem dějiny umění na univerzitě v Lublani, potom jsem měl roční stipendium ve Vídni u profesora Franze Steleho, držitele Herderovy ceny. Ve Vídni jsem se mohl blíže zajímat o Plečnikovu architekturu, která mě vždycky přitahovala.

Kdy se zrodilo vaše zanícení pro Plečnika a jeho tvorbu?

Narodil jsem se v Lublani v domě, jehož přestavbu spolu se zahradou projektoval pro mého dědečka právě Plečnik. Ten dům je známý jako Prelovšekův dům.

Máte nějakou osobní vzpomínku na Plečnika?

Když mi bylo dvanáct, to už můj dědeček nežil, šel jsem jedno slunečné odpoledne s babičkou na návštěvu k Plečnikovi. Vzal mě do věže, kde pracoval a kde měl svoje modely, projekty, návrhy. Dal mi do ruky tužku, já tehdy docela dobře kreslil, tak jsem nakreslil nějakého koně, jehož soška tam byla položená -- byla to dekorace pro jeden pavilón. Zatímco jsem si kreslil, povídal si s babičkou, a když jsem skončil, tak mě pochválil. To je moje jediná vzpomínka.

Plečnik projektoval váš rodinný dům. Jak k tomu vlastně došlo?

Dědeček byl ředitel městského stavebního úřadu v Lublani a Plečnikovi dával všechny zakázky. Bylo to šťastné období pro oba. Byli přátelé, ale nikdy si netykali -- ze vzájemné úcty. Můj dědeček mu vycházel vstříc. Plečnik byl zapojen do všeho, co dělal městský stavební úřad, a dědeček se to snažil prosazovat. Věřil v jeho nadání. A šlo to. Ale jednoduché to nebylo. Spousta lidí to dědečkovi vyčítala, takže musel o pár roků dřív do penze.

To zní neuvěřitelně.

Ale to je skutečnost, s níž se dennodenně setkávám. My jsme národ, který závisí na literatuře, jazyku vděčíme za to, že jsme jako Slovinci přežili. Hlavní slovo v naší kultuře mají tudíž literáti. Ačkoliv nejsou odborníky na výtvarné umění nebo architekturu, ze své pozice rozhodují i o těchto oborech, kterým nerozumějí. Přitom naše literatura pro svět není příliš zajímavá. Pořád máme strach, že nejsme avantgardní, pořád hledíme, co se děje v Paříži, v New Yorku, a napodobujeme to. Když někoho slepě následujete, přicházíte o možnost uplatnit vlastní myšlenky, a místo abyste se ocitli vepředu, zůstanete na konci. Slovinci začínají vždycky od nuly.

Nesetkal jsem se ještě s nikým, kdo by Plečnikův styl mohl vnímat jako vy: přirozeně, vlastně od kolébky. Jaké bylo v něm vyrůstat?

Jako dítě jsem se v domě od Plečnika cítil skvěle. Bydleli jsme s rodiči v přízemí, nahoře žil dědeček s babičkou, za nimiž jsem chodil každý den. Vychovávali mě v tom, že jsem měl přirozenou úctu k prostředí, které mě obklopovalo. Ten dům mi přirostl k srdci a nedovedu si představit, že bych mohl žít někde jinde. Samozřejmě je to svébytná, vznešená architektura, jež od svého uživatele žádá, aby se choval přiměřeně k její ušlechtilosti. Kultivuje vás. Když sedíte u stolu v Plečnikových židlích, musíte sedět rovně a nenapadne vás dát si nohy na stůl. K pohodlnému sezení jsou určena jiná křesla. Všechno je krásné, hotové, nic se nedá vyměnit, protože všechny věci, které Plečnik pro dům navrhl, mají svoje místo. Nic tam není náhodou, cokoliv byste přidal, narušil byste tím vzácnou rovnováhu.

Není to příliš svazující?

Moderní architekt musí přesvědčit toho, kdo tam má žít, že je to tak správné. Jedině tak. Potom to svazující není, ale osvobozující. Když se ale s architektem neshodnete, když vás nepřesvědčí, tak se tam žít nedá. Třeba Le Corbusier byl velký herec, měl přednášky, kde vysvětloval, že dobře se dá žít jenom v jeho domech, dělal svojí architektuře obrovskou reklamu. I proto se lidé začali identifikovat s tím, co postavil.

Byl první svého druhu, kdo architekturu takříkajíc tlačil skrze média?

Myslím, že ano. Je to jedna z příčin jeho rozhodujícího vlivu na evropskou architekturu ze všech architektů dvacátého století.

Odrazilo se to i ve Slovinsku?

Ani Slovinsko jeho vlivu neušlo. Tam došlo po druhé světové válce k paradoxu. Když jsme se odpoutali od Sovětského svazu, byla Plečnikova architektura považována -- samozřejmě mylně -- za příliš blízkou sovětské, za zastaralou, a tak jedinou možností pro svobodnou moderní architekturu je Le Corbusier. Přitom si myslím, že to byla v podstatě ideální komunistická architektura -- tedy jeho předválečné projekty. Ve Slovinsku nevěděli, co dělal po válce, znali jenom jeho utopická města. Tak se ve Slovinsku postavila dvě nová města -- Velenie a Nová Gorica --, která ovšem příliš nefungují.

Jinak ten obdiv souvisel také s tím, že Jugoslávie, někdejší Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, se odpoutala od střední Evropy, Německa a Rakouska a orientovala se na Francii. Tím pádem se v každém větším městě Království Jugoslávie založil nějaký francouzský kulturní institut. Proto byl pro nás Le Corbusier doslova modla.

Plečnikův osud jako by ztělesňoval paradoxy dějin střední Evropy: v zahraničí uznáván, doma zatracován, přehlížen jako outsider.

Byl silná osobnost, ale do socialistické společnosti se nehodil i proto, že byl silně věřící. V době mého mládí Plečnikova architektura nebyla populární, byla příliš odlišná od funkcionalismu a já sám jsem ji začal chápat až později, když jsem se ocitl ve Vídni a mohl ji vnímat v souvislostech se stavbami Wagnera, Olbricha nebo Loose. Existují například dva druhy jeho slovinských žáků. Jedni ho bezmyšlenkovitě napodobovali -- ti za moc nestáli. Druzí se ho zase zřekli, pokračovali v jiném směru a skoro ho nenáviděli. Proto když jsem o něm psal první knížku, netroufal jsem si psát o Plečnikově architektuře ve Slovinsku, ale ve Vídni, kde byly jeho stavby považovány za avantgardní. Jeho Zacherlův dům byl jeden z prvních v Evropě se železobetonovou konstrukcí.

A Plečnikovo pražské období?

To se nedalo studovat, protože Hrad byl za socialismu nedobytný. Mohl jsem si prohlédnout nejvýš zahrady, byt prezidenta Masaryka jsem vidět nemohl. Když se stal prezidentem Václav Havel, napsal jsem mu dopis a za dva měsíce jsem dostal odpověď, že je mi Pražský hrad otevřen dokořán. Splnil se mi sen. Mohl jsem bádat, všechno prohlédnout na vlastní oči, zkoumat archív a připravovat velikou Plečnikovu výstavu.

Uvažoval jste už tehdy o tom, že budete diplomatem?

Kdepak, stalo se to úplně náhodou, ale uvítal jsem to, protože když žijete v zemi o dvou miliónech obyvatel, tak je dobré se čas od času vyvětrat. Ve vědecké sféře je to malý rybník, kde se mezi sebou žáby perou, proto jsem uvítal nabídku do diplomatických služeb. Chtěl jsem původně do Vídně, naštěstí se mi to nepodařilo.

Proč naštěstí?

Vídeň mám sice velice rád, stejně jako Rakousko, ale je tam teď hodně problémů, Haider, Slovinci v Korutanech, panuje tam nenávist vůči cizincům. Praha mě plně uspokojila a je mi líto, že 23. března odjíždím.

Leitmotivem vašeho života je Plečnik: narodil jste se v jeho domě, studoval jeho dílo, nyní jste v Praze, kde vytvořil skvělé stavby. Věříte na osud?

Nevěřím. Jdu prostě jenom věcem, které mám rád, naproti.

Jak na vás působí Česká republika?

Líbí se mi tu nejenom kvůli Plečnikovi a kvůli tomu, že tu mám spoustu kamarádů z doby, kdy jsem sportoval. Máte tady tolik památek! Tolik, že jsem nešťastný z toho, že jich můžu poznat jenom zlomek. Budu se sem muset vracet. Jsou tady slušní lidé, nemám žádné negativní zkušenosti.

Češi se sami ale tak pozitivně nevnímají, mají sklony k sebepodceňování.

Myslím, že jste na sebe jako národ a na svoji povahu zbytečně přísní. Když přijdete z ještě menšího prostředí -- jako já --, tak se na Čechy díváte jako na velký národ. Nevšímáte si tudíž chyb nebo komplexů a díváte se na to, co si můžeme vzít za své.

Mají Slovinci něco příbuzného s Čechy?

Jsem přesvědčen, že na ten Říp přišli spolu s praotcem Čechem, možná proto máme některé společné rysy. Jsme západní Slovani. Slovinská kultura závisela na české. Parléřovská huť pracovala ve Slovinsku, v devatenáctém století byl u nás váženou osobností Dobrovský, vycházely časopisy podle českého vzoru: u vás byl Čech, u nás Slovinec, podle vašeho Zvonu byl založen lublaňský Zvon. Vznikaly Besedy, Tábory, Sokoly, Orlové, všechno se napodobovalo. Jeden slovinský poslanec byl pozván do Prahy u příležitosti položení základního kamene Národního divadla, a když se vrátil, hned napsal článek, že se máme co učit od Čechů. Češi u nás zakládali sklárny, pivovary, nejlepší filmy u nás natáčel režisér František Čáp.

Přetrvává tahle česká obliba i do současnosti?

Komunistická éra vztahy zanedbala. Ale zase přišla doba, kdy se oživují. Jsem přesvědčen, že když chceme hrát nějakou roli v Evropě, sami nemáme šanci, jsme příliš malí -- musíme do toho jít spolu s vámi. Myslím, že pro nás může být Česká republika oknem do světa. Budeme-li to zkoušet sami, zůstaneme na okraji. Máte dobré školy srovnatelné se západními, ne jenom FAMU nebo DAMU.

Projevuje se na Slovincích něco, co se nazývá komplexem malého národa?

Samozřejmě. Projevuje se to nevyrovnaností. Buď máme mindrák a podceňujeme se, nebo jsme příliš velikášští a myslíme si, že jsme něco víc než ostatní. Chybí rovnováha. Nevážíme si toho, co máme. Neumíme si budovat tradiční hodnoty, myslíme si, že tradici je třeba rozbít. Ale když nejsou tradice, když se nepřísahá na společné hodnoty, tak stát může přijít o budoucnost. Češi nás mohou učit, jak se starat o dědictví minulosti. U nás v každém oboru sedí jeden člověk, který nenávidí konkurenci, tak se stává, že se zastavuje pokrok. V Čechách je soupeření přirozené, nikdo nemá monopol, jste na to citliví. Proto česká kultura určitě nezanikne.

Nevyplývá nedostatek konkurence prostě z omezení malého národa? Není to dané zúženou možností výběru?

Do jisté míry to tak samozřejmě je, ale špatné je, že každý, kdo se ve Slovinsku dopracuje na nějakou pozici, hned se snaží, aby se někdo jiný nedostal na stejný post. Tím pádem dochází ke stagnaci. Já jsem nikdy nebyl pro federativní Jugoslávii, ale byla užitečná v tom, že měla tři kulturní centra: Lublaň, Záhřeb, Bělehrad. Ta si navzájem konkurovala. Teď jsme sami uzavřeni v hranicích svého jazyka. Když máte známé, můžete napsat jakoukoliv hloupost -- a vyjde knižně. Kultura touhle uzavřeností trpí, v přírodních vědách to takové není -- tam se přece jen nedá tak blufovat. Leckdo z toho může mít deprese.

Brazilský spisovatel Coelho novelu Veronika se rozhodla zemřít umístil do Lublaně, do prostředí psychiatrické léčebny.

Tu knížku jsem nečetl, ale faktem je, že počtem sebevražd patříme na špičku v Evropě. Bohužel. Souvisí to asi také s hledáním identity. Pořád ještě máme s jejím nalezením problémy. Neměli jsme vlastní krále, svoji šlechtu, hraniční poloha nás nutila odrážet nájezdy útočníků, Turků. Spíš než na budování vlastní kultury jsme museli myslet na bojování. Na druhou stranu -- díky geografické poloze přijímáme středomořské vlivy a bez nich by se Plečnik určitě nestal tak známým.

Čím si vysvětlujete to, že jsou Slovinci tak talentovaní sportovci? Basketbal, fotbal, házená, sjezdové lyžování, skoky na lyžích, veslování, kanoistika ...

S tím fotbalem bych to nepřeceňoval, nakoupili jsme spoustu hráčů z bývalé Jugoslávie. Ale možná ta sportovní připravenost souvisí se sokolskou tradicí, kterou jsme si osvojili od vás. Sport je dnes navíc velmi otevřený, propojuje svět, nelze se v něm izolovat a soutěživost přináší ovoce.

Slovinsko je také známé alternativní kulturou: skupina Laibach, hnutí Neue Slowenische Kunst. Jak vnímáte jejich popularitu, založenou mimo jiného na hře s totalitnímu symboly?

Když spadla berlínská zeď, Slovinci byli připraveni nabídnout něco, co Západ hledal -- právě Laibach mu vyšel vstříc a stal se populárním. Ale když přijede do Prahy a na pódiu hajluje, tak mě to hrubě znepokojuje. Jsou to lidé, jejichž tvorba je založena na provokaci. Provokace je ale pro mě jako tvůrčí gesto málo. Nás je málo a umění alternativní jsme si vzali za klasické umění, jenže když nemáte alternativu k alternativnímu umění, je to nesmyslné. K alternativě se musí dospět.

Co je příčinou tohoto stavu?

Nedostatek kvalitních kritiků, kteří by se nebáli říci, co je blbost a co stojí za to. Proto pořád ještě nevím, co si s Plečnikem počít. Z Čech mám pocit, že se tady pořád ještě ví, co je vysoké umění, co je klasika, co alternativa a pop.

Plečnikova výstava kromě Prahy navštívila řadu evropských metropolí, byla přenesena také do USA nebo Izraele. Jak byl tenhle úspěch přijat ve Slovinsku?

V největších denících se psalo, že to byla promarněná příležitost.

Nedávno jste vydal knížku o Plečnikově působení na Pražském hradě. Zaujala mě nejenom přiblížením všech důležitých architektových zásahů na Hradě, ale také sdělným jazykem, dynamickým stylem, a hlavně fotografiemi, které jste si dělal sám. Přitom fotografovat architekturu je nesmírně obtížné -- a vám se povedlo ukázat Plečnika z úhlů dosud nevídaných. Kde jste se naučil fotografovat?

Já nejsem profesionál, jsem amatér, nemám ani vybavení, fotím na kinofilm, nepoužívám světla. Ale roky jsem pozoroval tu architekturu v nejrůznějších obdobích, takže jsem našel okamžiky a pohledy, kdy všechno bylo v ideální rovnováze. Měl jsem prostě víc času, než bývá při podobné práci obvyklé. Ještě jsem se té krásy nenabažil, pořád ji prohlížím, zkoumám. Plečnik usiloval o dokonalost, nikdy nenacházím nic odbytého ani v celku, ani v detailech. Beru si z něj ponaučení pro svůj život.

 

Dr. DAMJAN PRELOVŠEK se narodil 18. února 1945 v Lublani, kde vystudoval dějiny umění a historii (1970). Stal se mezinárodně uznávaným odborníkem na dílo slovinského architekta Josipa Plečnika. Je členem Evropské akademie věd a umění. Vydal řadu odborných publikací, letos mu vyšla v nakladatelství Pražská edice kniha Architekt Josip Plečnik -- Práce pro prezidenta Masaryka. Od roku 1998 působí v diplomatických službách jako slovinský velvyslanec v České republice.

 

zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz