KLÍČE KE SLÁVĚ
Pomenší nenápadný mužík s nápadným kovbojským kloboukem; americký turista v Praze. Tak nějak vypadá TERRY PRATCHETT (53). Ve skutečnosti je to klasický Brit s výrazně silným smyslem pro humor; nezřídka sušším než jeho dlaně a černějším než káva, kterou popíjel během rozhovoru. Nerad hovoří o své pověstné zálibě v pěstování masožravých rostlin či vzpomíná na léta strávená v atomové elektrárně. Ovšem o Temelínu toho ví hodně.
Svou první povídku jste publikoval ve třinácti letech, první knihu jste začal psát v sedmnácti. Chtěl jste někdy v životě dělat vůbec něco jiného než být spisovatelem?
Ne. Další otázku, prosím.
Vaše knihy balancují někde na hranici mezi humoristickou literaturou a žánrem fantasy. Za co je považujete vy osobně?
Musím přiznat, že bych byl moc rád, kdyby mé knihy byly považovány za humoristickou literaturu. Humor je totiž podle mého to jediné, co všechny mé knihy spojuje. Nesnažím se sice vtipkovat na každé stránce, ale ve všech mých knihách je přítomné jakési pozitivní světlo. Na druhou stranu se v nich však objevují mágové, čarodějky, trollové a chodící zavazadla, což jsou pro většinu lidí klasické postavy žánru fantasy, takže jsou mé knihy zkrátka označovány za fantasy. Ale to je to samé, jako kdybych v roce 1888 napsal román v Arizoně -- dnes by se o něm řeklo, že je to western. A nikoho by už nezajímalo, že to ve skutečnosti byl detektivní příběh o bankovní loupeži. Jednou se to odehrává na Divokém západě, tak je to western. Zkrátka to tak na první pohled vypadá, stejně jako mé knihy na první pohled vypadají jako fantasy. Přitom podle mého jsou některé mé romány spíše filosofií než fantasy, jiné jsou o policejním vyšetřování, další pak romantickými příběhy ze starého Egypta. Mě ovšem ani v nejmenším neuráží, že o mně někdo mluví jako o autorovi fantasy, necítím na tom nic potupného.
Nejmenoval jste řadu parodií, kterými je hned několik dílů Úžasné Zeměplochy -- Pohyblivé obrázky o vzniku Hollywoodu, Těžké melodično o příchodu rock'n'rollu či Soudné sestry a Dámy a pánové, parodující Shakespearovy hry. Jste s těmito tématy tak důkladně obeznámen dopředu, a proto je parodujete, nebo si je záměrně vybíráte jako zajímavá témata, a teprve pak je studujete?
Některé věci znám, proto je ve svých knihách mohu parodovat, jiné mě zajímají proto, abych je mohl použít ve svých knihách. Nastudoval jsem kupříkladu mnoho materiálu o Egyptu a pyramidách, ale nakonec jsem z toho použil jen velice málo -- většina mých poznatků byla příliš podivná na to, aby se hodila do žánru fantasy. Zmínil jste Pohyblivé obrázky -- ty jsem napsal v době, kdy jsem se zajímal o filmové počátky Hollywoodu. Fascinovalo mě to období, kdy dobrý tesař, který uměl dělat kulisy, měl větší cenu než filmová hvězda. Kdokoliv, kdo dobře vypadal, byť vůbec nic neuměl, mohl hrát, ale dobrým tesařem nemohl být každý. A co se týká Těžkého melodična, to je kniha, na niž jsem velice hrdý -- obsahuje celou řadu velice jemných žertíků, na které přijdou jen ti, co toho o hudbě vědí opravdu hodně; vždyť se také o hudbu zajímám celý svůj život. Vlastně je spousta věcí, o které se zajímám, svým způsobem se celý život snažím něco nového objevovat, i když velice často nevím, jak to později použiju. Klidně bych mohl napsat knihu třeba o dálnici, i když nic takového nemám v plánu. Jen tím chci říct, že toho o lidech na dálnici vím opravdu dost.
Nedávno jsem hovořil s britským humoristou Nickem Hornbym, který si stěžoval, že humoristé nejsou v Anglii považováni za seriózní spisovatele.
To je pravda, ale pořád ještě jsou na tom mnohem lépe, než autoři fantasy. Vezměte si Davida Lodge nebo Kingsleyho Amise -- humoristy, kteří byli přijati mezi seriózní spisovatele. Ale ukažte mi takové mezi autory fantasy. Dám vám konkrétní příklad. Před několika měsíci se má nejnovější kniha objevila na třetím místě v žebříčku bestsellerů. Můj agent v té době sháněl jeden výtisk knihy, která v témže týdnu literární žebříček nejprodávanějších knih vedla. Zašel tedy do jednoho z největších obchodů s knihami v Londýně; bestsellery jsou tam vystaveny hned u vchodu. Našel sice román, který sháněl, ale má kniha tam nebyla. Zeptal se prodavače a ten ho poslal do oddělení sci-fi a fantasy. Tam sice mou knihu opravdu měli, ale mému agentovi to nedalo a tak se vyptával dál: "Dobře, ale proč ji nemáte v oddělení bestsellerů, když to je bestseller? Je to jedna ze tří nejprodávanějších knih tohoto týdne, měla by tedy být u vchodu mezi ostatními bestsellery." Dali mu za pravdu, ale zároveň mu vysvětlili, že se jim tahle kniha mezi bestsellery nehodí, že podle nich patří mezi fantasy. Detektivky, autobiografie dvacetiletých zpěvaček, kuchařky i horory mezi bestsellery patří, fantasy nikoliv. A tohle nebyla výjimka, už několikrát se mi stalo, že jsem měl v nějakém knihkupectví autogramiádu, protože má kniha vedla žebříček nejprodávanějších literárních titulů, ale ať jsem se díval sebepečlivěji, nikde jsem ji vystavenou neviděl. Nakonec ji vždycky zase najdu jen v oddělení fantasy a nějaká moc milá a laskavá prodavačka mi vysvětlí, že to zkrátka není typický bestseller. Dodnes jsem to nepochopil -- jak mé knihy mohou nebýt bestsellery, když jimi ve skutečnosti jsou? Nakonec se však jen pousměji a jdu si do banky pro peníze, které mi tyhle knihy vydělávají.
Snad je to tím, že většina lidí považuje fantasy za literaturu pro děti.
Ano, to je pravda, v představách většiny lidí skutečně funguje spojení "fantasy -- děti, fantasy -- pro inteligentní dospělé nevhodné", ale skutečnost je přitom úplně jiná. Dost jsem se tím zabýval a mohu vám říct, že tři čtvrtiny mých čtenářů jsou lidé starší pětadvaceti let. A neřekl bych, že to jsou děti. Koukám, že vás tahle informace překvapila; každého překvapí. Přitom je to tak prosté -- žijeme ve vesmíru, který vlastně není ničím jiným než jedním velkým sci-fi. Dodnes jsme z něj poznali jen nepatrný kousek, takže to, co neznáme, nahrazujeme fantazií.
Je nepochybně příjemné být jedním z nejbohatších britských spisovatelů, ale nikdy vás nemrzelo, že se vám vyhýbají všechny prestižní literární ceny?
Tak nad odpovědí na tuhle velice složitou otázku se budu muset pořádně zamyslet. Na jedné straně milióny liber, na druhé literární cena ... Mezi námi si myslím, že si vyberu ty prachy. Každý spisovatel chce, aby byl čten -- nikdo přece nepíše kvůli Booker Price pro pár intelektuálů. A co lépe svědčí o tom, že jste skutečně čteným autorem, než když vám psaní vydělává milióny? Ať jdu v Anglii kamkoliv, lidé mě poznávají, zastavují a prosí o podpis; tedy alespoň pokud mám na hlavě svůj pověstný klobouk. A to já osobně považuji za největší uznání. A Booker Price? Každý autor fantasy, tím hůře autor humorné fantasy, se musí smířit s tím, že o téhle ceně si bude po celou svou kariéru jenom číst. Ale to mě netrápí. S mým vztahem k literárním cenám je to jako s mou láskou k Tibetu -- je to hodně daleko, nijak zvlášť mě to neovliňuje a nikdy mě nepožádají, abych byl dalajlámou.
Takže jste nikdy nesnil o tom, že jednoho dne napíšete něco seriózního?
Lidé si myslí, že opakem legračního je seriózní. To ovšem není pravda. Opakem k legračnímu je nelegrační a opakem k serióznímu je neseriózní. Tady je jeden konkrétní příklad -- náš ministerský předseda Tony Blair není legrační, ale může být seriózní. Oproti tomu prezident Bush je hodně legrační, ale určitě není seriózní. Zatímco kniha může být vážná i přesto, že je legrační. Dokonce jen v rámci humoru se lze dostat na místa, kam by se seriózní spisovatel nikdy dostat nemohl. Vím z mnoha dopisů od mých fanoušků, že mé knihy považují na povrchu za humorné, ale ve skutečnosti za velice vážné. Proto nevím, jak jinak bych měl psát, abych napsal vážnou knihu.
Překvapuje vás takový ohlas Úžasné Zeměplochy u tak širokého čtenářského spektra?
Říkám tomu klíče ke slávě, protože já jsem mezi literáty výjimkou -- nikdy jsem nechodil na univerzitu s lidmi, kteří se potom stanou producenty v BBC, nikdy jsem nikoho nezabil, nikdy jsem se neobjevil v televizi, nikdy jsem nebyl manekýnem. Nejsem ani svobodná matka, která po kavárnách píše nad laciným čajem o malých čarodějích, nejsem dokonce ani svobodný otec. Vydavatelé dneska hledají jen toho, jehož kniha se určitě prodá, byť to bude hlavně z neliterárních důvodů. Přesto jedna z deseti knih, které se ve Velké Británii prodají, je sci-fi nebo fantasy. A dvacet procent z veškeré prodané fantasy literatury jsem napsal já. Přitom nikde neuvidíte jedinou reklamu na mé knihy. Možná že všichni mí kritici jen nevěří, že se mé knihy tak dobře prodávají. Jak jinak by mou literaturou mohli tak strašně opovrhovat?
Muselo vás překvapit, že v anketě uspořádané ke konci milénia o nejvýznamnější umělecké dílo tisíciletí Britové jednoznačně vybrali Tolkienova Pána prstenů.
Byl jsem přesvědčen, že vyhraje něco jako Magna charta libertatum. I když je pravda, že se měl vybrat umělecký text a tohle je spíše text politický. Ale co takhle něco od Shakespeara? Hamlet nebo Sen noci svatojanské? Vlastně spíš Hamlet, Sen noci svatojanské je přece jen komedie. A vidíte, vyhrál Pán prstenů. Vůbec se nedivím, že se to tolika kritikům nelíbilo. Ale tohle se v demokracii stává -- lidé dostanou příležitost volit, tak volí. Samozřejmě že se v tomhle seznamu sta nejvýznamnějších děl objevil Michelangelův David a Mona Lisa Leonarda da Vinciho. Většina lidí je tam uvedla, protože si řekli, že tam být jednoduše musí. Na otázku, zda je někdy viděli, sice přiznají, že nikoliv, ale je to přece Michelangelo a Leonardo da Vinci! Společnost zkrátka přijala, že to jsou velká umělecká díla. Ale Pána prstenů si coby nejvýznamnější dílo vybrali lidé sami, nikdo jim ho nikdy jako nejvýznamnější dílo nevnutil. Existují stovky kritiků, kteří lidem říkají, které knihy jsou špatné, které dobré a které ty nejlepší, ale nikdy nikdo netvrdil, že takovou knihou je právě Pán prstenů. Lidé si ho zvolili proto, že ho četli, že se jim líbil. Zvolili ho srdcem, nikoliv proto, že se o něm učili ve škole. Tomu se říká odvrácená strana demokracie.
A co takhle odvrácená strana úspěchu? Úžasná Zeměplocha musí skrývat obrovský finanční potenciál. Nikdy jste nepřemýšlel o výstavbě jakéhosi zeměplošského pratchettlandu?
Už jsme o tom samozřejmě uvažovali, ale nakonec jsme dospěli k závěru, že to vyžaduje příliš mnoho financí a času, aby vznikla jen jakási velká pouť s malým divadlem. A protože já rád na svá díla dohlížím -- ostatně to já jsem zhotovil plán Zeměplochy a sestavil zeměplošskou kuchařku jen proto, abych měl plnou kontrolu nad svými díly -- tak jsem dospěl k závěru, že bych tomuto projektu musel obětovat tolik času, že už bych na další psaní knih neměl čas. A to by určitě byla škoda.
Bojíte se Smrtě? (Smrť je jedna z nejvýznamnějších postav Zeměplochy, v originále psaná DEATH, tedy SMRT. Pokud se to však řekne, dostane tato otázka dvojsmyslný význam - bojíte se Smrtě či smrti?)
Mám takové neblahé tušení, že jednoho dne zemřu -- tak jaký by potom mělo smysl se toho okamžiku bát? Pokud se bojíte výšek, nelétáte letadly a nelezete na rozhledny, pokud se děsíte utonutí, nechodíte se koupat, ale co byste neměl dělat, když se bojíte smrti? Jediným způsobem jak se vyhnout smrti, je nežít. A je hodně lidí, kteří právě tohle celý život dělají. Mně naopak přijde lepší se smrtí nebo Smrtěm, chcete-li, koketovat. Zajímá mě, co přichází těsně před smrtí, ale smrti samotné se nebojím. Dokonce si myslím, že horší než smrt je stáří -- ztráta paměti, nemohoucnost, nesvéprávnost. To dokáže být skutečným terorem konce života, sama smrt pak je lékem na tohle utrpení, vysvobozením z těchto muk. Toho se samozřejmě bojím, se smrtí jsem smířený. Takže jak říkají Rolling Stones: "Doufám, že zemřu dřív, než zestárnu."
To nejsou Rolling Stones, ale The Who z písně My Generation.
Kolik vám je? Třicet? Tak jak si to můžete pamatovat? To je má generace! Ale když už mluvíme o hudbě, dám vám hádanku. Víte, co je potřeba, abyste dal znovu dohromady The Beatles?
Nemám tušení.
Revolver a hodně nábojů.
HONZA DĚDEK
FOTO PETR JEDINÁK