Toho věhlasu se nikdy nedobereme

Festival Poezie bez hranic se bude letos konat potřetí. Má šanci stát se básnickou Letní filmovou školou, kam budou jezdit studenti stanovat a stát fronty na vstupenky na jednotlivá čtení?

První nezbytný krok jsme už udělali tím, že letos poprvé zavádíme vstupné a permanentky, když první dva ročníky byly pro lidi úplně zadarmo ... Ale jinak se ty festivaly liší ve dvou zásadních okolnostech. Náš se nekoná v létě, čímž padají stany.Taky se trochu komplikuje ježdění z jiných koutů republiky,alespoň v průběhu pracovního týdne. Film je navíc o něco lidovější "zábava" než poezie, takže asi vždycky přiláká víc lidí - i když bychom se jistě mohli dohadovat o tom, zda není snazší "přestát" třeba Žáčkovy básničky než nějaké Tarkovského celuloidové chmury ... Ale v jednom se oba festivaly podobají. V atmosféře, která při nich vládne. V tom, že festival nejsou jen filmy,čtení, ale také, a někdy dokonce zejména, všechno, co se děje okolo.

Když už srovnáváme - co třeba Pražský festival spisovatelů Michaela Marche. Jak se vám jeví?

Osobně jsem se ho nikdy nezúčastnil, mohu dát jen na informace, jež mám z druhé ruky. Podle nich téhle akci chybí právě to, co dělá festival festivalem, tedy specifická atmosféra. Což je vzhledem k místu konání poměrně pochopitelné. Na druhé straně se od jistého okamžiku Michaelovi začalo dařit zvát do Prahy skutečné hvězdy světové prózy,tím přitáhnout i pozornost médií. Takže jakousi nepochybnou společenskou prestiž má.

Ta Praha jako místo konání zní skoro negativně. Přitom fakt, že se akce odehrává v centru české kultury, musí být jednoznačně pozitivní.

Rozhodně se snáz komunikuje s médii. I Josef Chuchma se při své zaneprázdněnosti pravděpodobněji dostaví na čtení v pražském Mánesu než v olomouckém Divadle hudby - a pak o tom něco napíše. Ale je jasné, že v Praze, nabité velkými kulturními událostmi, festival "pouhých" spisovatelů - měřeno soudobými preferencemi - zanikne. Stejně tak se domnívám, že festival Poezie bez hranic má větší šanci stát se událostí v Olomouci než třeba v Brně.

Jak je možné, že vy, Brňák, patriot, najednou děláte festival v Olomouci?

A předtím jsem - brněnský patriot - dělal pět let s Jirkou Kuběnou setkávání básníků na hradě Bítově. Jenže právě na tom Bítově jsem měl dostatek příležitostí si uvědomit, jak zásadním způsobem ovlivňuje místo, kde něco pořádáte, konečný výsledek. Dnes je třeba spousta lidí přesvědčena, že Bítov se nemohl uskutečnit jinde než právě tam. Proto jsem i místo, kde pořádat mezinárodní festival poezie, vybíral velmi racionálně. Olomouc vyhrála.

Proč?

Především je dost velká na to, aby poskytla festivalu potřebné zázemí, a zároveň ještě dost malá, aby tam byla taková akce zaznamenatelná. Navíc je to studentské město, což se jistě nedá říct ani o Praze, ale ani o Brně, i když tu i onde je těch studentů na počet víc. Olomouc je město tradičně kulturní, z Brna po dálnici slušně dostupné. A hezké.

Jak se k akci postavila olomoucká radnice?

Hned po úspěchu prvního ročníku dobře. Když se pak ukázalo, že slavnostní zahájení festivalu, kde řekne olomoucký primátor pár milých slov, přenáší dokonce televize, tak, myslím, ještě lépe. Kromě podpory morální máme letos od olomoucké radnice na festival sto tisíc korun - i když to není ani desetina našeho rozpočtu. Na druhé straně, nedávno mi jeden známý úředník z brněnského magistrátu říká: "Proč vlastně neděláš ten festival v Brně, my bychom to rádi podpořili?" Já m u povídám, že Olomouc se na takovou akci hodí víc. " A kolik ti na to vlastně dávají?" "Sto tisíc." "To bych ti dal taky". "Mojdo,ale já potřebuju, abyste mi dali milión, ne sto tisíc." A na to mi zjev ně podrážděným tónem odpověděl: "Na co by ti to,prosím tě, bylo?!"

To by mě taky zajímalo.

Podívejte - my jsme schopni udělat letošní festival zhruba za milión tři sta tisíc dotačních korun. Ale je to jako s rozpočtem státu - někde pod tímhle údajem žijí skrytá čísla, neviditelné výdaje, které vesměs jdou na triko nakladatelství Petrov.Kancelář,plat lidí, co to připravují, auta, která k tomu potřebujeme. V červnu jsem byl na básnickém festivalu v Rotterdamu. Není rozsahem o moc větší než náš, a přesto štáb sedí zhruba v sedmi kancelářích ve dvou patrech. Kdybych vzal skutečný rozpočet festivalu vznikajícího "na zelené louce" normálním, standardním způsobem, posunuli bychom se ihned někam ke třem miliónům. Naše praxe vypadá tak, že při přípravě Poezie bez hranic honím jednoho člověka se schopnostmi špičkového manažera jako nadmutou kozu za patnáct tisíc měsíčně, ačkoli by za polovinu práce v jiném oboru měl dva- až třikrát víc peněz, a sám to dělám de facto úplně zadarmo.

Klasický nářek. Proč se na to tedy nevykašlete?

Poezie a všechno, co se jí dotýká, jsou výrazně menšinovou, a tudíž téměř nutně nonprofitní záležitostí. Já mám štěstí, že se díky penězům vydělaným prodejem Viewegha mohu téhle věci, jež mě eminentně baví, věnovat.

Jsou mezi festivalovými hosty nejen ti, co se živí obrážením festivalů, ale i ti, kteří vycestují jen výjimečně?

Žijící legenda polské poezie, Tadeusz Róžewicz, oslaví v den svého vystoupení v Olomouci dvaaosmdesát let. V takovém věku, když navíc nejste zhrzený stárnoucí básník, ale respektovaná hvězda, už budete těžko shledávat nějaký půvab,neřkuli význam, v rajzování do Olomouce na "nějaký" festival. Takže si myslím, že hlavní důvod, proč nakonec Róžewicz do Olomouce přijede, je možnost setkat se tu s Václavem Havlem.

To jste mu nabídli?

Havel je jedním z hostů, tedy přesněji z účinkujících na letošním ročníku, a navíc v Olomouci převezme prestižní Řád svatého Jiří, který mu jako prvnímu cizinci vůbec udělil polský Tygodnik Powszechny. Převzetí té ceny je spojeno s malou oslavou pro pár lidí, tam se s Róžewiczem setkají.

Hrají při pozvání takových hvězd často roli podobné "mimoliterární" okolnosti?

Řekl bych, že ano. Edoardo Sanguineti, vedle Eka asi nejrespektovanější italský spisovatel, a především tedy básník, je už také starší pán, ale čas od času někam vyrazí. A však většinou je to spojeno právě s nějakou osobní motivací. K nám přicestuje i se ženou a po festivalu se zdrží pár dní v Praze. Úplně krystalická ukázka toho, na co se ptáte, je ale vystoupení Šestatřicátníků v Olomouci. Přijede na jedné straně šest literárních hvězd, ale na druhé straně také šest kamarádů, jejichž vztah trvá bezmála padesát let. Takovou věc je samozřejmě potřeba vědět. Takže jsem to celé navlékl tak, že pro ně samotné je vystoupení na festivalu spíše druhotné, a právě to velké setkání je pravým důvodem, proč dorazí třeba Věra Linhartová z Paříže, ačkoli jinak se na veřejnosti a v Čechách příliš neobjevuje, proč v Olomouci vystoupí Josef Topol, jehož dlouhodobý odpor k jakékoli veřejné prezentaci je dobře znám. Pro média je pak samozřejmě největší hvězdou již zmíněný Václav Havel.

Ti zbývající jsou?

Viola Fischerová, Jiří Kuběna a Pavel Švanda.

Možná to není nejzdvořilejší, ale mám na mysli spíše ty zahraniční hosty: není celý festival trochu srazem seniorů?

Ta otázka je velmi zásadní. Na festivalu v Rotterdamu třeba Sanguineti nebo Róžewicz vystupovali už před dvaceti třiceti lety. K nám z dobře známých důvodů přijíždějí s obrovským zpožděním a v době, kdy už to jsou pánové v letech. Jsem nicméně rád, že jsme to vůbec ještě stihli. Ale věkový průměr olomouckých účinkujících je daleko nižší.

Myslíte, že se někdo z těch mladších může stát takto uznávanou hvězdou?

Nad tím si vybavuju slova básníka Jiřího Staňka po jednom z Bítovů: "Toho jejich věhlasu my se nikdy nedobereme, leda by se svět zase zřítil do nějaké propasti." Myslel tím konkrétně Ivana Diviše a ta věta - citovaná ne zcela přesně - vystihla něco podstatného: poezie dnes dostává řádně na frak od vitálnějších médií a žánrů, ale hlavní problém neviditelnosti jejích autorů tkví v tom, že tady,v Evropě, žijeme už šedesát let ve velikém klidu. Poezie byla, je a bude tichá, ale politický kontext, války,prudké společenské zvraty ji dokážou vždy znovu mnohonásobně amplifikovat. S tím se pak zpravidla svezou i tvůrci a tvůrkyně. Vždyť se jen podívejte na jednoznačně politicky motivované udělování Nobelovy ceny. Kdybych to tedy vzal z pozice tvůrce, který touží po nesmrtelnosti a pomníku v parku, ten si může vybrat zpravidla ze dvou možností, aniž by to ovšem mohl sám příliš ovlivnit: buď prožije hrozný život vezdejší - a po smrti to bude na Parnas už jen kousek -, nebo příjemně prožije osmdesát let a bude pak odměněn spravedlivým zapomenutím.

Jako autor byste bral co?

Odpověď se dost odvíjí od toho, kolik člověku právě je. Já jsem tak v polovině toho klidného, spokojeného života, a tak bych měl asi sklony trochu lavírovat.

Věříte upřímně, že má takový festival smysl, nebo je to jen váš osobní vzdor?

Na jednotlivá vystoupení chodí spousta lidí a ze tří čtvrtin jsou to studenti. Opravdu si myslím, že poezie pořád žije, i když nejpopulárnější je tam, kde se spojuje s jinými žánry,především s hudbou a divadlem. Veliký úspěch dnes po světě sklízejí lidé, kteří dělají performance na pomezí poezie a hudby,jako je Levi Tafari, Jaap Blonk nebo lidé okolo slam poetry. Ti všichni budou v Olomouci, abychom my,domorodci, viděli, čemu se říká ve světě poezie. Jsou to konfrontace, jež mají význam i pro mě samotného. I pro někoho jiného.