Rozhovor s ním je jako chytání ryb. Nahodí se návnada-otázka a pak se dlouho čeká na úlovek, na odpověď. Písničkář z Olomouce, který byl ve svém životě topičem, konstruktérem, ale také majitelem nahrávacího studia, je při rozmluvě rozvážný a stejně jako na pódiu i dětsky stydlivý. Přitom má rozhovory rád: „Člověk se vždycky o sobě něco dozví. Ale možná je pravda, že si po každém rozhovoru připadám neupřímně, že spíš říkám, co by se mělo říkat ... Ale interview je určitě svátečním okamžikem. Málokdy se může člověk vykecávat, většinou to totiž nikoho kolem něj nezajímá,“ říká KAREL PLÍHAL (42).
Tvrdíte, že se vám v poslední době hraje dobře na koncertech. Čím to je?
Protože si uvědomuju, jaké mám štěstí, že ještě na mě chodí lidé, které to zajímá. Začínám se z hraní víc radovat, dříve mi to ani tak nedocházelo. Člověk se v jistém věku hledá a má určité ambice. Mě už ty ambice přešly. Tím pádem můžu zvolnit a začít se radovat. Já vnímám koncerty spíš jako životní styl. Jezdím už dvacet let a mám to rád. Včetně cesty na vystoupení, atmosféry toho dne, kdy vyrazím. Vzhledem k mé samotářské povaze mi to vyhovuje. Těším se na město a na prostředí, kam přijedu, a co se za ten den stane. Jsou to pro mě takové výlety. A abych si je zasloužil, cvičím denně na kytaru.
Před lety jste přešel z jednoduché hry na kytaru ke klasickému pojetí. Proč?
Chci být lepší, udělal jsem si z toho svůj koníček. Někdo chodí na ryby, já cvičím na kytaru. Mám radost z toho, že si po roce dokážu zahrát věci, na které bych si předtím netroufl.
Jak vám to jde, když neumíte noty?
Díky pudu sebezáchovy mám vypěstovanou paměť. Normálně mi dělá problémy se soustředit. Nechápu noty. Neskládají se mi v hlavě do melodie. Když se mi ale nějaká moje melodie líbí, už ji nezapomenu. V hlavě nosím ty svoje nejlepší melodie, které jsem kdy složil. Ještě k nim ale hledám správný text.
Složil jste i hudbu k několika divadelním inscenacím. Jak jste to bez znalosti not dělal?
Aranžoval jsem a všechno nahrával s pomocí kláves a kytar do počítače. Do divadla jsem potom vždycky odevzdával hotovou scénickou hudbu nebo podklady pod pěvecká čísla.
Je velký rozdíl komponovat písně na desku a hudbu pro divadlo?
Skládání písní je spontánní záležitost, která není omezená časem. Píseň mě může napadnout kdekoliv, bez ohledu na jakoukoliv činnost. Kdežto skládání pro divadlo je sice příjemné, ale je to přece jenom práce.
To, že máte takový cit pro hudbu, je také díky rodinnému zázemí?
Pradědeček jezdil po světě se svou kapelou, ve které zpívala babička. Určitě něco v genech mám. Ale nejdůležitější je rodinná výchova. Na to věřím. A nejde pouze o vztah k hudbě. Maminka byla velká čtenářka, u nás se pořád hodně četlo. Já jsem četl rád a dobrovolně i povinnou literaturu. A taky se u nás doma hodně zpívalo.
Jak vychováváte svoje děti vy?
Děti jsou z komediantské rodiny, protože manželka je divadelní herečka, takže kopírují své vzory. Ale já je do ničeho nenutím. Syn hraje na klasickou kytaru třetím rokem, dobrovolně.
Máte pocit, že je na vás pyšný?
Nikdy jsme se o tom spolu nebavili. Chodíme spolu na výlety, bavíme se o hudbě spíš obecně. Nebesedujeme o mně.
Rozumíte si?
Snad jo. Ale musel bych pochopit i to, kdybychom si nerozuměli. V jistém věku je to i normální. Já jsem hlavně rád, že se děti nenudí. Chci, aby byly šťastné, měly bohatý vnitřní život a neměly čas na drogy.
Vy jste závodně plaval. Rodiče z vás chtěli mít spíš sportovce než muzikanta?
Asi toho sportovce. V tom jsem zřejmě zklamal otce, který byl sportovně založený. Ale na koncert občas zajde.
Vyhovuje vám, že nejste zaměstnaný a nemáte pevný řád?
Nevím, jestli mi to vadí, nebo nevadí, protože když zpívám a hraju sedmnáct let, tak žiju ve virtuální realitě. Já nevím, jestli pracuji. Kdybych si ale připustil, že to, co dělám, je práce, tak se na to určitě vykašlu. Možná bych skončil jako bezdomovec, kdo ví, co mám v sobě ... Párkrát jsem ale měl – ještě před revolucí – romantické záchvěvy, kdy jsem šel na rok zase topit do kotelny filozofické fakulty v Olomouci. Přestalo mě hraní bavit, tak jsem šel na rok makat. A to mi hodně pomohlo.
Našel jste zase sám sebe?
Připadal jsem si při hraní hodně neupřímně, jako kolovrátek. Jako zvíře si hledá podvědomě léčivé bylinky, tak já jsem potřeboval chvíli pracovat rukama. Asi jsem potřeboval ten řád.
Kolik koncertů měsíčně zvládnete?
Tak pět. Pět je takové magické číslo, které mě ještě baví. Při pátém vystoupení mám pocit, že už se opakuji, že hraju to samé, že povídám to samé a že už hraju hůř. Nechci, aby se z hraní stal cirkus. Má jít o upřímné setkání s lidmi. Hlídám si, abych lidi nezklamal, a zároveň abych sám nebyl ze svého hraní opruzený.
Jste hodně náladový?
Hodně.
Dokážete vyjít sám se sebou?
Pracuji na sobě. Vybíjím se prací.
Takže vám asi pomohlo, že jste se přestěhoval z města na vesnici?
Určitě šlo o pud sebezáchovy. Mě příroda uklidňuje a ve městě mi chybělo vyjít si ráno do zahrady. Na vesnici se mi navíc dobře pracuje, mám tam větší chuť do psaní. Ve městě ne. Vždycky jsem chtěl být na domečku, tak jsem na domečku. Splnil jsem si tak svůj životní sen. Ráno vstanu a musím si sám zatopit. Přes den trochu pracuji, čumím na kosy, koupil jsem si taky hvězdářský dalekohled a dívám se na hvězdy. A navíc mám pocit, že si lidé více pomáhají a jsou si blíž. Měst se bojím, protože jsou pro mě čím dál víc agresívnější.
Se sousedy vycházíte?
Moc je neznám. Přes plot prohodíme zdvořilostní fráze. Příliš společenský nejsem. Do hospody nechodím, a to je pro život na vesnici zřejmě dost zásadní handicap.
Protože už sedm let abstinujete a nechcete se dostat do pokušitelského prostředí?
Možná to není ani tak kvůli pití, ale mám fobii z lidí. Když jsem pil, tak to určitě bylo z toho důvodu, abych překonal strach z lidí. Já jsem se tak s tím vyrovnával. Padaly zábrany.
Jak se to slučuje s muzikanstvím, jistým druhem exhibice před lidmi?
Nevím. Úplně jednoduše. Cítím se nesvůj mezi lidmi, ale na pódiu mi to nevadí. Tam jsem sám za sebe.
Takovou hrůzu z lidí máte už od dětství?
Vím, že to měla i moje maminka. Takže je to asi dědičné.
Co bylo tím důvodem, že jste přestal pít?
Najednou jsem se strašně lekl, že někomu něco udělám. Dvakrát jsem zkoušel přestat, myslel jsem si, že jsem v pohodě, ale znovu jsem do toho spadl. Jak jsem labilní, tak první, po čem jsem v problémech sahal, byl chlast. Dostal jsem se do stavů sebelítosti, ve kterých jsem si všechno dokázal zdůvodnit. Samozřejmě že jsem měl i okna, přišly i nějaké ostudy. Jednou ráno mi ale během vteřiny naskočil pot na čele. Začal jsem se bát, že se stane něco strašného, co už nebudu moci nikdy vrátit. Lekl jsem se tak, že jsem nechal pivo na stole a od té doby nepiju. Vůbec. Nesmím nic, protože bych asi nevydržel.
A je to bez alkoholu lepší?
Odpadne spousta kamarádů. Nicméně kdybych se mohl napít, tak se rád napiju. Ale už si to nemůžu dovolit kvůli hraní a svému nejbližšímu okolí.
Co si myslíte o lidech?
Mně nikdo neubližuje, nikdy mi nikdo nic neudělal, takže o nich nemůžu říct nic špatného. Ale například jezdím rád vlakem. Tam mi nevadí být mezi lidma. Pozoruju je a je mi dobře.
V dubnu vám vyšla nová deska Kluziště. Proč jste na ní pracoval tak dlouho?
Ze mě si kvůli tomu všichni dělají srandu a možná, že mají pravdu. Tam došlo k tomu, že jsem se chtěl vrátit s klukama z Plíharmonyje, se kterými jsem v osmdesátým roce začínal, ke starým písním, které nikde nevyšly. Díky mému maximalismu a možná i netoleranci to nakonec skončilo na mrtvém bodě. Nechtěl jsem, aby šlo jen o sentimentální záležitost. Naopak jsem to album chtěl udělat s nadhledem a úměrně svým momentálním hudebním schopnostem. Nakonec se mi z toho udělala deska složená z nových i starých písní. Z nových melodií a starých textů. A ze starých melodií a nových textů. Jde o ohlédnutí za hudebními styly, které mě ovlivňovaly od mých začátků.
Těšil jste se na kritiky?
Jelikož jsem po celou dobu práce na desce myslel na sebe, abych se sobecky pobavil, a ne na kritiky, tak si myslím, že na tom, co napíšou, nezáleží. Deska se mi líbí a je dost možné, že si ji v budoucnosti ještě někdy poslechnu. Rozhodně jsem zjistil, že čím jsem starší, tím déle mi práce trvá a bolí. Přirozená zásoba nápadů se samozřejmě vyčerpává. To si musím přiznat. Nicméně je důležité, že hlavním motorem je samotná práce a naděje, že se ještě někdy zúročí. I proto dělám hudbu spíš kvůli sobě, a ne kvůli lidem. Mám radost z každé nové písně. A když se člověk nenudí, nemůže zestárnout.
Abyste se nenudil, prohledáváte v poslední době antikvariáty, archívy, knihovny a hledáte cokoliv ke Kainarovi. Co máte v úmyslu?
Kainarovy písně hraji odjakživa. Snad není velká drzost zkusit udělat desku z jeho písní pouze s kytarou.
Skladby, které Kainar složil, případně i otextoval, byly převážně určené pro jazzové orchestry. Bude složité je přepsat jen pro kytaru?
To souvisí s tím, že cvičím na kytaru prstovou technikou, stylem ą la Chet Atkins (americký jazz-countryový kytarista – pozn. aut.), a proto jsem se rozhodl pouze pro jednu kytaru a zpěv. Nechci, aby šlo jenom o ty nejznámější Kainarovy písně, a proto si největší práci dávám s hledáním dobových materiálů. Je pro mě zábavné obcházet antikvariáty, pamětníky a sběratele.
Bude o takovou desku zájem?
Z ohlasů na koncertech na tyhle Kainarovy písně si myslím, že kromě sebe tím i někomu radost udělám.
Co jste si myslel, například v roce osmdesát pět, že bude v roce 2000?
Spočítal jsem si, že budu mít dvaačtyřicet let. Rozhodně mě nenapadlo, že zažiju dvě tak úchvatné věci, jako je změna systému a kometa. Ještě bych se chtěl dožít přistání lidí na Marsu a potom už můžu zemřít.
Jak jste tehdy komunistický režim jako mladý člověk vnímal?
Názory každého formuje společnost, ve které se pohybuje. Já jsem měl štěstí na ty správné lidi kolem, kteří mi pomohli si v těch základních věcech udělat jasno.
V souvislosti s vašimi písněmi jste byl za starého režimu také několikrát vyslýchán. Bál jste se tehdy?
Ne o sebe, ale abych někomu z vlastní blbosti nezkomplikoval život. Že něco hloupého plácnu a někomu tak zavařím.
Na nedávné výstavě v Praze Malík urvi se objevily portréty lidí, kteří jsou v dnešní době politicky, obchodně nebo umělecky činní a byli v minulosti jakýmkoliv způsobem spřaženi s tehdejším režimem. Mezi vystavenými tvářemi byl i váš dlouholetý přítel Jarek Nohavica, údajně agent StB ...
Jelikož ho znám velice dobře, upřímně věřím, že má svědomí čisté. A obecně věřím na to, že nikdo sám před sebou stejně neuteče. Každý si nosí nejtajnější a nejintimnější záležitosti v sobě.
Vy máte taky něco takového, co nosíte s sebou?
Nejistý pocit viny vůči svým dětem. To, že jsem se celá léta v podstatě královsky bavil, určitě nebylo zadarmo.
Nenapadlo vás, že byste pro ně někdy psal pohádky?
Není mi dáno psát pro děti. Nejsem tak hravý, spíše výlety a tak. Zajímavé je, že nejhezčí písničky pro děti udělal Skoumal na texty Emanuela Frynty, které určitě prvoplánově nebyly pro ně.
Jste rád, že vaše písně můžou někomu udělat radost?
Já se spíš raduju, že písně z dob mých začátků baví lidi stejně staré, jako jsem byl tehdy já. Myslím, že v tomhle směru ani větší pocit štěstí mít nemůžu. Proto na koncertech s chutí hraju i tyhle staré písně, protože když to ještě někoho baví, tak se to zpětně přenese i na mě.
Své koncerty prokládáte říkankami. V jedné z nich stojí: „Až mi bude tak sto deset, přijde Bůh a zmáčkne reset.“ Byl byste spokojený s tak dlouhým životem?
Život pro mě má smysl do té doby, dokud mě někdo potřebuje.
PETR VAVROUŠKA,
foto PETR JEDINÁK
Skladatel, textař, kytarista. Narozen 23. 8. 1958 v Přerově. Od patnácti let prošel olomouckými amatérskými skupinami Hučka, Falešní hráči, Plíharmonyje. Sólově vystupoval od roku 1983. V letech 1985–1993 s Emilem Pospíšilem, od roku 1995 do 1999 s Petrem Freundem. Čtyřikrát získal Portu, Tip Melodie 1983, Zlatý tvarůžek 1984. Vydal alba Karel Plíhal, Karel Plíhal a Emil Pospíšil, Takhle nějak to bylo, Karel Plíhal 1985–1989, Králíci, ptáci a hvězdy.
Složil hudbu k inscenacím Zlatovláska, Sluha dvou pánů, Don Perlimplín, Manon Lescaut, Cyrano, Zimní pohádka, Pašije, Giroflé-Giroflá ad. Ve svém nahrávacím studiu režíroval alba Jarka Nohavici, Petra Fialy nebo bratří Ebenů.
zdroj: časopis Reflex