CALIFORNIA DREAMING
Na první pohled působí roztomile jako medvídek; třeba jako ten z písně, kterou hudebník OSKAR PETR (51) napsal pro skupinu Lucie. Dokáže však být pořádně sarkastický stejně jako sebeironický. A také k smíchu bláznivý, to když zavolá, že natáčí novou desku a chce telefonní číslo na kytaristu od Davida Bowieho. Snad ho tímhle pesimismem, a přesto nesmrtelnou vírou v lepší zítřk, infikoval život v komunismu a emigrace za kalifornským snem. Anebo spíš život ve slunném Los Angeles a sen o svobodné vlasti, kam se nakonec vrátil, kde dnes žije a sní o lepší Kalifornii?
Vaše druhé album, Fabrica Atomica, vychází po devíti letech od debutu Krev, bláto, slzy. Proč tak dlouhá doba, vždyť po vydání vaší sólové prvotiny jste byl pln projektů a plánů na nové desky?
Jednoduše jsem nemohl najít nikoho, kdo by mi chtěl vydat další album. Gramofonovou firmu ani sponzora. Neměl jsem s kým hrát, tak jsem nějakou dobu vystupoval s kapelou Pan Pot. Petr Janda jim v Propasti natočil album, a pak ho pro jistotu zatrezoroval. Nakonec se i tahle kapela časem rozpadla. S hudbou to v polovině devadesátých let šlo trochu s kopce, navíc já nebyl pro vydavatelské firmy finančně zajímavý umělec. Po zkušenosti s jedním miliardářem ze severu, jenž nás s Davidem Kollerem nechal v roce 1993 ve studiu Sono při nahrávání desky Krev, bláto, slzy na holičkách, jsem zůstal raději v realitě -- sám na pláži po odlivu. Voda byla daleko a já musel začít přemýšlet, co dál. Chtěl jsem uspořádal výstavu jak volných fotografií, které jsem nafotil v Los Angeles, tak malovaného a sprejovaného skla, takový abstraktní realistický primitivismus. Ale to byl tentýž problém jako s hudbou -- scházely peníze. Nicméně tenhle sen bych přece jen rád ještě někdy zrealizoval. Jinak jsem tady od roku 1995 docela živořil, ztrácel čas a přemýšlel, že se vrátím zpátky do Ameriky.
Přitom jste v roce 1999 získal Cenu hudební akademie za skladbu roku, jíž se stal velký hit Medvídek, napsaný pro skupinu Lucie. Ani tohle ocenění vám nijak nepomohlo k nahrávací smlouvě?
Ani v nejmenším. Kdybych žil v Americe a získal tam cenu Grammy jako songwriter, tak by mi to zajistilo dostatek pracovních nabídek až do konce života. Okamžitě by se na mě obrátily všechny gramofonové firmy a interpreti a já bych psal pro nejrůznější umělce jednu píseň za druhou. Tady jsem zažil jediné zadostiučinění -- když mi někdo řekl, že se mu Medvídek líbí. Ale žádný adekvátní finanční efekt pro mě tahle skladba neměla. Řekněme, že mi Medvídek vynesl v přepočtu dva měsíční platy mé dcery -- učitelky v USA. Nechci si však stěžovat, pořád mi za něj nějaké tantiémy chodí. Nicméně výnosnější v tomhle ohledu je například skladba Kengi, a hlavně píseň Chci zas v tobě spát, kterou jsem napsal pro sólovou desku Davida Kollera. To je písnička, již rádia hrají pořád, zatímco Medvídek byl spíše sezónní záležitostí. Lidi vlastně ani nevědí, jestli jsem napsal text, nebo hudbu, někdo si myslí, že obojí; tak je u toho nechávám být. Před lety mě třeba bratr jedné mé dávné kamarádky napadl, že Medvídkem glorifikuji drogy -- její šestnáctiletá dcera byla tou dobou na heroinu.
Co vás tedy tehdy živilo?
Složil a nahrál jsem v mém malém domácím studiu asi desítku televizních a rozhlasových reklam pro české i zahraniční produkce, byl jsem také blízko znělek pro Český rozhlas, vycházejících ze Smetanovy Vltavy. Nějak mi ani nevadilo, že bych se tím měl živit, ale prameny postupně vyschly. Většinou to byly zakázky dělané hodně narychlo, asi po někom, kdo je z časových důvodů odmítl. Dělal jsem také nedávno píseň pro reklamu Honzy Hřebejka, anglické texty pro Yes kartu, Niveu a další. Neupřednostňuju tenhle způsob výdělku, ale vítám jej. Živím se totiž výhradně hudbou a slovem, takže tohle je dobrá praxe.
Svého času jste také psal texty pro řadu zdejších interpretů.
Texty pro naše interprety jsem přestal dělat zhruba před třemi roky. Většinou se to totiž neobešlo bez velkých problémů -- nejdřív každý souhlasil, že mohu psát co chci, ale když jsem mu odevzdal takový text, který se líbil mně, tak se obyčejně nelíbil jemu. Pořád jsem jenom něco přepisoval, měnil a upravoval, ať už pro Burmu Jonese, Kamila Střihavku, nebo Annu K.; ta mě zlomila jako poslední, ale po nepoužití textu ani nezavolala. Na jejím dost dobrém album Amulet z roku 1995 jsem měl třeba dvě melodie a čtyři texty, ale ta deska se z nějakého důvodu neprodávala tak dobře jako ty následující. Alespoň že si z ní firma Lux vytáhla jednu moji píseň pro svou kampaň, čímž zúročila mou námahu. Mimochodem moje píseň Nana z desky Amulet má identický refrén jako poslední singl Christiny Aguilerové. Tak nevím, jestli mám požádat nějakého právníka, aby se na to podíval. Mám už těch stejných refrénů po světě víc.
Věřil jste ještě, že vůbec někdy nějakou desku vydáte?
Někde v hloubi duše jsem tomu věřil, ale moc jsem se k tomu neupínal. Pamatuji si, jak jsem za jednoho šedého podvečera někde ve Strašnicích potkal Ivana Prokopa z gramofonové firmy Sony Music/Bonton a svěřoval se mu, jak mě to tady už tak dlouho bez práce nebaví, jak mě to neustálé vykrádání a tunelování pod dohledem vlády a stran děsí, jak je všechno bez toho kalifornského slunce fádní a depresívní a že nejspíš zase zmizím do Ameriky. On mě uklidňoval, ať prý počkám, že tu mou desku nějak zařídí. A opravdu -- po pěti letech jsem právě u téhle hudební společnosti vydal album Fabrica Atomica.
Takže jste opravdu přemýšlel o druhé, tentokrát již legální emigraci?
O tom přemýšlím často, vydání alba na tom moc nemění. Nechci být ale tak negativní. Mám teď hodně práce okolo nového CD a hraní. Nevím ovšem, co by mohlo změnit můj názor. Lidé tady milují kýč, kecy v bulváru, komunistickou minulost a podléhají módním vlivům -- rádiovky, šusťáky, rifle, melír, plastová okna. A teď ještě ke všemu ti bomboví vyděrači. Lidé tady nehledají víru, kvalita není Čechům stále ještě všeobecně platným měřítkem a velké peníze se zde často vydělávají podvodem. My jsme sice v Los Angeles žili na kraji města a relativně i na okraji společnosti, nikdy jsme neměli moc peněz, ale přesto jsme nakonec bydleli v domě s bazénem. Řekl bych, že v Kalifornii je snadnější se uživit, i když nepracuješ tak často.
To všechno víte dnes, ale s jakými ideály jste odcházel do Spojených států v roce 1979?
Představ jsem měl samozřejmě plnou hlavu! Už několik let před tím, než se nám konečně podařilo vycestovat na fingovanou desetidenní návštěvu za tetičkou do Bonnu, jsem se do Ameriky strašně těšil. Kamarádi postupně mizeli za hranicemi a já se třásl nedočkavostí, až ženě konečně vrátí pas, podaří se nám získat devizový příslib, dostaneme všechna ta potvrzení a povolení a také utečeme. Byli jsme takzvaní duševní emigranti. V Americe jsem nikdy předtím pochopitelně nebyl, žena chtěla spíše do Holandska, ale tam už se z Německa dostat nedalo. Tak jsme přemýšleli o Kapském Městě, ale trochu jsme se děsili apartheidu, takže nakonec jsme o devět měsíců déle čekali na víza k cestě do USA. To už jsme věděli, že v Německu zůstat nechceme. Chodili jsem v Bad Godesbergu na kursy němčiny, lidi na nás byli hodní, a dokonce jsem měl v Berlíně a v Norimberku několik kamarádů, ale z představy, že bych tam měl zůstat, se mi ježily chlupy po celém těle. Nakonec jsme z Německa zdrhali stejně nedočkavě jako z tehdejšího Československa. Chtěl jsem tehdy do jižní Kalifornie, třeba i proto, že jsem s Jazz Q zpíval blues o tom, že chci zemřít v jižní Kalifornii. A to platí tak nějak dodnes, i když teď miluju taky jih Evropy a láká mě i Nové Mexiko. V současnosti by to bez toho pádného důvodu bylo těžší, navíc jsem už devět let podruhé ženat a máme skvělého dvouletého syna Tobiase.
Představy jsou krásná věc, ale čím jste se chtěl ve Spojených státech živit? Neodcházel jste přece sám, ale s rodinou.
Tehdy se takhle nepřemýšlelo, odsud se zkrátka zdrhalo, jak to šlo, protože tady se opravdu nedalo žít. Ohnutá záda chataře s nápisem: Šlápni na mě, děkuji. Málokdo z nás tehdy řešil, jestli tam venku sežene práci a jak si vydělá na živobytí. Všichni jsme věděli, že se budeme muset nějak živit, ale byli jsme mladí, i když nám na druhou stranu bylo už sedmadvacet. Nás držela často nad vodou moje žena. Tady jsem žil muzikou, hráli jsme s Marsyas a Jazz Q po klubech a studentských kolejích dost často na to, aby nás to uživilo, zatímco na břehu Rýna jsem sbíral střípky a vlnami omleté větve, což jsem chtěl dělat i v Americe. Z jejich prodeje jsem chtěl živit rodinu. I když dřeva tahám z Vltavy dodnes.
Takže na hudební kariéru v USA jste vůbec nepomýšlel?
Možná že jsem na ni pomýšlel, ale nijak vážně jsem to nebral; kytaru jsem před odjezdem prodal, i když stejnou jsem si v Kolíně nad Rýnem opět koupil. Zabalili jsme si věci s ohledem na to, že jedeme do zahraničí jen na týden. Bylo mi osmadvacet a lidé ze show-businessu mi v Americe, byť nepřímo, říkali: "Nejseš dvacetiletej Žid ani blonďatý gay -- tak co tady vlastně pohledáváš?" V Praze jsem studoval střední všeobecně vzdělávací školu a absolvoval zpěv na nynější Ježkově konzervatoři, také jsem maloval, kreslil pastely a prodával je na Karlově mostě. Zkoušel jsem se sice dostat v jedenadvaceti na UMPRUM na malbu, ale bez protekce to nemělo cenu. Nějaký čas jsem pak dělal v Besedě, na burze, rekvizitáře na Kavčích horách a mezitím se ze mě stal jeden z členů Marsyas. V Americe jsem chtěl studovat umění na univerzitě CSUN, ale záhy jsem pochopil, že nemám zelenou kartu, tedy nejsem občanem státu Kalifornie. Rok jsem na ni musel čekat, něčím se přitom živit, tak jsem šel montovat protipožární detektory, i když jsem elektřině nikdy nerozuměl a nerozumím jí dodnes.
Nakonec se vám však podařilo publikovat fotografie v prestižním americkém hudebním časopisu Rolling Stone.
Nejtěžší bylo vytvořit si nějaké reprezentativní portfolio, kterým by se člověk v redakcích časopisů mohl prezentovat a na základě toho získávat akreditace na koncerty. Takže jsem fotil načerno, tajně z davu lidí. Prodával jsem pak fotky na velkých hudebních burzách a obcházel redakce. Fotografie se líbily, takže jsem dostával další a další zakázky. Fotil jsem pro jednu newyorskou agenturu v letech 1982--83 obří rockový festival US v horách San Bernadino, fotografoval jsem Davida Bowieho, U2, The Cars, The Police nebo Devo. Na to, abych fotil jako externista pro nějaký velký časopis, jsem byl příliš malý panáček, přesto mi něco vzali v časopisu Rolling Stone, pár fotografií se objevilo v časopisech z různých koutů světa. Na druhou stranu nabídku fotit v Hollywoodu pro Penthouse jsem odmítl, to se mi nějak zajídalo.
Ale vždyť jste mimo jiné i autorem obalu k singlu Davida Bowieho s názvem This Is Not America.
Ano, to se mi podařilo. Zašel jsem tehdy do sídla gramofonové společnosti EMI a tam jsem nějaké mladé japonské art directorce ukázal své fotografie. Moc se jí líbily, takže druhý den už jsem byl v ateliéru a fotografoval sokola, jak lítá po místnosti a naráží do stěn. To mohl být zlom v mé fotografické kariéře, ale já už tou dobou rok čekal, až se na trhu objeví hudební MIDI software pro Apple. Začal jsem dělat hudbu, kterou jsem celou tu dobu cítil -- syntetizérovou instrumentální muziku. Pomalu jsem přestal fotit a naprosto mě pohltila hudba. Miloval jsem minimalismus Philipa Glasse a experimentální americkou scénu. Uživit se tím samozřejmě nedalo, takže jsem paralelně vykonával nejrůznější manuální práce a postupně se seznamoval se známými muzikanty, třeba s Frankem Blairem, který hrával s Marvinem Gayem, nebo třeba s Robertem Palmerem. Založili jsme také pár garážových kapel a já se seznámil s jednou manažerkou, již mi však následně vyfoukl Michael Kocáb. Investovala do něj čas a peníze, ale přišla sametová revoluce a z Michaela se stal politik.
Kdy a s jakými představami jste se vracel do demokratického Československa?
Poprvé jsem tady byl už v roce 1988, tehdy ještě načerno. Dcera Daniela zde zůstala a já se vydal s videokamerou na cestu Evropou. Po pěti týdnech jsem ji měl vyzvednout a společně odletět z Prahy zpátky do Ameriky. Jenomže mě sem nechtěli pustit. V Oslu, v Bonnu ani v Paříži mi na československé ambasádě nechtěli dát vízum, že prý možná do několika týdnů. Až v Římě jsem je ukecal. Vrátili jsme se do Kalifornie a o pár měsíců později přišla sametová revoluce. Samozřejmě že jsem celé dění už od pádu berlínské zdi sledoval na CNN, ale protože nějací dobří lidé na ambasádě zadržovali můj pas, tak jsem se sem dostal až 17. prosince. Poprvé jsem přijel jen na chvíli, pak na měsíc, pak na půl roku, až jsem se konečně rozhodl, že to tady zkusím.
Mluvil jste o zklamání z návratu. Vy jste ale musel z Ameriky vědět, jak fungují neúprosné zákony show-businessu.
Kdyby tady fungoval skutečný show-business, tak by se lidé z vydavatelství museli chovat jinak. Má první deska nebyla sice příliš komerčně úspěšná, ale prodalo se, co se vylisovalo. Já jim nabízel, že pro ně udělám to, na čem se dohodneme, ale nikdo té nabídky nevyužil. Jsem přesvědčen, že v hudební oblasti to tady byla vždycky spíš show než byznys.
Nemáte strach, že se dalšího alba dočkáte až zase za devět let?
Bohužel o osudu mého nového alba, Fabrica Atomica, a tím i o mém osudu rozhodnou především rádia -- nehraný muzikant je mrtvý muzikant. Ale já to nevzdám. Cítím se sice opět jako na začátku cesty, ale na takovém začátku cesty jsem již stál několikrát.
Honza Dědek
zdroj: časopis Reflex