V pražském divadle ALFRÉD VE DVOŘE tančilo, běhalo a válelo se osmnáct lidí. Dívali se na ně dva. Běloch a černoch. Oba se narodili v Jižní Africe, oba učí na divadelní fakultě v Johannesburgu. Tuší, co mají kultury -- zde jejich a naše -- společného. A jak by těchto styčných ploch mohlo využít současné divadlo.
Osmnáct lidí převážně z pražské divadelní akademie či z taneční školy Duncan Centre přišlo na inzerát, který zněl: režisér David Peimer a performer Xoli Norman z jihoafrického Johannesburgu hledají tři až čtyři performery pro společnou práci na výzkumu mezikulturních divadelních aspektů. Upřednostní umělce s pohybovými a hlasovými schopnostmi. Téma workshopu: Zápasy jinakostí.
Celodenní dílna začala normálně, i když herecká cvičení kombinovaly cviky s obličejovou hereckou maskou, což znamená, že adepti kouleli očima a vyplazovali jazyk, pořád znovu a znovu. Rozděleni do dvojic, předváděli pak libovolné pohybové etudy na téma nejsilnější vzpomínka. Většina z nich byla vtipná, a celkem se nelišila od podobných cvičení při přijímačkách na pražskou divadelní akademii, například. Zatím skoro žádná jinakost, natož africká.
DAVOVÁ PSYCHÓZA
Xoli Norman, performer, dramatik a slavný jazzman, funguje tady, v Praze, jako podivuhodný katalyzátor, který způsobuje, že jsou všichni v klidu. Pečlivě si prohlíží dvojice, pak všechny poprosí, aby si sedli do kruhu, a říká: "Chci, abyste věděli, že tohle cvičení bude velmi náročné. Pokud se nebudete cítit dobře, můžete přestat. Kdykoli." Protože sedím v hledišti, cítím se jako vetřelec, co přihlíží něčemu, čemu nerozumí. Lidé sedí v kruhu, oči zavřené, Xoli mluví anglicky, a i když všichni přesně nerozumějí, co říká, vypadá to, že díky tónu a naléhavosti jeho hlasu chápou přesně. Davovou psychózu nesnáším, i když je vytvářena pro divadelní dobro věci. Tahle ale byla působivá a její hřejivá emocionalita přinejmenším nezvyklá. "Představte si, že nejste tím, čím jste. Že žijete někde v Africe, v neznámém kmenovém společenství, že je rok dvanáct před naším letopočtem. Vymyslete si, jakou roli ve vašem kmeni hrajete, a mluvte jazykem, o kterém jste přesvědčeni, že se k vám hodí. Ten jazyk je nám nesrozumitelný, ale ti, kterým je určen, vám musejí rozumět," říkal Xoli. Potřebovala jsem vysvětlit, odkud tihle dva divadelníci jsou.
ZEMĚ KROKODÝLÍCH SLZ
"Na podobných hereckých dílnách na univerzitě v Johannesburgu mívám deset až třicet studentů, někteří z nich přicházejí z kmenových rodin a třeba nikdy neměli na nohou boty, jiní bydlí v nádherných palácích v centru Johannesburgu. Mají různá náboženství a mluví jedním z jedenácti úředních jazyků. Je to únavné i fascinující," říká mi David Peimer, režisér a pedagog, který s pomocí metody komunit režíruje v Johannesburgu, Kapském Městě i New Yorku mimo jiné Becketta, Aristofana, Shakespeara, Pintera, Durasovou, Fassbindera a svého oblíbence Heinera Müllera.
Sedíme v restauraci na Starém Městě a on mi nadšeně vypráví, jak se v Praze, městě individualismu a raného kapitalismu, cítí příjemně a bezpečně. Tenhle potomek ruských židovských imigrantů se v Jihoafrické republice narodil, a i když díky práci často cestuje po západní Evropě i Americe, doma je pořád v Johannesburgu. Ve dvanácti ho tam zatkla policie, protože hrál na ulici s kamarádem fotbal. "Mě za pár hodin pustili, jeho nechali čtyři dny ve vězení, protože byl černý. Tehdy jsem si uvědomil, že žiju v pěkným průšvihu," říká o své zemi, kde teprve od roku 1994 nevyvražďuje apartheid černochy a kde se mladá demokracie snaží sama sobě namluvit, že je všechno v pořádku. "Můžete umřít každou minutu. Jeden z osmi lidí v JAR je HIV pozitivní. Minulý měsíc mě vykradli, když jsem spal, odvezli i auto z garáže. Všichni známe někoho, koho zabili, v lepším případě někoho, komu zabili kamaráda. Ne, já zbraň nemám. Jihoafrická republika je překrásná země, i když tam na vás číhají nemoci, kriminalita, smutek a smrt. Permanentní směs krásy a hororu: ten extrém je vzrušující, dává vám vůli užít si každý den co nejvíce a nejlépe, jako by byl poslední," říká David Peimer, který na každodenní boj o přežití ani moc nevypadá. Když plamenně obhajuje krásu jihoafrické přírody, jen tak mezi řečí řekne, že kamarádku jeho mámy snědl lev. "A víte, co v JAR jíme?" dělá si ze mě legraci, když nevěřícně kroutím hlavou. "Opičí mozky. Smažené pavouky. Bříška sloních prstů. Chřestýší játra. Jazyky z velbloudů. A tuhle dobrotu zapíjíme džusem z krokodýlích slz," směje se cynicky rodné zemi, kde teď, za "nového režimu" a čtyřicetiprocentní nezaměstnanosti kvete kultura o trošku víc než dřív, protože z vlády, i když zkorumpované a bez pravidel, občas vypadne grant pro černého umělce.
"Communitas, ideální forma komunity, je přirozené společenství, které se v Africe vytvářelo už v předkoloniálních časech. Staví člověka vedle vás na místo minimálně stejně důležité, jako je to vaše. V tu chvíli zapomínáte, že na světě je jen vaše ego. Uvědomujete si, že jsou tady i ega ostatních, co víc, že je v pořádku, když se s ostatními podělíte o to, co prožíváte," říká David, který africké rituály studuje a svou autentickou zkušenost přednáší doma i v Americe. Společenství jako únik z nesnesitelné reality. Jedině v communitas neexistuje "boj kdo s koho", který zažívali a zažívají lidé v Africe každý den na ulici.
A komunita pomáhá divadelnímu vyjádření, protože v komunitě mají lidé odvahu mluvit spolu pravdivě, otevřeně, věrně, pokojně, s respektem, ruší se neupřímná setkání, při kterých je prostě jenom "pohoda". Možná že se odloží masky a že oko už nebude za oko. "Když se divadelní skupina dobře rozvine, vytvoří se silná skupinová energie, která zásadně pomáhá při tvorbě divadelního představení," říká David, a protože je profesor herectví, zní to přesvědčivě. I když nechápu, jak tohle všechno chtějí oba umělci zvládnout během pár hodin o jednom deštivém odpoledni v malém letenském divadle, v zemi, která je plná klasické, středoevropské divadelní tradice.
ŠŠŠ ŠŠŠ ŠŠŠŠ ŠEPOTÁM
Účastníci dílny leží stočeni tak jako děti před narozením. Xoli obchází kolem a mluví pomalým, uklidňujícím hlasem: "Uvědomte si, že stojíte před největším rozhodnutím svého života. Narodíte se, a není to náhoda. Spoustě jiných nebylo tohle štěstí dopřáno." Jedna z účastnic začíná potichu vzlykat. "Všichni jste se narodili se snem, který vás přivedl sem, na zem. Ten sen jste už zapomněli. Zkuste si teď na něj vzpomenout a najít sami v sobě smysl. Vzpomeňte si na něco, s čím jste se narodili, co je ve vás uloženo někde hluboko, co jste nemohli uskutečnit."
Teď už všichni leží přitisknuti na břiše a rukama jeden druhého drží za ruce. Viditelně brečí tři lidi. "Až teď vstanete, všichni se obejměte a poděkujte si, že jste se potkali, protože sami byste nepřežili. Poděkujte jeden druhému za magii, kterou můžete prožívat, protože víte, že sami byste ji neprožili. Poděkujte si, že žijete v blízkosti a že si můžete pomáhat. Zkuste se dostat ke vzájemné radosti a smutku, těšte se jeden z druhého, přijměte stav druhého za vlastní." Všichni vstávají, utírají si uplakané oči a opravdu -- někteří s potížemi -- děkují. Vždyť takhle -- a za tohle -- se v Evropě přece nikdy neděkuje.
Pak znovu sedí v kruhu a mluví o tom, co vlastně prožili. "Je mi uvnitř strašně smutno. Cítím něco, ale nechci o tom mluvit. Cítím, že jsem uvnitř malá, ale těší mě to. Sounáležitost, která nesvazuje. Samozřejmost bytí. Pokoj. Bezpečí. Pravdivost, konec her. Přiznání. Radost z druhého. Vyplavení averzí." Holky, které plakaly nejvíc, jsou varovány, že by mohly mít příští tři dny děsivé sny. Pak se Xoli ptá jedné z nich, jaká je její nejoblíbenější písnička. Řekla se smíchem a s rozpaky, že Akáty šumí. Ostatní jí tedy začali zpívat písničku z filmu Rebelové a pak ji "jazzující" nosili po jevišti. Xolimu bylo samozřejmě úplně jedno, že tu písničku nezná. "Skupina by si měla žít sama pro sebe, mít vlastní energii, díky které se lidé uvnitř cítí sebevědomě a bezpečně. Jistota, že tě skupina podrží a ochrání před okolním světem, ti dává zvláštní moc," říká David klidně, protože to má vyzkoušeno tím, jak žije, i tím, jak pracuje. Z osmnácti nakonec vybral šest Čechů, kteří jeho mezikulturní cestu zvládnou pohybově, hudebně i psychicky v budoucnosti, tedy v červnu 2003.
INFARKT TRADIČNÍMU DIVADLU
Dvojice Peimer--Norman totiž dílnu v Praze nepořádala jen tak. Hledá spolupracovníky, protože se do Čech chce vrátit v červnu roku 2003 v rámci projektu Srdce Pražského quadriennale PQ 2003. Projekt Srdce chce -- na rozdíl od klasického Quadriennale, které každé čtyři roky vystavuje mrtvé divadelní kulisy a kostýmy -- ukázat, jak vzniká divadelní představení, performance. V Srdci PQ tak budou podobné dílny probíhat každý den a návštěvníci PQ by se poprvé v historii této výstavy měli stát přímou součástí tvůrčího procesu. Tématem Srdce PQ je pět lidských smyslů s podtitulem Infarkt tradičnímu divadlu. Peimer s Normanem budou mít na starost neprobádanou sekci Čich. Opět něco, na co jsme v evropské divadelní tradici už dávno zapomněli.
TEXT VERONIKA BEDNÁŘOVÁ
FOTO PETR JEDINÁK