KUPŘEDU PRAVÁ
Dokud jsem se nesešel k rozhovoru s MICHALEM PAVLATOU (61), netušil jsem, co přesně znamená výraz otevřená stavidla výmluvnosti. Navyklým způsobem si přední herec Činoherního klubu procvičil mluvidla a spustil. Kupodivu si nechával skočit do řeči, ale stejně jsem měl pocit, že přecházím dálnici se svištícím provozem.
Ví se o vás, a vy sám to říkáte s intonací - pozor! -, že jste pravičák. Jak se člověku přihodí „pravičáctví“?
Nevím, jestli to někomu zní jako pozor, jsem pravičák, ale faktem zůstává, že aby se dneska člověk pomalu bál něco takového o sobě říkat ...
Zvláště v uměleckém světě.
Nechme umělce být. Potíž je v tom, že se slovo pravičák neprávem stalo synonymem pro zloděje, tuneláře, kořistníky z práce druhých, a to i zásluhou některých novinářů.
Nechme být i novináře ...
Jasně. Moje pravičáctví se projevuje třeba i tím, že jsem se do dnešního dne nevzpamatoval z výsledků červnových parlamentních voleb. Ve svém okolí neznám jedinou rodinu, které by komunisté nějak neublížili, a přitom dostali tolik hlasů! Na druhou stranu znám velmi málo rodin, kde by aspoň jednoho bolšána neměli - pro jistotu.
Co jste dělal po volbách?
Šel jsem na fotbal - druholigové utkání, kdy Xaverov porazil Slavii Kroměříž 4:0. Jako příležitostný sportovní novinář jsem zašel i na tiskovku a tam trenér poražených hrozně plakal, že rozhodčí byl proti nim a vůbec, že jim svítilo slunce do očí. Vzal jsem si slovo: Strýcu, já su syneček z Kvasic u Kroměříža a neco vám řeknu, ta dnešní prohra za ten včerejší moravský volební výsledek je ještě málo! Příště hrajte v oranžových dresech, a až pojedete včil dom, zastavte se ve Strakovce a teho Paróbka si vemte s sebó. A on, jak to prý souvisí s fotbalem. Povídám: ten včerejší výsledek zaplatí ještě děti těch fotbalistů, co vám dneska tak špatně hráli. Sice se bránil, že on volil modráky, ale já tomu stejně nerozumím, že celá Morava volila sociální demokracii, která se otevřeně hodlá opírat o podporu komunistů. Opravdu nechápu, že neprobíhají žádné demonstrace: včera jsem na Václaváku demonstroval sám a jenom se rozhlížel, kdy se přidá aspoň pan učitel Svěrák a další, kteří tu chránili svobodu slova při televizní stávce, když dneska jde o svobodu úplně všeho!
Jaký byl váš tatínek? Ovlivnil vás?
Můj otec byl schopný a zdatný muž. Mluvil plynně několika jazyky a nemohl se uplatnit, zatímco náš soused jako soudruh mohl vše a o všem rozhodoval, i když uměl jenom špatně česky. To mi bylo podezřelé a už v patnácti letech jsem neměl o komunismu žádné iluze.
Váš otec také odešel ...
Ano, opustil tuto zemi bez souhlasu československých úřadů, což byl tehdy trestný čin. Ve svých padesáti letech odjel na devizový příslib poprvé do zahraničí a požádal tam o politický azyl. Já byl tenkrát v prezenční službě a plukovník Sochor mi řekl: Uděluji vám mimořádné opuštění posádky, váš otec včera emigroval ve Švýcarsku, jeďte to šetrně sdělit matce. To byl ještě dubčekovský důstojník, však ho také záhy vyhodili.
Vaše rodina nic netušila?
Ne. Také jsme s tátou přerušili styky, nechápali jsme to: naši žili v harmonickém manželství. Pochopil jsem to až po osmi letech, kdy jsem za ním poprvé mohl vycestovat. Svého otce jsem si pamatoval jako šedivého, tlustého, unaveného chlapa a na letišti na mě čekal člověk, který vypadal na čtyřicet a měl jasné oči: svobodný svět ho doslova narovnal.
Vysvětlili jste si to?
V padesáti letech neměl po osmašedesátém, v jehož obrodný proces věřil, vůbec žádnou perspektivu, zatímco tam mu prvně někdo poklepal po rameni. To je také dobrá historka. Otec seděl v Bernu před vládní budovou, odkud vycházeli třicetiletí kluci, kteří to tam řídili, zatímco on přijel ze země řízené domovem důchodců. Dal se do řeči s nějakým Švýcarem a povídá mu: Tady bych chtěl žít! A proč byste jako Němec nemohl, podivil se pán. Já jsem ale Čech, říká otec. To mluvíte skvěle německy, umíte ještě jiný jazyk? No, anglicky, francouzsky ... Švýcar si mého otce na místě vyzkoušel a nabídl mu práci: Zůstaňte tady a já vám dám pro začátek padesátkrát víc, než berete doma jako prodavač. Dneska jsem rád, že tehdy odešel, jakkoliv doma nám to neprospělo.
Měl jste, jak se říkalo, špatný kádrový profil.
Nikdo mě opravdu netýral, ale v Divadle E. F. Buriana jsme spolu s Jirkou Ornestem, který měl zavřeného otce, byli spíše jen trpěni. Podržel nás ředitel Větrovec.
Patřil mezi „hodné komunisty“?
Měl jsem Větrovce rád, pro mě byl dobrý herec. Jednou jsem se ho zeptal: Jste u komunistů z prospěchu, anebo tomu skutečně věříte? On mi řekl: Víš, kolik jsem vážil, když mi bylo jako tobě? Čtyřiatřicet kilo a z koncentráku mě přivezli Rusové na tanku - to jsou moje motivy. Já už se ho pak nikdy neptal. Normalizace byla divná doba, šedivá jako milicionářská uniforma.
Jak jste ji prožíval?
Nakonec to je stejné jako s vojnou: člověk si zapamatuje spíše to dobré. V divadle mě sice moc neobsazovali, živil jsem se v rozhlase a dabingem, kde sice nebyly velké peníze, ale člověk tam zase potkal spoustu luxusních lidí, jako pány Hrušínského nebo Vosku. Nerad bych, aby to vypadalo, že jsme celou normalizaci protrpěli, ve skutečnosti jsme od rána přemýšleli, do jaké hospody večer půjdem a se kterou holkou skončíme v posteli. Takže jsem podstatnou část té doby prožil v mírném rauši, zatímco za okny vináren tiše zuřil socialismus. To jde ale jen určitou dobu. Pak může vzniknout závislost, což se mi taky přihodilo.
Dostal jste se až do stadia, ve kterém se nachází vaše současná postava faráře v inscenaci Osiřelý západ?
To jsem byl myslím o hodně dál. Tohle je jen farář, „kterej je trochu jetej, je těžký před ním uhlídat chlast a má pochybnosti o katolické víře“. Já na tom byl hůř. Nikdy jsem ale nešel na léčení klasického typu, raději jsem se vsadil, že nebudu pít tisíc dní, a klidně to vydržel.
Stejně se ale člověk těší, až mu to vyprší, ne?
U alkoholu je recidiva zrádná v tom, jak si člověk myslí, že tentokrát na to půjde jinak a chytřeji, aby mu to zas nepřerostlo přes hlavu. Dneska se považuji za nepijícího alkoholika. Pacient s diagnózou alkoholika trpí vždycky, ať proto, že pije, nebo proto, že nepije. Jde jenom o to, vybrat si to snesitelnější utrpení. Mně připadá snazší nepít, ale zároveň neříkám, že to je navždy. S takovým prohlášením člověk obvykle zklame. Mám takový trik, že si hned ráno řeknu: dneska si nic nedám, ožeru se až zítra. Úspěšně to takto odkládám už devět let.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let jste u „Burianů“ hrál ve dvou protikladných hrách. Nejdříve v komunální satiře Na kůži se neumírá od funkcionářského autora Čejky, po Listopadu titulní roli v Shapirovi od Karola Sidona. Jak vám to pasovalo?
Soudruh Čejka si vzhledem ke svému postu dovoloval věty, na které neznalý divák reagoval: panebože, ti ale do toho šijou! Onou komedií jsme dosáhli spousty repríz a byl to ten nejlevnější úspěch, jakého jsem se kdy zúčastnil. Jenomže herec je taková nádoba ješitnosti, že když má úspěch, rád se v něm vykoupe. S hrůzou si uvědomuji, že mi to tehdy vůbec nevadilo. Bouřili se spíše někteří členové strany, kteří v tom hráli, jiným zas vadila sprostota jazyka. Dneska v Činoherním klubu hrajeme hry s vulgárním slovníkem, to má však jiný účel ...
A Shapira?
Karol Sidon tu hru snad devětkrát předělával podle připomínek režiséra Luboše Pistoria, ale ten pak v ní neškrtl ani středník. S režisérem Pistoriem jsem pracoval jenom jednou, i tak se v mnohém považuji za jeho žáka a jsem rád, že dnes režíruje v Činoheráku jeho skutečný žák Ondřej Sokol.
Vzpomínám si na kritiku Sergeje Machonina, pod jehož vlivem jste začal psát fejetony do novin. Jak jste se seznámili?
Znal se dobře s mou ženou a já zas s jeho první paní. Zapamatoval jsem si jej už z kritik v šedesátých letech, kdy v časech největší slávy Činoheráku napsal o hře Aleny Vostré doslova toto: Nina Divíšková nám ukazuje jenom laní nohy, aniž by prokazovala jakékoliv známky talentu, Jiřímu Hrzánovi jsem nerozuměl ani slovo, Petr Čepek podal výkon převážně dřevěné povahy. Škoda pěkné hry. Sergej Machonin. To mě zaujalo, přestože jsem si to sám vůbec nemyslel. Nicméně na ten kritický metr, jaký nasadil, měl právo, protože on se připravoval tak, že si přečetl hru, přišel na aranžovací zkoušku, premiéru jako neregulérní vynechal, šel až na třetí reprízu a po patnácté repríze teprve napsal recenzi.
Nejsou to jen herecké legendy?
Jak si jej pamatuji, pracoval takto. Když pak o Shapirovi napsal, že Michal Pavlata málem zatroubil na křídlovku ten správný tón, považovali to všichni za velkou poklonu, jenom já si říkal: hergot, strejdo Machonine, taky jsi mohl vypustit to „málem“.
Politicky jste do sebe nenarazili?
Dodnes si vážím každého, kdo pracoval v disentu. Já jsem jen Machoninovi roznášel párkrát samizdaty, protože jsem byl ještě mladej a pohyblivej, a to není žádný disent. Jiná věc je, že dneska už Pražské jaro pokládám za komunistický pokus o retušování socialismu, potlačený domácími a zahraničními komunisty.
Shapira se přestal hrát i z důvodu zániku Divadla E. F. Buriana, kdy jste se stali prvním zrušeným hereckým souborem v Praze.
V Čechách se do revoluce jde, až když je vyhráno, dříve ne. Po naší „sametovce“ se také začali ozývat lidi, proč že máme v názvu divadla toho komunistu. Já to neprosazoval, ale ani tomu nebránil, protože jsme vždycky měli rádi Voskovce a Wericha a oni nám cpali Buriana; dneska už člověk tuší více o tom, co to bylo za nešťastného génia. Ke zrušení souboru někteří z nás dost přispěli, i když právě to nám režisér Pistorius vyčítal. Přišlo nám ale jednodušší to zbořit, a že vznikla Archa, mi připadá docela dobré.
Ze zamčených skříní normalizace dodnes vypadávají kostlivci v podobě spolupráce s estébé. Jak moc věříte svým hereckým kolegům, že nikomu neublížili?
Nikdy jsem nebyl v kontaktu s estébé, to ale neznamená, že nevím, co to mohlo být za hrůzu. Také si dovedu představit, jak si jsou lidé schopni namluvit, že tím nějak prokličkují. Mezi svými pozitivně lustrovanými kolegy neznám nikoho, kdo by to dělal pro výhody. Spíše se dostali do kleští. Znám případ, kdy kamarádova žena vezla někoho z mejdanu, měla v krvi alkohol a došlo k zabití. Přišli za ním: vy ale máte opravdu hezkou ženu, jenomže teď dostane nejméně tři roky a z lapáku se vám vrátí zničená, znásilněná ženskejma a bez zubů. Nechcete pro ni něco udělat? Nevím, jak bych se zachoval v tu chvíli. Jestliže dneska sedí v Parlamentu jako jeho místopředseda dobrovolný spolupracovník StB, pak ve mně ti chudáci, co se dostali do těchto svízelných situací, budí spíše soucit.
Máte pro ně tedy větší pochopení než pro bývalé aktivní straníky v souboru?
Mě může utěšovat, že jsem byl do souboru angažován ještě regulérně, jinak se u Burianů stejně jako třeba v Městských divadlech pražských vědělo, kdo z herců je tam na hraní, kdo na ROH a kdo na partaj. Stávaly se ale i tragické případy, například Petr Svojtka potřeboval mít práci od rána do večera, aby se neupil, a k tomu zas potřeboval onu pracovní legitimaci - stranickou knížku. Dělali jsme si z něj srandu, že teď už nemůže chodit v džínách, jenomže on pak na ten bič, co si na sebe upletl, umřel.
Kdy vás tak chytla politika, že jste začal psát do novin?
Ještě za minulého režimu jsem začínal psát fotbalové komentáře do Sportu. Po Listopadu jsem měl pocit, že to těm komunistům musíme za naše fotry trochu vrátit. Jak se ukazuje, moc smyslu to nemá, protože jejich partaj není schopna jakéhokoliv pokání a v popisu práce mají pořád totéž. Jenom dneska využívají všech výhod demokracie a čekají na svou příležitost, jak demokracii zardousit.
Co si myslíte o ODS, nekvete tam stejné partajnictví, jenom v jiných barvách?
Asi máte na mysli stranickou disciplínu. Někteří na mě působí jako svazáci, asi proto, že svazáci jsou -ještě z osmdesátých let. Jenomže já přece nemusím být odvázaný z jejich tváří a chování, musím ale volit program, který je ze všech programů nejméně špatný. Pravice říká: vzdělávej se, pracuj, spoléhej sám na sebe, buď připraven, a hlavně šetři, šetři, šetři. Levice hladí a povzbuzuje: pořiď si auto na leasing, jeď na dovolenou, on už to někdo zaplatí. A protože tato doba je v celé Evropě nakloněna línější polovině člověka, má levice všude tolik hlasů. Na dřinu je málokdo připraven.
Víte, že jsem si ještě před rozhovorem říkal, že jako pravičák budete daleko ostřejší?
Já se jenom ovládám.
To abych provokoval: Nepřipadal jste si za vlády sociální demokracie jako přesvědčený slávista, jehož tým ale pořád prohrává?
Možná ano, ale tím více si myslím, že změna vlády je už životně nutná. Jenomže pravice to vždycky bude mít těžké a nejenom v Česku. Lidi mají raději politiky typu Zemana, Paroubka, co nosí kravatu na půl žerdi, s ničím nedělají ciráty a hlavně umějí v lidech vzbudit přesvědčení, že se dá žít na dluh ... Počkejte, ještě to nevypínejte.
Přestanete se ovládat?
Tak dobře, dám vám pár příkladů. Sedával jsem roky v Radě Českého rozhlasu, když tam přišel nový radní, bývalý člen KSČM, který navrhoval, aby se ve zpravodajství citovalo i z Haló novin. To mě šokovalo, protože ty noviny pokládám za sajrajt; tehdy jsme ten návrh ještě jako Rada přehlasovali. Nebo se připravuji do rádia na četbu nějaké povídky a zjistím, že mi k ní přibalili ještě elaborát o Karlu Kosíkovi. Říkám jim, že to jistě mysleli dobře, jenomže já Kosíka číst nebudu, protože s jeho veledílem Dialektika konkrétního mě otravovali v šedesátých letech po celé studium. Večer pak přijdu domů a v televizi v Krásných ztrátách sedí jistě výtečný scenárista Vladimír Kšrner a znamenitý režisér Jiří Svoboda, bývalý předseda KSČM, a tihle exkomunisti vzpomínají na totalitu a vyprávějí historky, jakáže to vlastně byla selanka. Nebyla to selanka! A já všechny tyto zdánlivě nicotné příklady považuji za nenápadné začátky něčeho, co může skončit příšerně. Pokládám to za plíživou rudou kontrarevoluci, proti níž je třeba postavit pravicovou hráz! Ve sněmovně sedí jako poslanec za KSČM bývalý bachař, který arogantně mluví před kamerou s lidmi, jež trýznil. A o tuhle partaj se chce opírat Česká strana sociálně demokratická? Co to je za hnusný trik, tvrdit, že levice má 100 mandátů? To je jako kdyby si ODS, když ještě byli v Parlamentu Sládkovi republikáni, přičítala jejich hlasy. S kým to chtěl jít do vlády bratr Kalousek z KDU-ČSL? Že se Boha nebojí? Jak to, že se v celé ČSSD nenajde jediný demokrat, jenž by uznal, že Jiří Paroubek je politik, který prohrál volby a měl by si přestat vyskakovat. Žádných sto mandátů! Nic takového, soudruzi! A proto, kupředu pravá!!
***
MICHAL PAVLATA (1945). Herec a publicista. Stálý spolupracovník Lidových novin. Vydal dvě knížky fejetonů a drobných povídek „Zápisky plebejce“ a „Pro dámy na balkónech“. Nadaboval stovky filmů, pracuje pravidelně v Českém rozhlase, hrál asi ve třiceti domácích filmových a televizních snímcích. V poslední době natočil několik větších rolí v produkci německy mluvících zemí. Už deset let je členem Činoherního klubu, kde ho lze vidět ve Smočkových inscenacích Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho, Maska a tvář, Deskový statek a v režiích Ondřeje Sokola Osiřelý západ, Pan Polštář a Americký bizon.
Reflex 45/2006