Jednou z nejvýraznějších postav pražské židovské komunity je bývalý nakladatelský redaktor a dnes ředitel Židovského muzea v Praze LEO PAVLÁT (53). Autor řady článků, překladů a publikací na židovské téma má bezesporu velkou autoritu.
Co vás přivedlo k židovské víře?
Moje maminka jako jediná z celé rozvětvené rodiny přežila šóá nebo, jak se s ohledem na původ slova poněkud nesprávně říká, holocaust. Žili jsme vlastně bez příbuzenstva, zvláště když se rodiče brzy rozvedli. Maminka nebyla věřící, ale měla v sobě židovství zažito -- znala recepty, písničky, život obyčejných židů před válkou. Od mládí jsem se proto o židovství zajímal. V šedesátých letech k tomu ostatně byly dobré podmínky -- vycházela řada překladů především z literatury psané v jidiš, vynikající čeští autoři, chci jmenovat alespoň Lustiga, Škvoreckého, Weila, Otčenáška a Fukse, psali o židovském údělu za války. Vidět Kadárův a Klosův film Obchod na korze znamenalo pochopit mnohé. Vlastně jsem prostřednictvím umění pátral po kořenech rodiny.
Významný pro mne byl v roce 1967, v mých necelých osmnácti letech, ohlas tzv. šestidenní války Izraele s arabskými sousedy u nás. Tady byla vedena silná protiizraelská kampaň s evidentními antisemitskými rysy. Viděl jsem na mamince, ale i na jiných lidech, jak se jich to hluboce dotýká.
Antisemitismus, maskovaný kritikou sionismu a izraelského imperialismu, byl ovšem v sedmdesátých a osmdesátých letech pro vládnoucí garnituru přímo závazný.
V polovině sedmdesátých let jsem se seznámil s Karolem Sidonem, jehož knížka Sen o mém otci na mne již dříve hluboce zapůsobila. Byl to vlastně v mnohém popis mého příběhu, byť v jiných životních reáliích. Pak už to šlo rychle -- začal jsem chodit do synagógy a učil se hebrejsky. Židovství mne oslovilo emočně i intelektuálně, nacházel jsem v něm odpovědi na své otázky. V roce 1981 jsem se oženil s Hanou, dcerou spisovatele Ivana Klímy. Byla to po dlouhé řadě let první svatba v synagóze. StB kontrolovala každého, kdo tam přišel, a vlastně až do listopadu 1989 mi o sobě dávala velice nepříjemně vědět. Poté, co v roce 1968 emigrovala značná část střední a mladší židovské generace, všelijací církevní tajemníci a komunistická policie dozajista nečekali, že židovský život u nás bude pokračovat. Ale najednou tady kolem Karola Sidona byla řada mladších lidí -- učili jsme se spolu hebrejsky, Jiří Daníček vydával v samizdatu knihy, a to nejen překlady náboženské povahy, ale i beletrii tehdy nedostupných židovských autorů. Byli jsme pod tlakem StB, ale výsledek byl jistě jiný, než očekávala: K židovství jsme se ještě více přimkli, já si daleko lépe uvědomil, že žít jinak bych nemohl. Nakonec jsem v únoru 1989 zformuloval protestní dopis proti ostudnému jednání oficiálních představitelů Židovské obce, který podepsalo dalších více než 2O lidí -- a po jeho publikaci v zahraničí to pro mě mělo tehdy obvyklé policejní dozvuky. Za komunistického režimu jsme takto já i jiní jednali čistě z přesvědčení, nikdo za své postoje nemohl očekávat žádný prospěch, což už dnes ve všech případech zdaleka neplatí. Židovská komunita se postupně, i díky velkému přispění lidí, kteří byli v době komunismu aktivní mimo oficiální rámec obce, stala ekonomicky soběstačnou, má možnosti dalšího rozvoje. To může být náhle pro někoho přitažlivé. Pro jiné se zase může stát Židovská obec prostředkem, jak o sobě dát vědět na veřejnosti, budovat si příští pozici. Ale židovství prožívané v každém ohledu jako odpovědná práce pro společenství, pevný mravní názor a postoj, jako sdílení, hodnota a závazek odrážející přítomnost Boha v nás a ve světě -- to mi dnes v našem společenství přečasto chybí.
Myslím si, že se po roce 1989 objevilo málokde tolik očividných změn jako ve vnímání židovství a jeho kultury. Vy sám se na tom podílíte.
V roce 1990 byly obnoveny diplomatické styky s Izraelem. Následující čtyři roky jsem tam strávil jako druhý tajemník našeho velvyslanectví. Když bylo v roce 1994 odstátněno Židovské muzeum a o odpovědnost za jeho chod se podělila Federace židovských obcí a ministerstvo kultury spolu se Židovskou obcí v Praze, stal jsem se jeho ředitelem. Od té doby uplynulo téměř 10 let, ale já svou činnost zde stále považuji za závazek a výzvu. Vždyť jde o pověření chránit jménem českého židovského společenství tisícileté židovské kulturní dědictví. To nezahrnuje jen opravy a rekonstrukce nejvzácnějších historických synagóg a hřbitovů v Praze, ale i péči o sbírkové předměty, a navíc vzdělávací a kulturní činnost. Naše muzeum je zcela výjimečné. Ve své určující podobě nesvědčí, jak bývá běžné, o promyšlené sběratelské činnosti, za niž by vděčilo mecenášům nebo muzejní spolkům. Jak známo, velká část sbírek se do Židovského muzea dostala v důsledku perzekuce židů za druhé světové války. Nejprve dostaly čísla věci, potom lidé. Lidé byli vyvražděni a jejich věci zůstaly -- jako připomínka těch, kteří je vlastnili a jejich kultury, jako jejich památník.
Jako nestátní instuce bez pravidelných příspěvků ze státního rozpočtu se musíme postarat o své bytí a současně jako nájemci objektů Židovské obce v Praze významně přispíváme i na její činnost. Jsme však nejnavštěvovanější muzeum v zemi, ročně k nám chodí přes půl miliónu návštěvníků. Věřím, že jim něco podstatného dáváme. Vzdělání a poučení jsou nejlepším lékem proti nenávisti.
Jste zároveň činovníkem pražské Židovské obce. Co má obec na starost?
Koncem dubna jsme měli volby. Dostal jsem druhý nejvyšší počet hlasů, takže jsem jedním ze 26 členů reprezentace, kterou jako jakýsi parlament obce volí její členové. Jde o činnost nehonorovanou, vykonávanou ve volném čase.
Obec má velkou odpovědnost především vůči těm, kteří přežili šóá, jsou to většinou velmi staří lidé. Dnes obec vlastní penzión a pečovatelský dům, připravuje se stavba dalšího podobného zařízení, existuje rozvinutý systém domácí péče. K dispozici je lékař, psychologové, nabízejí se různé služby a podpory. Při obci funguje řada organizací a spolků: např. mládežnických, ženských, sportovních, bývalých židovských vězňů i odbojářů. Máme židovskou školku, základní školu i gymnázium.
Jak tak rozsáhlou činnost financujete?
Pražská Židovská obec není příliš velká a věkový průměr není nejnižší, takže se nedá čekat, že by uhradila svou činnost z příspěvků. Důležitým zdrojem financování jsou restituce, ale významné jsou i příspěvky sponzorů a státu. Například naše školská zařízení nesou jméno Ronalda S. Laudera, který je u nás vlastně znám jen z nešťastného případu kolem televize NOVA. Existuje však i Lauderova nadace, pro niž už od roku 1997 pracuji jako její poradce v České republice. Tato nadace významně přispěla na opravu budovy židovské školy v Praze, dlouhá léta pravidelně sponzoruje činnost školy, školky i Židovského muzea. Bez vkladu a entuziasmu Lauderovy nadace by židovské školství u nás sotva existovalo -- a to podobně pracuje v dalších 16 zemích, převážně postkomunistických.
Jak se díváte na „malou" revoluci, která proběhla po posledních volbách do představenstva obce a vedla až k odvolání populárního pražského rabína Karola Sidona?
Pro mě není důležité, s jakými hesly se vyhrávají volby, ale co je na konci volebního období: Výsledky i to, jakými prostředky jich bylo dosaženo, smysluplnost a prospěšnost činnosti, profesionalita, způsob, jakým se řeší problémy -- tedy ochota diskutovat, hledat kompromisy, či naopak vystupovat stylem „my" a „oni", mocensky. Co bod, to téma k rozhovoru o současné situaci v pražské židovské komunitě. Z toho, co se dnes děje, jsem rozčarován. Vidím, jak se prosazují autoritativní metody a zásady hrubého politického boje. To, že od voleb koncem dubna na protest proti tomu odstoupili čtyři zvolení členové reprezentace a že mnozí další o takovém kroku uvažují, o něčem svědčí.
Pokud se mě ptáte na odvolání rabína Sidona z funkce vrchního pražského rabína, považuji je za chybné, zdůvodněné neprůkazně a zástupně. Rabín Sidon je přitom největší intelektuální a náboženskou autoritou, kterou české židovstvo má. Člověk, který zažil jako dítě nacistickou perzekuci, jako dospělý se postavil coby chartista a disident proti komunistické zvůli. Je to osobitý náboženský myslitel -- přečtěte si tři knížky, které od roku 1997 vydal. A tuto osobnost, kterou prezident ocenil propůjčením Řádu T. G. Masaryka, takového muže několik lidí, navíc v zásadě nenábožensky založených, vyžene jedním hlasováním po 12 letech práce do ústraní. Rabín Sidon tak nesmí být představitelem pražských židů na veřejnosti, a navíc ani mít svou vlastní kongregaci. Rozhodnutím předsedy obce Tomáše Jelínka byl totiž zbaven i postu rabína Staronové synagógy. Snaha izolovat rabína Sidona je naprosto zřejmá. Bezprostředně mě napadá jediný důvod: Rabín Sidon byl ve svých rozhodnutích autonomní, nezávislý. Ale možná jsou i důvody jiné. Uvidíme.
Občas se setkáváme s tím, že je holocaust řazen třeba vedle stalinských čistek. V čem je jiný?
Rasový antisemitismus je hrůzně jedinečný v tom, že vynáší rozsudek smrti nejen nad lidmi živými, ale i těmi, kteří ještě ani nebyli počati. V okamžiku, kdy vstoupily v platnost norimberské zákony, bylo podle rasových schémat předem zjevné, že pokud se určitému páru má narodit dítě, není už předem hodno života. Filozofka Hannah Arendtová napsala, že nacistický režim byl v dějinách prvním režimem, který rozhodoval, kdo smí a nesmí žít na této planetě.
V souvislosti s vyvražďováním židů se mluví také o „průmyslu smrti".
Ano, v dějinách ojediněle hrůzný byl také způsob realizace nacistických záměrů. Byla pro něj využita soudobá technika, byrokracie, prakticky vše, co charakterizuje moderní společnost: průmysl, věda a výzkum, umění, média, školství, právo, doprava. Genocidní rasový antisemitismus, navazující na mnohem starší antisemitské stereotypy zakořeněné v Evropě, prostupoval celou německou společnost. Bylo příliš mnoho těch, kteří přijali, že židé vlastně nejsou lidé, že ve vztahu k nim možno přistupovat zcela neosobně. Například ti, kdo konstruovali optimálně fungující plynové komory, to považovali jen za technický problém -- a ten vyřešili. Lidské bytosti, které se dusí, neviděli.
Mluvíme-li o jedinečnosti šóá, nechce se tím říct, že by se snad židé považovali za privilegovanou oběť. Ale onu jedinečnost, pokud si máme vzít nějaké poučení z minulosti, nelze stírat emotivními výroky. Poslanec Karas se kupříkladu vyslovil ve smyslu, že interrupce jsou totéž co šóá. V televizi jsem slyšel zemědělského odborníka, který vybíjení celých stád dobytka kvůli nemoci šílených krav dal do souvislosti s válečným osudem židů. Tyto výroky jsou jednak nesmírně urážlivé vůči zavražděným během šóá, jednak oslabují historickou paměť lidstva. Každá hromadná vražda není genocida a každá genocida není šóá. Míru všech těchto tragédií a utrpení nevinných lidí ať před válkou, za ní, či po ní však trváním na jedinečnosti šóá nikdo nepoměřuje a neumenšuje. Židé neusilují o pochybné ocenění coby největších mučedníků. Jde jen o zachování nezkreslené informace, pro lidstvo tak důležité.
Nedávno jsem seděl v restauraci se dvěma Čechy, z nichž jeden říkal, že jeho maminka byla židovka a druhý se mu svěřoval, že má židy rád a nic proti nim nemá. Myslím, že zdůrazňovaní „jinakosti" je dost nebezpečné.
Ale co je to ta „jinakost"? Každý člověk je přece osobitý, původní. Jiné zvyklosti, víra, vzhled či řeč přece samy o sobě nikoho neohrožují. Při hodnocení někoho jiného je vždy dobré nemluvit v plurálu, ale o konkrétním člověku. Samozřejmě, mohu potkat věřícího žida, který se ukáže být lumpem. Ale lumpem může být i kdokoliv jiný: jiného vyznání, jiné národnosti. Mají proto být zavrženíhodní třeba všichni Irové nebo hinduisté? Nemá smysl si zastírat, že v souvislosti s tzv. židovskou jinakostí jsou výtky zpravidla jen nějakou variantou klasických antisemitských stereotypů.
Jedenáctého září roku 2001 se změnil celý svět, tedy i postavení židů v něm. V souvislosti s islámským terorismem, izraelským postojem k řešení palestinského problému a válkou proti Iráku se hovoří o novém antisemitismu, který tentokrát není jen záležitostí extrémní pravice, ale i levice.
Nový je především islamistický (nedovolím si mluvit o islámském) fundamentalismus a s tím související vyhrocený antiamerikanismus, které plodí evidentně nové protižidovské stereotypy. Jistou podporu nacházejí i v extrémně levicových a antiglobalistických hnutích. Mluví-li se o novém antisemitismu, pak nejde o nějaké programové hnutí, ale o určité souznění předsudků a argumentace formulovaných zprava, zleva i na náboženském základě.
Je zde samozřejmě zřejmá souvislost se Státem Izrael a konfliktem na Blízkém východě. Podle některých odborníků jde o čistě politický konflikt, jehož ozvěny nemají nic do činění se staršími protižidovskými stereotypy. Kritika Izraele samozřejmě nemusí být antisemitská, Izrael jako demokratická země má asi nejvíc kritiků doma. Kritika ale přestává být kritikou, jak je běžné v zahraničně politických vztazích, pokud se v ní objeví přímé ohlasy starých protižidovských stereotypů, když se měří jinak Izraeli a jinak jiným státům, když se Izraeli upírá právo na existenci. Ti, kteří Židům nepřiznávají právo na vlastní stát, vlastně odmítají myšlenku, že Židé jsou národ se stejnými právy jako jakýkoliv jiný. V daných souvislostech stojí za to podívat se na agendu OSN. Podle ní se Izrael musí každému jevit jako největší narušitel lidských práv a pachatel největšího zla na zemi. Je to pravda s vědomím toho, co se děje v některých zemích světa? A takové závěry jsou o to absurdnější, že Izrael je jedinou demokratickou zemí v oblasti.
Palestinci ale také mají na svůj stát nárok. Proč dosud nevznikl?
Netvrdím, že Izrael jednal vždy a ve všem správně. Ale to, že Palestinci nemají stát, padá do značné míry na hlavy jejich vůdců.Ani arabské státy, ani Palestinci nepřijali rozhodnutí OSN o rozdělení historické Palestiny na dva státy, Izrael byl v den svého vzniku roku 1948 napaden. Od té doby trvá konflikt. Mnoho lidí si dnes myslí, že kdyby se Izrael stáhl z území, která obsadil v šestidenní válce, bylo by po konfliktu. Ale proč tedy palestinský stát nevznikl už v letech 1948--1967, kdy Izrael nebyl ani na západním břehu Jordánu, ani v Gaze? Proč před touto válkou arabské státy neuznaly Izrael? Protože převážná část muslimského světa stále chápe vznik Státu Izrael jako dějinnou nespravedlnost, nazírá ho jako „entitu", s jejíž existencí se nelze smířit. Tím se konflikt stále prodlužuje. A z tohoto vnímání situace se pak odvíjejí různé protižidovské projevy nejen na Blízkém východě, ale třeba i v Evropě, především tam, kde je přítomna početnější muslimská populace. Antisemitský rasismus dnes není v Evropě živý, sotva si někdo myslí, že se židé dopouštějí rituálních vražd. Ale řada lidí se stále domnívá, že existuje nějaké mezinárodní židovské spiknutí. Průzkumy bohužel ukazují, že zejména u mladší generace Evropanů antisemitismus narůstá. Evropa je v těžké situaci -- boj s terorismem je záležitost na dlouhá léta, a tak zase někteří hledají viníka.
Jiří
Rulf
Foto Petr Jedinák
zdroj: časopis Reflex