ROZHOVOR

 

PAVEL A OBŘI

 

Připadá mi velmi tichý. Možná i ostýchavý ... Ani v nejmenším se nepodobá ošlehaným cestovatelům-dobrodruhům. A přece může ing. PAVEL PAVEL (38) většinu z nich strčit do kapsy.

 

Před lety šokoval veřejnost tvrzením, že ví, jak dávní obyvatelé Velikonočního ostrova stěhovali obří sochy moai. Posléze to i předvedl. Dokázal, že nemluví do větru, čímž ohromil nejenom slavného Thora Heyerdahla, ale doslova celý svět. Poznal chuť slávy a dodnes je z ní nesvůj.

 

Pýthagorás kdysi řekl: Dejte mi pevný bod a já pohnu světem. Co vy na to, pane inženýre?

 

Inspiroval jste mě. Odpovím vám také citátem: Chceš-li pohnout světem, pohni nejprve sám sebou ... To řekl pro změnu Sókratés.

 

A hýbáte se?

 

Řekněme, že něco hýbá mnou. Hádanky, problémy ... Rád se nechávám inspirovat chytrými a nápaditými lidmi. V technice se bez podnětu neobejdeme. Často musíme vycházet z toho, na co už dávno přišli naši předchůdci, stavitelé, technici i matematici.

 

Zřejmě vám ve škole matematika a fyzika problémy nedělaly ...

 

Naopak. Na základní škole mě matematika výslovně otravovala. Také čeština. Ironií osudu je, že mě matematika začala později živit. A do určité míry také čeština, protože jsem se s ní musel vypořádat při psaní svých knížek a článků.

 

Jako dospělý uvádíte do pohybu mnohatunové kolosy. Co jste dělal jako kluk?

 

Všechno co ostatní. Rozbíjel jsem okna, dostával občas výprasky. Měl jsem štěstí na mužské vzory. Byl to především můj otec, zkušební technik ze strakonické Čezety. Byl to také akademický malíř Jiří Rejžek, u něhož jsem se učil malovat. Nemohu zapomenout ani na Jiřího Malkovského; vedl celý život až do vysokého věku vodácký kroužek. Společně s dalšími kluky jsem s ním poznával naše řeky, čundroval. Pak mě chytlo lyžování. Strašně rád jsem riskoval rval jsem se mezi brankami. Vzrušovalo mě to.

 

Vzrušovalo vás dobrodružství?

 

Já nevím. V knihách určitě.

 

V životě?

 

Za dobrodruha jsem se nikdy nepovažoval. Nepatřil jsem ani mezi vůdčí typy. Raději jsem zůstával v ústraní. Vyhovovalo mi to.

 

Jednou jste však musel z ústraní vystoupit. To když jste se stal -- velkým stěhovákem obrů.

 

Za všechno mohla moje romantická povaha. Už jako kluk jsem hltal knížky Thora Heyerdahla, prožíval jsem s ním jeho příběhy. Zaujalo mě hlavně Heyerdahlovo bádání na Velikonočním ostrově  ... Tohle všechno byl můj svět, svět, do něhož jsem utíkal.

 

Utíkal? Před čím?

 

Před tím, co mě obklopovalo a co mi zároveň nesedělo ... Představte si čerstvého inženýra, který dokončil plzeňskou Vysokou školu strojní a elektrotechnickou, pět roků si namáhal mozek vysokou matematikou -- jak vidíte, časem jsem tomuto předmětu přece jenom přišel na chuť --, mozek byl zvyklý podávat nějaké výkony. Pak jsem nastoupil do praxe jako konstruktér a najednou zjistím, že potřebuju znát nanejvýše trojčlenku a umět na konci každého měsíce spočítat hodiny pro výplatu. Cítil jsem něco jako mozkové vakuum. A cítil jsem se zároveň mizerně.

 

Byl jste bezradný?

 

Ale pouze krátkou dobu. Pomohl mi právě svět Thora Heyerdahla. Začal jsem se ještě více zabývat sochami moai. Touha po cestování a znalosti ze školy se spojily. Chtěl jsem přijít na to, jak Polynésané tyto sochy, z nichž některé, jak jsem se dočetl, vážily i desítky tun, stěhovali.

 

V knize Aku-Aku popisoval Thor Heyerdahl i jeden ze svých pokusů: za asistence téměř dvou set domorodců zkoušel táhnout sochu moai na dřevěných saních. Domorodci přitom Heyerdahlovi neustále zdůrazňovali, že v dávných dobách sochy chodily samy.

 

Právě tohle mě zaujalo. A pak mi problesklo hlavou -- co když sochy opravdu chodily? Co když jim při chůzi někdo pomohl? Tím, že je s pomocí lan naklonil, pootočil ... Prostě tak, jako když stěhujete těžkou skříň nebo bednu. Celé dny a noci jsem trávil nad výpočty. Nad nákresy. Ze všeho nejprve jsem ale musel vypočítat objem sochy a umístění těžiště ... Počítal jsem a počítal. Dokonce jsem v jednu chvíli myslel, že se z toho všeho úplně zblázním.

 

Místo toho jste zbláznil -- v dobrém smyslu slova -- několik kamarádů. Udělali jste z betonu čtyřmetrovou sochu moai, která vážila dvanáct tun, vztyčili jste ji před strakonickou restaurací Hvězda. A potom se za účasti televizních kamer odehrál pokus, který z vás udělal slavného člověka.

 

Spouta lidí mě předtím považovala za cvoka. Přesto mi pomohlo několik místních závodů a já mohl sochu udělat. O můj projekt se začali zajímat i lidé z KSČ. Na jedné schůzi prý někdo řekl, že nemá ten správný výraz Vladimíra Iljiče ... Návrh byl naštěstí odmítnut. Manipulovat se sochou proletářského génia, a ještě k tomu před hospodou, zřejmě nebylo vhodné. Měl jsem hrůzu z toho, že se pokus nezdaří. Ale zvládli jsme to. Socha moai chodila.

 

Jak se o tom dozvěděl Thor Heyerdahl?

 

Napsal jsem mu. A poslal i náčrtky a fotografie. Pan Heyerdahl se chystal na Velikonoční ostrov. Nabídl mi místo v expedici. Zaplatil letenku a celý pobyt. Pojednou jsem stál tváří v tvář člověku, který mi byl dlouhá léta vzorem. Na Velikonočním ostrově jsem uspěl. Přemístil jsem několikatunovou sochu. Tehdy také začalo mé přátelství s panem Heyerdahlem, přátelství, které trvá doposud.

 

Slavný Nor zřejmě dost riskoval. Neznal vás. Pokud byste na Velikonočním ostrově dopadl špatně, bylo by to zřejmě i jeho osobní fiasko.

 

Zvláště proto, že velmi usiloval o záchranu moai a úspěšný pokus měl být reklamou pro ovlivnění sponzorů. Byla ve mně malá dušička. Poprvé v životě jsem se díval na tyto pozoruhodné výtvory lidských rukou, připadal jsem si strašně malý. Uvnitř mého já hlodalo: Lidský červe, budeš pykat za svou troufalost.

 

Nevzpomněl jste si na Ericha von Dänikena? Pokud vím, sochy z Velikonočního ostrova považuje za dílo mimozemšťanů.

 

Ne, na toho pána jsem si tenkrát opravdu nevzpomněl. Přesto ho obdivuju. Bez ironie. Dokázal realizovat své sny. A dokázal je velmi dobře komerčně využít. Já mezi jeho čtenáře nepatřím. Páky, lana, válce, lidské svaly a rozum lze vidět, nebo alespoň v některých případech vytušit. Mimozemšťany jsem zatím na vlastní oči nespatřil. Nevěřím, že ovlivňovali vývoj člověka na Zemi. Možná existují, nevím.

 

Ovšem čím dál více lidí mluví jinak. Mimozemšťané se stávají módní záležitostí.

 

Z módních záležitostí uznávám nanejvýš minisukně a jiné slušivé odlehčené dámské šatstvo. Anebo muziku. Myslím, že k teoriím o mimozemšťanech se uchylují hlavně lidé, kteří jsou zmítáni životní nejistotou. Nevěří si. Protože nemají víru v sobě, hledají ji jinde. V nadpřirozenu, mimo Zemi.

 

Vy ji v sobě máte?

 

Je těžké na tuto otázku krátce odpovědět ... V Boha nevěřím. Alespoň ne v toho, kvůli kterému lidé chodí do kostelů. Viděl jsem velký kus světa, prošel mnoho zemí a setkával se s mnohými kulturami. Mohl bych se tedy ptát -- kdo je vlastně pravý Bůh? Ježíš? Nebo Buddha? Či snad Muhammad? Pokouším se věřit hlavně sám sobě, byť se mi to někdy nedaří. Především ale věřím v člověka, byť to možná zní nadneseně. Věřím v lidský mozek. Věřím v pohodlnost, která hýbe světem.

 

Cože???

 

Technik raději dvě hodiny přemýšlí, než aby půl hodiny fyzicky pracoval. Jak vlastně vznikla první církev? Někde se objevil člověk, který byl chytřejší než ostatní a místo toho, aby dřel, snažil se přesvědčit okolí, že kolem nás je cosi nadpřirozeného a on dovede s tím nadpřirozeným komunikovat. Lidé začali tohoto člověka uctívat a on, aby si udržel svou výlučnost, musel se vzdělávat, zabývat se přírodními zákonitostmi. Pod rouškou víry a církve se rozvíjela věda, která pak, což je paradox, dokázala, že církev nemá v mnoha věcech pravdu.

 

Ale co když nás tolik opěvovaný lidský mozek vede k propasti? K ekologické katastrofě? Z historie víme, že člověk už mnohokrát dokázal zničit sám sebe. Takhle přece došlo i k zániku poměrně vyspělé civilizace na Velikonočním ostrově.

 

Toto nebezpečí pochopitelně je. Chci ale věřit tomu, že se přece jen včas vzpamatujeme. A Velikonoční ostrov? Od nejbližšího pobřeží ho dělí více než tři a půl tisíce kilometrů; ostrovanů přibývalo, zdroje byly stále omezenější. Obyvatelé se čím dál více soustřeďovali na výrobu moai, přestávali být schopni potravinové reprodukce. Pak sáhli po zbraních. To byl jejich konec.

 

Ale proč byli výrobou soch tolik posedlí? Dnešnímu člověku to může připadat až nenormální.

 

Je normální, když soutěžíme o to, kdo má lepší auto, dům, byt? Bylo normální, že se města a vesnice předháněly ve velikosti kostelů, náměstí, hradů? Obyvatelé Velikonočního ostrova, vzhledem ke stupni své civilizace, nemohli soutěžit o lepší auta, předváděli se tedy jinak: v tom, kdo udělá větší a krásnější sochu.

 

V našich kinech se objevil Costnerův film Rapa Nui -- příběh dávných obyvatel Velikonočního ostrova. Ve filmu vidíme i stěhování moai. Podobně tak, jak jste to prvně předvedl vy a jak jste to popsal ve své knize Rapa Nui. Vaše jméno jsem však mezi poradci úspěšného velkofilmu nečetl.

 

Pan Costner natočil krásný a hodnotný film. Díky mnoha vynikajícím odborníkům na Velikonoční ostrov vycházel opravdu ze skutečnosti a přiblížil historii tohoto kousku země celému světu. Při výběru poradce na stěhování soch však měl smůlu. Vsadil na mého známého z Wyominské univerzity v USA Charlese Loveho. Přesvědčil, uměl lépe anglicky. Způsob, kterým socha ve filmu putuje, však neodpovídá historické skutečnosti.

 

Nenaštvalo vás to?

 

Ano. Film mohl být dokonalý ... Beru to jako objektivní fakt. Moji rodiče mě vedli k tomu, abych byl slušný, skromný, abych pomáhal každému, kdo to potřebuje. Vychovali mě tak, jak nejlépe dovedli. Pak jsem se dostal za hranice, navštívil třeba Ameriku a poznal, že skromný člověk je tam spíše pro smích. Ve Státech se mě kamarádi ptali: Proč o tom všem, co děláš, netočíš filmy? Proč o sobě nedáš více vědět? Proč nejsi větší showman? Musíš se někde ukazovat a neustále tvrdit: Jsem nejlepší. Ale zároveň se musíš ptát: co za to?

 

Abyste se tedy znovu učil ...

 

Pokouším se o to. Ale moc mi to nejde. Ovšem doba mě to učí. Protože i já skočil rovnýma nohama do vody zvané tržní kapitalismus. Založil jsem firmu na stěhování těžkých a nadměrných břemen. Společně s několika spolupracovníky přemisťujeme těžké technologické celky. Také třeba trezory.

 

Na co musí člověk, který stěhuje obří náklady, pamatovat nejvíce?

 

Na opatrnost a fyzikální zákonitosti. A hlavně musí být vytrvalý. Hodně vytrvalý. Kdysi mě moc zajímalo, jak postupovali budovatelé záhadné pravěké observatoře Stonehenge, která leží v Anglii. Lákalo mě přijít na to, jak dopravovali a zvedali mohutné klády. Připravoval jsem -- doma -- tento pokus mnoho týdnů. Přijeli se podívat novináři. První den jsem s kamenem nepohnul ani o centimetr -- zkoušel jsem možnosti protahování lan. Potom jsem pokročil jen o několik centimetrů. Novináři to považovali za neúspěch, ale já věděl své. Po šesti měsících pokusů jsme to dokázali. A byl z toho úspěch i v Anglii. Mimo jiné díky mé vytrvalosti.

 

Copak jste nikdy nezažil pořádný propadák?

 

Ale zažil. Brzy po návratu z Velikonočního ostrova. Ve Strakonicích se objevili kanadští filmaři a chtěli, abych jim posunul strakonickou moai. V té době se o mně v novinách psalo častěji než o doktoru Husákovi. Já si bezmezně věřil. Připravili jsme lana, kluci zabrali -- a nic. Poněkud jsem znejistěl a posílil řady tahounů. Zabrali. Zase nic. Pak znovu. Lano prasklo a kluci se váleli v prachu. Obecenstvo řvalo smíchy a filmaři odcházeli s protáhlými obličeji. Považovali mě za pitomce.

 

Na čem jste tenkrát vlastně ztroskotal?

 

Hlavně na přemíře sebedůvěry. A neuvědomil jsem si, že moai kráčí pouze na mokrém podloží. Tehdy však byla zem jako mlat. Tenhle trapas mě ale narovnal. Byla to velmi potřebná vodoléčba. Znovu jsem si uvědomil význam pokory.

 

Do jaké míry změnilo tržní prostředí váš život?

 

Změnilo ho úplně. Žiju ve stresu, prožívám asi to, co prožívá každý střední podnikatel, který začal z ničeho, neměl ulitý kapitál a potýká se s vyhláškami a daňovým systémem. Ale nestěžuju si.

 

Nemáte strach, že vám podnikání vezme vášeň pro experimentální archeologii?

 

Spíše mám obavy, že má touha po experimentální archeologii by mohla zničit moji podnikatelskou hydru. A to bych nerad.

 

Tolik na své živnosti lpíte?

 

Jistě. Mimo jiné proto, že mě živí. A díky ní si mohu opatřit i nějaké peníze navíc. Třeba na další výpravu -- byť ji bez sponzorů nepořídím. Sponzory hledám velmi obtížně, i když mi mnohé firmy opravdu pomáhají: například strakonický pivovar, který se mimo jiné podílel na financování mé další knihy -- napsal jsem ji společně s Jaroslavem Malinou. Mezi mé další nejspolehlivější sponzory patří firmy Energomontáže Liberec, Wimpey ... Severokámen.

 

Kam se v nejbližší době chystáte?

 

Do Latinské Ameriky, k jezeru Titicaca. Stále mi nedávají spát stavitelé tajuplného města Tíwanaco. Dnes už ale vím, jak dopravovali stavební kvádry po jezeře a po souši. A chci to také vyzkoušet.

 

To je hlavní a jediný důvod vaší cesty?

 

Víte -- já si občas říkám: Proč? Proč se pořád zabývat tím, jak nějaký indiánský kmen stěhoval kamenné kvádry. Myslím, že bych umřel v klidu -- aniž bych se tohle všechno dozvěděl. Jenomže je tu ještě něco jiného. Touha utéci alespoň na čas z toho šíleného pracovního kolotoče a přitom udělat něco, z čeho mají prospěch další lidi, nejen vědci.

 

Jste stále ještě plný snů -- jako třeba před deseti patnácti lety?

 

Hodně snů se mi podařilo splnit. A další mám ještě v sobě. Přesto jsem v mnohém jiný než kdysi. Nechci být štvancem svých snů. Nerad bych jednou zůstal úplně opuštěný, posedlý pouze novými a novými plány. Nerad bych skončil třeba jako pan Tesla či Richard Halliburton, který se na prahu čtyřicítky ocitl, aniž si to možná uvědomoval, na konci své cesty. Prožil skoro všechno, co se vůbec prožít dá, žil neuvěřitelně rychle. Pak nasedl do džunky, vydal se přes Pacifik a od té doby ho už nikdo nespatřil.

 

Halliburton žil pro zážitky. Žil také proto, že se o svá dobrodružství mohl dělit se čtenáři. Vy přece píšete také?

 

Ale ne tak hodně a dobře jako on. A kromě toho musím živit rodinu. Vrátím se z cesty a okamžitě se věnuji firmě. Není zbytí. A není čas na psaní. Nedávno jsem přijel z Yellowstonu. Dodnes jsem plný zážitků, ale dodnes jsem o tom nic nenapsal. Nemám čas. A to je také důvod, proč už po dálkách netoužím tolik, jako třeba před deseti lety. Už nejsem takový nadšenec.

 

Velkými nadšenci byli i vaši kamarádi, kteří pomáhali s prvními pokusy: zpravidla jen za pár piv a za buřty. Něco takového se už zřejmě nevrátí. Není vám to líto?

 

To víte, že je. Vzpomínám na okamžiky, kdy jsme usazovali slavný kadovský viklan. Dopadlo to dobře, obec má kuriozitu. Potom jsem u babičky zabil ovci a opekl ji na rožni. Jedli jsme, pili ... bylo nám fajn. Byli jsme mladí, milovali jsme romantiku, prchali jsme ze světa, který nám, aniž jsme přesně věděli proč, neseděl. A měli jsme čas. Jak magická to jsou slova -- volný čas.

 

Jste infarktový typ?

 

Každý, kdo jede naplno, je potenciální infarktový typ.

 

Co z toho vyvozujete?

 

Že bych se nechtěl do konce života jenom hnát. A že bych se měl pokusit finančně zabezpečit -- dokud jsem ještě v produktivním věku. Ve škole mě kdysi učili, že nejzavrženíhodnější skupinou soudobého kapitalismu je finanční oligarchie. Rentiéři. Říkám zcela otevřeně -- vůbec by mi nevadilo, kdybych se mohl do této nejzavrženíhodnější skupiny počítat. Určitě by mě to bavilo.

 

Máte z něčeho strach?

 

Někdy se zamýšlím na tím, jak upadá naše vzdělanost. Vzpomínám na své dětství, kdy jsem četl jednu knížku za druhou, hledal nové informace a vytvářel si nějaký názor o světě. Dnešní děti jsou jiné. Mají videa, televize s možností volby mnoha kanálů, mají počítače. Proč by měly číst třeba dva dny Vinnetoua, když to zmáknou s pomocí videa za dvě hodiny. Objevil se nový syndrom -- televizní dítě. Já se tohoto syndromu bojím. A bojím se v té souvislosti pomyslet na budoucnost. Někdy mám dojem, že úpadek vzdělanosti, o kterém mluvím, je k nám importován ze zemí vyspělého tržního světa. Přesto se bráním černému vidění. Člověk musí stále věřit a na něco se těšit.

 

Na co se těšíte vy?

 

Budete se divit, ale třeba na penzi. Jestli se jí dožiju, odjedu na Horskou Kvildu, kde máme chalupu. Natáhnu se na vyhřátou pec, otevřu knížku, budu popíjet grog a dívat se oknem na běžkaře. A na jaře vždycky zasadím několik ořešáků.

 

To vám bude stačit ke štěstí?

 

Vím, o čem mluvím. Přijeďte někdy na Kvildu za mnou. A zůstaňte alespoň pár dní. Pak pochopíte.

 

STANISLAV MOTL

 

Foto PETR JEDINÁK

 

zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz