MARTIN PATŘIČNÝ
JIŘÍ RULF
Foto PETR JEDINÁK
Letos má velký rok ... Po výstavě svých artefaktů na téma Dřevo a hudba, která byla v Obecním domě jednou z doprovodných akcí Pražského jara, právě otevřel v Národním muzeu výstavu Dřevo krásných stromů. MARTIN PATŘIČNÝ (43) také vydává dvě knihy -- samozřejmě že o dřevu.
Žije ve vesničce Debrno u Kralup na obrovitém statku, který po těch letech, co se zde se ženou a řádkou tří (později čtyř) dětí usídlili, sice už nevypadá jako ta ruina, do které přišli, ale k dokonalému stavu má pořád daleko. Patřičný ostatně neusiluje o to, aby se tím statkem nějak prezentoval. Říká: "Zaplať pánbůh, že se tu už dá bydlet."
Bude to už brzy dvacet let, co se ženou zjistili, že v Praze už prostě nechtějí žít. Vyzkoušeli si to -- na dva roky odešli do Vlašimi, kde on pracoval jako dřevorubec, zatímco ona napravovala to, co spáchal -- sázela stromky. Potom se šíleně zadlužili, koupili tu trosku statku a Patřičný odepsal ze svého života čtyři roky, po které pracoval v Kaučuku Kralupy jako skladník, protože to bylo dobře placené, a vydělané peníze okamžitě obracel opět do práce vlastních rukou na opravách statku. "Často jsem v noci přišel k posteli, stihl si sundat kalhoty, ale ponožky už ne. Ale vyplatilo se mi to -- myslím osobně."
Právě v té době se už v něm hlásila stále rostoucí láska k poněkud složitější práci se stromy, než je jejich kácení. Takovou lásku potřeboval, protože tenhle absolvent gymnázia byl poněkud nevyhraněný -- hodně četl, psal básně, recitoval, hrál divadlo, ale všechno to bylo tak trochu jen plácání kolem sebe. Zkrátka -- poněkud rozervanec. Ti se rádi utíkají k přírodě, aby pak zjistili, že mozoly na dlaních jim příliš nesluší. V případě Patřičného se ovšem ukázalo, že to byl spíš návrat než útěk.
Mnohem později, na počátku devadesátých let -- už jako stále uznávanější umělec -- umístil Patřičný o vlastní újmě na Václavské náměstí dřevěnou plastiku Bytost-Země. Byl to druh svérázného protestu -- zatímco Joska Skalník v té době inicioval debatu o budoucnosti výtvarné kultury, Patřičný chtěl upozornit na to, že bychom se spíš měli bavit o budoucnosti vůbec. Ta socha, nijak konzervačně neošetřená, se měla postupně rozpadat, aby čím dál výhrůžněji ukazovala na stav životního prostředí. Socha na náměstí šedla a pátého výročí jejího osazení si kupodivu všimly i sdělovací prostředky. To ovšem neměly dělat -- bdělí byrokraté z Obvodního úřadu Prahy 1 napsali autorovi, ať si sochu okamžitě odveze, nebo bude pokutován padesáti tisíci korunami. Patřičný usedl do své Škody 120, vzal si s sebou dva kamarády, aby ho uklidňovali, a na místě sochu rozřezal. Zkáza Země byla urychlena, ale Patřičný tak svůj protest proti vztahu společnosti k přírodě formuloval velmi uvědoměle a ne jako nějaký náhodný výletník.
O tom, že tíhne k základům, svědčí i další příklad: sochami a soškami začínal už v počátcích svého snažení. Naštěstí měl na Šumavě strýce, který mu řekl, tak takhle, chlapče, ne. Mohl si to dovolit a Patřičný se podvolil. Karel Rubáš je totiž řezbář a soustružník dřeva už ve čtvrté generaci. Donutil synovce, v němž spatřil nástupce, neboť sám se zmohl na tři dcery, aby se napřed vyučil po víkendech, kdy za ním dojížděl, řemeslu. Na umění prý může dojít až potom. "On je skvělý,"plane i dnes Patřičný nadšením. "Víte, jak dělá kosy? Dodnes ze samorostu tak, jak se to dělávalo -- protože ten střední kolík na kosišti se jinak vyviklává. Představte si to -- jasanovou kosu ze samorostu."
Na sklonku své vlády, právě před deseti lety, dali komunisté Patřičnému nechtěně velký dar -- zákon o službách mu umožnil, aby si založil vlastní živnost a odešel ze svého skladnického povolání. "To byla hrozná úleva," vzdychne Patřičný, jako by mu ten kámen odvalili z prsou právě teď. "Dělat od do je něco strašného. Nenávidím od těch časů řinčení budíku. My jsme tenkrát měli krásného koníka s bílou hvězdou na čele a trochou arabské krve. Jenže já musel vstávat už po čtvrté, abych mu poklidil a nakrmil ho, a v šest jsem už byl v práci v Kralupech. Stejně jsem až do osmi nic nedělal -- pil jsem kafe a vzpamatovával se z toho ranního šoku." Natahuje nabádavě ruku: "Člověk má vstávat, až se prostě probudí, to je pro život hrozně důležité."
Dnes se Patřičný "prostě" probouzí mezi sedmou a osmou. Potom vezme psa a jde na procházku. Vrátí se a udělá si kávu s mlékem a začne pokukovat po práci. Do práce to má ovšem přes dvůr, leč bývá v ní do deseti, do půl jedenácté večer. Říká: "Já se ale přitom nijak nehoním. Když mám hlad, udělám si něco k jídlu, přečtu si noviny, dám si cigárko." Leč připouští, že práce je hodně, a musí se proto nějak zvládnout.
Živil se zpočátku hlavně jako umělecký řemeslník, i když se třeba taky stávalo, že si ho zavolali, aby jako ten, co poskytuje služby, pořezal někde dřevo na cirkulárce. Dělal šperky, bytové doplňky. Zlom přinesla první velká pražská výstava v galerii ÚBOK Na příkopech v roce 1990. Tady vystavil i svou volnou tvorbu, které se dnes věnuje především a kterou od té doby vystavoval mj. v pražském Rudolfinu, Lichtensteinském paláci, řadě českých měst, ale i v Německu, Dánsku, Rakousku a Francii. Dál ovšem vyrábí i své proslulé notové pulty. Říká: "Ty pulty mají být krásné, ale je to taky přísně funkční věc -- dají se posunovat, otáčet, skládat. Kdybych dělal jen plastiky, mohlo by mi taky přeskočit, to řemeslo mě drží při zemi."
Léta, po která se Patřičný dřevu věnuje, mu přinesla řadu zkušeností se stromy a jejich tělem. Přitom zjišťuje, že se lidé svým nejdávnějším přátelům natolik odcizili, že už je neumějí ani pojmenovat. "Dítě v osmé třídě nerozezná smrk od dubu," zlobí se. To mu vnuklo myšlenku na současnou výstavu v Národním muzeu, která je svým způsobem unikátní a k níž zároveň vychází podobně koncipovaná a stejně nazvaná knížka u Iva Železného. Nápad se zrodil takto: "Když jsem viděl tu krásnou sbírku minerálů, kterou v muzeu mají, začalo mi být líto, že tam není taky dřevo. Tak jsem šel za panem ředitelem Stloukalem a řekl mu: Ty minerály jsou krásné, ale dřevo byste taky měli vystavovat. -- Odpověděl: No, já nevím. -- Tak jsem otevřel kufr, ve kterém jsem měl vzorky různých dřev, on se na ně zadíval a povídá: To se mi líbí."
Výstava tak v prvním sále v klasických muzejních vitrínách představuje 45 stromů, od těch nejznámějších až po exoty a ty málo využívané, jako jsou třeba hloh, škumpa, řešetlák nebo šeřík. Od toho, jak vypadají, přes ukázky větvení, řezů kmenem až po to, co se z nich dá vyrobit: od šperků přes uměleckou truhlařinu až po volné umění. Druhý sál je vlastně něčím jako Patřičného uměleckým a lidským vyznáním: tady se ocitáme v dílně toho, kdo se dřevem pracuje, a tak navazuje přerušený dialog s přírodou.
"Každý strom je živý tvor," napsal k výstavě Patřičný. "Jako každý člověk." Teď sedí před stodolou, odhání kočku, která miluje jeho kafe, a přemýšlí o tom, zda to lidi na výstavě pochopí. "Možná jsem se snažil nadarmo, ale myslím, že to nevyzní tak marně."
zdroj: časopis Reflex